Prosinec 26, 2018 9:43

Ledová voda jej probudila stejně rychle jako výbuch. Trhnul sebou neschopen pochopit, co se stalo. Rána na obličeji ho neskutečně pálila až měl pocit, že mu něco musí rozežírat tvář. Velice pomalu zvedl oči k osobě před ním. Pozorovala ho dvojice modrých očích plných ledové nenávisti se špetkou triumfu schovaným v jiskřičkách. Úsměv pod nimi byl chladný jako ostří nože, který se měl každou chvíli zabodnout do těla nějaké nebohé bytosti. Ale byl to jen obličej Jerryho Williamse vykreslený ostrými stíny, které poskytovaly staré zářivky na stropě.

„Jak se vám spalo, pane Pattersone?" zeptal se. Jeho úsměv se pomalu rozšiřoval a podle očí se dalo poznat, že je pravý. Měl Jamese přesně tam, kde ho celé ty roky chtěl mít. Ve svých spárech bez nějaké možnosti útěku.

Ohnivý bůh se na něj podíval s lehkým úsměvem ve zdrcené tváři. Věděl, co po něm chce, ale nehodlal se vzdát tak snadno. Byl odhodlaný neříct ani slovo, protože i to by mohl Jerry obrátit proti němu. Věděl ale, že bude muset mluvit, aby si nevykoledoval rány jen tak pro nic za nic. Musel pečlivě vážit slova, protože to by mu mohlo přivodit další zranění.

„Nebo ještě lépe... Jak se má naše milá Martina a její dcera?" nadzvedl obočí. Když viděl, že bůh se nemá k žádné odpovědi, tak jej chytil pod krkem. Donutil ho, aby se mu podíval do očí. „Kde jsou, Jamesi? Kde?"

Oslovený se akorát usmál. Neřekl ani slovo, ale když se mu do obličeje vrátila pěst, tak byl donucen zakňučet bolestí. Stále nepromluvil, jen na něj upíral pravé oko podlité krví a nepřítomně se usmíval. Bylo mu jasné, že má navrch. Jerry neměl ani tušení, kam schoval Martinu a kdyby měl, tak by se o ní postaral Michael, který jí měl chránit za cenu vlastního života. Nemusel mu to ani říkat, aby to pochopil.

Williams přešel po místnosti. Po cestě nakopl ušmudlaný hadr nasáklý sraženou krví. Otočil se na patě, aby se mohl podívat na svého vězně. Za okrajem stínu vzal za opěradlo židli na kolečkách a vyvezl jí do světla. Ostré světlo ozářilo pobledlou a vyděšenou tvář Oxany. Okamžitě upřela svůj pohled na Jamese, který se na ní díval se vším strachem, který se v něm objevil. Nechtěl, aby vyslýchal i jí. Nechtěl, aby jí ublížil, když mu nic neřekne.

„Tohle ne!" zavrčel výhružně. Škubl provazy, které ho poutaly k židli. „Ona nic neví! Neví, kde je Martina a už vůbec ne, kde je její dcera!"

„Vážně? Ale stejně bych se rád ujistil sám, co ví a co ne." prohnaně se usmál zastavuje židli vedle boha ohně. Pohladil Oxanu po tmavých vlasech. Díval se, jak mu lesklé prameny klouzají mezi prsty. Po očku se ale podíval na Jamese, který na něj upíral nevraživý pohled. Chtěl jej zardousit holýma rukama, ale neměl k tomu potřebný prostor, aby mohl jen zvednout ruce z opěrek.

„Nevím, kam můj manžel poslal Martinu." odvětila chladně bohyně plodnosti s pohledem upřeným na svoje nohy. Nechtěla se dívat do jeho modrých očí, které za sebou měly samou krutost s jakou by jí rád ublížil.

Jeho prsty zabloudily ke tváři. „Dobrá... Nevěřím ti ani slovo, TY ČUBKO!" zařval. Praštil jí hřbetem ruky do tváře, kterou ještě před vteřinou hladil. Popadl jí za vlasy, aby mohl její obličej ukázat Jamesovi.

„Nech jí být!" zavrčel výhružně bůh ohně. Ruce drtil v pěstích, aby se zastavil před bláhovým útokem na toho hada, který udeřil jeho ženu. Kdyby jen mohl, tak by mu rozmlátil obličej na krvavou kaši. V tento moment by ale nepřestal. Mlátil by dál, až by z jeho lebky zbyly jen malé bílé kousíčky rozházené všude po zkrvavené zemi.

