Prosinec 21, 2018 15:11

Svět na několik málo sekund utichl. Auta projíždějící kolem dvojice policistů ztišila své jindy burácející motory. Lidé, procházející kolem se ztišili a odsunuli někam na pozadí, kde nemohli rušit nejdůležitější okamžik jejich dlouhé cesty. Sníh se zvolna snášel z ocelově šedého nebe a přikrýval svou neposkvrněnou bělostí celé město, které se potřebovalo zastavit a alespoň na pár vteřin si užít to ticho, které nastalo na Oxford Street.

Bůh ohně pohlédl k nebi. Ještě pár vteřin a všechno se mělo změnit. Svět se měl zase dát do zběsilého útěku ke své zkáze a nehodlal se zastavit jen na jedinou vteřinu navíc, než byla tahle. Jen mrknutí oka jej dělilo od dalšího sledu událostí, které měly pro něj i jeho rodinu veliký význam. Nemohl se tomu okamžiku vyhnout a tak pevně stál s nohama na zemi pevně doufaje, že se nic z toho nepodělá ještě dřív než by bylo dobré.

Podíval se na detektiva, který až do tohoto okamžiku stál po jeho boku, ale namísto Michaela vedle sebe měl svého syna oblečeného jako policistu. Za jeho zády dokázal ještě spatřit další policejní čepici, která se ztrácela v davu lidí, aby mohla uskutečnit další část jejich plánu.

James lehce kývl na svého nového kolegu a společně vyrazili přímo přes ulici. Na opačné straně se tyčil u obchodu s oblečením George Johnson, který se na sebe snažil neupozorňovat. Stál u jedné z lamp pouličního osvětlení se svým pověstným kloboukem v rukách. Ostražitým pohledem si měřil dvojici policistů, kteří se vydali přes ulici, aby mohli pokračovat v jejich obchůzce. Jakmile mu věnovali pohled, tak sklopil oči k chodníku, aby dal jasně najevo, že on není rozhodně ničím vinný.

Policisté překonali vzdálenost, která je dělila od chodníku a zamířili si to přímo kolem Johnsona k nedalekému obchodu. Nikdy se nebál policie a už vůbec ne nějakého Dearwitche, který za ním stále čmuchal jako hlídací pes. Bylo mu jasné, že má navrch, ale nechtěl ležet na lůžku z růží dokud si ještě nebyl jist, že v nich nejsou vosy, které by jej mohly poštípat.

Sotva se přestal zamýšlet nad problémy s Dearwitchem, tak se vedle něj zjevil jeho protějšek v obchodu. Kývl na něj strohým pohybem a rozhlédl se po ulici, zda se ještě někde jinde nepotulují příslušníci zákona. Když byl se stavem věcí spokojen, tak si nasadil na hlavu klobouk, což bylo znamení pro jednoho z jeho lidí, který okamžitě vyrazil do akce.

„Myslíš, že by se tohle mohlo líbit mé manželce?" zeptal se James svého syna s pohledem upřeným do další výlohy. Stále po očku sledoval Johnsona, který si nasadil na hlavu klobouk. Věděl, že je to špatné znamení, které uvede spoustu věcí do pohybu. Ani drobným pohybem na sobě nedal znát své obavy a ohlédl se na svého syna, který se snažil působit, že má všechno pod kontrolou, přestože ani jeden z nich nemohl předvídat, co Johnson udělá v příštích několika sekundách.

Jeho otec mu chtěl říct něco povzbudivého, ale kolem nich se prořítil drobný muž s kabelkou v ruce. Za ním se ozývaly výkřiky majitelky, která se za ním snažila běžet, ale když zahlédla dva policisty, tak se dala do křiku. Křičela, že byla okradena a to opakovala stále dokola, dokud Benedikt nevyběhl za zlodějem, který se mrštně proplétal davem lidí.

