Prosinec 17, 2018 12:07

Svět na několik málo vteřin ztratil všechny barvy. Pro Jamese tento okamžik nikdy neskončil a pro jeho rodinu měl trvat navždy. Díval se se slzami v očích na malé bezduché tělíčko, které leželo zabalené v dece v jeho náruči. Po tvářích mu tekly hořké slzy. Nemohl je zastavit, protože svět bohům ukázal, že všechno, za co bojovali bylo zbytečné. Vrazil jim do zad obrovský nůž, kterým ještě zakroutil, když Oxana v bolestech porodila mrtvého syna.

„Je mi to líto." Zašeptala bohyně mezi vzlyky. Po půvabné tvář se jí kutálela slza za slzou. „Je s námi konec." Řekla, když se na ní její muž podíval. Tiskl si k hrudi malý uzlíček, který měl být jeho synem. Měl být dalším bohem, který by mohl bojovat po jejich boku proti OPO. Byl jejich naději, že všechno dopadne dobře, ale Osud jim, jako vždy, vrazil do zad dýku a ukázal jim zdvižený prostředníček.

„Nemáš si co vyčítat..." odvětil bůh ohně. Položil dítě do náruče jeho matky a sedl si na okraj postele. „Nikdo z nás za to nenese zodpovědnost." Políbil jí na čelo a s hlavou opřenou o to její pokračoval. „Stalo se jen to, co se mělo stát. Bolí mě to stejně jako tebe, ale ani jeden s tím nic neuděláme." Zašeptal zlomeným hlasem. Nechtěl, aby jim Osud takhle ubližoval, ale také mu bylo jasné, že se to neděje bezdůvodně. Nic, co se kdy stalo, nebyla náhoda a i tento okamžik měl svůj význam v daleké budoucnosti.

Oxana se na něj podívala přes závoj slz. „Nebojím se o sebe, ale o tebe..." zašeptala pevně jej objímajíc. Zabořila hlavu do jeho ramene, aby skryla slzy před celým světem. Věděla, že teď nastal ten čas, kdy jí James potřeboval více než kdy dřív. Její bůh ohně byl možná silný, ale tváří v tvář k nějaké takové události byl křehký jako čerstvě narozený ptáček. Nedokázal se s tím vyrovnat a dostat se dál.

Podíval se na ní. Utřel si slzy do rukávu a opět se jí podíval do očí. „Proč musí být život tak krutý?! Proč nám musí sebrat novorozeného syna, který se ani nemohl poprvé nadechnout?! Proč?!" zařval hystericky. Opouštěli jej všechny síly. Nedokázal se proti tomu postavit jako muž a raději se choval jako malá ubrečená holka. Nechtěl, aby s ní Osud takhle vytíral podlahu. Zároveň ale nedokázal najít odvahu pro to, aby s tím něco udělal.

„Společně to dokážeme, ano?" zeptala se ho bohyně. Hladila jeho ryšavé vlasy, které měl rozcuchané na všechny světové strany. „Alespoň přikývni, ať vím, že jsi mě slyšel."

Pomalu a rázně přikývl zvedaje pohled od malého uzlíčku, kterému stihli dát jméno. Bezduché tělo malého Briana leželo v náruči jeho otce, který proléval hořké slzy. Nedokázal přestat brečet, když ztratil dalšího člena rodiny, které se zavázal, že je všechny ochrání před vším, co by jim mohlo ublížit. Selhal a tvrdě ho to potápělo na dno žití. Neměl sílu, aby se někomu postavil, ale věděl, že již brzy před něj Osud postaví další výzvu, které bude muset čelit.

Bude muset bojovat nebo zemřít a nechat padnou i celou svou rodinu. Nemohl dopustit, aby všichni padli do spárů Jerryho Williamse. Musel se konečně postavit svému osudu tváří v tvář a pokusit se vybojovat tento poslední boj, který na něm nechali ostatní bohové. Musel vyložit na stůl všechny karty, které mu ještě zbyly v rukách a doufat, že jeho protivník nebude mít silnější hodnotu.

Už nyní viděl, jak skládá na stůl karty s jednoduchými obrázky, z nichž každý ukazoval jednu jeho zbraň. První karta, kterou vyložil na stůl, přestavovala neznámého mladíka s temnými křídly vyrůstajícími z jeho zad. Roztahovaly se do obou rohů karty a svou temnotou ovíjely jejich majitele. Neměl ani tušení, co je tento obraz zač, až do té doby, kdy si všiml těch zelených očí. Stejně zelených jako v té noční můře, která se mu zdála tak dávno. Zelené oči a temná křídla, černé peří dopadající na zem.

