Prosinec 23, 2018 21:34

Do nosu mi stoupala vůně čerstvě uvařeného čaje v hrnečku na mém klíně. Přelétl jsem pohledem z hrnku na Johna, který seděl na pohovce vedle mě. Snažil se tvářit netečně, ale já moc dobře věděl, že jej něco trápí. Chtěl jsem se na to zeptat, ale došlo mi, že je to spojené s Martinou, jejíž dny se rychle krátily. Umírala zaživa a John s tím nemohl nic dělat. Nemohl porazit Osud v kartách, které jsem s ním už tolik let hrál. Měl jsem karty jen na tak dlouho, dokud trval náš boj a bylo mi jasné, že brzy budu muset vyložit kartu nebohé Martiny na stůl.

„Myslím, že si nám nenabídl čaj jen tak, Johne. Takže o co jde?" zeptala se mile Oxana sedící vedle mě z druhé strany.

John zvedl nejistě pohled od hrnku a podíval se mi do očí. „Chtěl jsem si promluvit o minulosti, kterou oba moc dobře známe, matko, ale můj otec o ní nemá ani tušení." řekl klidně a slovo 'matka' vyslovil bez nějakého podtextu.

„To jsou jaké události?" zeptal jsem se opatrně. Mohly to být dost dobře události sto let staré, stejně jako okamžiky jen pár hodin před mým narozením.

„To tě nikdy nezajímalo, jak tvůj otec poznal tvou matku?" zeptal se John s nadzvednutým obočím. Znal pravdu mnohem lépe než všichni ostatní. Nikdy jsem neměl čas se nad takovými věcmi zamýšlet. Byl jsem strhnut kolem Osudu hned na počátku mé dráhy boha a otázky jsem pokládat nemohl. Nedostal bych na ně odpovědi, protože jsem jen hrál o svůj život a o životy těch, které jsem miloval.

Oxana se na mého syna podívala. „Chceš mu vyprávět, jak se jeho rodiče potkali? Vždyť je dospělý, ví jak takové věci chodí." namítla. Byly časy, kdy se snažila Johnovi v každém rozhodnutí oponovat, protože nechtěla, aby se takové věci řešily, ale někdy prostě nebylo zbytí. Musel jsem se dozvědět pravdu. Už tolik let jsem o střípky tohoto příběhu zakopával a nikdy jsem neznal celou jeho historii.

„Chci si ho vyslechnout." řekl jsem rozhodně a upil z hrnečku horký čaj. Do ramene se mi zaryly spáry a do ucha mi zašvitořil Arsiius. Majestátní peří se na něm nadouvalo v magickém vánku, který panoval pouze kolem něj. Rudé oči upíral na Johna, který je měl zavřené. Pravděpodobně se snažil urovnat si myšlenky před tím, než se dá do vyprávění dlouhé a zamotané historie.

„Všechno to začalo jednoho slunného odpoledne..." začal vážně, ale když jsem se na něj podíval, tak se ušklíbl. „Tohle asi není pohádka pro děti, že? Takže asi začneme pěkně od začátku..." položil mi ruku na čelo. Propadl jsem se spirálami času daleko do minulosti.

Barvy, které se kolem mě objevily, se měnily během mrknutí oka. Zelená, červená, ale také fialová nebo dokonce modrá vířily v barevném tornádu, které se roztahovalo všude kolem mě. Propadal jsem se jejich středem daleko do minulosti, kterou jsem nemohl znát. Padal jsem stále níž a níž a nemohl tušit, kde se zastavím, ale jedno mi bylo jasné, že vzpomínky mého syna vedou do daleké minulosti, kterou si nepamatuje ani jeden z bohů.

Nohy narazily do dřevěné podlahy odřené léty úmorné dřiny, kterou vykonávaly pro rodinu, jež patřily. Perfektně umytím oknem do místnosti dopadaly paprsky odpoledního slunce visícího vysoko na nebi. V jejich svitu tančily částečky prachu nacvičující nějaký složitý tanec. Podíval jsem se za sebe, kde se ozval dětský pláč. V dřevěné kolébce leželo sotva několika měsíční miminko, které brečelo z plna hrdla.

