Listopad 4, 2018 21:05

Koukal jsem na dlouhou ulici pod okny. Nebe bylo šedé a dodávalo městu ještě větší melancholický jev než bylo normální. Slunce již dávno zapadlo a uličky se stávaly stále méně přívětivějšími. Už dávno jsme mohli být na cestě do Prahy. Mohli jsme sedět v kupéčku a přemýšlet nad tím, co uděláme až se dostaneme do hlavního města. Mohl jsem přemýšlet o mé milované Oxaně, která na mě čekala. Ale stále jsem mohl jen přemýšlet. Praha sice nebyla nijak daleko, ale když jsme trčeli v Plzni, tak se zdála nedosažitelná.

Podíval jsem se zpátky na Maxe, který po celou dobu trpělivě sledoval mé počínání. Bylo mu jasné, že si dovolil moji dceru odvést z organizace a bez mého dovolení si jí vzal za manželku. Věděl, že nemá moje požehnání, ale i přes to všechno se stále tvářil vyrovnaně a připraven na jakýkoliv trest, který bych si na něj vymyslel. Přelétl jsem jeho tvář pohledem, zatímco jsem přemýšlel, jak tento problém vyřeším. Nemusel jsem ani vědět, že je Lily těhotná, aby mi tato skutečnost došla.

„Takže jste se s Lily vzali a přestěhovali do Čech, ano?" zeptal jsem se s pohledem stále upřeným ven z okna. Přemýšlel jsem, kde by tak mohl být Michael se Smrtí. Šli se před celou půlhodinou projít, ale ještě se nevrátili. Dělalo mi to starosti. Namísto toho jsem se raději otočil zpět na nového člena rodiny.

„Dalo by se to tak říct." Připustil Max ohlížejíc se za sebe, kde byly dveře do další místnosti, ve které seděla netrpělivě moje dcera. „Ale Lily jsem v žádném případě neusnesl nebo něco podobného. Sama souhlasila s tím, že se přestěhujeme sem."

Nadzvedl jsem obočí. „I s tím, že se vezmete a pořídíte si dítě?" lehce jsem se ušklíbl. Nechtěl jsem mu dělat ze života peklo, když jsem moc dobře věděl, jaká je Lily osobnost. Kdyby jí někdo do něčeho nutil, tak by mu to dala jasně najevo a Max už by se mnou nyní nemluvil.

„Můžeš ho přestat vyslýchat, otče?" zeptala se neurvale Lily s hrnečky, které nesla na velikém tácu. „Všechno, co jsme společně podnikli bylo dobrovolné a tím to končí. Do ničeho mě nenutil a ty bys ho mohl nechat vydechnout." Položila na stůl tác a sedla si vedle Maxe, který jí objal kolem pasu nataženou paží.

„Ano v nejmenším jsem ho nechtěl vyslýchat, jen jsem se ptal, zda se ti dobře vede. To nemůže mít otec starost o svou dceru?" ublíženě jsem se usmál natahujíc se pro hrneček plný horkého čaje. Zahříval jsem si o něj ruce, když mi na rameno vyskočil Arsiius. Spokojeně si čepýřil peří a vůbec si nevšímal dvojice očí, které se na něj upíraly. Lehce jsem se usmál a vysvětlil mu v duchu, že se na něj dívá moje dcera a její manžel. Malý opeřenec zvedl hlavičku od svého křídla a podíval se rudýma očima na pár před sebou.

„Je úžasný." Zašeptala Lily prohlížejíc si fénixe užaslým pohledem. Max se nezmohl ani na jediné slovo a němě oplácel ptáčkův pohled očích malé jako korálky.

„Děkuje ti za tu lichotku." Usmál jsem, když jsem se napil vařícího čaje. „Ale jak vidím, tak nebohého Maxe spíše vyděsil než uchvátil." Pohladil jsem Arsiia po hlavě a pohodlněji se opřel o opěrku pohovky. Přeměřil jsem si oba dva pohledem přemýšlejíc nad formulací další své otázky. Dlouhou dobu jsem nevěděl, jak tento rozhovor načíst, ale bylo mi jasné, že se k němu budeme muset dostat.

„Na co se chceš teda zeptat?" zeptala se netrpělivě Lily, které okamžitě došlo, že přemýšlím nad nějakou otázkou. Netvářila se ani šťastně ani naštvaně, ale spíše odevzdaně. Bylo jí jasné, čeho se ta otázka bude týkat.

