Prosinec 24, 2018 21:26

Levandule a jablko. Vůně tančící v nočním Sídle bohů, jako páry na parketu, který obklopují bujaří hosté popíjející ze svých sklenek. Překrásné pachy sice tančily, ale Sídlo bohů bylo prázdné. Nikde nebyl žádný Otec Čas, který by mě přivítal s otevřenou náručí i když by mu nešlo přes nos tolik hloupostí, které jsem ve jménu lásky udělal.

Nikdo se neobjevil, protože všichni už byli tak neskutečně daleko. Tak daleko, že jsem nemohl zahlédnout ani střípek jejich památky, která by v sídle zůstala. Byl jsem jen já a Oxana stojící po mém boku v jedné z mých košil. Usmívala se, i když to byl trpký úsměv během něhož vzpomínala na všechny ty společné okamžiky strávené s bohy, kteří už se tady nikdy neobjeví. Už nikdy neuslyšíme, jak na sebe Einnen s Fertysem křičí přes celé Sídlo bohů nadávky. Nikdy se neshromáždí všichni bohové v kruhové místnosti a nebudou poslouchat moudrý hlas nejvyššího z bohů.

Konec byl tak definitivní, že jsem nedokázal vstřebat všechno, co se ten den stalo. Pravou hrůzu toho všeho jsem poznal až nyní, když jsem stál po kolena v přerostlé trávě, která voněla po citrusech. Byl konec toho Sídla bohů, které jsem tolik let znal a nastal čas na nové pořádky. Pořádky v jejichž čele bude stát John, jak Otec Čas doufal, tak se postará, aby se nám všechno nezřítilo na hlavu.

„Vzpomínáš na ně, že?" zeptal jsem se šeptem Oxany, která se zasněně dívala k prázdným vstupům do pokojů.

Podívala se na mě. „Samozřejmě, ale chápu, že něco si žádalo oběti..." sklonila hlavu, kterou následně zabořila do mé hrudi. „Proč jen nemohli počkat? Já jsem porodila živé dítě! Liana je živá! Tak proč jste nepočkali?!" křikla k bezednému vesmíru, který se rozprostíral všude kolem nás.

Položil jsem jí ruku konejšivě kolem pasu a ukazováčkem jí donutil zvednout hlavu. „Přišli jsme sem, abychom udělali důležitější věc než bylo litování."

„Polib mě." řekla naléhavě. Přitiskla se ke mně celým svým tělem a žádala si pozornost, kterou jsem jí mile rád věnoval. Nejprve jsem jí zlehka políbil na ústa, ale když začala udávat tempo, tak jsem se vzepřel a přešel do vášnivého polibku.

Odtrhli jsme se od sebe. Díval jsem se jí do očí, které ve svitu hvězd vypadaly jako dvojice drahých kamenů zasazených do nejkrásnějšího šperku jaký jsem doposud viděl. Ani jeden z nás se neměl ke slovu. Nechtěli jsme kazit tenhle okamžik něčím tak malicherným jako byla slova. Táhla nás k sobě síla mocnější než byla moc všech bohů dohromady.

Chtěl jsem se na ní vrhnout, ale zastavila mě s rukou položenou na mé hrudi. Lehce se usmála a vzala mě za ruku. Společně jsme se vydali k jednomu z jezírek, jehož voda s obrovským množstvím páry stékala do nekonečných hlubin vesmíru. Zastavila se až na jeho okraji. Přetáhla si poslední kousek oblečení přes hlavu a stydlivě se na mě usmála, když jí na pokožce naskákala husí kůže.

Nedokázal jsem od ní odtrhnout zrak. Temný vodopád vlasů, které halily její postavu do svého závoje, končil až pod pasem. Upírala na mě svůj modrý pohled plný chtíče s jakým mě chtěla. Neodtrhl jsem od ní ten svůj až do chvíle, kdy jsem si přetáhl přes hlavu tričko a vrhl se na ní.

