Prosinec 20, 2018 10:17

„Myslím, že není dobrý nápad útočit takhle rychle na organizaci." Poznamenal Tom, který si založil ruce na hrudi. Upíral na boha ohně svůj modrý pohled snažíc se jej přesvědčit, že zbrklý útok k ničemu nepovede. Neposlušný pramen světlých vlasů mu spadl do tváře, která se během pár minut z dětské změnila na dospěláckou.

James na něj upřel nevraživý pohled. „My ale musíme organizaci a Jerryho zastavit." Zavrčel. Ruce měl založené na hrudi a na rameni mu seděl Arsiius, který si cuchal další peříčka, které mu během tří dnů narostla. Byl šťastný a to se nemohlo jinak než odrazit na bohovi ohně.

„S tím souhlasím, ale Martina je těhotná, Oxana a ty máte malé dítě. Nemůžeme riskovat, že o všechny přijdeme, když se teď pustíme do zbytečného odporu." Vysvětlil mu klidně bůh života. Byl úplně stejný jako Áron. Tvářil se úplně stejně, když říkal tato slova, jak by se tvářil jeho předchůdce. Po většinu času měl svůj znuděný výraz a stále se chtěl oddělit do zbytku božstva a užívat si pozemských radovánek.

Jeho otec jej propálil pohledem. „Tím chceš navrhnout, abychom počkali? A jak dlouho máme čekat?! Měsíc? Dva? Nebo dokonce celý rok?! My, ale nemůžeme čekat! Chápeš to?!" zařval na něj až sebou John na druhé straně místnosti trhl a upřel na ně zkoumavý pohled.

„Bude to ale lepší než zbytečně riskovat naše životy!" namítl Tom. „A navíc nemáme ani jediné zrnko naděje, že jej někdy porazíme! Chceš se hnát zbytečně za tím konce, když není naděje, že organizaci někdy zničíme?"

„My máme naději! V nemocnici se narodila Liana! Je naší nadějí, že božstvo přežije!" zavrčel James. „Tak laskavě drž hubu, protože ty jsi se teprve včera dostal z těla malého kluka a dnes bys mě chtěl poučovat, co bych měl dělat?! Moc dobře vím, jaké to je riziko, ale někdy je lepší riskovat než jen nečině sedět a čekat, jak se situace vyvine! Takže mě nepřesvědčuj, že máme čekat, protože já jsem čekal polovinu svého života!" věděl, že by takhle neměl mluvit se svým synem, ale on nedokázal udržet svůj vztek pod pokličkou. Musel si někde vybít vztek za všechny ty roky, co volil raději útěk než boj.

Tom si povzdechl. Pochopil, že svého otce už nepřesvědčí a velice doufal, že se nezmýlil a jejich čas na boj právě nastal. „Snaž se alespoň pochopit, že by někdo mohl zemřít..." řekl naposledy v marném pokusu mu to ještě vymluvit. Neuspěl, což i tajně čekal. Jeho otec se vždy dlouho rozhodoval, ale když se konečně rozhodl vzít situaci do svých rukou, tak mu v tom nemohl zabránit nikdo ve vesmíru.

„Už tolik let nám hrozí každý den, že někdo zemře..." zavrčel odvraceje se od něj. Nechtěl se bavit o tomhle tématu, protože vzpomínka na smrt jeho milované Lei byla stále čerstvá a ještě čerstvější byla smrt bohů, kteří mu byli rodinou v dlouhých letech, kdy žádnou jinou neměl. Nechtěl si to připustit, ale jejich smrt byla jedna z věcí, která jen uspíšila jeho pády ke dnu.

Už nikdy se nechtěl dotknout míst, jež se dotkl, když padal na dno naposledy. Pod ním ale byla stále přítomná propast mezi světy, která jej lákala svou temnotou, do které mohl upadnout a už se nikdy nevynořit zpět na povrch. Za jeho zády ale stála Oxana, která jej vždycky popadla za ohnivý plášť s vypětím všech sil mu ukázala, že jeho boj ještě neskončil. Byla jeho záchranou, kterou vždy potřeboval, když jej opouštěla víra v dobrý konec.

