Říjen 22, 2018 18:27

Les uchvátily plameny šlehající do noční oblohy jako nenasytné jazyky divoké bytosti. Pálily vše, co jim přišlo do cesty smrti a zatracení. Spálily vše, co šlo spálit a nemohl je zastavit ani sníh tající pod jejich žárem. Nemohl je zastavit nikdo z živých ani mrtvých. Taková moc nebyla ani v mým silách. Neměl jsem šanci zastavit jejich zkázu. Mohl jsem jen přehlížet, jak se jejich drápy natahují po všem, co v lesích daleko na severu rostlo. Zbývalo mi jen přehlížet zkáze, kterou jsem nemohl zastavit i přes to, že jsem byl bůh ohně.

Naposledy jsem se ohlédl směrem, kterým utekl před pár minutami Michael s oběma batohy přehozenými přes ramena. Poslal jsem jej pryč okamžitě, kdy se v dálce objevily první plameny. Z nebe se začínal sypat popel zahalující svět do šedivých barev. Stromy kolem mě začínaly hořet jasným plamenem. Jejich kůra se měnila v popel vířící v poryvech větru všude kolem. Nebylo kam se schovat před ničivou silou požáru, který se hnal jako stádo sobů přes prastarý les. Stromy v dálce již padaly pod pažemi plamenů, které je táhly dolů. S jejich pádem se do vzduchu chrlily oblaka jisker padajících na koruny dalších stromů. Nebyl čas na nějaké hrdinství nebo pokusy o zvládnutí té obrovské síly všude kolem mě. Neměl jsem ani nejmenší šanci zastavit něco tak obrovského, co žilo vlastním životem plným touhy po spálení všeho živého.

Přešel jsem dlouhými kroky k nejbližšímu stromu, který mě prosil o pomoc. Ta síla v mé mysli jež mě poslední dny trápila mě k tomu stromu vábila. Tahala mě k němu vší silou, jakou byla schopna vynaložit. Nemohl jsem jí odporovat a tak jsem se nechal táhnout k obrovské borovici pnoucí svůj věkovitý kmen do závratných výšin. Převyšovala každý strom v okolí skoro o třetinu a své rozložité větve vypínala do obrovského prostoru. Položil jsem dlaň na hořící kmen. Cítil jsem nezkrotnou sílu proudící v hořícím dřevě. Tak silnou moc, která hravě předčila tu mou. Oheň stravoval borovici zevnitř. Pálil její kmen drolící se pod mým dotekem v popel unášený větrem.

„Všechny mé děti, neduživé i silné jako kmeny stromů, vraťte se ke mně!" zašeptal jsem rázně vysílajíc k nezkrotným plamenům příkaz. Nejmenší plamínky začaly šplhat po mé paži, kde mizely pod kůži. Nemohl jsem tolik síly pojmout a neshořet u toho jako lidská pochodeň. Neměl jsem tolik síly jejich nezkrotnost udržet v sobě. Nešlo to nijak zastavit, bylo už příliš pozdě.

Zvrátil jsem hlavu, co nejvíce dozadu. Ptačí hnízdo, pošeptal hlásek v mé hlavě. Ptačí hnízdo usazené na jedné z nejvyšších větvích celé borovice. Okamžitě jsem věděl, co musím udělat. Osud měl zavedl až sem a já nemohl couvnout. Nebyla cesta zpět, pouze cesta kupředu, která se nezdála ani trochu přívětivá. Natáhl jsem se po nízké větvi a začal se škrábat nahoru za svým osudem, který řval jasný příkaz, že musím nahoru. Musím to skončit. Jestli to má skončit tady a teď, tak ať. Já jsem připraven dokončit vše, co mě bude Osud ještě požadovat. Postupoval jsem, jak nejrychleji to šlo.

Pod sebou jsem měl hořící peklo a nad hlavou svůj osud v noční obloze plnící se oblaky dýmu a sypajícího se popela. Byl jsem mezi pevnou zemí, hořící plamenem, a nekonečným vesmírem v čele s Osudem, který upíral bezedné oči na každý můj krok. Hrál jsem nebezpečnou hru s Osudem a hlavní výhra byl můj život. Neměl jsem, co jiného vsadit než život, který jsem tolik miloval, ale bylo mi jasné, že je to ta nejvyšší měna v celém vesmíru. Vsadil jsem život a čekal jaké karty dostanu na stůl. Čekal jsem, zda mě Osud pošle zpět dolů nebo jej po tolika letech porazím. Karty byly zamíchány a rozdány a já jen mohl doufat, že ty mé my vyslouží život, který byl mojí poslední nabídkou.

