Listopad 12, 2018 22:24

Cítil jsem, jak se ke mně Smrt přitáhla blíž, aby ode mě získala trochu tepla. Byl to už druhý den, co jsme bezcílně bloudili krajinou okolo hlavního města této maličké země. Bylo mi jasné, že už musíme být velice blízko, ale už druhý den jsme nezahlédli ani jeden sluneční paprsek. Bylo to jako by se proti nám spiklo i samo nebe. Nevěděli jsme, kam jdeme ani jak dlouho bude naše cesta ještě trvat. Kolem nás byli jen kopce a hluboké lesy bez žádné civilizace. Bylo to, jako bychom se propadli časovými spirálami do pravěku.

Podíval jsem se do očí bohyně smrti. „Co se děje?" zašeptal jsem. Úskokem jsem se podíval na Michaela ležícího po mém druhém boku. Ani trochu se mi nelíbilo, že prokoukl moje masky, které jsem přes svůj obličej už dávno přetáhl.

„Vím, že se trápíš tím, co ti včera řekl Michael... Chtěla bych ti nějak pomoci." Odvětila rozhodně pokládajíc si ruku na své rostoucí břicho.

„Nikdo mi nedokáže pomoct, protože Michael má pravdu." Sklopil jsem hlavu. Nechtělo se mi o tom mluvit. Bylo to moc osobní a nikdo by to nepochopil, tak jako má Oxana, která byla každý den stále dál a dál. Proč jsem jí tenkrát neposlechl a raději se vydal na tuhle výpravu do temnoty?! Proč jsem byl takový pitomec, že jsem věřil více v Osud než v sebe sama?! Proč jsem udělal tohle všechno?!

Smrt mi položila ruku na rameno. „Vždycky je tu někdo, kdo ti pomůže. Nelituj se a raději mi řekni, co tě už tolik dní žere." Povzbudivě se usmála. Tak rád bych jí to chtěl říct, ale k tomu jsem neměl odvahu. Neměl jsem odvahu, abych nechal vyznít napovrch své pochyby. Byl jsem vždy tím pevným kamenem v naší rodině a nehodlal jsem tím, že se cítím slabý, podkopat morálku zbytku božstva. Musel jsem být silný a snažit se, aby nikdo nepoznal, že mám svých vlastních pochybností až nad hlavu. Cítil jsem se sám. Natolik sám, jako by kolem mě nebyl celý reálný svět a já pouze plul temným a nekonečným vesmírem. Byl jsem sám, i když jsem měl rodinu.

„Kéž bych ti to mohl říct a ty bys to pochopila..." zašeptal jsem a otočil se na druhý bok. Nechtěl jsem se o tom bavit a už vůbec ne, když jsem cítil, že se brzy něco musí stát. Pohlédl jsem do rudých očí Arsiia, který důstojně stál na mé bundě, kterou jsem si sroloval pod hlavu. Bylo mi na nic. Nechtěl jsem před nimi nic tajit, ale tato situace si to vynutila. Musel jsem je udržet daleko od svých pochybností, zda má tento boj vůbec smysl. Stále jsme jen utíkali a nikdy se otevřeně nepostavili organizaci tváří v tvář. Měli jsme síly na to jí porazit, ale já jich neměl tolik, abych konečně začal spřádat plány na její destrukci.

„Někdy je prostě lepší nic neříkat." Ozvalo se za mými zády od Smrti. „Ale někdy je přece jen lepší se s tím někomu svěřit, protože vím, že tě to velice trápí. Zabíjí tě to zevnitř, to bys měl dost dobře vědět, Jamesi. Zase se ubíjíš něčím, co stejně nemůžeš ovlivnit. Poznám to na tobě."

Samozřejmě, že to pozná. Byla po mém boku, když jsem se celých dvacet let užíral smrtí Mary a byla u mě i když jsem ztratil Leu. Moc dobře věděla, jak se v danou situaci zachovám a jak se budu cítit. Byla jako můj stín, který se ode mě nemohl oddělit. Byla součástí mého života a věděla toho o mě možná ještě více než Oxana, která se nakonec stala mojí ženou.

