Srpen 27, 2018 15:56

Do svého pokoje v hotelu jsem došel až dopoledne. Oběd jsem dostal u Smrti, při němž jsme probírali otázku našeho spojenectví a spiknutí při večerní akci. Proto jsem přišel na hotel až po poledni ve značně zoufalém očekáváním. Nedoufal jsem, že by mohla tahle lest vyjít, ale naděje byla to poslední, co nás drželo ze spárů OPO.

Usadil jsem se v křesle spokojeně koukajíc z obrovského okna před sebou. Čekal jsem. Stačilo pouze vyčkávat na vhodný okamžik k nenápadnému sundání náramku na noze. Kdybych se jej zbavil, tak bych měl vyšší šanci na útěk. Pokojem se rozlehlo lehké zaklepání na dveře, které patřilo jednoznačně ženě. Ještě než dozněla ozvěna, tak do místnosti vešla služebná s obálkou bílého papíru v ruce. Svírala tento kousek papíru v ruce, jako by se měl každou chvíli proměnit v hada a zakousnout se jí do ruky. Vyčerpaně pozdravila a podala mi dopis do natažené dlaně.

Přelétl jsem adresu pohledem, který jí očividně musel ještě více znervóznit, protože se otočila na podpatku a skoro vyběhla z pokoje. Chvíli jsem se za ní díval, ale poté se moje pozornost upřela na obálku, která ze sebe nesla hrůznou atmosféru.

Otevřel jsem opatrně zalepený konec. Vytáhl jsem pouze jediný list, který byl popsaný ženským rukopisem, ale bylo mi jasné, že jej žádná žena nepsala. Přelétl jsem řádky rychlým okem při čemž jsem mohl jasně vyvodit, že tento dopis určitě napsal Benedikt.

V dopise totiž stálo:

Vážený pane Jamesi Pattersone,

už nikdy vás nechci vidět. Nikdy jsem vás nemilovala. Tímto dopisem vám zakazuji přijít k mým dveřím a prosit o smilování. Už nikdy se s vámi nechci setkat. A páteční posezení u kávy ruším! Stejně tak i piknik v parku, který jste tak dlouho plánoval.

Odstěhovala jsem se z Oxford street. Nesnažte se mě hledat, protože mě nenajdete ani s pomocí detektiva. Pokud se mi pokusíte poslat dar bude vám neprodleně poslán zpátky. Bez rady, kterou doufám nepotřebujete, kde mě máte hledat.

S pozdravem a modlením ať na vaši chytrou hlavu spadne police se loučí

                                                                                                                                                           BP

Ušklíbl jsem se po dočtení dopisu. Možná, že Benedikt použil silná slova za tak mladou dámu, za kterou se prostřednictvím dopisu chtěl vydávat, ale jasně to říkalo, kde se moje rodina v danou chvíli nachází a kdo nad ní drží ochranou ruku. Byl jsem rád, že jsou v pořádku, protože to bylo hlavní. Jestliže oni byli všichni na jednom místě a v bezpečí, tak už pramálo záleželo na tom, kde jsem já. Dokázal jsem se o sebe postarat a brzy se k nim i vrátit, abych jim pomohl a ukázal cestu temnotou.

Zbývalo už jen pár hodin do návštěvy mé nové spojenkyně. Ale ona neměla být jediná, kdo mě měl dnešní noc navštívit. Podle dopisu od mého syna, mi bylo jasné, že i on mě má v plánu navštívit. Cítil jsem, že vše by jednoho dne mohlo být zase jako dřív. Mohl bych spokojeně žít se svou rodinou buď v Sídle bohů nebo na Zemi. Mohli bychom vést obyčejné životy beze strachu, že se nás stále někdo snaží srazit na kolena. Chtěl bych, aby tento okamžik již nastal, ale bylo mi jasné, že tak veliký projekt jako je OPO nejsme schopní zničit přes jedinou noc.

Povzdechl jsem si. Přešel jsem k oknu. Vlahý vánek mi cuchal vlasy a ovíjel tvář. Potřeboval jsem se uklidnit. Nesmím na sobě dát znát jakékoliv obavy nebo jiné s touhle situací spojené pocity. Ignoroval jsem zaklepání na dveře i klapání podpatků. Ale jen do té doby než se vedle mě zastavila služebná, která mě a Tinu vyrušila v koupelně.