Po zádech jsme spadli do teplé vody v jezírku. Sprška vody pocákala naše oblečení a hladina se nad námi zavřela. Nemohl jsem ocenit krásu přírody, která vytvořila tohle jezírko, protože jsem oceňoval jinou krásu, kterou jsem svíral v náruči a zuřivě jí líbal. Vynořili jsme se na hladinu. Oba jsme oddechovali a navzájem se na sebe usmívali. Nemohl jsem od ní odtrhnout zrak, když si vlasy odhodila z hrudníku, ani poté, co se na mě opět podívala a ve vodě, která mi byla jen po pas, se začala brodit ke mně.

„Asi nepotřebuješ vědět, že tohle je ten nejhezčí dárek, co jsem kdy dostal..." vydechl jsem, když se ponořila pod vody a začala mi stahovat kalhoty, které jsem nestihl sundat. Její drobné ruce pečlivě rozepnuly knoflík a začaly stahovat látku dolů. Šlo to pomaleji než na souši, ale mělo to o hodně větší účinek. Když už stačilo jen odhodit kalhoty na břeh, tak jsem zrychleně dýchal a nedokázal se ubránit zavrčení, které mi přešlo přes rty, když mě Oxana políbila.

„Někdo je tady ale nedočkavý." zavrněla mi do ucha a přidala ke svým slovům polibek na čelist. „Ale budeš si muset ještě počkat." odhrnula mi mokré vlasy z obličeje a sladce se usmála, když se ke mně přitiskla a ucítila přesně to, co chtěla.

Chytl jsem jí kolem pasu. „Nechci čekat!" zavrčel jsem výhružně. Popadl jsem jí pevněji kolem boků a vysadil na břeh. Když se chtěla zvednout, tak jsem jí silně přitlačil k zemi jednou dlaní a tou druhou jí donutil roztáhnout nohy.

„Co chceš dělat, Jamesi?" zeptala se rychle dýchajíc vzrušením. Stále ještě nepochopila, co s ní chci udělat. Trochu mě to překvapilo, ale poté mi došlo, že tohle jsem ještě nikdy neudělal. Nějak jsme s Oxanou nevěřili na předehry, protože když jsme jeden po druhém zatoužili, tak nás nemohlo zastavit vůbec nic.

„To se brzo dozvíš." ušklíbl jsem se. Přejel jsem prsty po vnitřní straně jejího stehna opovážlivě vysoko až jsem cítil, jak sebou škubla, když jí projela vlna vzrušení. Klekl jsem si do vody a přitáhl si jí k sobě blíž, aby mohla být jenom moje.

Nedokázala vydržet moc dlouho, za což jsem byl upřímně rád, protože jsem mohl vyskočit za ní a mohl jí pomoci být ještě jednou tam nahoře, kam jsme se vždycky dostali jen spolu. Nevnímal jsem trávu, která se mi lepila na nohy, ani vodu, která mi stékala po zádech dolů, dokázal jsem cítit jen Oxanu stahující se kolem mě. Její výkřiky, které se po tolika nocích, nesnažila tlumit. Křičela na celé kolo, stejně jako jsem vykřikl na samém vrcholu já její jméno, které se ještě dobrou chvíli odráželo v prázdných pokojích.

Lehl jsem si vedle ní do trávy. Přitáhl jsem jí k sobě a položil si bradu na její temeno. Vnímal jsem každý pohyb, který udělala, i nejjemnější nadechnutí, jež ze sebe pomalu dostávala, když ležela v mé náruči. Ani jeden z nás nechtěl, aby tento okamžik skončil, ale oba jsme věděli, že tady nemůžeme zůstat. Nemohli jsme ochutnávat všechno, co nám Osud dal, protože nás čekal konec. Poslední boj, který jsme museli dokončit, aby se tyhle dny alespoň přiblížili.

„Jak se cítíš?" zeptal jsem se jí.

„Přímo fantasticky..." vydechla. „Jako by jsme byli společně tak daleko ve vesmíru, že kolem nás nikdo nemohl být, jako by jsme byli jen my dva a nikdo jiný." zabořila obličej do mé hrudi a koleno do mého rozkroku, protože věděla, jak mě dostat mimo zónu ovládání.