Větev za větví jsem se vzdaloval hořícímu peklu pod sebou a dostával se k hořícímu nebi nad hlavou. Jehličí hořelo jasným plamenem vyfukujíc do hvězdné oblohy sloupy jisker. Svou hořící krásou zastínily i samotný měsíc blížící se k úplňku. Zastínily svou nezkrotnou krásou i samotné hvězdy zářící na ebenově černém nebi jako diamanty. Jiskry stoupaly k obloze aby za pár chvil mohly zase spadnout na koruny dalších stromů a odsoudit je k záhubě. Stoupla jsem stále výš a výš. Zem se vzdalovala a oheň ženoucí se v mých stopách byl stále odvážnější. Větve všude kolem hořely. Padaly dolů a bortily se v oblacích popela sypajícího se na zem.

Dostal jsem se do výšky ve které mě od hnízda dělily jen dvě větve na které jsem neměl šanci vyšplhat. Bezmocně jsem se díval, jak větev s hnízdem začíná hořet. Po její žárem vysušené kůře se šplhaly prsty plamínků připravené spálit hnízdo i nebohé neopeřené, před pár hodinami vylíhlé, ptáče. Musel jsem se okamžitě rozhodnout. To ptáče bylo mým osudem a já byl jejím. To ono tahalo za naše pouto ve snaze nalézt toho, kdo je jeho druhou polovinou. Byly jsme jedna mysl uvězněná ve dvou tělech tak navzájem odlišných jak jen mohly být.

Dělil už mě jen jediný skok od toho abych změnil celý svůj život. Jen jediný dotek mohl změnit vše, v co jsem ve svém dosavadním životě věřil. Jen dotek a byl jsem někdo jiný. Pokrčil jsem se v kolenou s byl odhodlán skočit. Větev pod váhou hnízda praskla v oblaku jisker stoupajících do temného nebe. Malé ptáče se řítilo dolů do pekelných hlubin stravující oheň. Chtěl jsem se pro něj natáhnout, ale větev pod mojí nohou nevydržela nápor mojí váhy a ohně stravující jí zevnitř. Rozlomila se a já padal za svým osudem do hořícího pekla na Zemi.

*

Říjen 22, 2018 23:20

Oheň plápolal v kleci z kamenů, které kolem něj postavil Michael aby zabránil dalšímu požáru. Jeho mihotavé plamínky osvětlovaly okruh mezi stromu, kde jsme se pro dnešní noc utábořili. Natahovaly zvolna své prsty doprovázené jiskrami k temné obloze na které vévodil měsíc se zástupy miliónů hvězd. Nad hlavou jsem měl neproniknutelné koruny vysokých stromů nechávající pro hvězdný svit prostor, aby svými paprsky ozářil prostor pod stromy.

Podíval jsem se po Michaelovi, který seděl na opačné straně ohniště a nepřítomně se hrabal klacíkem v uhlících vypouštějíc tak do vzduchu tisíce jisker. Bylo mi jasné, že jej něco trápí, ale také jsem věděl, že mi jisto jistě neodpoví, když se jej na něco zeptám. Držel si ode mě odstup, od té doby, co jsem se vrátil z hořícího lesa s malým ptáčetem schovaným pod bundou. Stejně jako já vytušil, že se něco změnilo a místo toho, aby se zeptal, co s v ohnivém pekle skutečně stalo, tak se raději užíral domněnkami. Chtěl jsem se k němu vrhnout a zatřást mu pořádně rameny, aby se už probral a konečně mě přestal přehlížet. Nechtěl jsem, aby dělal, že tady vůbec nejsem! Já ho potřeboval stejně jako on potřeboval mě.

Přetáhl jsem přes spící ptáče šálu a opatrně se vydal k detektivovi. Sedl jsem si na sníh vedle něj. Hledíc do plamenů jsem položil ruku na jeho rameno. „Nesnaž se nijak popírat, že se bojíš změny. Vidím to na tobě. Bojíš se, že mě to změnilo, ale někde v hloubi duše víš, že to není pravda. Jsem stále stejný a ty to víš." řekl jsem velice klidně čekajíc, kdy se na mě podívá a začne protestovat. Bylo mi jasné, že začne, protože jsem jej na to až moc dobře znal. Věděl, že už nikdy nebudu úplně stejný jako předtím, ale také věděl, že ty změny se odehrály jen v mé mysli.