Z vedlejší místnosti se přiřítila žena. Ustaraně se zastavila nad kolébkou, ze které vyndala svého potomka. Začala jej utěšovat, takže mě se naskytla příležitost si jí lépe prohlédnout. Byla menší postavy, stejně jako moje Oxana, vlasy měly barvu slámy schované z velké části pod šátkem. Modré oči upírala starostlivě na miminko, které přestalo brečet a namísto toho poulilo očka na svou matku. Přivinula jej k sobě s mateřskou láskou a ohlédla se ke dveřím, kterými do místnosti vešel vysoký muž se světlými vlasy.

Nemusel jsem mu věnovat druhý pohled, abych věděl, že je to Áron, který nahradil mého otce, když zemřel pro to, abych já mohl žít. Miminko v náruči ženy jsem musel být já. Zaměřil jsem se na svou matku, kterou jsem spatřil poprvé ve svém životě. Bylo mi líto, že jsem jí nikdy neviděl, ale to ona mi zachránila život tím, že se mě vzdala a uchránila mě před válkou.

„Je válka, Heleno, měla by si je oba poslat pryč." řekl stejně starostlivě, jako se má matka dívala na mě. „Nemůžeš je ochránit, když tam venku zuří válka, která devastuje celý kontinent." chytl jí za paži, když se chtěla vydat pryč.

Otočila se na něj. „Co chceš abych udělala? Chceš abych své děti poslala pryč?!" zvedla hlas. „Můj manžel odešel do války a Rigreos zvolil raději smrt než, aby mi pomohl! Nemám nikoho, komu bych je mohla svěřit!" v jejích očích se zračil divoký temperament, který nemohl zkrotit nikdo z mužům, kterým to nedovolila.

„Věř mi, že kdyby to bylo na mě, tak vezmu tebe i děti do Sídla bohů, ale na mě to není." řekl klidně, ale v jeho hlasu se dal zaslechnout osten smutku. „Dostal jsem jenom instrukce a zákaz je nějak měnit. Nemůžu ti pomoci jinak než tím, co jsem ti před chvílí řekl. Omlouvám se." sklonil hlavu, aby nemohla spatřit, že i jemu se nic z toho nelíbí o nic víc než jí.

„Kdo z nich to vymyslel?!"

„Proč-"

„Povídám, kdo z nich!" zavrčela naštvaně přeházejíc po místnosti k malé holčičce hrající si s dřevěnými zvířátky.

Bůh života zvedl oči od podlahy. „Otec Čas. Chtěl zajistit, aby Rigreosův syn nevyrůstal s ostatními bohy. Chce aby byl jiný, protože už nyní je výjimečný."

„Co by na mém synovi mělo být zvláštního? Je úplně normální jako ostatní děti jeho věku. Spí, jí a kaká a hlavně křičí. Nic, co by nedělalo každé malé dítě." řekla s opovržením. Litovala toho, že se nechala svést bohem ohně, ale na druhou stranu milovala svého syna, kterého jí dal. Bylo jí líto, že zemřel, ale také věděla, že je to tak lepší jak pro něj, tak pro ní. To všechno mi bylo tolik let jasné a také jsem to dokázal vyčíst jen z jejího pohledu, který na Árona upřela.

Zvedl pohled od země a podíval se jí do očí. „Nejde o to, kým je nyní, ale kým se stane. Měla by si na něj být hrdá, protože on dokáže-"

Vzpomínka se zatřepetala jako motýlí křídla. Zastavila se a propadla se do temnoty. Vynořil jsem se ze spirály času, která se okolo mě rozevřela a vyplivla mě zase v realitě. Seděl jsem vedle Oxany, která upíjela skoro studený čas a starostlivě se dívala na mě.

„Co to chtěl Áron říct?! Tak co?!" zavrčel jsem na Johna, který se tvářil, jako že se nic nestalo. Neodpověděl. Zvedl se a odešel dlouhými kroky pryč. Nechtěl mi prozradit, co Áron tenkrát řekl, protože to muselo mít nedozírné následky v budoucnosti.