Rychle sebou cukl, aby ten obraz vyhnal z hlavy. Zatoulal se moc daleko za obraz reality. Byl tak daleko, že nevnímal nic, co se kolem něj dělo. Neměl ani tušení, zda uběhla sotva minuta nebo celá hodina. Nevěděl vůbec nic, ale jediné, co cítil, byl skoro hmatatelný strach, který jej polil jako studený pot. Měl strach a to nemohl popřít. Strašně moc se bál těch očí, velkých černých křídel, které jej mohly zadusit temnotou, která jim chodila v patách. Nechápal, kde se ten strach vzal, ale byl tady a on už nemohl myslet na nic jiného, než na toho muže. Už mu nepřišlo tak důležité, že v náruči stále svíral mrtvolku svého syna. Nebylo to důležité s porovnáním budoucnosti, která se ubírala ve stopách toho neznámého mladíka.

„Jamesi!" volal jej Oxanin hlas z tvrdé reality, která neměla čas na nějaké fantazírování. Chtěla po něm, aby se konečně vymotal z toho kruhu a mohl se soustředit na její tvrdou skutečnost. Musel pochopit, že teď a tady! A myšlenky na budoucnost mu nepomůžou v žití jeho života.

„Ano?" zeptal se, když jeho mysl přestala bloudit za hranicemi času. Podíval se na svou ženu, která se tvářila spíš ustaraně, než smutně ze smrti syna. Měla strach o svého muže, který se na dobrých pět minut vzdálil z tohoto světa a bloudil někde neskutečně daleko od ní.

Opatrně se posadila na posteli, aby na něj dosáhla. „Mám pocit, že jsi mi dobře nerozuměl." Usmála se líbajíc jej na čelo. Převzala od něj malého Briana. Hluboko uvnitř jí to také vzalo tak moc jako Jamese, ale věděla, že se tím bude moci trápit až mnohem později. Pochopila, že nyní se musí soustředit na poslední střet s Williamsem, který je v dohledné době čekal.

James jí polibek oplatil. „Snažil jsem se dát dohromady..." připustil zatímco se jí díval do očí. Miloval jejich modř, která mu nejvíce připomínala ten obrovský oceán, do kterého se vždycky potápěl, když už byl natolik na dně. Pohladil jí po vlasech až se místnost naplnila ostrou vůní posekané trávy. „A jak sis mohla všimnout, tak se mi to povedlo. Teď není čas na truchlení, protože Williams už čeká na okamžik, kdy se mu postavíme tváří v tvář. Konečně se mu musíme postavit a jednou provždy mu ukázat, že mi jsme bohové." Řekl rozhodně. V očích mu hrály plamínky jeho moci, která se opět stala nezkrotnou živoucí bytostí, která chtěla zničit všechny, kdo by se jí pokusili postavit.

Společně seděli na posteli s čely opřenými o sebe. Dívali si vzájemně do očí, aby jejich duše dostaly novou dávku energie. Potřebovali najít odhodlání pro poslední boj proti OPO. Museli se jí poprvé a naposledy postavit, aby Jerrymu ukázali, že oni jsou bohové, kterých by se měl obávat a ně se je pokusit zavřít do nějaké klece.

Po necelých dvou minutách vykřikla Oxana bolestí. Oči se jí okamžitě zalily slzami, které stékaly po její tváři jako dvě malé říčky. Nemohla si pomoci a opět pronikavě vykřikla. Do tváří se jí nahrnula červeň, jak začala zrychleně dýchat. Něco se s ní dělo a James byl jediný, kdo to mohl zastavit.

„Co se děje?!" vyhrkl překvapeně. Odskočil od ní jako by mu dala elektrický šok. Vyhoupl se na nohy začínaje z postele odhazovat přikrývky. Za stálého utěšování křičící bohyně jí vytáhl nemocniční oblečení až po pas a doufal, že se stalo to, co si myslel, že se stalo.

