Prosinec 22, 2018 6:59

Podíval jsem se na policistu, který se skrýval za rozsvícenou lampou jejíž oslnivé světlo mi svítilo přímo do obličeje. Jeho tvář byla skryta ve stínu, na rozdíl od jeho kolegy po mé pravici, který se ze mě snažil vypáčit nějaké informace.

„Kolikrát vám mám říct, že jsem s tím mužem nebyl v kontaktu? Já a pan Dearwitch jsme dlouholetí přátelé a právě proto požádal mě a mého bratra, abychom mu pomohli dopadnout Johnsona, na kterého měl tolik let políčeno." odvětil jsem klidně. Už jsem nemohl ani brečet, protože všechny slzy plné bezmoci jsem prolil při telefonátu se svou milou Oxanou. Už ve mně nezbyl ani kousek citu, který bych chtěl ukázat někomu jinému než byla moje žena. Zůstával jsem hluchý k jejich prosbám a stále se tvářil nepřístupně.

Chtěl jsem být sám, abych mohl upustit všechny ty emoce, které se ve mně hromadily. Potřeboval jsem se dostat ven z kruhu utrpení, který se kolem mě stahoval.

„Takže Johnson je nepřítel Dearwitche?" ujistil se muž, který byl hodným poldou. „Pomáhal jste mu tedy dopadnout zločince, kterého nám Dearwitch už tolik let házel na stůl. Vyšli jste tedy na Oxford Street se vznešeným úkolem, ale nějak vám to nevyšlo, že?" ušklíbl se na mě.

Oplatil jsem mu pohled. „Myslíte, že bych seděl tady, kdyby to vyšlo a v tom balíčku nebyla bomba? Kdyby se všechno povedlo, jak mělo, tak by na mém místě seděl Johnson a vy byste vyslýchali jeho." zavrčel jsem. Nechtěl jsem sedět u výslechu, když jsem za nic nemohl. Nedokázal jsem zachránit všechny lidi na ulici, ale zachránil jsem Michaela a Johnsona, který mohl konečně jít pykat za všechno, co provedl.

„Kde bys teda seděl, kdyby to vyšlo?" zeptal se druhý, kterému jsem neviděl do obličeje. „Cpal by ses cukrovím pěkně v teplíčku u své ženy? Nebo raději zapíjel dobrou akci s Dearwitchem někde v hospodě?" naklonil se ke mně a já mohl poprvé za celý výslech spatřit jeho tvář.

Podíval jsem se mu do očí. „Seděl bych tam, kde vy a poslouchal Dearwitche, který by toho parchanta vyslýchal." zavrčel jsem. Stiskl jsem desku stolu tak křečovitě, jako by měla někam odletět.

Jeho kolega si odkašlal. „Mohl byste vážit svá slova, pane Pattersone? Jste pod přísahou, protože, jak jistě víte, jste hledaný zločinec a nic nevylučuje, že jste to celé nepřipravil. Pan Dearwitch byl obviněn z napomáhání a váš syn," na toto slovo dal až velice dobře znatelný důraz. „Je obviněn ze znásilnění sestry z organizace. Podle mě byste tak ani tak neseděl na mém místě. Kdyby tohle všechno bylo na mě, tak byste už dávno seděl za mřížemi a vůbec bych se neptal té organizace, která vás měla hlídat." řekl velice klidně, což mi k jeho slovům vůbec nesedělo.

„Máte k dispozici záznamy z kamer?" zeptal jsem se stejně chladně jako on. Zkoumal jsem jeho tuctový obličej, který mě nedokázal ničím zaujmout. Jeho hnědé vlasy byly perfektně ostříhané, ale stále schované pod čepicí, kterou měl naraženou až do čela.

Nad ním se tyčil jeho kolega, jehož široká ramena mě donutila vážit slova pečlivěji než nějaké výhrůžky. „Samozřejmě, že máme záznamy, myslíte si, že jsme banda idiotů?!" zavrčel. Založil si ruce na hrudi a přeměřil si mě opovržlivým pohledem. „A když už jsme u těch záznamů, tak bychom potřebovali vysvětlit jednu věc..." mrkl na svého kolegu, který se přehraboval v šuplíku.

