Listopad 14, 2018 10:57

Cítil jsem se přímo fantasticky. Z celé noci jsem zamhouřil oka sotva tři hodiny, ale i tak to stálo za to. Oxana mi ukázala, že život nemusí být jen šedivý, ale, že je i barevný. Podíval jsem se nenápadně na svou ženu. Dívala se na Benedikta, který si poprvé vzal do náruče malou Evelii. Tvářil se jako by měl v rukách největší poklad na světě.

„Je těžší než jsem si myslel." Ušklíbl se Benedikt. Podíval se na Smrt sedící na starém gauči. „Je to úplně jiný pocit, než jsem si myslel."

Jeho přítelkyně se usmála a pohladila si pomalu rostoucí bříško. „Všechno je vždycky lepší pocit, než sis myslel." Zvedla se, aby mu dala polibek na tvář. „Navíc, jako otec vypadáš víc sexy." Ušklíbla se zatímco přejela prsty po jeho rameni.

„To si řekneme až..." další slova řekl natolik potichu, že mu nikdo kromě Smrti nerozuměl. Podle pohledu, jakým se na něj bohyně podívala, jsem mohl poznat alespoň hrubý obraz toho, co jí jisto jistě řekl.

Přitáhl jsem k sobě svou Oxanu, která už zase měla veliké břicho a nyní se bavila s malým Tomem, který se za námi přišel podívat.

„Co se děje, Tome?" zeptal jsem se před tím než Benedikt vrátil dceru její matce.

Můj syn se na mě podíval s úšklebkem na své pohledné tváři. Modré oči se na mě upřely s takovým pobavením v nich se zračící, že jsem měl strach, co se můj nejmladší syn chystá provést.

„Chtěl jsem se mamky zeptat, zda bych se nemohl proběhnout venku. Je tady nuda, protože se všichni lepíte na sebe jako izolepy." Řekl důležitě mladý bůžek. Oxana se na něj soucitně podívala. Chtěla se ho zastat a jít s ním ven, ale já jsem jí předběhl.

„Nemůžeš jít ven, protože tam jsou Jerryho muži. Stále po nás pátrají a když tě pustím ven, tak by tě mohli zase chytit." Vysvětlil jsem mu to jednoduše. Už dávno jsem s ním přestal jednat s jako malým dítětem, protože on chápal víc věcí než někteří z nás. Nebyl už malý kluk, před kterým se musela skrývat očividná skutečnost. Pohladil jsem ho po vlasech snažíc se ho ujistit, že jednoho dne bude všechno zase v pořádku. Tom jen přikývl na souhlas a odebral se za Johnem, který se bavil o něčem důležitém s Martinou. Oba se tvářili naprosto vážně, ale když k nim přišel Tom, tak se jejich tváře jako mávnutím proutku změnily.

John se k němu sklonil. Výraz jeho tváře napovídal hodně o tom, jaký rozhovor musel probíhat. Vyměnil si s Tomem pohled a pokusil se vlídně usmát. Na něco se svého nevlastního bratra zeptal. Neslyšel jsem slova, která mu řekl, ale když mu Tom s radostí něco odpověděl, tak mi bylo jasné, co bude následovat. John vzal Toma za ruku a dlouhými kroky zamířil ke dveřím ven.

Teď byl čas, abych se vydal za nebohou Martinou, která zůstala stát u police, kde jí její přítel zanechal. Upírala svůj pohled někam za všechen reálný svět a hladila vypouklé břicho pomalými dotyky.

Zastavil jsem až u ní. „Potřeboval bych si s tebou promluvit." Řekl jsem tiše. Pokývl jsem jí, ať mě následuje mezi police hlouběji do Michaelovi skrýše.

„Nezlobím se na tebe, o to nemusíš mít strach..." začal jsem jednoduše, když jsme došli až k obvodové zdi domu nad námi.

Martina hrdě zvedla hlavu a řekla: „O tohle jsem se nikdy nebála. Vždycky jsem věděla, že nám s Johnem přeješ všechno štěstí světa." Neusmála se, jak by se dalo očekávat. Na místo toho se podívala do mého obličeje. Měl jsem pocit, že ve mně čte jako v otevřené knize. Že je ještě kromě Smrti někdo jiný, kdo dokáže číst knihy uložené v policích hluboko na dně vesmíru.