*

Prosinec 17, 2018 12:34

John se podíval na Martinu. Měl špatné tušení, že se stalo něco špatného. Tohle tušení měl ale už několik dní. Něco se mělo stát nebo už dokonce stalo. Nebyl si ničím jistý, protože poslední dobou měl tyto předtuchy skoro vždy. Nemohl si nijak pomoci a opět se podíval na svou přítelkyni. Hlavou mu proletěly cizí vzpomínky. Dělo se to čím dál tím častěji. Nějaká jeho část se pokoušela ukázat mu cestu mezi všemi budoucnostmi, ale on o to nestál. Chtěl se s tím poprat sám. Přesně tak, jak mu to po celou dobu říkaly jeho vize.

„Děje se něco, Johne?" zeptala se jej Martina, která jako jediná poznala, že s ním není něco v pořádku. Dokázala vycítit jeho nejskrytější pocity a po většinu času mu i pomoci z toho nekonečného kruhu utrpení.

Věnoval jí jeden dlouhý pohled. „Ne... Mám pocit, že ne." Zabručel sedaje si na okraj postele. Trápila ho spousta věcí, ale ani s jednou se jí nechtěl svěřit. Věděl, že umře a nebude s tím moc nic udělat. Už dávno věděl, že se tohle stane a myslel si, že to zvládne, ale tak šeredně se mýlil. Nedokázal žít s vědomým, že jediná žena, která jej učinila šťastným, ho má tak brzy opustit.

„Tohle neříkej, vidím, že tě něco trápí." Namítla Martina, když sklopil pohled k zemi. Díval se na svoje boty zahloubaný v daleké budoucnosti, která se před ním otevřela jako rozečtená kniha. Nemohl se z jejích spirál dostat pryč. Byl uvězněn mezi všemi variantami, které by se mohli stát a které se stanou. Byl mezi nimi a mohl nahlížet do tolika množství variant, které se vždy mohly vyvinout úplně jiným směrem než, jak je prvně viděl.

„Johne!" ozvalo se z daleké reality.

Trhl sebou, ale všechny ty obrazy nezmizely. Zůstaly jen ty, ve kterých byla Martina křičící jeho jméno. Spatřil její tvář zborcenou krví, která mohla být dost dobře její jako jeho. Díval se do jejích hnědých očí zastřených bolestí. Cítil neskutečnou bolest, která ochromovala jak jeho tělo, tak mysl. Trhala jej na kusy. Rvala jeho tělo na cáry, které chtěla bez milosti zničit. Zvedl pohled od svého těla, ve kterém vězel dlouhý nůž. Podíval se do Martiných očí, které se zalily slzami. Pokusil se naposledy usmát. Příšerně to bolelo, ale zvedl ruku, aby jí mohl pohladit po tváři.

„JOHNE!" někdo s ním zacloumal. Opět sebou trhl. Nevěděl, kde je, ale z té tmy se na něj dívala dvojice hnědých duhovek. Byly tak daleko, ale zároveň tak blízko. Kdyby jen měl dostatek síly na to, aby natáhl ruku před sebe a dotkl se té tváře, kterou ze všeho nejvíc miloval. Tolik síly ale neměl. Byl zničený. Byl prach, který se vznášel v hlubokém vesmíru a čekal až jej konečně někdo sprostí té neutichající bolesti. Chtěl zemřít, aby nemusel zažít všechno, co už nespočetněkrát viděl. Chtěl být mrtvý, aby se nic z toho nemohlo stát.

Ale stále byl mezi živými. Martina s ním lomcovala, protože ho potřebovala probudit. Jeho bezvládné tělo se sesunulo na podlahu a zůstalo tam ležet jako pytel brambor. Skoro ani nedýchal. Jen namáhavě sípal a lapal po drahocenném kyslíku.

Nebyl už nic z toho Johna, kterým kdysi byl. Bylo to tak dávno, kdy se ještě cítil být tím, koho přivedla na svět nebohá Lea. Ztratil tu část své duše, která si tohle všechno pamatovala a přechovávala vzpomínky na dobu, kdy ještě byli v relativním bezpečí. Teď pro něj slova domov a bezpečí nic neznamenala. Byla jen prázdnými výrazy, které používal jeho otec. Byla to jen prázdná slova bez nějakého významu, který by k nim mohl přiřadit. On nikdy bezpečí ani domov nepoznal. Nevěděl, jaké to je, když jim nikdo nejde po krku a oni mohou plnit svoje povinnosti bohů. Nevěděl, co znamenají ta slova, která pořád dokola opakoval bůh ohně, když se přesouvali z místa na místo. Měly jen prázdný význam, protože on věděl, co se bude v příštích letech dít. Věděl, že bezpečí nepozná ani jeden z nich, ale nikomu to nemohl říct.

