Listopad 13, 2018 4:26

Slunce už za okny ohlašovalo nový den, ale on stále ještě nezamhouřil oka. Nemohl spát, když jeho hlava řekla, že prostě spát nebude. Byl citově na dně. Nedokázal určit, co je špatné a co správné. Během tří vteřin měl pocit, že by měl zničit všechno v místnosti, ale o další tři vteřiny později litoval toho, když jen hodil polštářem na druhou stranu postele. Neměl ani ponětí, co se s ním děje, ale věděl, že mu nikdo nedokáže pomoci. Byl rozdělený na dvě části, ze kterých chtěla ta jedna zabít druhou. Byl rozerván na kusy bez šance to někdy dát do pořádku.

Nějaký impuls ho nutil vzít jeho deník a hodit s ním přes celou místnost. Nutil jej, aby tu věc prostě zničil, aby se poddal jeho nadvládě. Zastavil se až se sešitem v ruce a napůl zvednutý z postele. Tohle se nemělo dít, pomyslel si, ne tohle je jen další ze snů, které se mě snaží srazit na dno... Prosím.

Z ničeho nic přestal drtit deník v ruce a s řevem jej odhodil na druhý konec místnosti. Cítil, jak mu po tvářích tečou slzy, které jako jediné říkali, že bojoval s tou věcí a prohrál. Vedle něj se probudila s trhnutím Oxana. Vyděšeně se podívala na svého manžela, kterému se klepaly ruce, kterými si zajel do vlasů. Neměla ani tušení, co se děje, ale věděla, že mu musí nějak, jakkoliv pomoci. Nechtěla jej ztratit, protože pak by byla sama a to by zničilo zase jí. Opatrně jej objala kolem ramen, které se otřásaly vzlyky. Nechala ho ať si položí hlavu na její rameno. Potřeboval to stejně jako tenkrát ona. Nemohla sice tušit, co se děje v jeho hlavě, ale mohla mu nabídnout skálu, které se mohl držet jako záchranného člunu, který byl jeho poslední nadějí, že z toho vyvázne živý.

„Nějak to vyřešíme..." zašeptala hladíc jeho dlouhé vlasy. „Společně to nějak zvládneme a potom budeme žít jako obyčejní lidé... Tak, jak sis vždycky přál." Pokusila se usmát, ale ten úsměv jí nepřešel skrz rty. Nedokázala to, protože jí ničilo vidět Jamese takhle emočně na dně. Ničilo jí vidět jejího muže, který jí měl být oporou, slabšího než byla ona sama. Sžíralo jí to, protože tohle byla jediná slabina, která by Williamse dostala až přímo k nim. Dostala by jej tak blízko, že by nemusel ani zaútočit, aby je zničil jednou pro vždy.

„Nemyslím si, že tohle bude v pořádku," ozval se mezi vzlyky James. Zvedl hlavu z jejího ramene a podíval se jí do očí. „Nikdy nebudeme jako obyčejní lidé, protože nás čeká po smrti jen peklo a zatracení. Jen temnota, která nás pohltí jako zbytek nekonečného vesmíru. Pro nás neexistuje slovo normální, protože naše životy nikdy normální nebyly a nebudou. Jsme prostě takový a nikdo s tím nic neudělá," svalil se do postele vedle ní a bez nějaké emoce hleděl do bílého stropu. Nic už neřekl, ale jeho oči říkaly všechno za něj.

Mluvily o jeho pochybnostech, o stínech, které se usadily na jeho duši, o bolesti, kterou každý den podstupoval, aby před všemi byl takový jako vždycky. Mluvily o tom, jak každý den hraje špatnou parodii sama sebe a uvnitř ho to ničí. Trhá ho to na kusy, protože s tím nemůže nic udělat. Musí jen hrát svou roli a doufat, že stíny mu to dovolí. Musel doufat, že to projde a on před temnotou skryje další den, který prožil jako někdo úplně jiný. Musel doufat, protože jiná cesta z této uličky nevedla.

„Nebudu schopná ti pomoct od tvé bolesti, ale mohu se jí pokusit zmírnit." Zašeptala zatímco se pokoj plnil vůní čerstvě posekané trávy. Její vystouplé břicho se ztratilo, tak rychle jako mizí ranní mlha, když se do ní opře slunce.

Váhavě se přitiskla k Jamesovi a políbila jej na rty. Obkročmo na něj vysedla. Navedla ho do sebe a pokusila se mu alespoň trochu zlepšit náladu. Nevěděla, zda mu to pomůže, ale bylo jí jasné, že pokud nepomůže tohle, tak už nic.

Zůstala na něm sedět i dlouho poté, co se do ní udělal s jejím jménem na rtech. Dívala se do jeho očí, které se naplnily touhou pokaždé, když se jen o trochu pohnula. Podařilo se jí ho vrátit z temnoty, ale ani ona sama nemohla tušit na jak dlouho.