Nesnášel se za tu myšlenku, ale někde hluboko uvnitř mu říkala, že tohle je jen jeho tajné přání. Zapudil jí hluboko do své mysli a pohlédl na Williamse s novým odhodláním. Přesně věděl, co chce udělat a co musí udělat. Potřeboval si pro to jen připravit všechny potřebné části. Chyběl mu už jen jediný úkol. Jen jediný a mohl konečně toho proradného bastarda zabít.

„Nebo co?" zeptal se s úsměvem Jerry. „Stále se mi snažíš vyhrožovat, když máš ruce svázané za zády. Ale jak bys mi chtěl ublížit? Kousnout mě do nosu? Nebo mi jako Michael rozbít obličej?" přejel si prstem po tenké jizvě, kterou měl jako památku na Norsko. Ten den udělal chybu, ale tak mu to vždycky vehnalo do tváře úsměv. Překvapil je. Nevěděli, že vůbec má tušení, kam se přemístili.

Překonal vzdálenost, která jej od něj dělila a podíval se mu zblízka do obličeje. „Mám dobrou náladu, protože jsem si v noci pořádně vrznul, tak se nesnaž mě naštvat..." poplácal ho po tváři. Kdyby jen mohl, tak by jej tady a teď zabil. Klidně by to všechno vzal na sebe, ale on potřeboval jeho moc. Oheň by mu mohl říct mnohem více než ostatní schopnosti bohů. Chtěl oheň, protože s ním mohl ničit, zbytek ať si nechají ti patolízalové z laborek.

Možná by měl přijít ještě za hodinu. Pořádně se podívat na zoubek své ženě, která ještě stále byla doma. Mohl by jí ukázat, jak se dostat tam nahoru, kam se nemohla odvážit s jejím milencem. Nebo se jen mohl podívat na své dva syny, které ze všeho nejvíce miloval. Nedokázal žít s představou, že by jim mohl někdo, jako byl James Patterson ublížit. Celou svou rodinu měl daleko v ústraní, aby omezil strach, že by se jim mohlo něco stát.

Nemusel se dlouho rozmýšlet. Byl v obrovském mrazáku, kam se zavážely ještě před pár hodinami tuny syrového masa, ale nyní to byla jen vyslýchací místnost. Mohl čekat, jak dlouho chtěl. Oni začnou mluvit, až jim bude zima a kdyby ne, tak má ještě další prostředky, jak donutit ptáčky zpívat.

Otočil se na boha a dříve než mohl zareagovat, tak mu vrazil další ránu pěstí. Bylo to jen pro jeho potěšení. Věděl, že z něj teď nic nedostane, to ho ale nemohlo odradit od toho, aby mu rozbil obličej. Zase se z toho, ten bastard, dostane, ale i tak mu to dělalo veliké potěšení, když uslyšel prasknutí.

Následně přišel ke stěně a otočil jedním ze dvou spínačů. Až nyní mohl James rozpoznat, že na hácích nad jeho hlavou visí těla. Mrtvá těla velikých krav pokrytých jinovatkou, protože ani během hodiny, kdy Jerry mrazák vypnul, se nemohla rozmrazit. Mezi půlkami krav ale nevisela jen těla dalších krav. Byla to lidská těla! Byla to těla členů jeho rodiny marně se pokoušejících osvobodit ze smyček provazů, které je držely na hácích.

*

Prosinec 26, 2018 9:53

Zavřeli se za ním dveře a bohové zůstali v mrazáku. Každou minutou strávenou v jeho útrobách klesala teplota pod bod mrazu. Vzduch se plnil pachem zmrzlého masa, které sálalo chlad účinněji než kdejaký oheň teplo. James zaklonil hlavu. Cítil, jak na něm začíná namrzat ledová voda. Krev z nosu nechtěla přestat téct a jemu bylo jasné, že to ostatní dlouho nevydrží.

Jejich konec se blížil. Toho si byl James vědom, ale bylo jen na nich, jak naloží s posledními hodinami, které jim Osud daroval jako uznání za statečnost. Bojovali dlouho a tvrdě, ale zatím nedokázali porazit organizaci. James vedl další boj s Osudem v zapadlé hospodě. Seděli už snad celou věčnost nad ušmudlanými kartami a ohnivý bůh se až nyní odhodlal sáhnout do svého balíčku, kde byly karty jeho rodiny.

Pomalu mu začínalo docházet, kdo je onen mladík s temnými křídly a ještě temnějšími myšlenkami. Opatrně vybral z balíčku kartu s Martinou. Tohle byla jeho poslední šance. Poslední šance zabránit zkáze božstva. Položil kartu obrázkem dolů a pohlédl Osudu do očí. Do nekonečného vesmíru, který zajiskřil pobavením.