„Stalo se něco?" zeptal jsem se stroze nenechávajíc jí prostor pro nějaké jiné poznámky, které by mohly být jejím pádem. Někde v hloubi duše jsem věděl, co po mě chce, ale zlomit srdce tolika ženám během dvou dnů se mi příčilo.

„Myslela jsem, že byste chtěl třeba čaj nebo kávu, když už je tak pozdní odpoledne." řekla s nacvičenou nenuceností. Dívala se do mé tváře, která ale byla stále otočená k oknu. Pozoroval jsem ulici a přemítal nad tím, jaké by to bylo být normální člověk.

„Čaj s mlékem, prosím." odvětil jsem. Vždy jsem si vážil toho, kým byl můj otec, ale byly i dny, kdy jsem své schopnosti nenáviděl. Daroval bych je komukoliv, kdo by si o ně řekl, jen abych mohl žít jako obyčejný člověk.

Nevnímal jsem, že žena odešla z pokoje ani to, že se za pět minut vrátila s šálkem horkého čaje. Přesunul jsem se zpět do křesla zahloubaně hledíc na své ruce. Kolik by toho bylo jinak, kdyby mě Pete Williams tenkrát nedostal? Kolik věcí bych neměl a kolik by jich přibilo? Jedno ale bylo jasné, nikdy bych nepoznal svou milou Leu, kterou jsem miloval ze všeho nejvíce. Daroval jsem jí své srdce proto, aby díky tomu zemřela.

Po tváři mi stékaly slzy. Nemohl jsem je zastavit, protože byly prolévaly za všechny ty roky, kdy jsem jen postupoval vpřed a nemohl se ohlížet za sebe. Připomínaly mi, co jsem všechno ztratil, ale také, co všechno jsem získal a teď mám. Potřeboval jsem, aby všechny ty pocity odpluly jako nekonečný tok řeky. Aby se sice usadily na březích mého vědomí, ale aby mě už nadále neuváděly do takových stavů. Bylo to přímo nemožné se zbavit pocitu, že za vše mohu já, ale ty slzy mi pomáhaly na to zapomenout. Vyrvaly tu myšlenku z mého povědomí a nahradily jí jen prázdnotou.

„Stalo se vám něco?" zeptala se služebná. Její hlas zněl, jako když skučí vítr po hřebenech skal. Odrážel se od všeho v místnosti a takto zdeformovaný se dostával do mé lebky. Všechno se roztříštilo jako zrcadlo, do kterého někdo hodil kámen. Střípky padaly na samotné dno propastí v mém srdci a tam zabíjely všechny špatné myšlenky.

Podíval jsem se na ní. Přes závoj smutku jsem jí skoro neviděl, ale bylo mi jasné, že tam někde je. „Jen pouhé vzpomínky. Ale s tím nic neuděláte..." zašeptal jsem.

Tác s čajem jí vypadl z rukou. Porcelán se rozpadl na kousky. Horký čaj pocákal moje nohy, promáčel boty a kdybych nebyl bůh ohně, tak i opařil nohy až po kolena.

„Promiňte!" vypískla žena klekajíc na podlahu snažíc se zástěrou otřít čaj z mých nohou. Prudce jsem sebou trhl. Všechny myšlenky byly vypáleny tím čajem, který stékal na podlahu zahřívajíc má lýtka.

„Nemusíte se omlouvat. Vždyť se nic nestalo." usmál jsem se. Pomohl jsem jí na nohy a začal si rozvazovat tkaničky na botách.

„Ale ten čaj vám mohl ublížit. Moje nadřízená mě určitě vyhodí!" zaskučela sesunujíc se do křesla, kde jsem ještě před chvílí seděl. Dala se do pláče, tak srdce trhajícího, že jsem okamžitě věděl, že tenhle incident si necháme pro sebe.

