Říjen 24, 2018 16:54

Cítil jsem, že padám. Řítil jsem se k zemi, která byla mnoho kilometrů pode mnou. Neměl jsem žádnou šanci na přežití takového pádu. Mohl jsem jen doufat, že to bude rychlé. Bylo po mě! Nebyla šance, že by mi někdo podal pomocnou ruku v oblacích míhajících se v rychlém sledu kolem mě. Byl jsem odepsaný ke strašlivé smrti pádem. Zem se přibližovala a rozevírala svou náruč dokořán.

Mraky se změnily v plameny, jako v noci, kdy jsem zachránil Arsiia. Šlehaly mě do tváří, pálily kůži a škvařily maso pod ní. Bolest přicházela ve vlnách, které mě připravovaly o veškerou chuť bojovat. Chtěl jsem zemřít a už se nikdy neprobudit. Jen ať ta bolest skončí! Prosím! Udělám cokoliv pro kohokoliv, kdo by se tady objevil a pomohl mi!

„Pro kohokoliv!" zařval jsem snažíc se přehlušit řev plamenů pode mnou a vzduchu kolem mě. Nebylo to k ničemu. Nikdo mě nemohl slyšet. Byl jsem odsouzený spadnout. Padnout jako ten na nejvyšším vrchole, propadnout se hluboko do moře, které stále bylo v mém srdci. „PRO KOHOKOLIV!" vítr mi rval slova od úst, ale i tak jsem je řval do ochraptění.

Můj křik se nesl mezi světy živých i mrtvých a lákal ke mně všechno zlo, které v celém širém vesmíru existovalo. Nikdo se ale neobjevil. Nikdo nevyslyšel mé volání. Křičel jsem, ale nikdo nepřišel a já se stále řítil k zemi. Minul jsem nejvyšší z pahorků na dalekém severu, kde skučel vítr ještě pronikavěji než kolem mě. Větrem unášený sníh šlehal těch pár stromů rostoucích na úpatích hor. Prolétal jsem kolem stromů natahující ke mně své rozložité větve. Jako zázrakem jsem se jim všem vyhnul a padal dál podél jejich staletých kmenů rostoucích do obrovských výšin.

Bylo mi jasné, že mým osudem je zemřít pádem. Nechtěl jsem zemřít, ale nebylo, jak se zachránit. Nebyla naděje, která by mě držela nad vodou a moje síly mi nemohly ani trochu pomoci. Musel jsem se přece jen pokusit o poslední zoufalý pokus o záchranu. Nemohl jsem nechat Oxanu na pospas celé organizaci. Nemohl jsem jí jen tak opustit, prostě jsem nemohl.

„DÁM TI COKOLIV! JEN MĚ PROSÍM ZACHRAŇ!" zařval jsem míjejíc poslední větve pod nimiž byla jen tvrdá země. Přivřel jsem víčka a v posledních vteřinách svého života doufal, že mi někdo naposledy podá pomocnou ruku. Potřeboval jsem jí víc než kdykoliv v životě a nemohl si dovolit propásnout svou příležitost. Prosím vás všichni bohové! Už jen poslední zázrak, opravdu poslední a víckrát už nic nebudu chtít! Jen mě prosím zachraňte nebo poslední naděje umře společně se mnou!

Čekal jsem na tvrdý dopad, ale žádný nepřišel.

Otevřel jsem opatrně oči čekajíc, že zase kousek od mého obličeje uvidím chodník a ve vzduchu mě bude držet můj ohnivý plášť. Ale nic z toho se nestalo. Země pod mýma nohama se zavlnila a změnila na šedou hmotu bez tvaru. Opět se vše zavlnilo a získalo zelenou barvu. Hmota se vytáhla do tvaru stromů s mohutnými větvemi s tuhým zeleným listím. Pod nohama se vyrostla jemná tráva, která se zachvěla při prvním dechu vánku. Veliký slunečný kotouč se vyhoupl na bezbarvé nebe právě v moment, kdy se začalo od západu barvit do modra.

Přede mnou se zjevila postava ženy. Středověké šaty se jí lepily na tělo a odhalovaly její bosé nohy. Tmavé vlasy poletovaly kolem hlavy a její modré oči se upíraly na mě. Skoro jsem vyhrkl první neuváženou větu, ale včas jsem se zastavil a pozorněji si ženu prohlédl. Byla tu jistá podobnost s Oxanou, ale tam, kde moje žena měla pevné křivky, měla tahle žena tělo vyhublé skoro až na kost. Tmavé vlasy nebyly tak dlouhé jako ty mé ženy a oči neměly ten správný odstín, který zdědil Benedikt.