Spokojeně jsem zavrčel a vtiskl jí polibek na šíji. „Slib mi, že tohle nikdy neskončí." zašeptal jsem. „Že se nikdy neodcizíme a budeme stále spolu."

Otevřela oči. „Jsem přece tvoje." usmála se. Její ruka sjela po mé hrudi až k podbřišku a poté opatrně níž. „Ty jsi můj." políbila mě na rty.

*

Prosinec 24, 2018 23:49

Krabice vyházené z polic. Stromeček povalený v moři střepů z ozdob. Židle rozházené po celé místnosti. A samozřejmě kaluž krve na stole, který byl převrácený na bok. Všechno se zase podělalo. Pustil jsem Oxaninu ruku a vyrazil se podívat, zda se tady někdo neskrývá, aby mohl polapit i nás. Sebral jsem ze země pohozený kuchyňský nůž a pomalými kroky vyrazil prozkoumat zbytek skrýše.

„Opravdu si myslíš, že tady někdo je?" zeptala se mě Oxana potichu. Šla hned za mnou snažíc se vydávat co nejméně hluku.

Ohlédl jsem se na ní. „To co si myslím může být úplně odlišné od toho, co se stane." šeptl jsem k ní zase se otáčeje k cestě, abych byl schopen případného útočníka zneškodnit. Nevěřil jsem, že by nás mohl ochránit ten nůž, který jsem držel v ruce, ale připadal jsem si se zbraní v ruce bezpečněji.

Pomalu jsem postupoval krok po kroku hlouběji do spletitých uliček polic. Zastavil jsem se ohromeně na konci jedné ze řad. Slyšel jsem tichý vzlykot. Byl jen nepatrným rozvibrováním vzduchu, ale přece jen byl skutečný. Opatrně jsem se otočil. Potřeboval jsem zjistit odkud jde. Nestačil jsem ani pořádně otočit hlavu, když se mi něco ostrého zarylo do krku.

„Co jsem řekla Jamesovi, když mi řekl, že zemřu?" zeptal se hlas zastřený pláčem. Patřil Martině, která mi k ohryzku tiskla můj meč. Musel jsem se pousmát, protože taková zbraň v ruce ženy, která jí poprvé držela, byla spíše nebezpečná jí než mě.

„Mluvila jsi dlouho, ale nejpodstatnější bylo, že jsi znala pravdu." koutkem oka jsem se podíval do její tváře. „Vycítila si jí z Johnova chování, protože se k tobě choval odtažitě. Dále jsi mluvila o tom, že to bude chlapec, který, jak doufáš, dokáže změnit svět." cítil jsem, jak se čepel pomalu vzdaluje od mého krku. Vzápětí mě pevně objala.

S hlavou zabořenou do mé hrudi začala mluvit a nebránila se slzám. „Měla jsem strach. John mi řekl, abych se schovala a hned poté si pro ně přišli." zvedla hlavu. „Nasadili jim na zápěstí modré náramky a odvlekli je jako neposlušné psi pryč. Ta krev patří Johnovi, praštili ho do hlavy, když nechtěl spolupracovat." obličej opět zabořila do mého trička.

„Co bylo dál?" zeptal jsem se jemně. Neměl jsem v úmyslu jí vyděsit a chtít po ní odpovědi hned. Měli jsme čas, sice málo, ale měli. Museli jsme s ním dobře naložit, abychom získali čas na poslední část plánu, která se přiblížila.

Odtáhla se ode mě. „Co jste u všech bohů dělali, že tak smrdíš?" chytla se za nos a ustoupila o krok.

Nadzvedl jsem obočí. „Řekněme, že jsou důležitější věci než to, kdo jak smrdí." zabručel jsem. Vyměnil jsem si pohled se svou ženou, která se na mě usmála. Chtěla ještě, ale to jsem jí nemohl dopřát, protože se události daly do pohybu. Teď zběsile letěly dopředu a nehodlaly se zastavit, aby nám daly alespoň hodinu na oddech.