„Jestliže jste viděli ty záznamy, tak proč obviňujete mě z promyšleného útoku, když je více než jasné, že to udělal Johnson." namítl jsem. Bylo to nespravedlivé! Jerry si dokázal zařídit spoustu věcí, protože měl moc, kterou dokázal dobře ovládat lidi. Já jsem měl také moc, ale nedokázal jsem přesvědčovat masivy, aby se proto někomu postavily.

Zlý polda se ke mně přes stůl naklonil. „Myslíš si, že budu věřit nějakýmu divadýlku, které jste sehráli na ulici?! Mě zajímá jak je možné, že jsi se sám od sebe zapálil jako zkurvená lidská pochodeň!" praštil do stolu kousek od mých rukou.

Ani jsem sebou nehnul a jen se mu díval do očí s úplným klidem. „Já si zase myslím, že byste neměl mluvit takhle sprostě při výslechu... Ale je to jen věc názoru." ušklíbl jsem se na něj. Líbilo se mi, jak se musel chytit stolu, aby se po mě nevrhl. „Pokud jde o to zapálení, tak proč si myslíte, že mě drží nějaká organizace a neprocházím se volně po světě? A rozhodně to není, protože můžu za smrt nevinných lidí..."

„Je mi u prdele za čí smrt můžeš nebo nemůžeš! Jak si se dokázal zapálit?!" vyštěkl na mě. Nemohl jsem se ubránit lehkému úsměvu, tím jsem ho ale jen více vyprovokoval. „Řekneš mi k tomu něco nebo budeš mlčet jako ryba? Protože mlčení se dá vykládat dvěma způsoby! A ani jeden se ti nebude líbit!" jeho tvář zalila tma. Lampa, která ještě před chvílí stála na stole, ležela na zemi. Svítila přímo do bílé stěny a jediné další světlo poskytovala moje ruka zapálená až po samotný loket.

Mihotavý plamen mi osvětloval obličej rudými prsty. „Stačí jako důvod tohle?" zeptal jsem se mile s rukou jen nepatrný kousek od svého obličeje. Na rameni mi přistál Arsiius, který nikdy nebyl daleko, a hrdě roztáhl křídla do plné velikosti. Rudé oči upíral na dvojici policistů, kteří se snažili udržet své nohy na místě, aby se nedaly na panický útěk.

*

Prosinec 21, 2018 21:50

„Takže," protáhl naschvál Michael, který stál za stolem skloněný jako dravá šelma před útokem. „Vy, pane Johnsone, tvrdíte, že jste nevěděl, že v balíčku je bomba? Cože jste tvrdil, že tam mělo být? Řetízek pro vaší ženu?" přelétl jeho obličej zkoumavým pohledem. Nechtěl se nechat vykolejit z dobře zajetých kolejí, ale George moc dobře věděl, co se chce dozvědět a tak si dával dobrý pozor na jazyk.

Ušklíbl se mačkaje krempu klobouku. „Snad si nemyslíte, pane Dearwitchi, že bych si nechal doručovat bombu uprostřed rušné ulice? Jak tvrdíte, tak jsem obávaný muž podsvětí a už řadu let vám mařím vyšetřování a mé zatčení. Opravdu si myslíte, že bych udělal takovou začátečnickou chybu? Tady nejsme ve filmu, kde jsou takové hlouposti na denním pořádku." položil klobouk na stůl. Zvedl pohled k detektivovi naproti němu a poté přesunul svůj chladný pohled ke mně.

„Nemám v úmyslu vaše slova potvrdit nebo vyvrátit." odvětil jsem ledově s rukama založenýma na hrudi. Na rameni mi seděl neviditelný Arsiius, který si netrpělivě čechral peří. Stejně jako já, věděl, že bude opravdu dlouho trvat, než budeme moci Johnsona odsoudit z nějakého zločinu.