James zůstal sám rozhlížeje se po ulici, jako by se snažil zjistit, zda ještě někdo jiný nepotřebuje pomoct, kromě okradené dámy. Zavadil pohledem o Johnsona, který na rohu ulice přebíral malý balíček zabalený v hnědém papíře. Viděl, jak balík putoval z ruky obyčejného mladíka do spárů nejnebezpečnějšího muže v Londýně. Jak se jeho dlouhé prsty poprvé dotkly hnědého papíru, který skrýval krabičku, kde byla jedna z věcí, které se nikdy neměly dostat do rukou takovému muži, jako byl právě George.

Bůh ohně dlouhými kroky vyrazil k dvojici. Jako ve zpomaleném záběru viděl, jak Michael na druhé straně chodníku udělat totéž. Mířili přímo na Johnsona, který si všiml Jamese rychle překonávajícího vzdálenost, která je od sebe dělila. Nestačil se dát na útěk, protože to už po něm skákal jako detektiv tak bůh. Jako první se Johnsona dotkl James, který jej srazil na chodník tak prudce, že zloduchovi vypadl z ruky drahocenný balíček, který ještě před pár vteřinami tiskl ke hrudi jako vlastní dítě.

Balíček padal k zemi tak zpomaleně, že by na něj mohl bůh ohně ještě dosáhnout a chytit jej v letu, ale on k sobě přitahoval Michaela. Drtil jeho předloktí v silném sevření, aby jej dostal co nejblíže k sobě a Johnsonovi, kterého držel pod sebou. Sotva se detektiv dostal natolik blízko, že už bylo bezpečné použít své božské schopnosti, tak James neváhal ani vteřinu, protože ta vteřina by je dost možná mohla stát život. Nechal své tělo vzplanout mocným plamenem, který je měl ochránit před vším, co by se mohlo skrývat v balíčku, který stále padal k zemi. Dělily už jej jenom centimetry od tvrdého chodníku, jenž měl ukázat, jak moc je ten malý balík zničující.

Dopadl na zem. V oslnivém výbuchu, který trval sotva pár vteřin, se rozletěl do všech stran a způsobil obrovskou kalamitu. Burácení, s jakým se rozpadl na drobounké části, trhalo trojici uši. Dostávalo se jim hluboko do mozků, které jim radili ať vezmou nohy na ramena a dají se na zběsilý úprk. Ale oni neměli na výběr. Museli zůstat, jinak by zaplatili životem.

Kolem nich padaly cihly doprovázené obrovským množstvím prachu. Ve vzduchu poletovaly hořící papíry, které dopadaly do vší té zkázy, kterou za sebou zanechal jen malinkatý balíček v hnědém papíře, jež dopadl před několika málo sekundami na chodník. Zvonění výbuchu se ještě stále ozývalo v uších lidí, kteří měli takové štěstí, že byli dostatečně daleko od epicentra výbuchu. Ti, kteří takové štěstí neměli, leželi všude kolem. Jejich části visely na pouličních lampách jako hrůzné ozdoby nějakého psychopata, který se rozhodl slavit Vánoce po svém.

Na obloze, která měla rudý odstín, kroužila mračna polekaných holubů, kteří vydávali zvuky horší než zranění lidé, kteří křičeli o pomoc v kalužích vlastní krve. Přehlušit je mohlo jen sténání matek, které přišli o své děti, protože se vydaly napřed a už nikdy nedošly do obchodu s hračkami na konci ulice. Po tvářích jim tekly hořké slzy, které už nikdy nebude nic utišit, protože jejich potomci jsou mrtví a díra v srdci, která se tím otevřela už nikdy nepůjde zaplnit.

Toho dne vzniklo tolik utrpení, které nemohl zahojit čas. Nemohlo je zahojit nic, co smrtelný život nabízel, protože jako jediné nabízel vykoupení vlastním životem. Tolik úst zalitovalo, že dnes vůbec vyrazili ven, stejně jako mnoho rtů vydechlo, že by raději běželi do obchodu napřed, jen aby jejich děti žily. Některé hlasy žádaly odpuštění od bohů, kteří je nedokázali vyslyšet, protože hlasů bylo příliš a jich jenom pár. Nemohli vyslechnout každý hlas, který k nim šeptal bezhlesnou modlitbu, aby jim připomněl, že na světě je tolik utrpení a tato událost jen ubrala zrnko od odpočtu dní společnosti, která se nezastavitelně řítila do pekel.