„Co budeme dělat?" položila důležitou otázku Oxana. Tohle byla jedna z mála otázek, na kterou jsem znal odpověď. Museli jsme připravit všechno pro nadcházející střet s OPO. Neměli jsme ale mnoho času, který bychom mohli promarnit mluvením.

Otočil jsem se na Martinu. „Vím rozhodně, kdo z nás se půjde schovat, aby nepadl do rukou našemu nepříteli." položil jsem jí ruku na rameno a z ochablých prstů jí vzal svůj meč. „Pošlu tě za Michaelem, který se o tebe a Evelii postará. Zůstaneš u něj dokud-" rychle jsem se otočil, protože jedna z polic začala padat.

Na zem se rozsypaly různorodé věci. Štosy papírů se rozlétli do stran a staré knihy spadly obrovskou ránou na zem. Do vzduchu se dostala oblaka prachu, který na těch věcech už desetiletí ulpíval. Pevněji jsem sevřel rukojeť meče až mi zbělely klouby a opět se podíval na Martinu.

„Budeš muset jít. Tady už není bezpečno." chytl jsem jí za paži rychle se rozhlížeje, kde je malá Evelie.

Vytrhla se mi. „John ti nechal ve tvém deníku vzkaz. Stihl říct, že tam máš připsat svůj. Pochopíš to." vzala si od Oxany svou dceru a naposledy se mi podívala do očí. „Ať už hodláte s mými dětmi udělat cokoliv, doufám, že jste se nad tím pořádně zamysleli." vzala mě za ruku a nechala se přemístit.

Zůstali jsme sami v prázdném úkrytu, který nás měl schovat před očima Jerryho Williamse. Jak jsme jen mohli věřit, že nás čtyři stěny dokážou skrýt před nepřítelem, jenž nás našel úplně všude? Jak jsme jen mohli být tak naivní a mohli si myslet, že všechno bude jednoho dne normální?! My jsme normální nebyli, tak proč by takové měli být naše budoucí životy? Každý den alespoň jeden z nás umíral. Ne fyzicky, ale psychicky. Ztráceli jsme víru, která nás tolik let hnala dopředu.

Nevěděli jsme, kým jsme. Nedokázali jsme se vymotat z pocitu, že už je pro nás všechno ztracené, že božstvo klečí na kolenou a chybí jen poslední rána, která by ho dorazila. Jen jediná rána ale chyběla. Byli jsme na dně, protože jsme přestali věřit. Utápěli jsme se ve zlých snech, které nám ukazovaly hrůzné výjevy budoucnosti, která nás čekala. Nikdo už jsme neviděl za jejich oponu, která na jejich pozadí visela a čekala až jí někdo strhne a podívá se za ní. Za ní, kde byla celá pravda.

Vše zlé je k něčemu dobré. Tohle nám chtěla říct, ale nikdo z nás neměl odvahu oponu strhnout a podívat se na tato slova, která za ní zářila jako vypálený cejch. Odsoudili jsme se ke své zkáze sami, protože naše víra skomírala. Měli jsme pocit, že je všechno úplně v háji a nikdy to lepší nebude. Třeba to je pravda, ale co na tom! Museli jsme bojovat, protože já takový pocit měl celých dvacet let, co jsem tvrdl v Sídle bohů. Celé dny jsem si říkal, že můj život nemá bez Mary smysl, ale znovu jsem ho našel. Poznal jsem Leu, která mi dala dva syny po kterých jsem tolik let toužil. Chtěl jsem rodinu, ale žádná pro mě nebyla k mání.

Nikdy jsem rodinu neměl. Můj otec zemřel ještě před mým narozením. Má matka mi zachránila život za cenu svého a po zbytek svého dětství jsem vyrůstal v pouhé parodii na rodinu. Žil jsem mezi lidmi, kteří nevěděli, co dokážu a ti, co to věděli se o mě přestali zajímat. Čekali, že na to přijdu sám, ale to jsem nikdy nedokázal. Nevěděl jsem, kým doopravdy jsem a celé dětství mě to pro následovalo. Když jsem měl pocit, že bych konečně mohl poznat rodinu, tak jen první náznak utnula kulka, která se mé snoubence zakousla do hrudi. Vzala jí život a já doufal, že ho vezme i mě. Marně. Zůstal jsem naživu, protože mě Osud chtěl pro něco většího. Chtěl se mnou hrát karty, které mě měli jednoho dne dostat do hrobu, ale přesto je se mnou chtěl hrát.