Potřásl jsem hlavou, abych tyhle nepříjemné myšlenky zapudit. „John se ti s tím nesvěřil, ale já mám pocit, že bys to měla vědět... Do konce tohohle roku zemřeš..." vydechl jsem připraven jí podepřít, kdyby to nedokázala vstřebat. Položil jsem jí ruce na ramena a lehce jí k sobě přivinul, jako by byla moje dcera, která potřebuje ochránit.

Po chvíli zvedla hlavu. Vzhlédla, aby se mi mohla podívat do očí. V těch jejích nebyla ani stopa po slzách, ale ty mé se leskly jako dvě hladiny rybníků.

„Vycítila jsem to z Johnova chování..." zašeptala s hlavou zakloněnou, aby se dívala do mé tváře. „Čekal si nějaké srdceryvné scény plné pláče a hysterie? Už dávno jsem vycítila, že ne všechno je v pořádku. John nemusí říct ani slovo, ale jeho chování mluví za vše." Odmlčela se, aby mohla opustit mojí náruč. Ruce si položila na vypoulené břicho a opět se mi podívala do očí.

„Bude to chlapec a doufám, že dokáže změnit celý svět. Nikdy ho sice neuvidím vyrůstat, ale budu stále s ním. Stejně jako jeho otec." Usmála se na mě. Byla silnější než jsem si kdy myslel. Dokázala ustát taková slova a ještě mi dopovědět, že o tom věděla jen z tváře mého syna.

Opřel jsem se čelem o stěnu. Potřeboval jsem se uklidnit. Zklidnit tepající krev ve spáncích a třesoucí ruce schovat před celým světem.

Ucítil jsem ruce, které mě pohladily po zádech. „Za tohle mě John zabije..." zaskučel jsem k Martině za mnou. „Neměl jsem ti to říkat, dokud to neudělal on. Jsem takový pitomec!" praštil jsem pěstí do zdi. Jsem takový blb! Proč jsem ji něco takového vůbec říkal?! Co, když není tak silná, jak vypadá?! Co kdyby se psychicky zhroutila?! Já jsem takový vůl!

*

Prosinec 17, 2018 7:44

Všude kolem nás se zvedaly do výšky kamenné náhrobky. Z nebe se snášely první sněhové vločky dopadající zvolna na naše bundy. Zvedl jsem hlavu, abych se mohl podívat daleko za kamenné zdi hřbitova a stromy roztahujícími své větve do všech stran. Daleko za jejich větvemi jsem dokázal zahlédnout střechy budov. Michael se s Brigit zastavil před jedním z hrobů. Náhrobek i přes své stáří vypadal v dobrém stavu. Na jedné straně stála dávno vyhořelá svíčka a na té druhé uvadlá květina.

Brigit se na mě podívala. „Jaký to je pocit, když vidíš svůj hrob vedle hrobu svého adoptivního otce a sestry?" zeptala se. Položila na hrob květinu, kterou s sebou přinesla. Sebrala uschlé kvítí a odstoupila od náhrobku.

Místo ní k hrobu přistoupil Michael se svíčkou v ruce. Nejprve se podíval na mě a poté se začal potýkat se zapálením knotu. Lehce jsem se usmál a vzal od něj svíčku. Pomocí své moci jsem jí zapálil a postavil na chladný kámen. V oprýskané kamenné desce se leskla slova, která mi jako jediná připomínala, kým jsem byl a co jsem musel obětovat, abych mohl pokračovat ve stopách svého otce.

Dlouho jsme jen mlčky stáli a hleděli do kamenné desky skrývající rakev. Sníh dopadal na naše kabáty. Zůstával na mých vlasech, kde ostře kontrastoval s jejich ryšavou barvou. Necítil jsem chlad, který musel prostupovat Michaelem a Brigit, ale mráz, který mi přebíhal po zádech nebyl jen tak obyčejný. Bylo mi divně z toho, jak jsem se díval na náhrobek s vlastním jménem. Měl jsem pocit, že budu zvracet. Raději jsem se podíval vedle sebe na Michaela, který se netvářil zrovna nadšeně. Tušil jsem, že chce něco říct, ale po celou dobu k tomu nedostal odvahu. Pokynul jsem mu, ať mluví. Potřeboval jsem slyšet nějaký hlas na tomhle bohy zapomenutém místě.

