Prosinec 25, 2018 0:06

Temnota. Střelba. Čpavý pach střelného prachu. Prázdná místnost, ve které byli ještě před pár sekundami poslední volní bohové. Jerry opatrně překročil povalenou židli a vstoupil do veliké místnosti, která byla na měsíc domovem těch, které hledal. Bylo to skladiště. Zkurvené malé skladiště bordelu toho zpropadeného detektiva. Nemohl uvěřit, že je měl celý měsíc přímo pod nosem.

Sotva před dvěma měsíci přesunul největší část OPO do Londýna, protože základna v USA už nebyla bezpečná. Všechny zaměstnance, kteří se snažili odporovat šikovně uklidil a ty zbylé vzal s sebou do Londýna. Nikdo nesměl vědět, co skutečně zkoumají. Opatrnost byla jeho denním chlebem, který jej naučil jíst už jeho otec. Byl tolik let po smrti, ale jeho odkaz stále žil v podobě Jerryho, který měl našlápnuto ke splnění největšího úkolu OPO – Chytit všechny bohy!

„Prohledejte to tady!" zařval na desítku mužů se zbraněmi, kteří se rozmístili kolem něj. Byla to jen banda tupců. Stačilo zadat rozkaz a vyplnili ho. Ať si byl sebevíc stupidnější.

Jerry se zase ponořil do svých myšlenek. Už dlouho mu utíkat nebudou. Do sbírky mu chybí už jen James, tak jeho kurva a těhotná děvka s malým frackem. Jediný, kdo z nich představoval nebezpečí byl James. Toho bude potřeba chytit jako prvního. Když hadovi useknete hlavu, tak se zbytek těla už nepohne, pomyslel si šéf celé organizace.

Hned potom musím dopadnout toho idiota Dearwitche, stokrát ho už proklel, ale to nedokázalo zmírnit bolest, kterou mu zasadil, když ještě toho dne načapal svou ženu s jejím milencem ve své posteli. Kdyby jen dostal příležitost, tak by je oba zabil, ale jí zabít nemohl. Ne nyní, když mu před měsícem porodila dva syny, kteří mohli nést jeho odkaz. Nakonec nezabil ani jednoho. Tomu chlápkovi akorát rozbil obličej. Teď už na něj nebyl tak pěkný pohled jako před tím.

Při té představě se lehce ušklíbl. Stejně to byl jen pouhý zbabělec. Vůbec nechápal, jak se mohl jeho ženě líbit. Neměl nic, co by neměl i on a ještě ke všemu měl Jerry i o něco větší dar od přírody. V tomhle to být nemohlo. Ani v posteli, protože Jerry se snažil na ní být jemný, ale už několikrát se stalo, že mu ujeli nervy. Hlavně, když se večer dozvěděl, že James zase utekl. Ve své zuřivé agónii nejprve rozdrtil v ruce sklenku vína a poté celou láhev hodil přes stůl. Byla jen učiněná náhoda, že netrefil svou ženu, se kterou večeřel.

Toho večera se jí omluvil a možná by došlo i na usmiřovací milování, ale byla těhotná. Snažil se jí to vynahradit všelijakými způsoby, ale nic nefungovalo. Prostě si postavila hlavu, nána pitomá, ozvalo se v jeho hlavě. Byl to ten malý hlásek, který měl vždycky co říct. Neustále komentoval všechno dění a kdyby byl skutečný, tak by jej Jerry na místě uškrtil.

„Nikdo tady není, pane." ozvalo se z reality.

Trhl sebou a podíval se na svalnatého muže před sebou. Netrpělivě máchl rukou. Samozřejmě, že tady nikdo není, ty idiote, řekl zase ten hlásek.

„Čekal si, že tady bude ten zkurvysyn čekat?!" obořil se na muže. „Protože jestli ano, tak mi nejsi k ničemu! Opakuju k NIČEMU! A víš, co se dělá se zbytečnýma lidma?"

Muž opatrně zakroutil hlavou.

„Tak ti se posílaj pěkně pod zem!" zavrčel Jerry. Vytrhl mu z ruky zbraň. „Takže," protáhl. „Myslel sis, že tady ještě budou?"