Otočil jsem se zpátky na ní. „Benedikt má neskutečné štěstí, že si tě jako jediný muž dokázal udržet." Usmál jsem se a jemně jí pohladil po ebenově černých vlasech. Byla těhotná a já se mohl jen modlit ke všem bohům, ať to dítě je skutečně Benediktovo. Všichni tři jsme věděli, že tohle byla otázka, na kterou jsme měli dostat odpověď až poté, co se dítě narodí, ale ani jeden z nás nedokázal čekat takovou dobu.

„Když už o něm mluvíme, tak bys měl vědět, že by se tu měl každým okamžikem obje-"nebylo potřeba doříct slova, která se do pěti sekund potvrdila. Benedikt se skutečně mezi stromy objevil. Za jeho zády žhnul modře portál, který jediným mávnutím ruku vytvořil. Přelétl chladným pohledem naší skupinku na zemi, když se jeho pohled setkal s tím Smrtiným, tak se jeho oči rozzářily a vydal se nám vstříc.

Vytáhl svou přítelkyni na nohy a přivinul jí k sobě. Zabořil hlavu do jejích splihlých vlasů a konečně se po celé dlouhé době usmál. „Tak rád tě vidím." Zašeptal tisknouc jí stále víc k sobě. Na pár sekund jí od sebe odtáhl, aby si jí mohl prohlédnout celou, hlavně její břicho, které každým dnem rostlo. „Jsi v pořádku, díky bohům..." zašeptal a opět jí k sobě přitáhl.

*

Listopad 13, 2018 0:06

Cítil jsem, jak se ze mě svalila ta tíha odpovědnosti, kterou jsem nesl poslední týden. Odcházela ze mě v podobě kapek vody, které jsem stíral ručníkem ze svého těla. Už za pár minut jsem měl po dlouhém měsíci spatřit opět svou milovanou Oxanu, která mi chyběla ze všech nejvíce. Chyběly už jen minuty, které mě dělily od její náruče, do které jsem chtěl padnout a už jí nikdy neopustit. Podíval jsem se ke dveřím, na které někdo klepal.

„Děje se něco?" zeptal jsem se. Zkontroloval jsem, zda je mé čisté oblečení na hromádce, kde jsem ho nechal, když jsem šel do sprchy po Smrti.

„Trochu života do toho umírání! Jsou tady další lidi, kteří se chtějí umýt!" zakřičel skrz dveře Michael. Lehce jsem se ušklíbl. Konečně jsem pochopil pravý význam slov, které na mě v lese řval. Pochopil jsem, že to, co jsem chtěl udělat byla chyba a až nyní jsem byl schopný svou chybu přiznat. Nechtěl jsem ani přemýšlet nad tím, co by se mohlo stát, kdyby se Michael neujal velení a vyvedl nás během jediného dopoledne z vlhkých lesů.

„A jsou tady taky lidi, co chtějí spát!" ozval se z vedlejší místnosti Benediktův hlas plný zlosti. Opět jsem se ušklíbl. Rychle jsem na sebe naházel oblečení a rychle se Michaelovi omluvil za čekání.

Se špinavým oblečeným pod paží jsem se vydal ke dveřím do pokoje, kde spala Oxana. Prohrábl jsem si mokré vlasy, které jsem stále neměl šanci ostříhat. Nijak mi ale nevadilo, že jsou po ramena dlouhé, ale neměl jsem ani tušení, jak na to zareaguje Oxana. V myšlenkách jsem naposledy zkontroloval Arsiia, který seděl na opěrce pohovky a tvrdě spal, a vzal za kliku.

Neslyšně jsem otevřel dveře a vklouzl do pokoje jako duch. Přelétl jsem místnost pohledem a zastavil se u veliké postele, kde spala pod přikrývkami moje žena. V měsíčním světle, které dopadalo skrz zpola zatažené závěsy, vypadala přímo úžasně. Její vlasy byly protkané stříbrem, které jí propůjčovalo ještě větší nadpozemskou krásu než jakou vládla obyčejně. Ucítil jsem, že to není jen moje hlava, která jí ráda vidí. Musel jsem ale nechat zajít chuť. Byla stoprocentně těhotná a mě musely stačit jiné způsoby, jak si udělat dobře.