„Ve všech papírech je uveden dnešní datum, jako den tvé smrti." Začal velice opatrně, jako by se obával, že mu kvůli pravdě nějak ublížím. „Ve skutečnosti jsi žil ještě tři dny po převozu do nemocnice..." dodal s pohledem upřeným na Brigit vedle sebe. Hledal u ní oporu, kterou vždycky dával on jí. Sjel pohledem z její tváře k pomalu rostoucímu břichu, kde nosila jejich jediného potomka.

Vzal jsem detektiva kolem ramen. „Co se stalo s mým tělem?" zeptal jsem se vážně. Na takové otázky sice nebyla vhodná doba, ale já měl celý život jen otázky a odpovědí jsem dostával málo.

Michael se mi podíval do očí. Tvářil se smrtelně vážně a v jeho hlase nebyla ani stopa po nějaké jiné emoci. „Ještě před zaevidováním v márnici se ztratilo. Svedlo se to na senilního patologa." Oznámil mi. Bylo mi jasné, že se musel na takové podrobnosti zeptat v nemocnici. Musel toho o mě vědět hodně ještě před tím, než se mu dostal do rukou můj deník.

„Kdo nebo co je v mé rakvi?"

Detektiv pokrčil rameny. „Je prázdná." Stočil pohled k hrobu mé sestry. „Stejně jako ta tvé sestry. Moc dobře víš, proč je prázdná... Lily se-"

Umlčel jsem ho zvednutím prstu. „Moc dobře vím, jak zemřela..." odvětil jsem chladně. Zaregistroval jsem nějaký nepříjemný pocit, který mi říkal, že se něco stalo. Pro případ, že by nás někdo pozoroval, jsem se snažil nevypadnout z role.

„Děje se něco?" zeptala se mě Brigit. Tvářila se ještě vážněji než já. Ruce měla položené na břiše, aby mohla chránit svého potomka.

Zavrtěl jsem hlavou. „Ještě ne, ale obávám se, že brzy začne." Odvětil jsem chladně. Podíval jsem se na detektiva, který se přehraboval v kapsách bundy.

Nadzvedl jsem obočí v němé otázce. Ani se na mě nepodíval a dál vytahoval nepotřebné věci z kapes. Služební zbraň vrazil Brigit do ruky a dál hledal nějakou věc. Najednou se od Michaela ozvala rychlá hudba. Sice jsem nevěděl, co by to mělo být za píseň, ale okamžitě jsem poznal metal. Detektiv stále hrabal po kapsách, aby mohl nalézt mobilní telefon. Pod vousy si bručel nadávky, protože nemohl nikde najít, co hledal.

Jeho manželka si povzdechla a vrazila mi do ruky zbraň. Zastavila Michaela v polovině pohybu a vytrhla mu mobil ze zadní kapsy kalhot, kam se ještě nepodíval.

Naštvaně zvedl hovor a okamžitě se podíval na mě. „Pan Dearwitch u telefonu." Zabručel. „To jsi ty Bene? Říkal jsem si, že ten hlas znám." Ušklíbl se na mě. „Samozřejmě, že dokážu vyřídit vzkaz tvému otci... Není v to žádný problém." Chvíli přitakával a nakonec hovor položil. Věnoval mi jeden dlouhý pohled. Nic neřekl, ale jeho obličej mluvil dlouhé vteřiny za něj.

„Oxana je v nemocnici..." řekl s úšklebkem přes celý obličej. Jindy jeho vážná tvář konečně projevila nějakou emoci.

Vyvalil jsem na něj oči a ještě než si mohl vyměnit pohled s Brigit, tak jsem dlouhými kroky zamířil pryč ze hřbitova. Oxana byla v nemocnici! Konečně je to tady! A události nabírají nový spád.