Martina se sesunula na zem vedle svého přítele. Nevěděla, jak by mu měla pomoci a dohánělo jí to k šílenství. John po jejím boku přestal lapat po dechu a dal se do řevu, který rval její duši na kusy. Nechtěla, aby se mu něco stalo, ale nyní to vypadalo, že to John nedokáže. Byl na dně stejně jako ona a navzájem si nemohli pomoci.

Opatrně zvedla hlavu, aby jej naposledy objala. Položila hlavu na jeho hruď, aby mohla skrýt své slzy před celým světem. Brečela s hlavou zabořenou do jeho prsou. Nemohla přestat ani v moment, kdy jí položil ruku na záda. Začal na ní mluvit, ale ona neslyšela jeho slova, která jí měla ukonejšit. Neslyšela, co jí šeptal do ucha, ani necítila, jak jí zlehka políbil na spánek. Bylo to tak dávno, kdy k ní projevil nějaký hlubší cit než jen slova, kterými jí zahrnoval den ode dne méně.

„Bude to v pořádku, Martino..." zašeptal jí do vlasů hladíc jí po zádech pomalými pohyby. Chtěl jí uklidnit, ale ona nereagovala na žádný z jeho pokusů. Opatrně jí k sobě těsněji přivinul, aby mezi nimi bylo jen její těhotenské břicho. Líbal jí do vlasů, aby jí ukázal, že i když se k někdy choval jako ke kusu nábytku, tak jí ze všeho nejvíce miloval. Chtěl jí ujistit, že všechno bude jednoho dne v pořádku, že to spolu jisto jistě dokážou.

„Proč jsi mi to neřekl?!" vyjekla mezi vzlyky. Otevřela oči, aby se mu mohla podívat do očí. „Proč jsi se ani slůvkem nezmínil, že se tohle stane?! Hodlal si mi to někdy říct? Nebo si chtěl čekat až do posledního okamžiku a pak jen probrečet zbytek svého života?!"

John nevěděl, jak by měl odpovědět. Přitáhl jí víc k sobě pokládaje bradu na její hlavu. „Nechtěl jsem, aby ses trápila." Zašeptal do jejích vlasů. Ke svým slovům přidal letmý polibek na ucho. „Nechtěl jsem, aby tě to zničilo, když už to odepsalo mě. Potřeboval jsem tvoji oporu. Ostatně jako vždycky..." vydechl sotva slyšitelně do jejího ucha.

„Hodlal si mi to někdy říct?" zeptala se už s klidnějším hlasem. Chápala, proč jí něco takového neřekl, ale stále byla naštvaná, že si něco tak důležitého nechal pro sebe. Nechala se ale ukonejšit jeho polibky, kterými jí zahrnoval.

John se jí podíval do očí. „Někdy určitě, ale nenašel jsem na to odvahu..." připustil zatímco hladil její dlouhé vlasy. „Chtěl jsem ti to říct, ale můj otec mě předběhl..." zašeptal předtím než jí jemně kousl do šíje. Věděl, že tohle bylo naposledy, kdy měli čas na něco takového. Byl to poslední okamžik, kdy mohli společně prožít pár chvil o samotě. Zašeptal pár slovíček, jejichž význam mu až později našeptaly vzpomínky Otce Času.

Čas se kolem jeho milované rozběhl zpátky. Její břicho se zmenšovalo a zmenšovalo, až bylo úplně beze známky těhotenství. Podíval se jí do očí s němou otázkou. Nechtěl kazit ten poslední okamžik, kdy mohli být spolu. Nehodlal jej ničit něčím takovým, jako byla slova.

Vzal svou přítelkyni kolem pasu a začal jí naléhavěji líbat. Potřeboval její přítomnost, aby se zbavil příšerných myšlenek na budoucnost. Naposledy chtěl cítit ten pocit, když byli spolu a prožívali ten samý pocit, jako v jejich první noc.

Jejich oblečení leželo v hromadě v dalekém rohu u polic, když jí vysadil na hromadu krabic. Podíval se jí do očí plných chtíče. Lehce se usmál a naposledy se v myšlenkách proklel za svou slabost. Nemohl prostě odolat tomu poslednímu pocitu štěstí, který jej čekal před tím než se soukolí osudu dá zase do pohybu.