Prosinec 21, 2018 8:57

Po místnosti se linula nádherná vůně skořice a hřebíčku. Vycházela z připravovaného těsta, které leželo na stole, kde Oxana připravovala vykrajovátka. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Tolik mi chyběla i když jsme se neviděla jen pouhé tři dny. Díval jsem se, jak zabořila ruce do těsta, aby z něj mohla kus odtrhnout a vyválet jej na desce stolu.

„Měl bys zavřít pusu, než ti do ní vletí moucha." Poznamenal Benedikt, který se objevil vedle mě. Lehce se ušklíbal, ale také se díval směrem ke své matce. Jen s tím rozdílem, že pozoroval svou bohyni smrti, která pomáhala s přípravou vánočního cukroví. Nemohl jsem uvěřit, že jsme konečně slavili Vánoce jako obyčejní lidé. Byli jsme všichni pohromadě a šťastni, jak už jsme dlouho dní nebyli.

„Je to úžasné." Zamumlal jsem si pro sebe a sesunul se na židli. Podíval jsem se opět na ženy a přitom mi došel jeden velice podstatný fakt. „Neměl bys být s ostatními venku?" zeptal jsem se svého syna, který zůstal stát na místě.

Oxana se na mě podívala se širokým úšklebkem. „Samozřejmě, že měl být venku, ale ty bys za mnou nikdy nedošel a raději by ses díval pěkně z povzdálí." Otřela si ruce do utěrky a vydala se za mnou.

„Přišel bych za tebou sám... Dříve nebo později." Nervózně jsem jí úsměv oplatil, když se Benedikt vedle mě změnil v páru. „A nebo bych se díval pěkně z dálky na něco, co patří jen mě." Ušklíbl jsem se chytaje jí kolem pasu. Sjel jsem rukou po jejích zádech až k zadku. Lehce jsem jí políbil na rty a hladil jí stále po zádech.

Odtáhl jsem se od ní a ruku v ruce jsem jí zavedl za daleké police plné krabic. Věděl jsem, že teď bychom měli řešit důležitější věci, ale já si prostě nemohl pomoci. Potřeboval jsem najít jedinou věc, která mě dokázala držet nad hladinou. Sny, které se mi noc co noc zjevovaly, byly stále znepokojivější. Už mnohokrát jsem viděl konec našeho příběhu a nikdy to nebyl šťastný konec. Vždy byl plný hrůzy a nepředstavitelného utrpení na jehož konci se skrýval smějící se Jerry Williams.

Nyní jsem na to ale nechtěl myslet. Chtěl jsem vidět jen přítomnost, ve které byla Oxana, jež jsem přirazil ke stěně. Prohnula se v zádech, když jsem jí políbil. Dal jsem do toho polibku všechen cit, který jsem v sobě dokázal najít, všechen smutek nad očekávaným koncem celého božstva a všechnu touhu s jakou jsem jí potřeboval cítit mnohem blíže k mému srdci.

„Tohle bychom neměli." vydechla, když jsem jí vytahoval nahoru sukni.

Zastavil jsem se v polovině pohybu. „Proč by to nemělo být tentokrát?" zeptal jsem se zatímco mé prsty hbitě stahovaly kalhoty, které jsem měl na sobě.

„Každou chvíli se může vrátit zbytek..." řekla do prázdna. Zastavila mě její ruka, kterou mi položila na hruď. „Takhle bys to přece nechtěl..." odtáhla se ode mě, aby se mohla vysvléci z oblečení.

Uchváceně jsem se na ní díval, přestože jsem ten pohyb zkřížených rukou viděl už milionkrát. Jako vždy se na mě usmála, když zjistila, že se na ní dívám a nesnažím se skrýt nepříjemnou bouli v kalhotách.

„Asi mi nikdy znovu a znovu nepřestaneš ukazovat, proč jsem se do tebe tak bláznivě zamiloval..." zašeptal jsem, když se její prsty přesunuly ke mně a začaly ze mě stahovat jeden kousek oblečení po druhém.

Opětovně jsem jí přirazil ke stěně. Díval jsem se do jejích očí, které byly zastřené nepředstavitelnou touhou. Dlouze jsem jí políbil. Cítil jsem, jak se pode mnou napnula jako luk a když jsem se k ní víc přitáhl, tak mi zavzdychala do úst. Ukončil jsem náš polibek, abych se mohl usmát a opět se jí podívat do očí.

Byly jako rozbouřené oceány, které nemohla uklidnit sebevětší snaha. Díval bych se do nich celou věčnost kdybych jen mohl, ale mně se času znatelně nedostávalo. Měl jsem jen pár hodin než se dají do pohybu další události, které mně i mé rodině znepříjemní další roky.

„Víte, pane Pattersone, že byste neměl nechat vaší ženu čekat?" upozornila mě Oxana s úsměvem. Ukradla si ode mě polibek, když jsem nevnímal a nyní mi omotala nohy kolem pasu. „A pokud se ihned nevrátíte pěkně sem ke mně, tak to budu brát jako obtěžování?" zazubila se, ale to už jsem jí tvrději přirazil ke stěně a doufal, že mám dostatek času alespoň na tohle.