Mnoho duší přišlo o své nejdražší, protože jen vystrčili nos z domu v den, kdy město čekalo veliké dopadení největšího muže podsvětí. Celé město trpělo, přestože ještě před necelou minutou bylo klidné jako hladina velikého jezera. Se svou opilou Vánoční atmosférou čekalo na vytoužené svátky, které ale mnoho lidí už nikdy neoslavilo. Vše, co vypadalo jako namalované růžovými barvami, se během sekund změnilo v masakr. V obrázek plný krve a nepředstavitelného utrpení, které na svého pozorovatele přímo dýchalo méněcenností a malicherností jako se stalo obyčejné vycházení z domu. Ukazoval, že ne všechno může být natolik v pořádku, aby tu atmosféru nemohl zkazit jen jediný předmět obalený v papíru předaný ve špatný čas na špatném místě.

Mezi křikem zraněných a obětí, kteří ztratili své nejbližší, ležela trojice mužů. Ohnivý bůh se neodvážil pohnout, protože se bál, že by se mohl zřítit další kus budovy nedaleko nich. Celé jeho tělo hořelo jasným plamenem, který dokázal ochránit jeho nejlepšího kamaráda a muže, kterého už tolik let chtěl zabít.

*

Prosinec 21, 2018 19:28

Dnešní den už opravdu nemohl být horší. James se cítil, jako by mu někdo vysypal celý náklaďák kamení na záda a nutil jej s tím chodit po světě. Cítil obrovskou vinu za peklo, které se odehrálo na Oxford Street. Nemohl zapomenout na křik obětí, kteří ztratili své milované, jejichž ostatky visely všude po budovách kolem. Z nebe se sypal prach smísený s kovovou pachutí čerstvé krve, která byla všude kolem.

Stačilo, aby na pár vteřin zavřel oči a hned měl před sebou ulici, která během mrknutí oka ztratila všechnu melancholii svátků. Byla rozmetána na kusy jen malým balíčkem, který mohl způsobit mnohem větší škody, ale zničil jen tuto ulici a zabil mnoho nevinných lidí, kteří neměli to štěstí a nebyli dostatečně daleko.

Sklonil hlavu. Nemohl myslet na jediný okamžik, který změnil všechno. Nechtěl už znovu vidět oslnivou záři, která se z balíčku linula, když dopadl na chodník. Choval obličej do dlaní, aby nikdo nemohl spatřit slzy, které mu tekly po tvářích. Byl bohem ohně, ale tohle nikdy nechtěl. Nikdy nechtěl, aby tolik lid trpělo zatímco on přežil. Všichni křičeli k bohům, kteří ale nebyli na nebesích, ale mezi nimi a trpěli stejně jako oni.

„Jak vůbec někdy můžeme být těmi bohy, za které nás chtějí lidé mít?" zaskučel mezi vzlyky. „Jak můžeme být tou skálou, která dokáže překonat všechno utrpení světa, když vidíme, co se děje? Jak něco takového můžeme dokázat?!" zvedl hlavu, aby se mohl podívat do očí svého syna, který stál po jeho pravici.

Jeho modré oči měly zastřený pohled. „Nevím, jak něco takového můžeme dokázat..." zašeptal. Nedokázal se tvářit netečně jako socha, když všechno, co se stalo, bylo kvůli nim. To oni chtěli chytit George při činu a odsoudili mnoho lidí jen kvůli svému rozhodnutí.

„Musíš se alespoň pokusit být tím bohem." řekl chladně Michael. Nedával na sobě znát žádnou emoci, ale hluboko ve svém nitru byl stejně zničený jako oba bohové. Už tolik let nedokázal projevovat správně emoce a i tento okamžik nemohl být jiný. Tam hluboko uvnitř, kam neviděla ani jeho žena, všeho litoval. Litoval všech zmařených životů, které ukrátil, když chtěl polapit Johnsona.

