Říjen 23, 2018 19:14

Vesnice se před nimi objevila tak náhle, že by jí skoro minuli a vydali se dál pustinou, kdyby je jediným pohybem paže nezastavil procházející strážník. Pokývl jim rukou, aby přišli k němu. James si vyměnil nechápaví pohled s Michaelem, ale nezbývalo jim nic jiného než se vydat k policistovi a vyslechnout si, co měl na srdci. Bůh ohně spíš instinktivně než vědomě chytl detektivovu ruku a propletl své prsty s jeho. Pokud se chtěli dostat z této nevýhodné situace, tak museli hrát své role. Role, které si vymysleli už v Londýně a už jim tolikrát pomohly, ale teď by to mohlo být jiné. James byl celosvětově hledaný zločinec a Michael byl prohlášen za jeho komplice nebo rukojmí. Neměli na výběr, když se něco týkalo policie.

„Vy asi nejste místní, že?" zeptal se policista norštinou s nevrlým podtextem. Přeměřil si oba muže pohledem, který nevěstil nic dobrého. Ani trochu se mu nelíbili dva muži držící se za ruce s batohy na zádech a ještě více se mu přestali líbit, když ten vyšší z nich promluvil norštinou s lehkým přízvukem angličtiny.

„To ani náhodou! Já a můj přítel jsme vyrazili do Norska relaxovat a trochu si protáhnout nohy po vašich horách." zazubil se James. Pohlédl detektivovi do očí a jeho úsměv se ještě rozšířil. Oba věděli, že nesmějí ani na okamžik opustit své role a musejí hrát hru, kterou si připravili.

„Angličani?" zeptal se druhý policista, který se objevil zpoza jednoho domku. Teplou bundu měl olepenou sněhem a ve tváři byl rudý jakoby zrovna oběhl celou vesnici. Stejně jako prve jeho kolega si změřil muže pohledem snažíc se potlačit všechna podezření, které se mu objevily hluboko v jeho mozku. „Předpokládám, že tedy bydlíte v nějakém domku v téhle vesnici. Nemám pravdu?" ošklivě se zazubil na Michaela, který mu sice nerozuměl, ale jen z jeho pohledu dokázal usoudit, že je chce zahnat do slepé uličky.

Bůh ohně se co nejmileji usmál a odvětil. „Máte absolutní pravdu. Právě jsme se chtěli vrátit a schoulit se pod deku k hořícímu krbu, ale vy na nás máte určitě ještě nějaké otázky, takže to bude muset ještě chvíli počkat." přešlápl z nohy na nohu, aby ulevil zraněnému stehnu. Sice se přívětivě usmíval, ale celou dobu se hrozně bál, aby Arsiius v batohu nevydal nějaký zvuk. Celý den jejich úmorného pochodu mu seděl na rameni, ale jakmile se přiblížili k vesnici, tak jej musel schovat, aby nevzbudili něčí pozornost.

„To máte pravdu." připustil první ze strážců zákona. „Asi jste si nevšimli něčeho podezřelého nebo někoho, kdo by se potloukal po lesích?" ani trochu se mu nelíbilo, že tito dva muži byli jediný, kdo během celého dne vyšli z lesa a ještě méně se mu líbil ten fakt, že jeden z nich neměl ani tušení o čem mluví a pouze jej propaluje chladným pohledem. Na rozdíl od svého kolegy, ale neměl až takové podezření, protože jemu přišli tváře obou mužů povědomé. Nemohl vzpomenout, kde je jen viděl, ale bylo mu jasné, že už je někde viděl.

„Nikoho kromě nás jsme nikde neviděli." připustil ryšavý muž. „Je to nějak důležité?" dýchl si do dlaní. Věnoval kratičký pohled detektivovi po svém boku snažíc se v něm najít oporu. Oporu ale nehledal, ale pro policii to mělo tak vypadat. Moc dobře věděl, že jestli budou chtít vidět pasy, tak jsou ztracení. Jen jména v pasech by prozradili jejich totožnost, která by je okamžitě dostala na milost a nemilost policii. James si toho byl moc dobře vědom a nechtěl zabíjet tyto dva nevinné policisty, kteří se snažili dělat svojí práci. Kdyby ale nebyla jiná možnost, tak by se k tomu musel snížit. Měl ruce od krve. Jedna nebo dvě vraždy by už moc krve nepřidali, ale on nechtěl prolévat lidské životy, nechtěl být jako organizace. Chtěl být lepší a proto jen zatnul zuby a čekal na jejich odpověď.

„Nevím, zda jste si všimli, ale včerejšího večera začala hořet veliká část lesa. Právě proto se ptám, zda jste někoho neviděli." řekl nevrle policista unavujícího věčné pokládání otázek civilistů. Otázky tady měl pokládat on. James zavrtěl hlavou a poté přeložil otázku Michaelovi. Detektiv nadzvedl obočí a odpověděl svému příteli v angličtině.