„Ale jen nyní nám hrozí i něco horšího než smrt... Nemůžeme se snažit porazit organizaci, když všichni víme, že Martina nosí v břiše jednu z naších nadějí na lepší budoucnost." Řekl velice opatrně, aby tou větou nijak nepopudil boha ohně, který se na něj zase otočil.

„Martina nosí v břiše svého syna. Nic víc ani nic míň. A nikdo netvrdí, že jí s sebou budeme tahat do zatracené války!" zavrčel před tím než se k němu otočil zády a vyrazil do nejzazšího rohu Michaelovi skrýše.

Sedl si do kouta zády ke všem, které miloval a začal přemýšlet nad celými dlouhými měsíci, které spěly jen k jedinému okamžiku. Ten okamžik byl tady. Konečně nastal ten čas, kdy se měli všichni bohové postavit společnému nepříteli a skoncovat z nepřetržitým skrýváním a utíkáním. Museli se postavit pevně doprostřed cesty osudu a stanout proti svému nepříteli tváří v tvář. Měla to být první a poslední bitva, které se mělo božstvo zúčastnit, ale všem pomalu docházelo, že její vítězství nebude procházka růžovým sadem. Měli platit vysokou cenu za malé vítězství, které jim nemělo přinést žádný užitek, protože ne všechno bylo zdaleka nakloněno ke konci jejich příběhů.

Osud stále karty s Jamesem a už spoustu let držel všechny triumfy až na jeden. Černá křídla a jasně zelené oči, mladík bojující s Benediktem v zahradách Sídla bohů. To on byl poslední kartou, kterou ještě Osud nezískal do své ruky. Ostražitě pozoroval boha ohně, který, jako už po několikáté, žmoulal karty v rukách. Snažil se najít nějakou kartu, kterou by mohl vyložit na stůl a doufat, že by mu mohla zajistit vítězství. Žádnou jinou ale neměl.

V rukách držel karty s členy své rodiny a neměl v úmyslu obětovat ani jednoho z nich. Věděl, že se brzy bude muset rozloučit z kartou milé Martiny, která byla rozhodně silnější než po celou dobu působila. Její karta měla vysokou hodnotu, kterou ale nemohl použít, aby oddálil svůj konec ve hře. Jeho život závisel jen na tom, jak zahraje své další tahy, protože jinak by se propadl do temné nicoty a jeho rodina by se propadla s ním.

Někdo mu položil ruku na rameno. Trhl sebou zvedaje hlavu, aby se mohl podívat osobě, která jej takto vylekala do obličeje. Spatřil dvojici očích barvy noční oblohy a velice rychle pochopil, kdo s ním chce mluvit. Benedikt si sedl vedle něj. Dlouhé vteřiny nic neříkal a jen se díval do zdi, jako by v ní měly být odpovědi na jejich trápení. Jako by skrývala odpovědi na všechny otázky světa, ale ona nic takového neuměla, takže když Benedikt konečně promluvil, tak byl James velice rád.

„Tom má právo na svůj názor a i když ti to tak nepřijde, tak je dospělý a ví, co říká." Začal a podíval se do hnědých očí. „V nějakém ohledu má pravdu, že bychom měli ještě počkat, ale na druhou stranu je lepší zaútočit, protože Jerry nebude čekat přímý útok. Nikdy jej nečekal a to je jen veliká šance, že by se to mohlo povést... Ale konečně rozhodnutí je stejně na Johnovi, protože on je nevyšším z bohů."

*

Prosinec 20, 2018 10:44

Vyměnil si se svým synem pohled. Zkoumal jeho obličej, protože mu k němu tato slova neseděla. Nechápal přesně, co mu přišlo na Benediktovi divného, ale věděl, že je s ním něco v nepořádku. Nadzvedl obočí, ale raději nic neřekl. Nechtěl vzbudit nějaké podezření, kdyby ten někdo, kdo se s velikou pravděpodobností vydával za jeho syna, patřil k organizaci.