Věděl, že už to nikdy nemůže vrátit zpátky a to ho trápilo nejvíce. Hrozně rád by celé tohle odpoledne vrátil zpátky a zkusil to udělat jinak, lépe, ale tušil, že tohle by se stalo v každé budoucnosti. Nemohl to nijak napravit, protože už se to stalo a ani John by mu nedokázal pomoct od pocitu viny.

„Já to nedokážu! Chápeš?! Jsem jen troska toho, kým jsem měl být! Už nikdy nebudu ten bůh ohně, jako byl můj otec, protože on nemohl za smrt tolika nevinných lidí!" zakřičel bůh. Prsty si zajel do vlasů, které už měl rozlétané na všechny strany. Dokázal potlačit třes rukou a tak jen bezmocně seděl na židli a proléval hořké slzy za všechny, kteří během mrknutí oka, opustili svět.

Michael se na něj díval a nemohl se přinutit udělat to nezbytné gesto, kterým by svého jediného kamaráda podpořil. Cítil, že se James propadl o další kus hlouběji do moře, které ho stahovalo ke dnu. Chtěl mu podat záchranou ruku, ale nemohl se k tomu přinutit. Nedokázal ovládat své tělo, které snad každou buňkou žadonilo o projev nějakých emocí. Jeho srdce chtělo brečet, ale jeho hlava si stále držela profesní logiku, která tohle všechno vyvracela. Nemohl s tím udělat nic, do té doby než ta část, která ho teď ovládá neustoupí do pozadí a on zase nebude tou živoucí bytostí, která se hluboko uvnitř skrývala ze strachu, že by jí někdo mohl zranit.

Mladý bůh litoval spousty věcí, které musel udělat, aby on a jeho rodina mohla dosáhnout až na tyhle dny, které jí rozvracely zevnitř. Litoval svého chladu, kterým poslední dny obdarovával Exitii, která nic z toho nezasloužila. Ona, jako jediná, se jej snažila držet nad hladinou, aby se nedostal tak hluboko, jak byl nyní jeho otec. Držela jej daleko od těch míst a on se jí za to odvděčoval jen samým chladem. Byl smutný, protože měl ztratit svou dceru, která se ještě ani nenarodila, měl ztratit svou milovanou Exitii, protože Osud řekl, že tento boj je marný a oni mohou udělat jen vše pro to, aby dokázal zvítězit někdo další. Někdo jiný, než byli oni sami.

Do místnosti vešel rázným krokem policista s telefonem v ruce. Přeměřil si pohledem tři muže, kteří seděli kolem dlouhovlasého, který se zdál, že brečí. Byli oblečení do stejných uniforem jako on, ale nepatřili k němu. Věděl, že nejmenší z mužů je Michael Dearwitch, známý detektiv, který se zase pustil do pátrání na vlastní pěst a před nějakou dobou po něm bylo vyhlášeno pátrání, protože se spikl s největším zločincem na planetě.

„Nesu vám telefon. Každý máte nárok na jeden hovor." oznámil pokládaje přístroj na stůl. Ještě jednou se podíval po mužích, kteří rozhodně nevypadali jako nějací atentátníci. Ještě ani s jedním nemluvili, ale i jemu bylo jasné, že tohle trio se jen snažilo dopadnout toho muže, kterého zavřeli do místnosti naproti.

„Děkujeme..." hlesl duchem nepřítomný Michael, který se nejdříve podíval na Jamese a poté na telefon ležící na stole. Přemýšlel, komu by měl zavolat, když ne své milované Brigit, která rozuměla všem jeho plánům, které spřádal na Johnsona ode dne, kdy si jej poprvé všiml. Věděla také, že našel ještě větší rybu, která řídila celý tenhle cirkus na kolečkách, jenž objížděl celý svět.