„Tvá poslední volba?" zeptal se.

Bůh přikývl.

„Tak dobrá." mávl rukou a karta zmizela. „Brzy uvidíme, kdo z nás dvou to vyhraje." usmál se pokládaje na stůl jednu ze svých karet. Byl na ní Jerry se samolibým úšklebkem.

Ohnivý bůh byl zase ve velikém mrazáku. Krev na jeho tváři tuhla chladem ve škraloup. Z nosu mu ale stále tekla další. Podíval se na zbytek své rodiny visící ze stropu dolů. Jediný, kdo byl schopný mu pohled oplatit byl John, který vypadal hůře než všichni ostatní. Měl rozbitý obličej a ošklivou řeznou ránu kousek pod loktem. Ale i přes tohle všechno byl odhodlaný dokončit, co začal.

Jeho otec věděl, jak tohle musí dopadnout a doufal, že udělal správnou věc. „Chci mluvit!" zařval ze všech sil, které v sobě dokázal najít. „Budu mluvit, když někdo vypne ten mrazák!"

Dveře se otevřely sotva na prostrčení ruky. Něčí ruka nahmatala vypínač a rozsvítila světla. Teplota se sice ani o stupeň nezvýšila, ale ani neklesla. Do místnosti vstoupil Jerry Willimas. Usmíval se od ucha k uchu, když kličkoval mezi pověšeným masem.

„Takže někdo přece jen dostal rozum..." ušklíbl se. Vytáhl nůž, který až do posud měl za opaskem a přeřízl provaz, jež poutal nebohého boha k židli. Vzal jej pod krkem a odvedl ho z mrazáku.

Světlo na chodbě bylo ještě silnější než uvnitř chladného pekla. Bílé kachličky odrážely světlo přímo do jeho očí. Kdyby ale byly pořádně umyté, tak by mu vypálily oči, ale stále ještě nesly stopy krve od poražených zvířat.

Posadil ho na připravenou židli před stolem, který byl posetý zabodanými noži, které trčeli ze dřeva jako šípy zabodané do měkké půdy po bitvě. Mezi nimi ležely papíry pokryté úhledným rukopisem sekretářky, která pracovala pro Jerryho. Před tím, než se James ozval, tak Williams pročítal všechny zápisky o jejich útěcích, které mu předvedli rovnou pod nosem. Chtěl se poučit ze svých chyb a připravit přesný seznam věcí, které budou potřeba na novou budovu organizace.

Donutil boha sednout si na připravenou židli a sám se vydal za stůl, aby mezi nimi byl rozprostřen jako bitevní pole. Oba věděli, že ani jeden z nich nemůže vyhrát. Jejich síly byly vyrovnané, protože oba bojovali za svoje přesvědčení, kterému ze všeho nejvíce věřili.

„Takže," protáhl s dalším nožem v ruce. „Kde jsou ty dvě poslední mrchy?" zabodl čepel do stolu a sebral ze země meč boha ohně. „Chtěl si přece mluvit, tak mi řekni něco, co mě donutí ten mrazák vypnout a nenechat tvou rodinu umrznout." prohodil jen tak mimochodem, když si prohlížel čepel meče, která hrála všemi barvami.

James se nenávistivě díval na odraz světélek, které meč vytvářel a zvedl hlavu, aby viděl do jeho obličeje. „Jsou v Londýně." zavrčel. Jedna jeho část byla znechucená tou slabostí, ale ta druhá mu říkala, že nemohl nic jiného udělat. Snažil se nevnímat ani jednu, ale v tento okamžik by byl nejraději, kdyby mlčely obě dvě.

„To je ale široký pojem, Jamesi." řekl smutně odkládaje meč na stůl. Čepel byla namířená na boha ohně. Mohla se mu každou vteřinu zabodnout přímo do hrudi a skončit tohle všechno, ale zatím to neudělala.

„Přemístil jsem je, ale od té doby mohli jít kamkoliv." pokrčil rameny. Snažil se působit nenuceně, ale bylo to těžké, když se na něj díval Jerry se svým supím pohledem. Už tolikrát jej zabil na místě. Stále ještě nesebral odvahu to udělat v realitě. Sny byly něco jiného, ale čin, který k nim vedl, byl jen několik vteřin před ním. Mohl prostě sebrat meč a vrazit ho tomu zkurvenému bohovi do hrudního koše, ale neudělal to. Chtěl si s ním hrát jako si hraje kočka s myší před tím než jí sežere.