Všechno to vždycky končilo smrtí, ale něco mohlo smrtí teprve začít. Začal jsem žít až poté, co jsem zemřel. Co jsem opustil celý svůj lidský život a začal si uvědomovat, že jsem bůh. A ti se přece nevzdávají. Bojují proti zlu, které proti nim Osud postaví, se zdviženou hlavou a stejně tak přijímají i prohry, které jsou někdy častější, ale stále mají naději, že to zlo jednoho dne porazí. A tu naději jsme měli i my.

Beze slova jsem začal prohrabovat věci poházené na zemi. Hledal jsem svůj deník, který byl mým druhým životem. Věděl všechno, co jsem za ty roky prožil. Byl jediným, kdo znal celou pravdu, protože tu jsem nikdy nikomu nechtěl vyjevit. Neměl jsem strach, že bych ztratil všechny, na kterých mi záleželo, ale spíš jsem nechtěl, aby někdo znal mé pochyby. Ty katastrofické scénáře, co by bylo kdybych udělal tohle a ne támhleto.

Našel jsem ho vklíněný mezi dvě překližky, které tvořily stůl, kde jsme ještě před pár hodinami večeřeli. Přejel jsem po jeho ošoupaných deskách prsty. Byl stále stejný. Chladný, jako voda tekoucí pod zamrzlou řekou, tvrdý jako kámen, který celá staletí čeká na svůj osud, ale zároveň jemný stejně jako moje duše.

Podíval jsem se na poslední stránky. Úplně na konci byl Johnův vzkaz. Pár řádků načmáraných ve spěchu, protože čas byl jediná veličina se kterou se muselo vždy počítat. Nemohl jsem jej zastavit a tak mi zbývalo jen se mu pokořit a doufat, že tentokrát mi dá trochu víc času na uskutečnění plánu.

Vytáhl jsem propisku, kterou nechal John mezi stránkami a dal se do rychlého psaní vzkazu. Nechal jsem se unášet svými myšlenkami, které mi napovídali, co bych měl napsat a co raději vynechat, protože jsou již zapsané v jiných částech deníku. Dopsal jsem poslední slova a deník zavřel. Naposledy jsem zavřel stránky, které místami vypadávaly a podíval se na Oxanu stojící po mém boku. Tohle byl konec. Byl to konec mého deníku, který se mnou byl celý můj život. Byl to konec, protože poslední střet s organizací nebylo potřeba popisovat. Všichni jsme věděli, jak to skončí a skončit muselo.

Tohle byla poslední slova. Poslední slova, která tomu, komu byla určená dávala pravý význam všeho. A tak jen doufám, že se jednoho dne setkáme a dokážeme toho ještě více jako božstvo, ale i jako jednotlivci. Poslední slova, ale já je stále oddaluji, přestože už jsou dávno napsaná na konci toho všeho, ale ještě zbývá pár posledních stran, které je potřeba zaplnit. Jen pár stran, které potřebují svého vypravěče, který je jimi provede.

Ale já už to nebudu. Budu muset bojovat za něco vyššího než jsou jen pouhá slova, o které ostatně také půjde. Už nezbývá moc slov, která bych mohl napsat na tuto stranu a vtisknout jim svou myšlenku. Není už co říct, protože všechno bylo řečeno. Úplně všechno a nic víc už není potřeba.

I když to vypadá, že jsem prohrál, tak ve skutečnosti jsem já vítězem a organizace poraženým. Já jsem totiž našel všechno, co mi mohl život nabídnout. Mám ženu, děti a hlavně kamarády, kteří mi dokážou pomoci v každé situaci. Vyhrál jsem život ne hru o přežití.