Listopad 4, 2018 8:14

Slunce vykukovalo mezi mraky osvětlujíc ponuré ulice krajského města. Na lavičce pod rozložitými větvemi stromu seděl bůh ohně. Jednu paži měl položenou na opěradle lavičky a druhou muchlal mezi prsty papírek se vzkazem od bohyně smrti. Po jeho boku seděl Michael, který se rozhlížel po malém parku. Každého člověka, který kolem prošel skenoval pohledem snažíc se odhalit, zda někdo z nich není podezřelejší než by měl být.

„Nefungující občerstvení, černá bunda, dlouhé vlasy." řekl stroze k Jamesovi. Bůh si upravil na nose brýle a podíval se směrem, který detektiv určil. Přelétl pohledem osobu a lehce se usmál. Zvedl se z lavičky a dlouhými kroky zamířil k prosklené budce. Pár metrů před ní se otočil na patě a vyrazil rovnou přes silnici. Od náměstí se řítila z mírného kopce tramvaj. Už z dálky houkala na boha, který se zastavil kousek od kolejnic. Čekal až se tramvaj ještě více přiblíží a když projížděla před ním, tak se zavřenýma očima udělal poslední krok.

Skrz zavřená víčka spatřil temný stín, který se kolem něj mihl a když otevřel oči, tak stál na druhé straně parku v objetí s bohyní smrti. Pohlédl jí do očí a lehce se usmál. Ona mu úsměv lehce váhavě oplatila zkoumajíc pohledem detektiva, který za nimi běžel, co mu jeho nohy dovolovaly.

„Proč, u všech bohů, děláš takové hlouposti?! A proč mi o tom nemůžeš říct předem?!" zařval na boha ohně anglicky přes polovinu parku. Napochodoval si to přímo ke dvojici bohů. Popadl Jamese za bundu a přitáhl jej k sobě dolů. „Ještě jednou tohle uděláš a vrazím ti nejbližší větev do břicha." zavrčel. Pustil jeho bundu a napřaženou pěstí jej vší silou praštil do obličeje.

Bůh se na něj se smíchem podíval. „Udělal jsem to, protože jsem potřeboval vědět, proč tu Smrt skutečně je." ušklíbl se na bohyni po svém boku. Upravil si popruhy batohu a stočil pohled na svého přítele. „Kdybych ti o tom řekl předem, tak bych se nemohl užít tvůj překvapený výraz, který se ti objevil na tváři, když jsem to udělal."

„Když už jste si tohle vyříkali, tak bychom se mohli posunout k důvodu, proč tu jsem." řekl Smrt odměřeným hlasem. Chytla Jamese za paži a společně se vydali pomalu cestičkou pryč. „Michael nezná ani slovo česky, že?" zeptala se Jamese, když se dostali z doslechu detektiva, který zůstal stát na místě.

Bůh zavrtěl hlavou. „Nezná, ale stále se snaží mít všechno pod kontrolou, i když se mu to nedaří." ušklíbl se. „Změnila si se..." poznamenal, když si prohlédl bohyni pěkně z blízka. „A přibrala... Benedikt se pěkně činil, když jsem byl pryč, to se musí uznat."

„Byla jsem těhotná už předtím. To by si měl jako doktor vědět ze všech nejlépe." odvětila s úsměvem. Za druhou paži popadla Michaela, který se objevil po jejím boku. „A než řekneš, že si chtěl tuto informaci pojistit, tak máš pravdu... Pojistil si to, aby náš plán vyšel, měl bys mu být vděčný. Celé noci, když spolu ležíme v jedné posteli, tak se mračí hůře než deset čertů. Snažím se mu stále dokola vysvětlit, že není jiná možnost, ale on o ničem takovém nechce ani slyšet."

James pochmurně usmál. „Musíš pochopit, že Benedikt je tvrdohlavý a když nechce něco pochopit, tak mu to prostě nevnutíš. Je prostě takový a nic ho nemůže změnit. Dej mu čas a on se s tím smíří sám a jednoho dne i uzná, že to bylo nezbytné pro naše přežití."

Smrt pokývla hlavou, ale smutně stočila pohled za hranice reality. Myslela na Benedikta, který byl den ode dne stále víc nabručený. Už ani neměl chuť se jí s něčím svěřovat a raději se utápěl ve svých problémech než aby jí o nich řekl a společně našli způsob, jak to vyřešit. Proto celé ty noci mlčky ležela po jeho boku s jeho rukou kolem pasu a snažila se nemyslet, jak mezi ně Osud pokládá velikou propast. Milovala ho, ale nevěděla jak mu má pomoci, když její pomoc stále odmítal.