Odpovědí mu bylo panické zavrtění hlavou. Usmál se. Přesně tohle chtěl. Vzbudit strach. Poplácal muže po tváři a otočil se.

Za zády slyšel veliké oddechnutí. Ušklíbl se. Tohle byla chyba. Padl jediný výstřel a muž, který si myslel, že je pohroma za ním, padl k zemi s prostřelenou hlavou.

„Ještě někdo další si to myslel?" zeptal se Jerry. Po tváři mu stékaly kapičky krve. Když se v místnosti rozlilo úplné ticho, tak se ušklíbl. „To jsem rád." odhodil zbraň a rychlým krokem opustil místnost.

*

Prosinec 25, 2018 0:09

„Okamžitě se zastavte!" zařval za nimi muž v uniformě organizace. James s Oxanou po boku se ani neohlédl. V myšlenkách byl stále s Arsiiem, který kroužil vysoko nad střechami domů a pozoroval situaci. Věděl, že za ním jdou snad všichni agenti v Londýně, ale to byl přesně jeho plán. Chtěli se nechat chytit, ale před tím museli zařídit ještě spoustu věcí.

„Jestli se okamžitě nezastavíte, tak budu muset vystřelit." ozval se zase ten muž. Zbraň měl namířenou na záda ohnivého boha za nímž se zvedal do vzduchu jeho plášť.

Lehce se ušklíbl a otočil se čelem k němu. „A co budete nucen udělat, když udělám tohle?" tasil meč, který měl u boku. Po chladném ostří se rozletěly plameny, které ozářily svým jasným světlem tvář obou bohů.

„Tak co uděláte?" zeptala se muže Oxana. V napřažené dlani svírala nůž, který už tolikrát měl ukrátit život jejímu manželovi, ale on stále stál po jejím boku připraven zabít každého, kdo by jí chtěl ublížit.

„Vy – vystřelím!" zařval hystericky agent. Ruce se mu klepaly, proto nedokázal zbraň ani nabít. Vystrašeně se díval na dva bohy, kteří stáli na chodníku a představovali hrozbu pro celou organizaci.

„Do toho." procedil skrz zuby James. Meč měl natažený přesně mezi něj a sebe čekaje na první výstřel. Chtěl jen záminku, aby mohl zaútočit.

Ozval se výstřel, po něm následoval křik lidí na ulici, kteří panikařit, ale to už muž se zbraní ležel na chodníku. Krev se rozlévala do stran a ohnivý bůh se nad ním tyčil, jako pravý bůh zvěstující jen zkázu a utrpení.

Z nebe se začaly snášet vločky. Dopadaly na chladnoucí tělo stále ležící na ulici. Nikde nebyl nikdo, kdo by jej odnesl dovnitř, protože celé město začínalo mít strach z toho, co bude dál. Ti, co ještě stále byli doma a užívali si klid s rodinou, netušili, že za okny se vede důležitý boj, který může navždy změnit jejich životy. Jediný, kdo o tom věděl byl Michael, který stál u okna a díval se do klidných ulic. Cítil, že vzduch nějak moc zhoustl, že se všechno na několik málo sekund ponořilo do úplného ticha. Ohlédl se do pokoje. V křesle seděla rozklepaná Martina s malou Evelií v náruči.

Po tvářích se jí koulely slzy prolívané za Johna, který už nebyl svobodný jako pták. Byl zavřený v nějaké hnusné cele a nikdy už neuvidí Martinu, která by měla každým dnem porodit. Chtěla, aby u toho byl, protože i když se poslední dobou choval tak odtažitě, tak se to poslední dny snažil napravit. Milovala ho za to. Věděla, že trpí kvůli zodpovědnosti, kterou mu Otec Čas vložil na bedra, ale také věděla, že pod tou chladnou maskou je John mimořádně citlivý. Vždy se jí zeptal, zda je všechno v pořádku, protože se jako jeden z mála zajímal o její pocity. Ptal se, zda něco nepotřebuje, zda se ona i malá Evelie či jejich nenarozený dáreček mají dobře. Hrál si se svou dcerou, protože jí miloval stejně jako ji samotnou.

