Listopad 4, 2018 7:43

Zastavil jsem se uprostřed dlouhé ulice vedoucí přímo ke katedrále. Po pravici jsem měl rozkopanou uličku plnou bahna a dlažebních kostek poházených snad všude kolem. Věnoval jsem Michaelovi kradmý pohled. Detektiv totiž nevypadal vůbec dobře. Už několik dní měl stále větší a větší kruhy pod očima a viditelně začínal zaostávat za tempem, které jsme si určili. Museli jsme zpomalit, ale ne tak výrazně, aby si toho mohl všimnout. Možná, že si všiml, ale ani slůvkem se o tom nezmínil.

Prohlížel jsem si jeho obličej ošlehaný krutým severním větrem a snažil se nepřemýšlet nad tím, kolik toho ještě zvládne. Nelíbilo se mi pomyšlení na to, že bych jej musel zanechat v nějaké nemocnici. Nechtěl jsem o něj přijít i když mi tolikrát tvrdil, že je jen pátým kolem u vozu a já ho pro své plány nepotřebuji. Bylo mi ho líto. Už věděl, že Brigit je těhotná a to jej možná jako jediné drželo dostatečně daleko od sebevraždy. Byl si moc dobře vědom toho, že nemá ani nejmenší šanci mi nějak pomoci v boji proti OPO, ale i přes to tu pro měl pokaždé, když jsem ho nejvíce potřeboval.

„Díváš se na to, co se mnou udělal ten tvůj výlet do Norska." konstatoval chladně Michael. „A přemýšlíš nad tím, proč ti stále nevěřím, že mě potřebuješ." zabručel. Jeho tvář byla, jako vždy, bez výrazu. Modré oči si mě prohlížely se zaujetím sobě vlastním a mě bylo i přes všechny ty věci, co jsme si řekli, jasné, že tam někde uvnitř jsme stále nejlepší přátelé. Bylo jedno kolik hloupostí jeden udělá, ten druhý jej bude mít stále rád stejně jako předtím.

„Máš pravdu... Ale i nemáš. Nepotřebuji tě v boji s organizací, ale s mocí vyšší než jsem já. Osud předpověděl zkázu božstva, ale už dávno vím, že to nejsme my, kdo nás nakonec zničí. Zničí nás lidé, kteří přestanou věřit. Přestanou věřit ve společenství bytostí s vyšší mocí než mají oni sami, přestanou věřit pohádkám o ušlechtilých činech. Přestanou věřit v ty, kteří jim po celé staletí ukazovali cestu v před. Nebudou věřit v bohy, kteří nad nimi drželi ochranou ruku... Nebudou věřit a to nás pohltí a zničí." cítil jsem, jak se mi do očí hrnou hořké slzy. Už dlouho jsem věděl, jak tohle všechno skončí. Věděl jsem to od samého okamžiku, kdy jsem se dozvěděl, že sám jsem bohem.

„Já a Brigit ve vás věříme." zašeptal Michael chytaje mě za ramena. Díval se mi zblízka do očí. Hleděl jsem se vším smutkem do jeho, ve kterých se zrcadlilo odhodlání, které jsem do něj svými slovy předal. „Věříme ve vás! A naše dítě bude také."

„To ale nestačí... Nikdy to nemůže stačit. Jsme bohové a jako všichni bohové jsme věční. Není možnost, jak nás zachránit. Můžete jen oddálit náš konec, ale nikdy ho nemůžete vymazat z nitek osudu, který se nezadržitelně řítí kupředu. Neexistuje žádná záchrana. Je jen přežívání ze dne na den. Lidé přestávají věřit a naše moc slábne. Vytrácí se naše moc i postavení v jejich životech, stejně jako se pomalu vytrácíme i my. Umíráme i když jsme věční a také brzy zemře-"

Zasekl jsem v půli slova, když do mě vrazil kolemjdoucí muž. Věnoval jsem mu nevraživý pohled, který se ale brzy změnil na úplně neškodný, protože muž se na mě podíval natolik ošklivě, že mi vzalo dech. Zůstal jsem jen tiše stát s rukama zatnutýma v pěst.