Michael si povzdechl a posunul ruce po stolu směrem k sobě. „Netvrdím, že jste udělal začátečnickou chybu, ale, že jste věděl, že v balíčku je bomba. To je podstatný rozdíl." vytáhl ze stolu tablet, který zapnul a našel na něm záznam z kamery nedaleko místa, kde se celá ta tragédie stala. „V moment, kdy balíček dopadl na zem, tak jste překvapeně nevypadal... Ale za to v moment, kdy vám vyletěl z ruky jste se tvářil, jako by za vámi stála samotná smrt." dokončil Michael s klidným výrazem. Nechal přístroj ležet na stole a odtáhl se od stolu. Přešel pomalou chůzí po místnosti.

„Tohle tvrzení je ale jako nůž s dvojí čepelí. Může zranit mě, ale i vás." řekl s lehkým úšklebkem Johnson. Moc dobře věděl, že ani já jsem nebyl překvapen ničím, co se stalo. Já jsem, na rozdíl od něj, měl tušení, že se něco stane. Měl jsem nepříjemný pocit, že se všechno během vteřiny podělá. Bohužel jsem se nemýlil a dokázal zachránit jen zlomek všech, co byli na Oxford Street.

Detektiv se zastavil za jeho zády. Potutelně se usmíval, protože měl Johnsona na místě, kde už jej chtěl mít roky. „Nemyslím si, že by se pan Patterson provinil něčím, když se netvářil překvapeně a nám oběma zachránil život. Šlo o pouhý impuls, který se objevuje docela často, když je člověk v okamžiku před krizovou situací." vysvětlil jednoduše pokládaje ruce na ramena vyslýchaného.

„Bavíme se zde o světově hledaném zločinci, který zapálil dům v Číně! Ten magor je schopnej všeho! Co když ten člověk byl od něj?! Co když on vyměnil ty balíčky?!" setřásl ze sebe ruce a rozmáchl rukama ve vzduchu.

Usmál jsem se. „Domnělé informace jsou jedna věc, ale fakta zase druhá. Tak si prosím nepleťte dvě věci." naklonil jsem hlavu na stranu, jako drobný ptáček zkoumající dění okolo sebe. „Policie mi v tomhle případě věří. Přiznal jsem se k vraždě Samuela Raye a dvou mužů z organizace, ale popřel jsem únos pana Dearwitche. Vysvětlil jsem, že se mnou šel dobrovolně, protože věřil, že mu pomohu dopadnout někoho, jako jste vy." zvedl jsem se, abych se mohl podívat na George z vrchu. „Protože mezi námi není zas až takový rozdíl, že? Jsme oba stejní vyvrhelové na okraji společnosti, takže pro mě nebylo těžké domyslet si, kde by se mohl takový zločinec, jako vy, schovávat."

„Odmítám vypovídat, když jsem v místnosti se psychopatem a detektivem, který je jeho nejlepší kámoš! Já to kurva odmítám!" zařval tak mocně, že jej museli slyšet až na druhý konec policejní stanice.

Michael se ušklíbl. „Můžete si řvát, jak chcete. Nikdo kromě nás a jednoho policisty, který sedí za sklem, tady není. A doporučuji vám, abyste vypovídal nebo budu donucen použít jiné metody, jak z vás dostat informace." podíval se na mě. Jiskřičky v jeho očích mluvily za vše. Michael by si rád do někoho praštil a nejblíže byl jeho obávaný nepřítel, kterého měl konečně v hrsti. Mohl si s ním dělat, co uznal za vhodné, protože událost se musela svalit na náhodný teroristický útok. Johnson nebyl obviněn kvůli výbuchu na ulici, ale z velikého množství menších zločinů, které Michael celé roky vyšetřoval a všechny stopy jej zavedly právě k němu.