Zajel jsem jí rukou do vlasů až se do vzduchu uvolnila vůně čerstvě posekané trávy. „Myslel jsem si, že když ještě chvilku počkám, tak se na mě samou nedočkavostí vrhneš..." zašeptal jsem jí do rtů následovně se do dolního lehce zakusujíc.

Odtáhl jsem se od ní a lehce se ušklíbl. Nemohla si všimnout, ale toho ohníčku, který se mi v očích mihl a zase rychle zmizel. Popadl jsem jí kolem pasu a přehodil si jí přes rameno. Poplácal jsem jí po zadečku a spokojeně se vydal mezi police dál do útrob Michaelovi skrýše.

„Pusť mě! Slyšíš?! Tak už mě pusť na zem!" zavýskala Oxana těžce skrývajíc smích, který se jí dral přes slova. Mlátila mě do zad snažíc se hrát na marný pokus o útěk. Tím mi ale jen vyčarovala ještě širší úšklebek na tváři.

Zazubil jsem se. „Co když něco takového odmítnu?" zeptal jsem se. Všiml jsem si stříbrného řetězu na stromek, který koukal z jedné krabice. Rychle jsem ho vytáhl ven a omotal si ho kolem hlavy.

„Tak to řeknu Johnovi!" zapištěla Oxana, když jsem jí položil na rozestlané deky na zemi. „A ten vám, pane Pattersone, ukáže zač je toho loket!" s hranou zlobou se otočila ke mně zády. Nestačila však skrýt úsměv, když jsem si k ní lehl a začal jí hladit po zádech.

„Samozřejmě, ale když to řeknete Johnovi tak budu nucen říct o vás Martině." ušklíbl jsem se zatímco jsem kroužil prstem po nahých zádech své ženy, která se na mě stále nechtěla otočit. „Ale za předpokladu, že to vy ani já neřeknu dané osobě, tak by to obtěžování nebylo." usmál jsem.

Bohyně se ke mně otočila. „S tím souhlasím." políbila mě do koutku úst. „Jestli si hraješ na můj vánoční dárek, tak nezapomeň, že už si mi jeden dal." zašeptala mi do ucha odtahujíc se, aby si mohla lehnout na záda.

„To byl jen jeden z mnoha." sjel jsem jí pohledem od obličeje až po nohy a neubránil se dalšímu z úsměvů, které jsem jí chtěl darovat. Opatrně jsem jí donutil roztáhnout nohy od sebe a konečně po tolika nocích, kdy jsme museli být potichu, jsem jí donutil křičet z plných plic.

*

Prosinec 21, 2018 13:56

„Přesně za hodinu a sedmnáct minut se to stane." oznámil mi Michael, když jsem stál před zrcadlem a snažil se ukáznit své dlouhé vlasy.

Ohlédl jsem se na něj. „Tím pádem nám zbývá ještě dost času na to, abychom se převlékli a ještě si vyšli na menší procházku po Oxford Street." ušklíbl jsem se, když se mi konečně podařilo stáhnout vlasy řemínkem. Pečlivě jsem schoval bílý pramen vlasů a otočil se na svého kolegu, který už stál u dveří koupelny v policejní uniformě.

„Půjdeme na obyčejnou obchůzku." řekl bez nějaké emoce. Upravil si čepici a mrkl na mě, jako bych byl jeho přítelkyně či co. Nemohl jsem si odpustit překonat ty dva kroky, které nás od sebe dělili a vzít ho kolem ramen.

„Nezapomínej, co se mezi námi vytvořilo, když jsme byli v Norsku..." zašeptal jsem mu do ucha. Musel cítit můj horký dech, protože se zachvěl, ale spíš bych to přisoudil Brigit, která se objevila ve dveřích a prohlížela si nás nedůvěřivým pohledem.

Pustil jsem jejího manžela a lehce se usmál, když jsem jí věnoval pohled. „Jak se daří mamince v očekávání?" zeptal jsem se mile. Vydal jsem se k ní, abych jí věnoval objetí, protože jsme se dlouho neviděli.

„Rozhodně se mi daří lépe, když už si Michael nemyslí, že jsem jen přibrala." usmála se na mě a vrhla nepřátelský pohled na svého muže, který se snažil splynout se stěnou. Vyměnil jsem si s ní úsměv a konečně zatáhl detektiva za rukáv, abychom mohli společně vyrazit do rušných ulic.

Sotva se před námi otevřely domovní dveře, tak nás praštila do očí barevnost celé ulice táhnoucí se oběma směry daleko, kam oko dohlédlo. Přelétl jsem pohledem pestrobarevné osvětlení obchodů a vyrazil s Michaelem po boku na dlouhou obchůzku na jejímž konci nás čekaly jen setiny vteřin, které mohly rozhodnout o našem osudu.