„Máš se mnou nějaký problém, blbečku?" zeptal se muž drsným hlasem odrážejícím roky pití levného alkoholu.

Narovnal jsem se do plné výšky a lehce se usmál. „Je jen otázkou času, kdy ten problém budeš mít ty se mnou." odvětil jsem chladně. Nehnul jsem ani brvou, když se ke mně naklonil natolik blízko, že jsem z jeho dechu dokázal poznat, co měl minulý den k obědu.

„Jak si dovo – DEJ ZE MĚ TY PRACKY, KURVA, PRYČ!" zařval snažíc se z krku odtáhnout mé prsty, které zarývaly do měkké kůže. Přirazil jsem jej ke stěně nejbližší budovy. Mezi našimi obličeji byla mezera sotva na jeden palec. Díval jsem se mu zblízka do očí zatímco jsem upustil pouta mé moci. Nechal jsem jej spatřit ohnivého boha, kterým jsem byl, nechal jsem jej vidět toho boha, kterým jsem měl být a nikdy jím nebyl.

„Pamatuj si, že ne všichni jsou takový jako ty..." zavrčel jsem pouštějíc tu trosku ze svého sevření. Nepodíval jsem se na něj, když dopadl zadkem na chodník ani když se za mnou díval jako za zjevením svatého. Nepodíval bych se na něj ani v moment, kdybych procházel kolem něj po chodníku. Mířil jsem s Michaelem v závěsu rovnou na náměstí a neohlížel se vlevo ani vpravo.

*

Listopad 4, 2018 7:58

Z opačné strany náměstí ke mně kráčela rychlím krokem bohyně smrti. Nesla před staré dlažební kostky jako pravá zvěstovatelka zkázy a zatracení. Za ní vlály její havraní vlasy cuchané poryvy větru. Ve tváři měla pohrdavý úšklebek, který k ní patřil stejně neodmyslitelně jako kosa přenášející duše na druhý konec vesmíru. Jediné, co na ní za všechny ty roky, co jsem jí znal bylo jiné, byl fakt, že byla konečně šťastná. Byla šťastná a hrdá na své rozhodnutí. Stala se pravou bohyní smrti, kterou všichni staří a nemocní vítali ve svých snech jako poslední vysvobození.

Věnovat jsem jí mohl ale jen jediný pohled, aby to nevypadalo divně. Rychle jsme se kolem sebe prosmýkli, takže nikdo nemohl postřehnout, že mi strčila do ruky lísteček. Pevně jsem ten kousek papíru stiskl v dlani a společně s Michaelem jsme vyrazili ke katedrále s ještě větší vervou. Když jsme zastavili ve stínu věže, tak se na mě detektiv podíval s výrazem plným nesouhlasu.

„Jak víš, že jí můžeme věřit?" sykl ke mně. V jeho tváři už nebyl ten ledový klid, který jsem znal, už to nebyl ten chladný přístup ke všemu nebezpečí, zbyl po něm jen strach a mě bylo chudáka Michaela líto.

Ušklíbl jsem papírek schovávajíc do kapsy bundy. „Věřím jí, protože je součástí mé rodiny stejně jako tvé. Možná, že stále nevypadá jako někdo, komu by se mělo stoprocentně věřit, ale já jí věřím. To ona dostala mého syna ze spárů smrti, když bloudil nad jejími propastmi. Získala si jeho srdce a já věřím, že se změnila... Každý z nás má právo na změnu, Michaele, každý z nás." pevně jsem jej objal kolem ramen. „A věř mi pokud chceš, že i ty se dokážeš změnit, když to bude vyžadovat Osud." zašeptal jsem mu do ucha.

„Když je to tak, proč teda-"

„Budeme pokračovat podle plánu." sykl jsem k Michaelovi než stačil doříct svou myšlenku. „Půjdeme do sadů, kde bude trocha soukromý, tam si přečteme vzkaz od Smrti. Poté se rozhodneme, co dál." zavrčel jsem. Nechtělo se mi s ním hádat, ale nylo nezbytné držet se plánu. Počkal jsem až detektiv pokývne hlavou a společně jsme vyrazili do Křižíkových sadů.