„Když někdo pracuje tam, kde já, tak si brzy zvykne na horkou vodu. A mohu vás ujistit, že se mi nic nestalo." řekl jsem, co nejmileji. Stál jsem uprostřed svého pokoje bos a s vytaženými kalhoty nad kolena, abych dosvědčil, že se opravdu nic nestalo a že jsem v pořádku. Připadal jsem si jako šašek, ale bylo to nezbytné. Když se poté ozvalo zaklepání a do pokoje vešla Smrt v nádherných černých šatech, tak jsem si připadal ještě komičtěji. Oba jsme se na sebe usmáli.

*

Srpen 27, 2018 23:37

Benedikt byl vždycky tichý, takže když jsem v noci ulehl vedle Smrti, tak jsem zůstal v šoku zírat na dveře. Byly otevřené a v nich nezaujatě stál můj syn. Tmavé vlasy měl schované pod kapucí své černé mikiny a ruce měl zabořené hluboko do kapes. Modré oči zářily v temném pokoji jako padlé hvězdy, které vydávaly studený žár.

„Jak dlouho jsi tady?" vydechl jsem přitahujíc k sobě deku, abych skryl svou nahotu. Všichni tři jsme se si vyměňovali ztrápené pohledy. Ani jeden z nás nechtěl, aby tento okamžik nastal, ale nedalo se mu zabránit. Prostě tady byl a už se nedal smazat.

„Moc dlouho ne." odvětil prostě, ve tváři se mu nehnul ani jediný sval, který by prozrazoval, jak se cítí. „Když jsem podle zvuků usoudil, že mohu vejít, tak jsem jednoduše otevřel dveře." pohledem přeskočil ze mě na Smrt. Moc dobře věděl, že je to jeho Nemesis za kterou se hnal takovou dobu. Teď před ním ležela nahá v posteli s jeho otcem, ale on nebyl schopný se na ní kvůli něčemu takovému zlobit.

Odkašlal jsem si, co nejtišeji, abych upoutal jeho pozornost. „Co se stalo?" byla to pouze hloupá otázka, protože mi bylo jasné, že s mojí rodinou se nic zlého nestalo. Vzduch v místnosti zhoustl ještě o pár stupňů. Každý z nás měl své pochyby, ale navenek jsme byli všichni neteční jako sochy.

„Nic neobvyklého. Pouze jsem svou matku obeznámil s tvým postavením, které se dalo velice dobře zjistit i bez tvé odpovědi." lehce se ušklíbl, protože odhodil jednu ze svých masek netečnosti. Byla to změna, která na jeho obličeji zavládla pouze jednou za dlouhý čas. Možná, že to bylo také kvůli Smrtině přítomnosti, která celý rozhovor nutila odebírat se pouze takovým směrem.

„Jak reagovala?" živě jsem si dokázal představit její obličej, když jí Benedikt říkal, že jsem jí musel třikrát podvést, abych je ochránil.

Můj syn se mnou toto stanovisko očividně sdílel a tak se mu na tváři objevil náznak úsměvu. „Řekněme, že na tak křehkou ženu velmi impulzivně. Není radno hrát si s jejími city." úsměv mu z tváře zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. „Musíme si promluvit a samotě, pokud ti to nebude vadit." podíval se na Smrt, která jeho ledový pohled snášela od prvního okamžiku, kdy se poprvé potkali.

Lehce přikývla odhazujíc si vlasy z čela. Odhalila tím svůj hrudník až skoro k pasu. Všiml jsem si, že Benedikt jí věnoval jediný strohý pohled a hned se od ní odvrátil. Smrti se pravděpodobně jeho postoj k věci zamlouval a tak nejevila jedinou známku toho, že by se chtěla zakrýt.

Vstal jsem z postele, sebral župan přehozený přes sloupek postele.

„Dej mi chvilku." usmál jsem se na svého syna, který sice můj obličej neviděl a ani mě asi nevnímal. Pouze nepřítomně přikývl a nechal mě odejít do koupelny, kde jsem toho večera zanechal své oblečení.

Vrátil jsem se do pokoje ve značně rozmrzelé náladě neboť jsem zjistil, že jsem někam založil své brýle. Prohledal jsem snad všechny místa v koupelně, kam by se daly uložit, ale nenašel jsem nic. Tento chvilkový pocit ale nahradilo překvapení, které mi div nevyrazilo vzduch z plic.