„Trápí tě něco, Jamesi?" ozval se vedle něj hlas jeho ženy. Zvolna jej hladila po zádech pomalými pohyby. Počkala až se na ní podíval s tázavým výrazem. „Nemohla jsem si odpustit tě nepřekvapit." Zazubila se a vtiskla mu polibek do koutku úst.

Bůh ohně si jí změřil zkoumavým pohledem. Viděl ještě, jak se vlasy jeho ženy prodlužují a jsou opět těmi, které hladil po nocích. „To bys totiž nebyla ty..." usmál se opláceje jí polibek.

Potřeboval cítit, že je tady s ním někdo, kdo mu rozumí a vidí stejně útok na organizaci. Už s tím museli skončit, protože Jerry Williams se roztahoval stále dál a dál. Snažil se je dnem i nocí najít, ale stále se mu to nedařilo a to ho dovádělo k šílenství. Nesnášel je, protože mu zase unikli jen o vlásek. Chtěl je zničit, jelikož bůh ohně mohl za smrt jeho otce, který založil celou organizaci, aby se těch bestií zbavili. Svět nepotřeboval bohy, kteří by jej uváděli do chaosu. Potřeboval řád a ten mu chtěl nabídnout Jerry v podobě OPO.

„Samozřejmě, ty moje přenosné topeníčko." Ukradla si od něj další sladký polibek. „Ale s těmi vlasy bys měl něco udělat." Zatahala ho za uvolněný pramen z drdolu, který si ráno narychlo udělal. „Za chvíli bys mohl mít vlasy delší než já."

James se na ní usmál. „Překvapuje mě, že se ti nelíbí něco, co se líbilo tvé matce, když poznala mého otce." Sehnul hlavu, aby se Oxana mohla dostat lépe k řemínku, který měl vlasy stažené. „Věděla si, že můj otec navštěvoval vesnici, kde bydlela?"

„Ne, ale vím, že, když se na ty tvé pačesy podívám takhle, tak mi to nepřijde tak špatné. Možná, že změním názor a přikloním se na stranu své matky." Usmála se jako sluníčko, když poprvé vystrčí v novém dni první paprsky za okraj světa. Zajela prsty do jeho vlasů, aby je odhrnula z jeho obličeje.

„Snažíš se mě donutit k tomu, abych vypadal jako můj otec?" zeptal se vážně. Zamlouvalo se mu, jak Oxaniny prsty odhazovaly jeden pramen po druhém. Ale ještě lepší bylo to překrásné nebezpečí, když se její koleno posouvalo stále blíž a blíž k jeho rozkroku, když se naklonila, aby upravila neposedné prameny na temeni.

Zastavila se v polovině pohybu. „Mám tě přece ráda takového, jaký jsi. S těmi vlasy ale opravdu vypadáš jako on. Jen ti chybí ještě nějaké svaly." Šťouchla ho prstem do paže, kterou omotal kolem jejího pasu. „Moc dobře víš, že na tohle bude dost času později..." přivřela oči, když jeho ruka zabloudila po zádech nahoru.

„Toho jsem si vědom, ale mám strach, že později by se to už nemohlo povést." Sklopil pohled na zem. Trápily ho sny, které musel vidět každou noc, co se mu povedlo na pár minut zamhouřit oka. „Viděl jsem další části budoucností a pomalu mi začíná docházet, kam to všechno spěje... A bojím se. Bojím se, že vás všechny ztratím..." zabořil hlavu do jejího ramene. Nebrečel, protože všechny slzy proléval za nocích, kdy nemohl spát, protože tíživá myšlenka na budoucnost jej srážela daleko pod hladinu moře, ve kterém plaval.

Oxana ho přitáhla k sobě. „Nic takového nás přece nemůže rozdělit." Zašeptala mu do ucha. „Jsme přece bohové. Jerry nás může zavřít do nejčernější kobky, ale nemůže zlomit našeho ducha." Řekla o něco víc nahlas a svá slova stvrdila polibkem.