„Jak ho mám teda přesvědčit k tomu, aby se se mnou alespoň bavil? Ubíjí mě to ticho, které mezi námi už tolik dní panuje." zašeptala se slzami na krajíčku. Pustila detektivovu ruku a padla Jamesovi do náruče. „Co s ním mám udělat?" zašeptala do jeho bundy, kterou křečovitě svírala v rukách. Bůh ohně jí pohladil po vlasech. Dlouho jí jen hladil než konečně odpověděl.

„Nevím, co by s tím šlo udělat... Ne, tohle opravdu netuším." opřel se bradou o její hlavu a nepřestával hladit její havraní vlasy. „Benedikt je komplikovaná osobnost, i když se snaží, aby to tak nebylo. Nevím, jak s ním hnout, ale je mi jasné, že se to brzy spraví. Miluje tě, o tom není pochyb, ale dej mu ještě čas se s tím vyrovnat, ano? Někdy prostě stačí jen čas, který zahojí všechny rány." zašeptal. Vzpomněl si na svou milovanou Mary a Leu. U něj tahle věta neplatila. Ani čas nemohl zahojit rány, které utrpěl jejich smrtí. Cítil, jak se jedna z jeho hradeb boří, ale ještě než mohla úplně spadnout, tak se podepřela ohnivým mostem, který se táhl přes nekonečné hlubiny vesmíru až k malému Arsiiovi.

Bohyně se mu podívala do očí. „Našel si svůj zvířecí protějšek, je to tak? Musí to být fénix, protože jím vždycky byl." pokusila se o lehký úsměv, ale nevyvedlo se to. Bůh ohně přikývl, po očku se podíval na Michaela, který se rozhlížel po ulici. „Cítila jsem, jak nějaká prastará síla pozvedla tu tvou. Bylo to... Zajímavé." vydechla a přeměřila si boha zkoumavým pohledem.

„Proč jsi skutečně tady? Není to jen z tvé dobré vůle, ale máš tady nějaký úkol, který musíš splnit. Můžeš s tím tedy začít? Nezbývá nám moc času do odjezdu vlaku." ozval se za jejími zády detektiv. Naštvaně si založil ruce na hrudi a propaloval bohyni nevyzpytatelným pohledem.

Smrt se lehce usmála, pustila z objetí boha ohně a překonala tu vzdálenost, která je od sebe dělila. „Máš pravdu. Musím udělat jen jedinou věc." popadla detektiva za bundu a přitáhla ho k sobě. Zrovna, když kolem procházela dvojice policistů, tak se k němu naklonila a políbila jej. Držela jej u sebe dokud policie neprošla a nezmizela za rohem ulice, až poté ho pustila a podívala se mu do očí.

„Važ si mého dárku, protože takový ještě žádný smrtelník nedostal." usmála se a opět zaklínila ruku pod Jamesovo rameno.

*

Listopad 4, 2018 8:35

Náměstí se během čtvrt hodiny proměnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Všude se procházeli lidé užívající si klid zastrčeného náměstí a kolem nic se hnali spěchající obyvatelé města, kteří se snažili na poslední chvíli sehnat něco, z čeho by se dal ukuchtit oběd. Mezi těmito odlišnými skupinami kráčela po obvodu náměstí Smrt ruku v ruce s Michaelem. Za nimi kráčel nezaujatý James s rukama zabořenýma v kapsách bundy. Koukal se na své nohy, které se rychle míhaly po chodníku, jak spěchal za párem.

„Kam to máme namířeno?" zeptal se nevrle Smrti, když se kolem ní prosmýkl, aby se vyhnul skupince asijských turistů, kteří se hnali po chodníku. Přeměřil si cizince pohledem a zase se podíval na své nohy. Neměl ani tušení, o co bohyni jde, ale bylo mu jasné, že to musí stihnout rychle, protože doba odjezdu vlaku se rychle blížila. Možná by se i někde ve svém nitru smířil s tím, že by vyrazili až další den, ale jeho srdce jej táhlo k Oxaně. Potřeboval jí vidět. Jen na kratičký moment, aby věděl, že je v pořádku. Jen okamžik, kdy bude moci spatřit její úsměv, který mu celé chladné noci v Norsku chyběl. Jen sekundu a byl by šťastný.