Během mé nepřítomnosti Benedikt usedl na okraj postele. Na první pohled to vypadalo, že se snažil nevšímat si ležící bohyně smrti, ale v okamžik, kdy jsem do pokoje vstoupil, tak mu Smrt seděla na klíně a vášnivě se líbali. Benedikt hladil Smrt po ebenových vlasech, které spadaly až do poloviny jejích zad v nezkrotných pramenech. Nechával jí, aby zarývala nehty do jeho zad, jako by si jej chtěla navždy přivlastnit. Nechtěla se ho už za nic ve vesmíru vzdát. Chtěla být jen s ním i přes všechny nepřízně Osudu, který stál nad námi všemi a určoval role v divadle žití.

Nechtěl jsem působit jako necita, ale také jsem nechtěl, aby se to zvrtlo ještě dříve než jejich vztah mohl pořádně začít. Odkašlal jsem si natolik tiše, že by mě mohli i ignorovat, kdyby to uznali za vhodné, ale měli také příležitost na mě zareagovat.

„O čem si se mnou chtěl mluvit?" zeptal jsem se nenuceně upírajíc pohled na sloupek postele. Ani jeden sebou netrhl pouze se na mě upřely dva páry očí. Jedny modré jako noční obloha a druhé tmavé jako hlubiny vesmíru. Benedikt k sobě přitáhl blíž Smrt, aby zakryl její nahotu. Přetáhl si přes hlavu svou mikinu a podal jí své vyvolené. Takové drobné a milé gesto, které ale mohlo změnit celý svět.

„O událostech následujících hodin." odvětil s pohledem upřeným na Smrt po jeho boku. „Jelikož se tyto události týkají i Exi-" nedořekl protože Smrt jej popadla naléhavě za zápěstí. Upřela na něj nesmlouvavý pohled. „Týkající se i Smrti, takže budeme mluvit i před ní." ukončil svou větu Benedikt. Ta tichá rozepře o jméně mě zaujala natolik, že jsem uvažoval nad tím, jak to, že mě své jméno nikdy neřekla. Všichni oslovovali bohyni smrti pouze jako Smrt, ale nikdo snad kromě Árona neznal její pravé jméno. Áron byl ale mrtvý, tak jak mohl znát její skutečné jméno i Benedikt?

Zahloubaný do svých myšlenek jsem následoval svého syna a bohyni, která se oblékla pouze do jeho mikiny, do vedlejší místnosti. Usedl jsem na pohovku, abych ulevil své stále ještě citlivé noze. Už se na jejím kotníku sice netřpytil modrý náramek, protože jsem jej s velkou pomocí Smrti sundal, ale stále nebyla tak úplně zahojená, jak bych si přál. Počkal jsem až se do křesla naproti mně usadí Smrt a Benedikt si sedne na opěrku.

„Musíme jistě probrat spoustu věcí a noc už značně pokročila..." ozval jsem se. Oba mi věnovaly dlouhé a upřené pohledy, které se snažily zarýt do mé lebky.

„Samozřejmě. Podle informací od Johna je životně důležité, aby zde Smrt v ranních hodinách už nebyla. Pod podmínkou, že se ujistím, jak moc jí můžeme věřit se s ní přemístím na místo určené v dopise. Ty tu budeš muset zůstat a čelit Tině, která se tady hned ráno objeví. Pokusí se tě zabít, ale bude to pouze nevyhnutelný postup věcí, aby tě mohla předat Williamsovi a uvrhnout tě do temné kobky. Už jim nepůjde o pokusy, jen si na tobě budou chtít vylít zlost, že jsme utekli přímo pod nosem největší organizace na Zemi." Benedikt po celou dobu hovoru upíral pohled do skleněné desky stolku, který nás od sebe držel tak daleko. Možná, že byla nezbytná spousta věcí, ale i tenhle malý stolek odděloval otce a syna.

Chtěl jsem se přes něj vrhnout, abych mohl pořádně obejmout. Neviděl jsem nikoho z nich sotva pár dní, ale neskutečně mi chyběli. Potřeboval jsem je ke svému životu, protože bez nich jsem nebyl nic.