„Jste obviněn z vražd předchůdců pana Dearwitche." řekl jsem opláceje jeho chladný pohled. „Vypadáte, že o tom něco víte, že? Mám vám to připomenout jmenovitě?" sebral jsem ze stolu složku s papíry a dal se do rychlého listování. „Tak třeba pan Brandon Gray, dále Paul Jefferson nebo slečna Martha Howard. Stačí to na připomenutí?" zeptal jsem se mile pokládaje složku zpátky na stůl.

George se zamračil. „O nikom takovém nic nevím." zavrčel. Mohl jsem skoro vidět, jak skřípe zuby, protože si myslel, že na něj policie nic nemá, ale Michael sáhl do svých soukromých archivů a vynesl na světlo ještě více zločinů, o kterých neměla policie ani ponětí.

„Vážně? Tak třeba Gray byl můj předchůdce. Nalezen mrtvý den před velikým soudem s jistou skupinou mužů, kteří tvrdili, že vás viděli odcházet z budovy, kde zemřela slečna Howard, pohřbena jen pár měsíců před tím, než se stalo tohle. Nechci se vás nijak dotknout, ale všechno ukazuje na vás." řekl bez emoce Michael. „Můj kolega Jefferson zemřel jen pár dní před tím, než jste unesl zde přítomného pana Pattersona, v domnění, že jsem to já. Ten večer jste ho chtěl utopit, ale já jsem vám v tom zabránil. Muže, který vám pomáhal, jste nechal zabít, protože by nám mohl říct, pro koho skutečně pracujete."

Pochopil jsem, že jsem na řadě já. „Tak kdo to tedy je? Nemáte šanci se z toho vykroutit a trest bude jen odpovídající takovému množství zločinů, ale hodně moc by nám pomohlo jméno muže, který všechno tohle řídil." opřel jsem se o stůl v místech, kde prve stál Michael, který nyní byl za Johnsonem.

„Všechno jsem to plánoval sám! Myslíte si, že potřebuju toho idiota, aby mi říkal, co mám dělat?! Beze mě by stěží tu svou pitomou organizací dokázal udržet nad krachem! Já jsem ho učil všemu, co teď umí! Myslíte si, že potřebuju, aby mi někdo jako on pomáhal?!" zařval. Rychlým pohybem se zvedl ze židle a chtěl se na mě vrhnout. Michael jej ale popadl za ramena a silou posadil zase na židli.

„Jestli se kurva neuklidníš, tak přijdeš i o druhou nohu!" zavrčel výhružně stále zůstávaje na dosah, kdyby se zase pokusil o nějaký útok. Když se chtěl vrhnout na něj, tak ho popadl za napřaženou paži a ošklivě mu jí zkroutil za záda. „Co jsem řekl před pár sekundami?!" procedil skrz zuby, když upravoval pozici paže, aby bolest vehnala vyslýchanému slzy do očí.

Johnson si odplivl přím ona stůl. „Že se mám kurva uklidit!" zařval bolestí. Druhou rukou praštil do stolu, aby se pokusil ulevit bolesti, která vystřelovala do jeho ramene.

„Tak proč si to neudělal?" zeptal jsem se rychlými kroky překonávaje vzdálenost, která nás od sebe dělila. „Nepochopil si, že tady už nemáš žádnou moc? Že tady jsi jen krůček od toho, aby si skončil na věky za mřížemi, kam patříš?" popadl jsem ho pod krkem, abych se mu mohl podívat do očí.

Plivl mi do tváře, ale já se jen usmál a otřel sliny do lemu trička. „Myslím, že můžeš být rád, že policie není zastáncem tělesných trestů." utrousil jsem dívaje se na děs v jeho očích, když do místnosti vešla skupina policistů. Samozřejmě, že jsme s Michaelem lhali, protože nás dva by nikdy nenechali vyslýchat někoho, jako byl Johnson, o samotě.

„Opona konečně spadla, ale já jsem na jevišti nebyl." usmál jsem se na něj, když jej odváděli v želízkách do pěkné cely, ve které si pár let určitě odsedí.