Odložil jsem hrnek na stůl a lehce se usmál. „Měl bych vám dříve gratulovat ke svatbě nebo k očekávanému dítěti?" úsměv na zarostlé tváři jsem ještě prohloubil. Bylo mi úplně jedno, že musím vypadat jako naprostý psychopat, který před pár hodinami utekl z nápravného zařízení. V duchu jsem napomenul Arsiia, který mě klovl do ucha a zase se začal věnovat dvojici naproti sobě.

Jako první se slova ujala Lily. „Mohl bys zkusit obojí. A také bys nám mohl dát své požehnání, protože můj otec to už neudělá." Řekla klidně s hrnkem v rukách. Nechala Maxe, aby jí dal ruku kolem pasu a spokojeně se pohladila do rostoucím břiše.

„Samozřejmě, že vám dám své požehnání, ale stále by mě zajímalo, jak jste se dostali ven z organizace." Podíval jsem se na Maxe, od kterého jsem očekával odpověď. Chtěl jsem, aby mi to prozradil on, protože by to mohlo mít veliký význam, pro nás všechny.

„Jakožto jeden ze zaměstnanců jsem měl, a stále mám, klíče od hlavního vchodu. Nebylo nic lehčího odvést Lily z jejího pokoje a pod rouškou noci vyklouznout hlavním vchodem pryč. Bylo mi jasné, že jakmile se to Williams dozví, tak mi půjde po krku, proto jsme se ukryli tady. Jerry není pověstný tím, že by se za někým honil jako pes za klackem. Rád vyčkává a mě bylo jasné, že mu musíme ukázat, že i my umíme čekat." Vyměnil si pohled s mou dcerou jako by u ní hledal svolení, zda mu může něco říct. Když se neslyšně dohodli, že mi tuto informaci sdělí Lily, tak už jsem zase upíjel čaje a věnoval se peří na hřbetu fénixe.

Lily si odkašlala. „Není to tak jednoduché, jak ti to nastínil Max. Jerry se nás snaží stále najít, stejně jako zbytek bohů, ale v tomhle případě má zálusk na Maxe. Vytáčí ho do ruda, že někdo byl schopný unést mu boha přímo pod nosem aniž by si toho všiml. Musíme se skrývat, aby nám nemohl ublížit i když by si většinu vzteku vybil na mém manželovi. Bojím se, že by ho zabil a s ním i naše dítě." Zašeptala. Už to nebyla ta nebojácná Lily, kterou jsem znal z předešlých let. Tahle Lily měla rodinu a věděla, že jim hrozí veliké nebezpečí. Byla si vědoma toho, že pokud je OPO najde, tak bude po všem, co za tu dobu stihli vybudovat.

Odložil jsem hrnek a jediným krokem překonal vzdálenost, která nás od sebe dělila. Vzal jsem jí do náruče jako malou holčičku, kterou pro mě vždy byla a začal jí hladit po vlasech. Nechal jsem jí, aby do mého ramene skryla své slzy plné strachu. Nechal jsem jí, aby se schovala před vším zlem, které se jí pokoušelo ublížit, aby se skryla před zraky světa v mé náruči a mohla konečně beze strachu brečet aniž by jí někdo spatřil. Věděl jsem, že je silná, ale i na ní byla tato situace až příliš veliká. Nevěděla, co by si měla počít a už vůbec ne komu se svěřit kromě Maxe, který jí stejně jako já hladil po zádech.

„Bude to v pořádku. Jednoho dne už to bude lepší." Zašeptal jsem jí do ucha ujišťujíc i sám sebe, že to jednoho dne zvládneme, že konečně porazíme všechny, kteří nám stáli v cestě k poklidnému životu. Stiskl jsem jí ještě víc a doufal, že se má slova brzy vyplní, že konečně budeme mít nějakou naději na přežití.

*

Listopad 5, 2018 7:15

Za poslední měsíc jsem si tak navykl spát s Michaelem po boku, že i přes to, že jsme každý dostal svoje lůžko, tak jsme si společně lehli na rozloženou pohovku. Leželi jsme zády k sobě, stejně jako mnohokrát v dalekém Norsku. Kryli jsme si záda a kdyby se něco stalo, tak bychom byli schopni zareagovat oba najednou. Ležel jsem obličejem do místnosti a do zad cítil detektivovo pravidelné oddechování. Díval jsem se přes celou místnost na Smrt ležící na provizorním skládacím lůžku. Pohled mi už skoro půlhodinu oplácela a lehce se usmívala. Bylo mi jasné, že přemýšlí stejně jako já.