„Co řekl?" zeptal se nedočkavě druhý z policistů, protože nerozuměl ani slovu z toho, co Dearwitch rychlou angličtinou zamumlal ke svému příteli.

James pokrčil rameny. „Řekl, že nic neviděl, ale kdyby pánové chtěli, tak by jim ukázal pořádné vyšetřování." mrkl očkem na detektiva a lehce se ušklíbl. „Ale samozřejmě, že by jim to kazila ta jazyková bariéra... Ptá se zda někdo z vás nerozumí alespoň trochu anglicky." podíval se na Michaela. „Vážně si s nimi chceš popovídat? Už jen z toho, jak na mě koukají pokaždé, když ti řeknu jen slovo anglicky, tak je mi jasné, že nerozumí ani slovo."

„Možná, že nerozumí, ale ten mladší studuje ve večerní škole. Ten musí umět alespoň základy." odmlčel se, ale jakmile si všiml, že už James otevírá pusu, že by se zeptal, jak na to přišel, tak pokračoval. „Rudé oči od nedostatku spánku, z kapsy bundy mu čouhá přeložený sešit nadepsaný jako od školáka." řekl klidně hledíc probíranému muži do očí.

„Váš přítel si rád dělá z lidí srandu, že?" zeptal se starší ze strážníků. „Jak jsem se dozvěděl, tak nic nevíte, to je v pořádku. Jen mi ukažte pasy a nechám vás jít po svém." zabručel strkajíc ruce v rukavicích do kapes, aby je uchránil alespoň trochu před mrazem, který se každou minutou stupňoval.

Bůh přeložil požadavek Michaelovi sundávajíc se ze zad opatrně batoh. Položil jej na zem, kde se v něm začal hrabat, aby na jeho dně nalezl peněženku s pasem a občankou. V duchu Arsiiovi vysvětlil, že se nesmí ani hnout a být pěkně potichu, jako po celou dobu. Po chvilce vytáhl pas a podal jej nejbližšímu z policistů, který jej přelétl pohledem.

*

Říjen 24, 2018 5:51

Polena v krbu zapraskala a rozpadla se v roji jisker na popel. Za oknem poletoval padající sníh unášený zběsilým vichrem přes ledové pustiny Norska. Hnal se přes všechny kopce, přes nekonečné lesy a přes vesnice vysoko v horách. Byl zároveň zkázou a životem. Ničil vše, co se mu postavilo do cesty, aby dal vzniknout novému životu bujícímu pod tlustou vrstvou sněhu. Rozfukoval do vzduchu obrovské mraky sněhu, který šlehal vše živé v neúprosných poryvech.

S hlavou položenou na chladné dřevěné podlaze se v jednom z domečků s trhnutím probudil James. Se zatnutými zuby přejížděl prsty po levém uchu, do které ho jej Arsiius klovl malým, ale ostrým zobáčkem. Zavrčel pár nadávek, tak aby nevzbudil spícího Michaela, který si potřeboval odpočinout, a propálil pohledem malého naháče sedícího u jeho ruky.

„Tak, co se děje tentokrát?" zeptal se zvedajíc fénixe ze země. Pohladil ho kloubem po hlavičce pozorujíc jeho rudé oči, které se na něj upíraly v němé prosbě. Zapátral ve své mysli po můstku, který spojoval jejich vědomí. Byl to ten nejsnazší způsob, jak zjistit, co je tomu druhému nebo co potřebuje.

Stačil mu jen jediný pohled do mysli malého Arsiia a bylo mu jasné, co musí udělat. Věděl, že to bude nebezpečné, ale nezbytně nutné pro to, aby oba přežili. Nemohli si dovolit ztratit toho druhého. Byli k sobě připoutáni a nemohli své spojení jen tak přetrhnout. Byli jednou myslí ve dvou tělech, které spolu mohli spolupracovat a získat, tak nade všemi převahu. Stačilo jen spojit se v jednu bytost a mohli by dosáhnout všeho, co by se jim zachtělo. Museli by ze sebe udělat jedno, jednu živoucí legendu a společnými silami zastavit to zlo, které k nim natahovalo svoje drápy.

Položil dlaň na fénixovu hlavu a zavřel oči. Našel jejich velice silné pouto mezi světy. Zatáhl za něj ve stejný okamžik jako Arsiius. Oba museli něco obětovat, aby dali vzniknout něčemu jinému. Ohnivý bůh upustil sílu své moci, kterou po celou dobu držel v sobě, aby nemohl samovolně vzplát. Jakmile ale pustil její řetězy, tak i přes pevně zavřená víčka viděl žár, kterým vzplanulo jeho tělo stejně jako to Arsiiovo. Spojili svoje mysli v jednu a přes pevný most jeden ke druhému vyslal svůj dar.