Přeměřil jsem si jí nedůvěřivým pohledem snažíc se být alespoň trochu vděčný za záchranu od osoby, kterou jsem ani trochu neznal. Než jsem se ale mohl na něco zeptat a dozvědět se, co je ta žena zač, tak promluvila sama.

„Znala jsem tvého otce." zašeptala s přízvukem, který jsem nemohl rozpoznat a upřela pohled daleko do minulosti. „Bylo jaro. Nádherné slunečné jaro. Stromy okolo vesnice kvetly růžovými květy a kolem nich poletovaly včely..."

Krajina kolem nás se zavlnila. Z neprostupné zeleně vyrostla středověká vesnice plná obyvatel. Někdo táhl středem vísky paličatého mezka. Ženy s vědry u studně probíraly nejnovější klepy, zatímco jejich manželé hromadně vyráželi do lesa na lov divoké zvěře. Přes ramena měli přehozené toulce se šípy a v rukách drželi dlouhé luky s pružného dřeva. Když zmizeli v hustém lese, tak z druhé strany vesnice přijel jezdec na statném hnědákovi.

Jezdcovi dlouhé zrzavé vlasy poskakovaly na jeho mohutných ramenech. Přejel pohledem obyvatelky vesnice a lehce seskočil z koně. Hnědé oči se zaleskly ve svitu slunce a upřely se na mě.

„Všechny dívky ve vesnici ho milovaly." zašeptala moje průvodkyně. „Někdy je musel vyhánět z postele." na tváři se jí objevil úsměv. „Máš jeho podobu, ale nejsi on. Každý jste jiný. Ne navenek, ale uvnitř..." položila mi ruku na hruď. Cítil jsem, že ten dotek znám, že znám ty prsty, které se zlehka dotýkaly mého trička.

„Milovala jsi ho..." zašeptal jsem a bez mrknutí oka hleděl na svého otce, který se zastavil v polovině pohybu.

„Každá žena na míle daleko ho milovala... Až na mě. Nikdy mi nepřišel dobrý. Ohnivý bůh přináší zkázu všude kam přijde. Přináší jen smrt, zkázu a utrpení." stále šeptem pronesla a položila mi ruku na rameno. „Vše začalo v ohni a vše v něm také skončí."

Celá scéna se propadla do temnoty. Do husté mlhy pohlcující stromy, zvířata i ptáky. Pohlcující celé armády, trhající obrovské skalní masivy. Vše zalila masivní stěna vody. A z nicoty se ozval hlas. „Nezapomeň! Věř Exitii!"

*

Říjen 24, 2018 20:13

Plameny olizovaly poleno, které jsem hodil do ohně. Klouzaly po jeho kůře a zakusovaly svůj žár do dřeva pod ní. Byl to dlouhý den. Slunce už dávno zapadlo a nad našimi hlavami opět vysvitly hvězdy svítící nám na cestu mdlým svitem. Koutkem oka jsem se podíval na Michaela, který seděl po mém boku zabalený do mnoha vrstev oblečení. Bylo mi jasné, že už dlouho tyhle kruté podmínky nepřežije. Byl to přece jen člověk a nebyl ani trochu zvyklí na kruté mrazy, které panovaly na severu Evropy.

„Jestli na to už nemáš, tak mi to řekni." zašeptal jsem hladíc Arsiia po hlavičce. Prsty mi jemně klouzaly po ohnivě rudém peří, které tu a tam vyrostlo po jeho malém tělíčku. Bude potřeba ještě spousta času a mé síly, aby z něj byl opravdový fénix, ale jednoho dne bude mým odrazem. „Mlčením nic nevylepšíš. Ani já nedokážu přežít všechno a nechci, aby si kvůli mě zemřel na prochladnutí."

Upřel na mě oči tváříc se stále nepřístupně jako prve. „Moc dobře víš, že ti k ničemu nejsem. Proč mě tedy necháváš po svém boku?! Chceš mi snad oplatit laskavost? Protože jestli ano, tak mě tady prostě nech! Možná, že zemřu, ale možná také ne. Prostě mě tady nech a jdi zachránit svou rodinu, protože ta tě potřebuje. Potřebuje, ať budeš říkat cokoliv." zavrčel odvraceje ode mě pohled. Něco se dělo a já neměl šanci tomu porozumět.