Potřeboval jsem si promyslet náš další postup. Museli jsme se dostat do Prahy, ale také se z ní velice rychle dostat pryč. Jakmile bychom se dostali do hlavního města, tak by po nás šli snad všichni agenti, kteří se ve městě skrývali. Museli jsme se co nejdřív dostat ke zbytku rodiny a zmizet pryč. Odejít dostatečně daleko na to, abychom měli alespoň pár dní čas na promyšlení dalšího plánu. Musel jsem vymyslet, co uděláme potom. Bylo to životně důležité, jak pro nás tak nenarozené děti, které jejich matky zatím nosily břichách.

„S tímhle bych si nedělala starosti." ozvala se Smrt. „O děti není tak těžké pečovat, ale o některé z vás je to horší." ušklíbla se při pohledu na Michaelova záda za mnou. „Ale rozhodně bys měl nyní řešit problém, který momentálně stojí za dveřmi a přemýšlí, zda by měl vstoupit nebo ne."

Sotva to dořekla, tak se dveře otevřely a dovnitř nakoukla Maxova hlava. Přelétl pohledem celou místnost hledajíc mě na lůžku, které pro mě připravil, ale nakonec stočil pohled k pohovce. Nemusel říct ani slovo a mě bylo jasné, co si myslí. Až na spodní prádlo jsme s Michaelem leželi zády k sobě nazí. Ani pro jednoho z nás to nebylo nic nového, protože jsme si zvykli z dlouhých nocí, kdy ani jeden z nás nemohl usnout, protože venku byla taková kosa, že všechna voda, co jsem díky svých schopnostem, když jsem nechal roztát sníh, se opět změnila na tvrdý led. Ty noci jsme trávili přitisknutí k sobě pod spacáky a modlili se, aby už přišlo ráno a s ním alespoň trocha slunečního světla a tepla.

Proto nám ani teď nepřišlo divné ležet vedle sebe, když se naše oblečení pralo a my jsme na sobě neměli nic jiného než spodní prádlo. Opatrně jsem se zvedl, abych nevzbudil Michaela, který se potřeboval vyspat, protože den ode dne vypadal stále hůř a hůř. Pořádně jsem ho zachumlal do deky a pomalu se vydal k Maxovi, který měl na jazyku asi milión otázek, ale ani jednu si netroufal vyslovit nahlas. Pokývl mi ať ho následuji a rychle vyklouzl ze dveří na malou chodbu, kde si mě změřil nevyzpytatelným pohledem.

„Co se děje, takhle po ránu?" zeptal jsem se klidně. Bylo mi jedno, co si myslí, protože jsem si vždy dělal, co jsem uznal za vhodné já a ne někdo jiný. Odhodil jsem si všechny neposedné vlasy, které snad nejvíce trpěli včerejší sprchou, dozadu a věnoval mu zkoumavý pohled.

Max si mě stále nepřestal měřit pohledem, ale konečně se rozhodl mi odpovědět. „Tuhle fotku jsem našel ve tvé bundě. Chtěl jsem ti jí donést už včera, ale když jsem přišel, tak už jste všichni spali." odvětil chladně. Bylo mi jasné, že jej něco žere a raději jsem se nechtěl ptát, zda jej naštvalo, že jsem spal s Michaelem společně na pohovce nebo za to může něco víc.

„Bez té fotky bych se domů asi už nepřiblížil. Oxana by mě stáhla z kůže, kdyby zjistila, že jsem jí ztratil. Byla to jedna ze dvou věcí, které mi dala před tím než jsem musel odejít." vysvětlil jsem rychle, když jsem si od něj bral zpět fotku své rodiny.

„Všichni na té fotce vypadáte jinak. Šťastněji než jste teď. A mimochodem, jako to že jsem na té fotce i já?" zeptal se a zabodl prst do svého obličeje na fotce dřív než jsem jí stihl sklopit k zemi.

Věnoval jsem krátký pohled a lehce se usmál. „Protože ukazuje, co se s mojí rodinou děje právě v těchto minutách." Zašeptal jsem a také se na kus papíru ve své ruce podíval. Zabloudil jsem pohledem k Oxaně, jejíž obličej se sice usmíval, ale její oči ne. Bylo mi jasné, že jí něco trápí a doufal jsem, že už jí dneska uvidím a budu jí moc pomoci.

„Takže jí stále miluješ?" zeptal se.

Zvedl jsem pohled od fotky a lehce se usmál. „A nikdy jsem nepřestal..."