Policista mezi dveřmi přikývl a zmizel do chodby za svými kolegy, kteří pozorovali trio zpoza skla, které bylo maskované jako zrcadlo. Bedlivě sledovali, jak Michael zvedl telefon ze stolu a podal jej Jamesovi, který konečně zvedl zrak od podlahy.

„Komu si myslíš, že bych jako měl zavolat?" zeptal se mezi vzlyky. Nedokázal se udržet tvářit vážně. Ne v moment, kdy mohl za tolik krve, která se mu nalepila na ruce. Byl vrahem, za kterého ho chtěl vždycky Jerry mít. Byl tím, co z hloubi duše nesnášel.

Detektiv se pokusil povzbudivě usmát. „Zkus zavolat Oxaně. Určitě ti dokáže pomoci, když už ne slovně, tak určitě jinak, až se odtud dostaneme." poplácal jej po rameni, když se mu bůh podíval do očí.

„Co když nás odsoudí jako vrahy?! Co potom?! Jak se z toho chceš dostat?!" zavrčel naštvaně. Nedokázal se ovládat, takže byla jen otázka času, kdy samovolně vzplane a oni budou mít další problém s vysvětlováním. Zuřivě zarýval nehty do dlaních snažíc se nekřičet na celé okolí. Snažil se uklidnit, ale jeho rozervané já se zase dostalo ke slovu a on měl sto chutí hodit nejbližší věcí tak prudce od zeď až by se rozpadla na tisíc kousků.

„Jenom jí zkus zavolat. Uvidíš, že se ti udělá lépe." řekl klidně Michael vytáčejíc číslo na pevnou linku, kterou měl ve své skrýši. Chvíli poslouchal vyzvánění a když se na druhé straně ozval Johnův hlas, tak jej poprosil, zda by nemohl předat sluchátko Oxaně.

S rukou překrytou přes dolní část sluchátku ho předal bohovi, který se snažil uklidnit, aby nezačal do telefonu křičet. Převzal sluchátko od detektiva a zaposlouchal se Oxanina nejistého haló. Už jen zvuk jejího hlasu s ním dělal hotové divy. Jeho ruce se přestaly tak třást a on se mohl konečně normálně nadechnout bez toho aniž by se mu po tvářích skutálely další slzy.

„Ahoj..." řekl do telefonu. „Chtěl jsem ti říct, jak moc tě miluji a že nikdy nepřestanu..." začal pomalu a snažil se působit, že se vůbec nic neděje.

Na druhém konci bylo pár sekund ticho. „Co se stalo?" vypálila bohyně, která jako jediná dokázala prokouknout masky svého manžela, které kolem sebe stále rozprostíral jako plášť. Nevolal by jí jen tak a neříkal takové věci, kdyby se něco nedělo a on nebyl zase na úplném dně.

„Je to dlouhé na vyprávění..." řekl vyhýbavě, ale když jej Oxana požádala o vysvětlení po druhé, tak už se dal do řeči. Vyprávěl jí, jak se snažili dopadnout Johnsona, ale jak se všechno podělalo a oni teď sedí na policejní stanici obvinění z vraždy stovek lidí. Nedokázal se ubránit slzám, které mu nyní tekly po tvářích proudem a smývaly šmouhy způsobené prachem, který se všude snášel, když skončil ten masakr.

Bylo mu úplně jedno, že jej poslouchají policisté za sklem, protože potřeboval někoho, kdo rozumí jeho pocitům a dokáže mu pomoci. Potřeboval se s někým podělit o všechny hrůzy, které toho dne spatřil a které uvidí ještě do konce svého dlouhého života. Musel se někomu svěřit se svou nejistotou a se ztracenou vírou v dobrý konec jejich příběhu. Nebránil se slzám stejně jako třesu rukou, který pomalu polevoval a nahrazoval jej chladný klid, který otupoval jeho mysl. Stal se klidným jako voda a už jej nemohlo rozhodit nic z toho, co by mu mohli policisté ukázat.