„Nejsi pro mě žádná přítěž a moc dobře to víš. Jsi moje rodina a ta se nenechává svému osudu. Jsi jediný přítel, kterého jsem za celý svůj dlouhý život získal. Mnohokrát si mi zachránil život a to já nezapomínám. Jsi jedným z nás a také jím zůstaneš." odmlčel jsem se. Bylo mi na nic z toho, co Michael tvrdil. Nechtěl jsem ani uvěřit, že sám sebe považuje za přebytečnou věc, které bych se měl zbavit při první příležitosti. Povzdechl jsem si a neposedný pramen dlouhých vlasů zastrčil za ucho. „A jestli ještě jednou řekneš, že tě nepotřebuji, tak tě svážu do kozelce a klidně tě odnesu až do Prahy. Nenechám tě tady, protože tě potřebuji stejně jako ty potřebuješ mě. Jsem jako bratři, které jsme ani jeden neměli, a bratři si pomáhají." natáhl jsem k němu ruku. Potřeboval jsem ho více než jsem slovy dokázal vyjádřit a on to musel pochopit.

„K čemu bych ti měl být jako dobrý? Neumím nic! Neumím se zapálit jako ty, ani nevidím do spirál času jako John. Nejsem ti k ničemu!" zařval na mě. Prudce se zvedl od ohně a naštvaně zamířil k našemu stanu. Zastavil se před plachtou přehazujíc si plandající šálu přes rameno. „Nejsem nic v porovnáním s bohy, tak k čemu bys mě mohl potřebovat?"

Vyskočil jsem na nohy rychleji než on prve a vztyčil se do plné výšky. „Já tě skoro nepoznávám, Michaele! Kde je ten detektiv, který potřeboval mou pomoc s chycením Johnsona?! Kde je ten muž, který mi zachránil život, když jsem celou misi podělal?! Tak, kde je ten, který za mnou přišel do nemocnice a byl celým srdcem rád, že jsem se probral?! Kde je můj přítel?! Kde?!" nedokázal jsem se ovládnout a má moc vytryskla na povrch. Konečky prstů vzplály jasným plamenem dodávajícím mé tváři divoký zjev. Za mými zády se nadouval plášť, který rychleji než myšlenka vyletěl z mého batohu. Na rameni mi seděl Arsiius jehož rudé oči zářily ve tmě jako dva rubíny. Byl jsem opravdovým bohem ohně, který zaséval do srdcí lidí jen strach. Byl jsem zkáza a smrt. Byl jsem ztělesněný oheň planoucí ve všech světech jako pochodeň.

„Nenuť mě, abych byl tím kým nejsem, Michaele. Já své místo mezi bohy nesnáším, ale to mě nemůže zbavit toho, čím jsem. Jsem bůh ohně, ale nikdy jsem se tak nechoval. Ty to moc dobře víš a také víš, jak by to dopadlo, kdybych jím byl... Znáš mě lépe než většina lidí, protože jsi má rodina. Jsi ten, kdo mi zachránil život a tím si dal celému božstvu naději, že to jednoho dne zvládneme. Já se té naděje nevzdám. Opakuji, že nevzdám. A dokud se nevzdám já, tak se nevzdá nikdo z bohů. A ani ty." poslední větu jsem zašeptal. Cítil jsem, jak mi po tváři stéká osamocená slza. Nechal jsem jí téct, protože celý svět potřeboval trochu soucitu. Celý svět potřeboval soucit. Potřeboval cítit, aby konečně mohl prozřít.

„A jestli ti tohle všechno nestačí, tak mám pro tebe ještě jednu věc, za kterou stojí bojovat. Jen jedinou, ale vím, že změní tvůj celý pohled na tuhle věc. Možná, že to je ve srovnáním s bojem, který v tobě zuří malichernost, ale já věřím, že není. Nic není ve srovnání s tím, co ti řeknu veliké. Ať už si myslíš cokoliv, tak na to brzy zapomeneš, protože ta skutečnost ti změní celý život. Obrátí jej naruby a konečně vše uvidíš jako já." odmlčel jsem se dívajíc se mu do jeho ledově chladných očí. Cítil jsem na sobě jejich pohled bez slitování, které jsem ve výjimečných chvílí na jeho tváři viděl. „Brigit čeká dítě... A ty moc dobře víš, čí je. Gratu-"