Sedl jsem si vedle ní na postel a jemně jí pohladil po vlasech. Do vzduchu se uvolnila vůně čerstvě posekané trávy, která mě svou vůní lákala k sobě. Já jsem ale nemohl, a tak jsem se pohodlněji uvelebil na okraji postele a pomohl si jinak. Když jsem si otřel ruce do špinavého trička, které jsem odhodil na hromadu oblečení v rohu místnosti, tak jsem si konečně lehl vedle své ženy. Pevně jsem jí k sobě přitáhl a zabořil hlavu do moře jejích vlasů.

„Je to jen sen..." zamumlala ze spánku.

Přitáhl jsem jí blíž k sobě a lehce se usmál. „Pak je to hezký sen." Odvětil jsem s hlavou ve vlasech osoby, kterou jsem tak miloval. Ležel jsem se svou ženou v objetí, ale ve své hlavě jsem byl pořád sám. Příšery za hranicemi reality se mě snažili stáhnout do temnoty. Do jejich království. Do míst, ze kterých není návratu. Jakmile bych se tam dostal, už nikdy bych neviděl svět, tak jak se právě točí. Už nikdy bych nebyl tím kým jsem vždycky byl. Byl bych jen loutkou v rukách vyšší moci devastující mé já. Byl bych jen stín, který už nenese žádný život.

K mému životu patřily city, ale někdy jsem prostě nevěděl, jak bych je měl pořádně projevovat. Byly mou součástí, ale já dělal jako bych k nim nikdy nedostal manuál, který by říkal: ‚Teď bys měl plakat a tehdy se smát.' Ne, žádný manuál neexistoval a já měl celý dlouhý život na to, abych zjistil, jak tento pekelný vynález používat.

Prohrával jsem boj se svou vlastní osobností, které jsem se chtěl už několikrát vzepřít. Každý můj pokus být někdo jiný byl nemilosrdně potlačen už v zárodku. Tentokrát to ale bylo jiné. Nedostal jsem žádnou stopku. Žádný zákaz, který by říkal: ‚Teď si to fakt přehnal, vrať se zpět.' Ne, nic takového nepřišlo a já pocítil, že to není správné. Že tohle bych opravdu neměl. Bylo to proti přirozenosti, která udávala můj charakter, ale já se vzepřel všem pravidlům a tím prolomil hradby ve svém nitru.

Zničil jsem tím všechno, co bylo ve mně již od narození a nesl jsem to do těchto dní v sobě jako nezkrotný odkaz nadřazenosti lidstva. Já ale cítil, že mezi všechny ty masy nepatřím, že nejsem jeden z nich i když tak vypadám. Nebyl jsem jako oni jen díky svým schopnostem, ale také díky prolomené hradbě, která ke mně vpouštěla jen to nejčernější zlo. Byl jsem sám a nikdo už mě nemohl zachránit od věčnosti, která mě chtěla pohltit.

Už jsem to nebyl já, ale to mi bylo jasné už v době, kdy jsem poznal jeho. Slyšel jsem slova, která vytvořil s takovou delikátní pečlivostí satana. Vytvořil nástroj, který se stal mou zkázou. A za to mu i svým způsobem děkuji. Ukázal mi, že život není jen růžový, že je jen černý a bílý a je jen na mě zda chci být v temnotě nebo vstoupit do světla a konečně něco dokázat.

Musel jsem vkročit do světla, abych všem nevěřícím ukázal, že dokážu přijmout tu oslnivost bílé. Musel jsem vejít na místa, kde většina ostatních nikdy za svůj život nebude. Na místo, které se stalo mou noční můrou, ze které jsem se chtěl probudit. Chtěl jsem se probudit ze svého života a konečně pochopit proč se mi tohle všechno motá v hlavě.

Chtěl jsem letět tam nahoru do nebe, abych věděl, že jsem konečně zhebl a už bych se nikdy neprobudil. Jsou to silná slova, ale pravdivá. Chtěl jsem zemřít, abych nemohl vstoupit do světla a ukázat všem své srdce, které se stalo bordelem emocí, vzpomínek, pochybností, které se s každým dnem zvětšovaly, ale také všeho, čeho jsem si na své životě vážil.

Na jednu stranu jsem chtěl umřít, ale na druhou jsem chtěl žít. Prožívat znovu a znovu to emoční zhroucení, které mu vždy ukázalo, že nejsem nic v porovnání s ostatními. Že jsem jen nula, která si myslí, že by pár slovy dokázala změnit svět... Ale já jsem to dokázal.