Smrt mu věnovala jeden ze svých úsměvů, které byly spíše děsivé než krásné a odvětila: „Až tam budeme, tak tam budeme. Víc tě zajímat nemusí. Stačí jen ti jen vědět, že mám všechno pod kontrolou." zastavila se s Michaelem na rohu ulice vedoucí pryč z náměstí. Rozhlédla se okolo a lehce se usmívajíc se otočila zpět na mužskou část výpravy. „Potřebuji si pro něco skočit, vy tu zatím počkejte." řekla rychle a zmizela ve dveřích jednoho z nespočtu krámků, které lemovaly ulice.

James s detektivem si vyměnili překvapené pohledy, ale ani jeden se neměl k tomu, aby tuto skutečnost nějak komentoval. Bůh se opřel o stěnu jednoho z domů a Michael si stoupl vedle něj. Ani jeden nechtěl nic říkat, protože si stále nebyli jistí, co ten druhý momentálně prožívá. Michael nechtěl Jamese pobuřovat svými názory na věrohodnost bohyně smrti a bůh ohně byl zahloubaný do vzpomínek na svou milovanou ženu. Stáli takhle mlčky pozorujíc ulici, která se ze vteřiny na vteřinu měnila a byli každí zahloubaní do svých myšlenek.

„Co si myslíš, že si šla zaří-" Michael nedořekl svou myšlenku, protože se kousek od něj zastavila skupinka asiatů, kteří se o něčem zuřivě bavili. Angličan na ně vyvalil oči a úzkostlivě se podíval na Jamese, kterému hrál ve tváři zářivý úšklebek.

Přistoupil víc ke svému kamarádovi a sehnul se k němu, aby mu mohl pošeptat do ucha: „Ten s brýlemi se ptá toho s mapou kudy se mají dát na náměstí." lehce se ušklíbl, když na něj detektiv vrhl nevraživý pohled.

„A ten mu odpovídá, že podle mapy to mělo být tady. Ale prý nechápe, jak tohle může být nějaké náměstí, když tady není vůbec nic." zavrčel k němu na oplátku Michael. Nechápal, jak se tohle stalo, ale věděl, že v tom musí mít prsty Smrt. „Za to že jim rozumím může Smrt." dodal rozhněvaně.

Bůh ohně se rozzářil jako sluníčko. „Samozřejmě, že ano. To byl ten dar od ní. Od té doby, co tě políbila mluvíme jenom česky, ale tobě to ani chvilku nepřišlo divné a odpovídal si na naše dotazy." jeho úsměv se ještě rozšířil. „Jak vidím, tak i slavný Michael Dearwitch se dá lehce oklamat, když se mu neřekne očividná pravda."

„Nech si toho." zavrčel detektiv. Praštil Jamese do ramene pěstí a odvrátil se od něj. „Stále jsem na tebe naštvaný za to, že si mi neřekl dřív, že je Brigit těhotná." zavrčel s úsměvem. Pochopil, že zlobit se na Jamese k ničemu nevedlo, protože bůh ohně si vždycky našel cestu do jeho srdce. „Ne a nehodlám to už dál probírat! Prostě to tak je a já se s tím budu muset smířit."

James mu chtěl odpovědět něco stejně uraženým tónem, ale nedostal k tomu příležitost. Smrt vyšla z jednoho obchůdku s taškou v ruce. Přeměřila si oba pohledem a pokynula jim, aby jí následovali. Vydali se jednou z postranních ulic na jejímž konci se rozprostíral menší park plný stromů.

V tomhle parku se procházel jediný pár zavěšený do sebe a spokojeně si povídajíc o všem možném. Dívka měla vlasy schované pod pletenou čepicí. S hlavou položenou na rameni svého přítele se zrovna něčemu smála. Když se ale otočili, že půjdou cestičkou zpátky, tak se trojici naskytl pohled na jejich propletené ruce na dívčině břiše. Jamesovi stačil jediný pohled do obličeje té dívky a zbělel na bílou zeď. Michael jej musel podepřít, aby sebou nehodil na chodník a neublížil si. Dívčina pustila svého přítele a dlouhými kroky se rozběhla za bohem ohně.

Neváhala ani vteřinu a objala jej do medvědího objetí. Zabořila hlavu do jeho hrudi a dlouho mlčela. Když konečně zvedla pohled, tak se usmála a zašeptala: „Tak ráda tě zase vidím, tati!"