Nestačil jsem v čas zareagovat a jeho pěst mě trefila do čelisti takovou silou, že jsem se skoro svalil na zem. „Jak to že, ty o tom víš a já ne?! PROČ O TOM VÍŠ TY A JÁ NEMÁM ANI TUŠENÍ, ŽE MÁ ŽENA JE TĚHOTNÁ?! PROČ TY A NE JÁ?!" zařval na mě rozpřahujíc se k další ráně. Hbitě jsem se pěsti vyhnul a zachytil i jeho druhou ruku, která mě chtěla praštit do obličeje.

„Proč já a ne ty?! Víš, proč to vím já a ne ty?!" vyprskl jsem mu do obličeje. „Protože ty jsi zasraný ignorant a nevidíš to, co máš celou dobu před očima! Nevidíš věci, které jsou očividné jen z jednoho pohledu! Jsi možná detektiv, ale nepoznáš, když tvá manželka přestane mít měsíční krvácení a ztloustne!" zkroutil jsem mu ruku dívaje se mu do očí se vším opovržením, které jsem mu v těch větách vmetl do tváře. „Ničeho jsi si nevšiml, ale já ano! Takže přestaň dělat scény, když jsi měl pravdu tolik dní na očích!" zavrčel jsem vytrhávajíc se mu. Otočil jsem se až za mnou zavlál můj plášť a vydal se dlouhými kroky k ohništi.

Sedl jsem si do sněhu s hlavou položenou na kolenou. Snažil jsem se nevnímat palčivou bolest levé tváře, do které mě detektiv udeřil. Díval jsem se do plamenů lačně hltajících poslední zbytky větviček, které jsem tam hodil ještě před naší hádkou. Bylo mi to líto, ale neměl jsem jinak na výběr. Michael potřeboval zjistit, že vše, co si myslí je špatně a konečně musel pochopit, že ho potřebuji. Potřeboval jsem ho. I když si to možná neuvědomoval, tak jsem ho potřeboval po celou dobu našeho putování. Měl jsem znalosti a instinkty pro přežití v divočině, ale bez Michaela by jsem se už brzy zbláznil. Potřeboval jsem někoho, komu se budu moct svěřit se svými nejistotami. Musel jsem mít po svém boku někoho, kdo by vyslyšel mé starosti a pochybnosti. Potřeboval jsem Michaela i když si to neuvědomoval.

„V jakém je měsíci?" zeptal se potichu detektiv. Usedl vedle mě na můj plášť snažíc se udržet všechny své emoce na uzdě. „Kolik měsíců jsem si nedokázal všimnout, že je s ní něco v nepořádku? Tak kolik?!"

Nadzvedl jsem obočí. Byl zoufalý a viditelně se to odráželo na jeho hlasu, který se zdál být zlomený. „Dva za pár dní tři. Ještě jednou ti gratuluji..." hlesl jsem dívaje se stále do ohniště. Neměl jsem to srdce se mu podívat do očí, když na mě ještě před minutou křičel, jako smyslů zbavený. Nechtěl jsem, aby ta skutečnost zlomila i mě. Musel jsem být silný, protože moje rodina mě potřebovala a já potřeboval ji.

„To dítě je moje..." vydechl udiveně, když si propočítal všechny okolnosti. „Prosím, pomoc mi. Já nemůžu být otec. Nemůžu být takový jaký si ty." zničeně mě chytl za bundu a zacloumal mnou. „Nemůžu se o to dítě starat! Nezaslouží si takového tátu jako jsem já... Všechno jsem pokazil..." položil hlavu na moji hruď začínaje se otřásat neovladatelnými vzlyky. Všechny slzy, které prolil, kanuly na mojí bundu, která je nemohla ukázat světu, který si Michaela Dearwitche pamatoval jako jednoho z nejlepších detektivů na světě.

Poplácal jsem ho po zádech a konejšivě tam i ruku nechal. „Samozřejmě, že to dokážeš. Věřím, že z tebe bude úžasný otec a to ti říkám jako otec otci. Také jsem nebyl připravený na takové břemeno, ale dokázal jsem to. A když to dokázal ohnivý bůh, který se dvacet let nedokázal postarat ani o sebe, tak to dokážeš i ty."