*

Prosinec 24, 2018 12:06

„Co to vlastně je, Martino?" zeptal jsem se opatrně s vidličkou zabodnutou do talíře s obědem, který vařila. Nemohl jsem si vzpomenout, jak tento pokrm nazvala a proto jsem se raději zeptal.

Věnovala mi krátký pohled. „U nás se mu říká houbový kuba, ale nevím, jak byste tomu říkali vy." usmála se, když ochutnala veliký kus svého výtvoru. Trochu nedůvěřivě jsem dloubl vidličkou do houby obalené kroupy a pokrčil rameny.

Oxana mi věnovala nesouhlasný pohled, kterým mě jasně pobízela k tomu, ať ochutnám. Ona sama spokojeně jedla a nevypadala, že by jí to nějak vadilo. Věnoval jsem jí jeden zmatený pohled a nakonec zvedl vidličku ke rtům. Opatrně jsem ochutnal.

Až poté, co jsem sousto polkl, jsem si všiml, že mě celou dobu pozorovala Martina jejíž ruka spočívala na té Johnově na stole. Dívala se na mě smutně, protože tušila, že se blíží její konec. Zbývalo už jen pár dní do konce roku a jí docházelo, že prožívá poslední dny svého života. Někdy, když jsem jí potkával po ránu, tak jsem jí mohl spatřit s dobrou náladou. Bylo mi jasné, že John se jí snaží ze všech sil vynahradit, že jí neřekl o budoucnosti, která jí čeká.

Oplatil jsem jí pohled. Snažil jsem se jí předat podporu, ale nemohl jsem tušit, že už je dávno smířená se svým osudem a že se jen snaží žít své poslední dny se vším zapálením pro život. Chtěla žít, i když už neměla tolik času jako my ostatní. Chtěla milovat, ale Osud jí to nechtěl dovolit a trestal jí i Johna více než ostatní. Byli jen postavičkami na kartách, které jsem jednu po druhé vykládal na stůl a doufal, že odvrátím konec božstva o další drahocenné hodiny.

„Jsi v pořádku, Jamesi?" zeptala se Martina starostlivě. Pochopila, že jsem duchem někde hrozně daleko, že zase sedím v hospodě naproti Osudu a čekám jaké karty proti těm mým postaví. Čekal jsem na svůj konec a tajně doufal, že tentokrát nepřijde, že porazím všechny mocnosti vesmíru.

Zavrtěl jsem hlavou, aby okolo mě zmizely stěny špinavé hospůdky. „Snažím se, abych byl..." řekl jsem vyhýbaje se odpovědi. Nechtěl jsem mluvit o tom, co už tolik nocí vídám ve svých snech. Neřekl jsem to ani Oxaně, která na mě doléhala, protože mi nemohla pomoct, když jsem jí nic neřekl, ale ani kdyby mě to trhalo na kusy, nemohl jsem jí nic říct. Osud mě svazoval řetězy, aby zajistil, že nic neprozradím.

Veliké spáry se mi zaryly do ramene. Arsiius, blesklo mi hlavou. Seděl na mém rameni, aby mi dodal odvahu, kterou jsem potřeboval. Musel jsem bojovat a vykládat karty dále na špinavý stůl, který už byl svědkem boje mého otce proti Osudu. Nechtěl jsem prohrát, ale bál jsem se, že přesně tohle se jednoho dne stane. Moc karet mi přibít už nemohlo a nechtěl jsem obětovat členy své rodiny. Nemohl jsem je odsoudit ke smrti, když jsem mohl hrát o čas a doufat, že lepší karty jednoho dne přijdou.

Vzpomněl jsem si na černovlasého okřídleného mladíka jehož zelený pohled děsil i samotný Osud, když jsem jeho kartu položil na stůl. Děsil jej, protože měl velikou moc, ale stále ještě nebyl mezi námi. Neměl jsem ani tušení, co je zač, ale věděl jsem, že nám pomůže. Byl naším osudem a jedinou nadějí na záchranu božstva, pokud se dalo věřit všemu, co jsem ve snech spatřil. Nechtěl jsem, ale použít takhle silnou kartu, když jsem měl ještě jednu. Malou Evelii, kterou jsem chtěl zachránit před spárami OPO.