Zavrtěl hlavou. „To ale není pravda, že? Moc dobře vím, že kuješ pikle s tím idiotem Dearwitchem, tak se mi nesnaž tvrdit, že jeho si do celé téhle akce nezatáhl. Já nejsem žádný pitomec, Jamesi, a lhát se mi nevyplácí."

„Když ti nemám lhát já, tak si nejdřív zkroť svou ženu." zabručel si pod vousy. Věděl, že tohle ho bude stát ránu do obličeje, ale pro ten obličej, který na něj Jerry uvrhl v moment, kdy ta slova naplnila vzduch, to mile rád udělal. Když rána dopadla, tak se nemohl přestat ušklíbat. Nemohl přestat i když jej celý obličej bolel. Nešlo to a mohl se snažit sebe víc.

„Ty hlavně budeš držet hubu! Nebo ti jí rozmlátím, že tě ani vlastní manželka nepozná!" prskl mu do obličeje. Otočil se na ženu, která mu položila ruku na rameno, aby jej zastavila před nějakým zbrklým činem.

„Přivedeme jednoho z nich a náš malý ptáček se rozmluví jako na klíček." usmála se Tina svým žraločím úsměvem. Pohladila Jerryho po světlých vlasech a tímto gestem jej donutila odejít do mrazáku, aby vybral nějakou oběť, kterou přivedou před ohnivého boha.

Tina se zatím usmívala na Jamese, který jí propaloval pohledem. „Tak jsme tu zase jen my dva. Pamatuješ na ty roky, kdy jsme stáli proti sobě? Mezi námi byla jen Smrt a ani ta nás nedokázala udržet natolik daleko, abych ti nemohla zničit ruce." její úšklebek se ještě rozšířil. „S nimi jsem zničila tvé sny, že? To mě ale nikdy nemrzelo. Ne, víc mě mrzelo, že jsem tě na místě nezabila, když jsem měla tu příležitost. Odpráskla jsem toho troubu Petea a mohla jsem zabít i tebe a Smrt, ale neudělala jsem to. Proč?"

„Protože víš, že mám větší cenu živý než mrtvý." zavrčel bůh ohně. Nenávistivě se otočil na Jerryho, který před sebou táhl Toma svlečeného do půl těla. Nasadil starou známou taktiku. Vzal Jamesovo nejmladší dítě, které bylo dostatečně staré, aby mohlo mučení přežít a pohrozil mu, že mu zhyzdí tu jeho krásnou tvářičku.

Popadl mladého boha za provaz, který mu stále poutal zápěstí, a pověsil jej na hák trčící ze stropu. Poplácal ho po boku. Líbil se mu ten pocit, že má nad nimi navrch. Byli sice bohové, ale on držel všechny provázky v ruce a čekal až se neopatrný králík chytí na připravenou mrkev. Podíval se na Jamese, jehož chtěl především nalákat na tu šťavnatou mrkvičku.

„Budeš mluvit, protože jinak mu vydloubnu to jeho modré očko." řekl vesele sedaje si vedle Tiny, která si přinesla zezadu židli. Výsměšně se díval na boha ohně, který se snažil nevrhnout přes stůl na toho hada, jenž mu vyhrožoval.

„Řekl jsem všechno, co vím." odvětil chladně James. „Kdybych věděl něco víc, tak bych vám to řekl, ale nic jiného nevím." podíval se na Tinu, která se tvářila, že mu nevěří ani nos mezi očima.

„Samozřejmě a příště mi budeš tvrdit, že slunce je modré a nebe žluté..." zabručel Jerry. Opustil své místečko za stolem a přesunul se k Tomovi, který se bezbranně díval na přicházejícího šéfa OPO. Popadl boha pod krkem natáčejíc mu hlavu, tak aby se mohl dívat do očí svého otce. „Co kdybych mu to oko fakt vypíchl? Byl bys potom hovornější?"

Než se mohlo stát něco strašného, tak do hovoru skočila Tina. „Chceme je přece živé a pokud možno, tak nezraněné." upozornila ho.

„Bránili se více, než se dalo čekat..." napřáhl pěst, která byla určená Tomovým žebrům, ale bůh sebou škubl. Rozhoupal se a Jerry jej o malý kousek minul. Síla té rány by mu mohla zlámat pár žeber, ale takhle jen neškodně škrtla o bok a nezanechala za sebou nic víc než jen červený flek.

Dveře od mrazáku se rozletěly dokořán. Na prahu stál John s Exitií po boku. Za jeho zády se nadouval plášť bílý jako čerstvě napadaný sníh a za ní vlály ebenové vlasy. Konec se zase o pár minut přiblížil.