Snažil jsem se nemyslet na ty krásné chvíle, které jsem ještě ráno stihl prožít s Oxanou za policemi. Nemohl jsem se ale ubránit lehkého úšklebku, který se mi co chvíli dral na rty. Nesnažil jsem se nijak skrýt, že mám dobrou náladu i když se za hodinu a čtvrt mělo stát tolik událostí. Na jednu stranu jsem byl šťastný, ale na tu druhou jsem se obával o to, zda bude mít Oxana ještě někdy děti. Bál jsem se toho snad ještě více než ona, protože mi bylo jasné, že by jí to mohlo srazit na kolena. Nechtěl jsem ani myslet na její pocity z toho všeho, protože tolik let byla bohyní plodnosti a během mrknutí oka přišla o svůj největší dar a o část své božské moci.

Z myšlenek mě vytrhl Michael, který se zastavil těsně přede mnou na kraji ulice. Rozhlížel se po silnici, zda neuvidí něco podezřelého a poté se vydal po přechodu na druhou stranu. Následoval jsem ho v těsné blízkosti stále duchem nepřítomen. Věděl jsem, že nesmíme poutat přílišnou pozornost, ale my dva jsme byli podezřelá dvojice jen od prvního pohledu. Byli jsme těmi typickými policisty z každé komedie, kdy vedle sebe musí být jeden malý a jeden vysoký, který musí mít stěně vysoké vedení.

„Zkus se soustředit na svou práci." zavrčel Michael, když jsem do něj už po třetí vrazil. Bylo vidět, že se ze všech sil snaží nezkazit si jednu z příležitostí, kdy konečně dostane nějaký hmatatelný důkaz na George Johnsona. Bylo mi úplně jasné, proč se snaží ze všech sil, abych mu jeho akci ani jediným pohybem nepokazil. Konečně se mohl dostat na kobylku největšímu zločinci ve městě, na kterého už měl tolik let políčeno a už jen čekal, kdy se mu chytne na návnadu, ale Johnsonovi se pořád dařilo vykroutit se z jeho smyček.

Přikývl jsem. „Víš, jak se blbě přemejšlí, když se stále snažíš vymyslet, co bys dal své staré k Vánocům?" řekl jsem s úšklebkem koukaje do nějaké výlohy, kde se leskly všelijaké šperky. „Ale kvůli tomuhle bych musel vykrást nejméně banku." zabručel jsem si pod vousy. Posunul jsem si ukazovákem čepici víc do týla, abych se mohl podívat na tu závratnou částku.

„Myslím, že ani jedna banka by ti asi nepomohla." usmál se Michael, který mi koukl přes rameno. Snažil se působit nenuceně, ale stále jsem mohl postřehnout, jak po očku kontroluje dění všude kolem. Netrpělivě čekal na první náznak, že se blíží náš čas a my už nebudeme muset hrát tuhle maškarádu.

„Ale kdyby nám šéf dal za tuhle fušku nějaký prémie, tak bych si rozhodně nestěžoval..." zauvažoval jsem nahlas. V odrazu výlohy jsem pozoroval dění za sebou. Kolem nás spěchaly davy lidí snažící se sehnat na poslední chvíli dárky pro své příbuzné. Mezi uspěchanými ženami s taškami plnými nákupů, se tiskla malá dítka hrdinně se snažíc stačit svým matkám, které nasadily vražedné tempo pro jejich krátké nohy.

Michael mě popadl za rameno a otočil mě zpět do ulice. „Kdyby... Ale to se stejně nestane." řekl realisticky. Zvedl zrak k nebi, které konečně po tolika dnech vypustilo první armádu drobounkých vloček, které se snášely na uspěchaný Londýn, který hrál všemi barvami Vánoc. Ve vzduchu se vznášela vůně všech možných cukrovinek, ale také hořká vůně smoly, která se linula od posledních stromků čekajíc na své majitele, kteří si je odnesou domů a vystaví do obývacích pokojů.

„Asi budeme muset vyrazit dál, že?" zeptal jsem se nenuceně detektiva, který si všiml nad čím uvažuji. Snažil se všemožně skrýt své pohnutí, ale nějak extra se mu to nedařilo.

Pomalu přikývl vrhaje na mě pohled, kterým mě chtěl probodnout skrz na skrz. Stále mi ještě neodpustil, že jsem mu řekl, že je Brigit těhotná. Rozhodně ale za jeho nevrlým chováním bylo vícero událostí, ale očekávané otcovství patřilo na jejich vrchol. Tolik dní jsem se ho snažil přesvědčit, že to jisto jistě zvládne, ale on si stále vedl svou. Ze strachu, co by mohl udělat, kdybych mu prozradil podstatnou část našeho plánu, jsem mu zatím neřekl ani slovo a to trápilo zase mě.

Nesnášel jsem, když jsem mu musel lhát. Moc dobře věděl, že mu něco nechci říct a to ho činilo ještě nevrlejším než bylo obvyklé. Stejně jako já, cítil, že všechno se blíží ke konci, ale stejně jako já, si to nechtěl nechat připustit.