Věděl jsem, že Michael dělá dobře, že nikomu nevěří, ale Smrt byla náš spojenec. Ze zrady by jí neplynulo, protože vše, co chtěla už dostala a její láska k Benediktovi nám zaručovala, že se nás nepokusí zradit, protože tím by zradila svého milého. Moc dobře jsem věděl, že i přes to všechno, co udělala nehodlá Benedikta ztratit. Alespoň ne tak snadno, jak by se mohlo zdát. Bojovala by s kýmkoliv, kdo by usiloval o jeho život nebo život jejich nenarozeného dítěte.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Z jedné strany jsem měl vysokou budovu muzea a z té druhé změť domovních dveří. Po očku jsem se podíval na detektiva po mém boku, který se ostražitě rozhlížel do všech stran, aby mohl najít případné pronásledovatele. Neměl jsem to srdce mu říct, že pokud za námi přece jen někdo jde, tak už nemáme šanci se mu ztratit. Zanechal jsem za námi tak znatelnou stopu svých schopností, že by dovedla k nám i slepého agenta s bandou dětí křičících a hádajících se o míč.

„Omlouvám se, že jsem na tebe takhle vyjel. Mám nervy napnuté k prasknutí." zašeptal jsem k Michaelovi. „Jen tak mimochodem, pokud hledáš někoho, kdo by se nás pokoušel sledovat, tak se ti to nepodaří. Smrt si nás ohlídá, abychom si spolu mohli popovídat."

Detektiv nadzvedl obočí. „Takže chceš říct, že jsme v bezpečí? Protože jestli ano, tak ti nevěřím. Vím moc dobře, jak si toho chlapa přesvědčil, aby ti neublížil. Zanechal si za námi stopy, ty blázne." odvětil rychlou angličtinou, protože kolem nás procházela skupinka dívek tak ve věku šestnáct sedmnáct.

„Zanechal, ale mělo to svůj důvod. Ty si to stále nepochopil? Chci je přivést na naší stopu, abych je mohl zničit. Od finálního střetu nás dělí měsíce a já chci, co nejvíce oslabit jejich řady." vysvětlil jsem zastavujíc se na rohu ulice. Pohlédl jsem na východ, kde byl cíl naší cesty. Povzdechl jsem si a otočil se na svého kamaráda. „Cítím, že se blíží konec a nechci, abychom prohráli. Udělám vše pro to, abychom měli šanci v jistých ohledech vyhrát."

Michael se zastavil po mém boku. Společně jsme hleděli průzory mezi větvemi stromů na daleký východ, kde se mezi budovami skrývalo vlakové nádraží. Podzimní vítr nám v rychlých poryvech cuchal vlasy a šlehal tváře. Pohlédl jsem k nebi, kde se v nekonečném vesmíru skrývaly duše všech bohů, kteří svůj boj proti OPO vzdali. Neměl jsem jim to za zlé. Už dávno ne. Mrzelo mě jen pomyšlení na to, jak najdu jejich dědice, kteří byli rozmístění po celém širém světě. Věděl jsem, že tam někde jsou, že se na mě dívají a váží každý můj krok.

„Chybí ti... Stejně jako mě." zašeptal Michael se zakloněnou hlavou dívajíc se stejně jako já do nekonečných hlubin vesmíru. „Neznal jsem je tak dobře jako ty, ale i tak mi chybí více než dokážu vyjádřit slovy. Nikdy jsem nebyl věřící, ale ty i ostatní členové Sídla bohů jste mi přišli jako opravdový bohové, které bych měl uctívat. Máte stejné problémy jako obyčejní lidé a stejně se vypořádáváte s nástrahami Osudu. Připadáte mi lidštější než všechno ostatní božstvo.

Ale není to jen můj pocit. Vy jste doopravdy jiní a to vás dělá jedinečnými." řekl chytaje moje předloktí. „Jste bohové, ve které se mi chce věřit a doufám, že to zbytek lidstva pochopí."