„Nesnaž se nás všechny přesvědčit, že jsi v pořádku, když se stále touláš daleko od nás." řekla z reality Oxana pokládajíc ruku na mé rameno. Zavadila o fénixovi drápy zarývající se stále hlouběji do masa. Jen ta bolest mě dokázala vytrhnout z kruhu myšlenek, který se kolem mě stahoval a stále se měnil, abych nemohl popadnout žádnou ze vzpomínek a myšlenek tančících kolem.

„Jediný, koho se snažím přesvědčit jsem já sám." zavrčel jsem. Pohladil jsem kloubem ukazováku Arsiia po hlavě. Nechtěl jsem se o tom bavit, ale když se na mě upřely pohledy celé rodiny, tak mi bylo jasné, že jsem zaběhl do slepé uličky. Nikdy jsem nechtěl, aby spatřili mé pochyby, které jsem se snažil celé ty roky skrýt před jejich očima. Utápěl jsem se v myšlenkách na budoucnost, která na mě doslova řvala, že to nikdy nebude lepší.

Zachytil jsem Johnův pohled, který mě jako jediný podržel. Věděl, jak se cítím, protože každou vteřinu svého života se cítil úplně stejně. Viděl za obraz reality a věděl, co přijde, když se stane tohle nebo támhleto. Muselo to pro něj být příšerné a vzhledem k tomu, jak se zachoval, když nám chtěl v noci něco říct, tak se tím trápil ještě více, než jsem si kdy myslel.

„A stejně jako mě ti to nevychází." zašeptal. Sotva se mu pohnuly rty, ale já jeho slova slyšel zřetelně ve své hlavě. Chápal, jak se cítím a snažil se mi ukázat, že nejsem jediný, koho něco takového trápí.

„Bude to jednoho dne lepší?"

Zavrtěl hlavou. „Ne, ale je jen na nás o kolik to bude horší."

„Jak ch-"

„To ti vysvětlím později." zavrčel ke mně. „Ostatní se divně dívají, protože vědí, že si spolu povídáme, ale znervózňuje je, že nemluvíme nahlas." dodal, když jsem se podíval na Martinu, která se snažila tvář, že je všechno v úplném pořádku. Ve skrytu duše se jí ale nelíbilo, že kazíme rodinou chvilku.

Otočil jsem se na Oxanu. „Budeme pokračovat v obědu?" zeptal jsem se mile. Snažil jsem se dělat, že se nic nestalo, přestože všechny mé myšlenky byly i nadále upřené do budoucnosti.

„Pokud máš teda ještě co jíst." usmála se. Podíval jsem se do svého talíře, kde seděl Arsiius a hltal kousky hub. Nemohl jsem se ubránit úsměvu a okamžitě mi došlo, proč se Martina koukala přesně tak.

„Co jsem ti říkal o tom, že mě nemáš rozesmívat, když se bavím se svou rodinou?" zeptal jsem se vážně fénixe, který na mě upřel dvojici rudých očích.

'Měl jsem hlad.' odvětil klidně. Vyskočil mi na rameno, kde si začal upravovat peří, které odráželo rudé odlesky po stěnách místnosti. 'Nedívej se na mě takhle, nic zlého nedělám.' zabručel mi v hlavě.

'Já se vážně nikdy nedostanu z kruhu, který okolo mě upředl Osud.' povzdechl jsem si. Zachytil jsem Arsiiusův škleb, který mi předal a dál se věnoval svému peří.

„Poslední dobou vůbec netuším, proč se někdo z nás snaží, aby tahle rodina byla jako každá jiná." povzdechla si Oxana. Zvedla svůj prázdný talíř, ale z ruky jí ho vzal Benedikt, který sebral talíře i zbytku rodiny a chtěl je odnést do kuchyně.

„Upřímně, mám pocit, že už nikdy normální nebudeme." poznamenal jsem s pohledem upřeným na fénixe, který přestal opečovávat své peří a přesunul se na polici. „Jsme přece bohové a jako ti máme spoustu odlišných vlastností. Nemůžeme žít mezi lidmi, protože bychom vždycky vyvolávali dotazy." mluvil jsem naprosto vážně, protože jsem už dávno pochopil, že se nikdy nemůžeme stát členy normální společnosti.