„Je to lepší?" zeptala se jej potichu. Pohladila jeho hruď a lehce se prohnula v zádech, když jí položil ruku na stehno. Neodpověděl na její otázku, ale lehce se ušklíbl a strhl jí ze sebe. Natlačil jí do matrace a lehl si na ní.

„Ani nevíš, jak moc..." zašeptal zatímco líbal její krk. Jednou rukou jí hladil po šíji a druhou zvedal její pravou nohu, aby jí roztáhl nohy od sebe.

„Miluji tě..." vydechla Oxana, když do ní vnikl. Vzdychala by i dál, ale to by nesměl zaklepat na dveře Benedikt a vstoupit do pokoje. Zarazil se mezi dveřmi s rukou položenou na klice. Přelétl pohledem své rodiče, kteří k němu byli otočení zády a snažil se potichu vycouvat z pokoje.

„Kam ses tak rychle vydal, když si mi očividně chtěl něco říct?" zeptal se bůh ohně, který přes svou ženu přehodil deku a otočil se na svého syna.

Benedikt se zastavil a lehce se ušklíbl. „Chtěl jsem vás jen pozvat na snídani." Otočil se na patě a vyšel z místnosti. Za ním se zavřeli dveře, které je dělili od jejich rodiny.

„Budeme pokračovat nebo se vydáme na snídani?" zeptala se Oxana hladíc svého muže po zádech. Přejížděla prsty po drobných rankách, které se na jeho zádech rýsovaly pokaždé, když byli spolu. Hrozně ráda zarývala nehty do jeho zad a křičela do světa jeho jméno. Milovala, když on šeptal to její zatímco k ní přirážel.

James jí věnoval dlouhý pohled, který z ní stahoval přikrývku, jež přes ní před chvílí přehodil. „Nejdřív bych chtěl něco dodělat a poté bych něco zakousl." Prohnaně se usmál a vklouzl za ní pod deku.

*

Listopad 13, 2018 7:58

„Dle toho cos mi řekl, si riskoval život mé přítelkyně a našeho dítěte jen kvůli tomu, že sis nedokázal připustit, že si udělal chybu?" zeptal se Benedikt s dopáleným podtextem. Nelíbilo se mu ani trochu, že se tohle stalo.

Podíval se na Jamese sedícího na kraji pohovky s Oxanou na klíně. Nechtěl na svého otce řvát, když viděl, jak moc je na tom špatně. Nechtěl ho srážet na kolena, když jej jeho matka vytáhla na hladinu moře, do kterého se nenávratně řítil.

„Udělal jsem chybu a uznávám to." Řekl s lítostí v hlase. Vyměnil si pohled s Oxanou a pokusil se usmát. Další pohled věnoval Michaelovi, který seděl v jediném křesle a upíral na něj svůj zkoumavý pohled. Nemusel nic říkat, aby James vytušil, co si myslí. Věděl, že udělal chybu, za kterou nenesl tak úplně zodpovědnost jen on. Démoni v jeho duši mu celou dobu říkali, že je to správné, že jen takhle to má být.

„Nemám ti to za zlé, stejně jako Smrt ti nemá, co vyčítat. Udělal si, cos pokládal za správné a já ti za to děkuji." Položil si ruku na srdce zatímco věnoval svému otci pohled. Chtěl jej věnovat i své matce, ta ale spala s hlavou zabořenou do ramene boha ohně.

James mu pohled oplatil, jen aby záhy mohl začít koukat na své ruce, které držel kolem pasu své bohyně. „To já bych měl děkovat tobě. Kdybys pro nás nepřišel, tak bychom zemřeli... Nesnaž se to popřít. Je to pravda, odsoudil bych nás k smrti, protože jsem udělal chybu." Sklonil hlavu ještě níž na důkaz pokory, kterou choval ke svému synovi.

„Když už jste probrali takhle důležitou věc, tak máte určitě dostatek energie, na to si poslechnout, co mám na srdci já." Ozval se John, který vykoukl ze svého pokoje s malou Evelií v náruči.

Opatrně si sedl na okraj rozvrzané pohovky a pokusil se usmát. Věděl, že mu to nemůže vyjít, protože jeho mysl nežila jen v realitě. Bloudila v nekonečných spirálách času a nutila jej zahlédnout všechny možné budoucnosti.

„Není důležité, co se stalo, ale co se stane." Zašeptala Eleanora, která se v místnosti objevila v závěsu za malým Tomem, jenž se okamžitě vydal ke svému otci.

John uznale pokývl hlavou. „Eleanora má pravdu. Teď ale musíme vymyslet, co uděláme dál. Nemůžeme zůstat v Praze, protože každou minutou se zvětšuje pravděpodobnost, že nás tady najdou." Přelétl všechny pohledem. Největší oporu hledal ve svém otci a Benediktovi, který se tvářil nepřístupně jako vždycky. Ruce, které měl až do této chvíle založené na hrudi, spustil podél boků, aby dal najevo, že má k tomu otevřený postoj a rád si poslechne, co mu bude chtít John říct.