Teď byl ale pryč. Držen organizací, která jim ničila životy. Ochránil jí a své děti, ale sebe zachránit nedokázal. Vydal se do rukou Jerryho Williamse, aby získal čas, který tak zoufale potřebovali. Proč už nemohla porodit? Zoufale se snažila na tuhle otázku najít odpověď. John jí znal, ale nikdy jí na to nechtěl odpovědět. Nikdy to nemyslel ve zlém, ale chtěl jí jen ochránit, i když ona žádnou ochranu nepotřebovala.

Vzpomínala na dny, kdy oba byli šťastní. Na dny, kdy poprvé okusili toho druhého a večer se poblázněně svalili do postele. Byli opilí láskou, kterou jim nemohla vzít ani samotná organizace. Byli to večery, kdy se po úžasném milování pohodlně usadili na postel a povídali si. Ani jeden ještě neschovával své pocity, protože jim nehrozilo žádné nebezpečí. Byli jen oni dva, jejich pokoj s postelí, která se stala lodí, se kterou mohli plout po oceánech své lásky.

Nebyla žádná organizace, která by ničila snad všechno, co za ty měsíce tak pracně vybudovali. Neznali strach z dalších dnů, které měli přijít. Neděsila je budoucnost, jež přinese dalších pár vteřin, kterou mohou změnit celý výsledek boje.

Nic z toho neznali, protože byli v bezpečí. Takové neznámé slovo s prázdným významem. Co vlastně bylo bezpečí? Byl to jen prázdný termín bez nějakého významu? Nebo slovo označující domov, kde se nám nemůže nic ani nikdo ublížit? Pro Martinu to slovo znamenalo John. John, který jí držel nad hladinou, daroval jí krásnou dcerku a další dítě, jež ještě nosila pod srdcem.

Pokusila se usmát, když před ní Brigit položila hrnek s čajem. Detektivova žena se také tvářila velice napjatě, tušila, že se něco děje. Vzduch byl těžší stejně jako to cítil její manžel. Přelétla pohledem z bledé Martiny na Michaela, který stále koukal z okna. Byl jako socha a nevypadal, že by měl v úmyslu se v dohledné době pohnout.

„Stále přemýšlíš, co se tam venku děje?" zeptala se ho. Došla k němu a položila mu ruku na rameno. „Nic s tím neuděláš. James ti dal důležitý úkol, ale nechtěl aby bojoval v první řadě." políbila ho na tvář. „Budeš muset být trpělivý. James na tebe spoléhá a nebude se mu líbit pokud se zachováš zbrkle a zničíš jeho plány." usmála se. Vzala ho za ruku a odvedla k jeho křeslu.

„Nechci ale jen tak čekat s rukama v klíně." zavrčel Michael. Neměl rád čekání, ale za ty roky, kdy byl detektivem se čekat naučil. Pohlédl na krajinu za oknem. Padal sníh. Kolik lidských životů bude vypuštěno na jeho bílé peřiny? Kolik jich bude muset James zabít, aby dokázal dojít až na konec? Kolik mrtvol najde a bude muset dělat, že si s tím případem neví rady?

„Kolik jich bude?" zeptal se Brigit. Položil dlaň na její břicho. „Měla si mi to říct." zašeptal jí do ucha. Vzal pramen jejích vlasů mezi prsty.

„Nechtěla jsem ti přidělávat starosti. Řekla bych ti to až by nadešel správný čas." políbila jej na tvář. „Možná bys to odhalil sám... Za tři dny je zase náš den. Je jen pro nás, Michaele..."

Věděl to, moc dobře si toho byl vědom. Byl to jejich společný den v měsíci, kdy se mohli oprostit od celého světa. Michael na těch pár hodin přestal myslet na svou práci. Věnoval se jenom jí. Povídali si a konečně po celém měsíci se s ní pomiloval. Byly to krásné okamžiky, plné vzpomínek na dobu, kdy tyhle dny zavedli.