James cítil, jak jej opouštějí drahocenné síly, ale zároveň jeho tělo bralo dar z druhé strany mysli. Nejdříve si všiml, že oheň kolem nich už není tak pronikavý jako před chvílí a že se mu už zceluje kůže na místech, které sežehl oheň nebo je poranila větve, kterými proletěl. Mohl už zahodit všechny své zábrany a konečně se té moci oddat úplně. Jeho tělo sebou trhlo, když pustil všechnu svou sílu a nechal jí proudit skrz pouto, které se roztahovalo a stávalo silnějším a silnějším. Žhnulo jasným plamenem, jež vykřikoval do celého vesmíru, že oni se před Osudem neskloní a budou pokračovat ve vyvolené cestě i přes všechny překážky, které by na ně měl připravené.

„Jamesi! Co to do prdele provádíš?!" zařval na něj Michaelův hlas z daleké reality, která se nacházela za ohnivou clonou a za celým vesmírem. Necítil, jak s ním detektiv třese ve snaze jej dostat z transu, do kterého upadl. Držel jej za ramena a řval mu do obličeje snad všechny nadávky světa. Možná by jej i profackoval, ale to bůh ohně před sebe natáhl druhou ruku. Michael odlétl na druhý konec pokoje, kde tvrdě narazil zády do zdi.

Pomalu se zvedal ze země nevšímajíc si příšerné bolesti v oblasti hlavy. Vytáhl ze své bundy pistol. Podíval se z jejího matného povrchu na Jamese, který byl jeho jediným přítelem. Věděl, že nebyla jiná možnost, jak jej zachránit a proto to musel udělat, rychle zkontroloval, zda jsou v zásobníku náboje a zkušeným pohybem nabil. Smutně se podíval na ohnivého boha stále držícího dlaň na hlavě malého ptáčka, který byl ve stejném transu jako on.

„Dělám to pro tvoje dobro." řekl velice potichu detektiv s hlavní namířenou na ryšavou hlavu. Jen jediný pohyb prstu a je po všem. Mohl by zachránit všechno, ale v jeho srdci, i když si to nechtěl přiznat, bylo místečko, kde měl uchované všechny city, které během své práce nemohl používat. Poprvé za celou svou dlouhou kariéru se přistihl, že neví, co je správné. Váhal, zda vystřelit nebo ještě chvíli počkat. Vteřiny ale běžely neúprosně a jemu začínalo být jasné, že nemá odvahu vystřelit a ukončit tohle šílenství.

„Já to budu muset udělat, Jamesi, nedal si mi jinak na výběr..." zamumlal. Cítil, jak mu něco stéká po tváři. Dlaní přejel po tváři a když přiblížil ruku před obličej, tak spatřil, že to byla slza. On skutečně brečel. Nějaká hradba se v něm zlomila a on pochopil, že nebude moct vystřelit. Nebude moci zabít svého kamaráda, protože to byl jediný člověk, kromě jeho ženy, který mu naprosto důvěřoval a on jemu.

Z třesoucích se prstů mu vypadla zbraň. „Já to nedokážu..." zaskučel jako ranění zvíře a sesunul se na zem vedle zbraně. Jeho tělem otřásaly vzlyky, které mu proklouzly skrz zatnuté zuby. „Nedokážu to..." zašeptal krákoravým hlasem. „Nedokážu to zastavit! Jsem jen zátěž, která tě táhne ke dnu! Celou dobu to dobře víš, ale necháváš mě, abych tě brzdil! Proč?! Proč si mě už dávno neodkopnul?! Nebo ještě lépe, nezabil?! Proč si udělal tohle všechno?!" řval na boha s tváří schovanou za hradbou z dlaní, které měl přiložené na obličeji. Věděl, že mu nijak nepomůže. Byl jen zátěží a moc dobře si to uvědomoval. Nechtěl už překážet v cestě ke zničení OPO. Nechtěl být přítěží.

Sáhl po zbrani. „Ty si to nechtěl udělat, ale já to klidně udělám! Prostě se zabiju, protože tě chci ochránit! Skoncuju to, protože ti už nemám jak pomoct! Není nic, co bych pro tebe mohl udělat! Nic!" přiložil si chladný kov ke spánku a zavřel oči. Věděl, že to takhle skončí. Věděl, že tohle je jeho Osud ještě dřív než si odsloužil první rok u newyorské policie. Skončí to tak, jak vždycky chtěl. Se zbraní v ruce na misi. Položí život, aby jiní mohli žít, protože on byl jen zrnkem v kolosu bytí. Nebyl ničím, ale mohl zachránit postavičky se kterými se dalo dále hrát nebezpečnou hru o život. Mohl být obětí, kterou bylo potřeba udělat. Mohl být-

„Udělal jsem to protože-" zašeptal s hlasem na půl v jiném světě James. Neměl dostatek síly na to, aby dořekl jen jedinou větu, ale dokázal nechat oči otevřené do té doby než se na něj Michael podíval. Vyměnili si jeden ztrápený pohled a poté bůh ohně upadl do dlouhého spánku.