John začal svým klidným hlasem uvažovat nahlas. „Nemáme moc času, protože-" přerušil jej Oxanin výkřik plný strachu. Trhla sebou a kompletně probuzená zabořila obličej plný slz do hrudi svého manžela.

James jí položil ruku kolem pasu a tiše se zeptal: „Co se stalo?" druhou rukou hladil její dlouhé vlasy, aby se jí pokusil uklidnit.

„Měla jsem sen..." vypravila ze sebe mezi vzlyky. Opatrně zvedla hlavu, aby se mohla podívat Jamesovi do očí. „Viděla jsem Tinu a–a sebe." Začala se ještě více klepat strachem. Pevně zatnula prsty do jeho trička a hystericky vyjekla: „Chtěla nám sebrat naši dceru!"

James nebyl schopen na to nějak zareagovat. Mlčky se na ní díval hladíc jí po zádech, aby se pokusil uklidnit alespoň jí. Chápal přesný význam těch slov a nechtěl se s tím smířit. Nechtěl přijít o dalšího člena rodiny. Nechtěl opět oplakávat celé noci jejich ztrátu. Nic z toho nechtěl, ale něco mu říkalo, že bude ještě muset oplakat mnoho osob, které mu byly dražší než všechno na světě.

Hladil svou milou Oxanu po zádech a doufal, že neztratí ji. Bez ní by to nedokázal. Stala se jeho světlem v temnotě, záchytným bodem, který mu vždycky ukázal, za co bojuje. Nyní měl ale strach, že by o ní mohl přijít. Že by jí mohl ztratit jako Leu a Mary. Slíbil si, že tohle nikdy nedopustí. Slíbil celému vesmíru, že jí bude chránit do posledního dechu, to byl přece slib, který dal před bohy i lidmi v den, kdy jí pojal za manželku.

John si odkašlal. Nechtěl rušit jejich vyjadřování citů. „Abych se vrátil k tomu, co jsme probírali před tím, než se tohle stalo. Chtěl jsem říct, že-" opět jej přerušila Oxana, která se dala do srdcervoucího křiku. James jí stiskl pevněji v náruči snažíc se jí vrátit do reality, kde mohla být jedině v bezpečí před svým strachem, který nad ní stál jako strašák. Vznášel se nad ní a kdykoliv se chtěla dostat výš, tak jí srazil zpátky na kolena. Připomínal jí, že není nic v porovnání s Osudem, který kraloval nad vším v celém vesmíru.

Křičela i dlouho poté, co jí James vtiskl polibek na tvář a snažil se jí utišit. Křičela i dávno poté, co zapomněla slova, která ve své hlavě slyšela. Nedokázala to zastavit, protože to nebyla ona. Její ústa byla zavřená, ale její tělo křičelo jako by to mohlo nějak pomoci. Pomoc ale nepřicházela, neboť uvnitř byla sama. Byla tak daleko, že jen myšlenka na její rodinu jí plnila takovým pocitem, že ani neví zda jsou vůbec naživu. Trhalo jí to na kusy, ale nemohla proti tomu bojovat. Na boj by potřebovala celé své já, které ale nemohla spojit dohromady.

„Co se s ní děje?! Co je s ní, Johne?!" rozkřikl se na svého syna bůh ohně s hlasem plným zoufalství. Nechtěl jí ztratit. Ne teď, když konečně byli po tak dlouhé době spolu. Nemohl jí ztratit, protože by ho to srazilo až na samotné dno všeho bytí.

„Nevím, co se s ní stalo, ale můžu jen hádat, že za to může ten sen." Odvětil klidně John předávajíc svou dcerku Eleanoře. „Můžu se na ní podívat, ale netvrdím, že jí dokážu pomoct."

Jeho otec se na něj podíval jako by byl spásou celého vesmíru. „Tak jí alespoň umlč, ať takhle nekřičí. Trhá mi to srdce na kusy." Řekl tak nahlas, aby byl schopen překřičet jekot své ženy, který stále sílil jako řev poplašné sirény.

John se k ní naklonil. Položil jí ruku na čelo, aby jí ulevil od její bolesti. Chtěl všechnu bolest vzít a pokusit se jí zničit poté, co už by nebyla uvnitř jejího těla. Ukradl její bolest a prožíval jí místo ní. Oxana přestala křičet, ale po tvářích se jí stále koulely slzy, které prolévala za všechnu bolest, jež jí ten hrůzný sen způsobil. Podívala se na Johna, který měl oči zalité slzami. Hleděla do jeho hnědých očí za skly brýlí.

„Děkuji ti za pomoc." Zašeptala a vtiskla mu polibek na tvář. „Ale lituji tě, že si to musel udělat."