„Já se změny nebojím..." odmlčel se s hlavou stále sklopenou k uhlíkům a klacku. „Jen vidím, jak moc máš k tomu opeřenci blízko... Co je ten pták vlastně zač? Je to zpropadený fénix nebo co?! Vstal z popela jako ty a rozhodl se změnit celý svět v ještě větší chaos?" konečně se mi podíval do očí a já v nich mohl spatřit bolest. Bolest, kterou prožíval a nechtěl jí dát navenek znát. Chápal jsem, co se děje a neměl jsem odvahu to zastavit. „Teď mi odpověz, po pravdě, komunikujete mezi sebou pomocí myšlenek? A jestli ano, tak proč se stal součástí tebe? Proč?!"

Povzdech jsem si a složil hlavu do dlaní. „Není to tak lehké, Michaele, jak si myslíš... To malé ptáče je skutečně fénix. Dal jsem mu jméno Arsiius. Slyším jeho myšlenky a on ty mé. Stali jsme se jednou bytostí ve dvou tělech, ale to nic nemění mém vztahu ke komukoliv z mé rodiny. Ani k tobě. Nevím, proč si vybral zrovna mě, ale musím nést svoje břímě, jako každý člověk chodící mezi živými. Musím splnit úkol, který mi přidělil Osud, protože jinak mě zničí. Nemám na výběr, Michaele..." něco se mi otřelo o nohu. Zvedl jsem hlavu z dlaní a podíval se do rudých očí Arsiia, který stál na nejistých nožkách u mé nohy. Vycítil, že se mnou něco děje a vydal se mi pomoci.

Zvedl jsem ho ze země a posadil si jej na rameno. „V tomhle ohledu nejsem jako obyčejní lidé. Osud se mnou hraje ošklivou hru a já nemám na výběr. Nemám na výběr jako ty nebo Brigit. Musím hrát a zvítězit nebo propadnu životem... Jestli je tohle všechno, co tě na tom všem žere, tak se omlouvám, ale já nemám možnost volby. A nikdy jsem také neměl." pohladil jsem fénixe na svém rameni po holé hlavičce. Pod prsty jsem cítil jeho hebkou kůži bez jediného peříčka. Byl mým osudem i když jsem o něj neprosil. Byl mnou a já byl jím a nikdo nás od sebe nemohl oddělit.

„Každý z nás má na výběr." zavrčel s pohledem zase upřeným do ohně. Potřeboval jsem, abychom si věřili jako za starých časů a vůbec se mi nelíbilo, že nás rozdělil Arsiius, který měl všechno spojit. Vzal jsem svého kamaráda kolem ramen a pevně jej sevřel v objetí. Podíval se mi do očí. Ty jeho byly chladným jezerem na samém severu Norska. Byly chladné až ve mně hrklo, když se mi podíval do očí. Tohle se nemělo stát. Nikdy nás neměl rozdělit Osud. Ne on, nikdy ne on.

„S tím souhlasím, ale já si nemohl vybrat, zda Arsiia přijmu nebo odmítnu. Prostě jsem ho musel zachránit. Byl to můj osud, stejně jako tvým bylo najít Brigit. Ani jeden z nás se tomu nemohl vyhnout a ve tvém případě to byla nejlepší část tvého života, v mém se to teprve ukáže." pokusil jsem se o úsměv, což mi šlo mnohem lépe, když se Arsiius otřel o můj krk a vypískl nadšením.

Michael se na něj podíval s pohledem, ve kterém roztával led a lehce se usmál. „Možná, že máš pravdu a ten tvůj naháč dokáže divy. Zatím ale má asi jiné věci na práci." rozesmál se na celé kolo, když mě fénix klovl do ucha a zamáchal křidélky. Div jsem leknutím nevyskočil z kůže, ale když jsem viděl, že se Michael směje, tak jsem se k němu přidal.

Z nebe se začal sypat sníh a noc ztratila svůj stříbrný šat. Oblékla se do velkolepých šatů z mraků plných vloček snášejících se na les jako peří z roztrhnutého polštáře. Padaly dolů po celou noc a dlouho poté, co jsme se probudily. Změnily krajinu v bíle oděnou královnu uchvacující celý svět svou nevinnou krásou. Skryl stopy po požáru. Přikryl lehkou pokrývkou ohořelé kmeny staletých stromů, stejně jako popel mladých smrčků sotva vyšších než já nebo Michael. Sníh všechny rány přikryl jakoby tam nikdy nebyly a zanechal za sebou jen bílou pokrývku. Jen pokrývku a příšerný mráz tvořící na stromech rampouchy.