Říjen 21, 2018 10:25

Zastavil se na okraji srázu, který padal do závratné hlubiny. Na jeho dně se klikatila zamrzlá říčka plná ledu a kamení, které jí proměnili ve sněhovou cestu údolím. James se díval na její dno snažíc se určit kudy by se dala průrva obejít. Otočil se na Michaela, který byl vždy jen o krok za ním. Netvářil zrovna nadšeně, když si strkal ruce před obličej a dýchal do nich, aby se je pokusil zahřát i přes rukavice.

Bůh ohně se chtěl otočit ke srázu, ale sníh na kterém stál se utrhl. Nestihl ani vykřiknout a už letěl dolů do ledové hloubky. Studený vítr mu hvízdal kolem uší. Šlehal jej do obličeje v mocných poryvech, rval z něj oblečení snažíc se jej odhodit na skalní masiv za jeho zády. Zavřel oči. Nechtěl se dívat na svůj konec. Nebylo nic, co by jej mohlo zachránit. Nebyl nikdo, kdo by se v ledové pustině objevil a zachránil jeho život. Nikdo takový se objevit ani nemohl. Věděl, že bez něj je Michael ztracený a odsouzený k pomalé smrti umrznutím. Nechtěl jej nechat v boji proti OPO samotného, ale byl odsouzený k záhubě. Nic jej nemohlo spasit, toho si byl vědom od samého začátku, kdy se poprvé postavil proti organizaci. Věděl, že je odsouzený k smrti a celé ty roky jen odkládal svůj konec útěky a kličkami.

Jeho život ale byl v rukách samotného Osudu, který jej postavil proti Williamsovi. Postavil proti sobě dva silné hráče a celé roky se bavil pohledem na jejich hru plnou podvodů, krveprolití a smrti. Jejich životní pouť byla dlážděná mrtvolami nevinných, kteří se připletli do jejich hry. Nebylo možné je zachránit, protože ti, kteří zahynuli, byli jen nezbytné oběti s porovnáním kolik lidí by zemřelo, kdyby se proti sobě postavili otevřeně. Kdyby se oba dva pustili do opravdové války, tak by nebyl nikdo v bezpečí. Zničili by všechno a všechny, před jejich smrtonosnou silou neměl šanci obstát. Nikdo nemohl přežít jejich střet. Nikdo.

Osud totiž chtěl aby to takhle skončilo. Chtěl aby konečně jeden z nich dostal na vrch. Nudilo jej, jak celé roky oťukávajíc své síly a snaží se najít slabinu jeden druhého. Ale ani jeden z nich neměl šanci zvítězit v rovném souboji. Jejich síly na to byly až moc vyrovnané. Nemohli se porazit bez zásahu bytosti postavené výše než celé božstvo. Osud zasáhl a věděl, že tím se změní celý průběh jejich odvěkého boje. Věděl, že tímto zásahem změnil všechno, co se doposud stalo.

Buď donutí Jamese konečně bojovat nebo Williams vyhraje, tak jak si už celé roky myslel. V jejich hře rozhodovaly vteřiny, které neúprosně letěly, když se ohnivý bůh řítil dolů. Chtěl bojovat, ale hlásek v jeho hlavě jej nutil vzdát to. Nutil jej nechat vítězství Organizaci. On se ale vzdát nechtěl. Chtěl bojovat do posledního dechu, do poslední kapky krve. Bude bojovat dokud bude mít alespoň špetku naděje. Zničí Williamse a konečně dokončí práci jeho otce. Dokončí to, co Rigreos nedokázal. Zničí všechny protivníky božstva a nechá povstat nové. Dokončí to, co jeho otec začal, aby na něj mohl být po právu hrdý.

Natáhl ruku před sebe. Byl rozhodnut vše nechat na Osudu. Věřil, že jej zachrání, stejně jako ho zachránil v temné kopce, kde ztrácel všechny síly. Svěřil svůj život do jeho rukou a doufal, že si vybral dobře. Jeho prsty na pár vteřin narazily do nějaké větvičky. Pevně okolo ní sevřel prsty. Pád se zastavil a on, se srdcem bijícím až někde v krku, konečně otevřel oči.

Podíval se dolů pod sebe. Jeho nohy byly jen necelý metr nad zamrzlým tokem řeky. Děkoval všem bohům, kteří za ním stáli ve dne v noci. Obrátil svou tvář k nebi a hlubokému vesmíru za ním. Věděl, že někde tam jsou všichni bohové, kteří mu byli tolik let rodinou. Byli tam a koukali se na něj. Snad mu i věřili, že dokáže porazit OPO a dokončí svůj úkol tam, kde ostatní selhali. Seskočil dolů. Nohy se mu zabořily po kolena do sněhu navátém pod skalním masivem. Opět se podíval vzhůru jen aby spatřil Michaelovu tvář plnou zděšení, která se na něj dívala ze srázu.

Detektiv se odplazil od okraje. Popadl batoh ležící nedaleko něj a začal z něj vyhazovat všechny věci aby se mohl dostat až na jeho dno. Nevěděl, kde by bez něj James skončil. Úplně ze dna batohu vytáhl rudou látku zářící v zimním slunci jako krev na sněhu. Přehodil látku z ruky do ruky užívajíc si její teplo a poté jí dlouhým obloukem hodil do otevřené tlamy propasti.

Plášť se v letu rozvinul a zvolna jako peříčko se snášel dolů ke svému majiteli, kterého měl chránit před všemi zly světa i před sebou samým. Dosedl na bohova ramena nechávajíc po celé své dílce rozlít snad všechny barvy plamenů. Konečně byl zase u boha ohně, kam patřil.

*

Říjen 22, 2018 0:13

Sníh mi padal do vlasů. Zachytával se na mém tričku a trenýrkách ve kterých jsem stál na paloučku, kde jsme se utábořili přes noc. Vločky se snášely na tichý les zvolna pokrývajíc plachtu našeho stanu ze kterého vykukovala Michaelova hlava. Noc byla temná, ale osvětlená dorůstajícím měsícem, který osvětloval krajinu nadpozemským svitem. Hvězdy tančily po obloze tanec světla a naděje, kterou poskytovaly každé zbloudilé duši putující životem bez určeného cíle. Byly mými průvodci ve dnech, kdy jsem nevěřil v sebe, ale stále jsem musel kráčet dál. Obracel jsem se k nim, když se věci zdály sražené na kolena a moje naděje byly chabější a zranitelnější než malé bezmocné dítě zanechané svému osudu v horách. Ty dny jsem byl bezbranný, neměl jsem ani tolik síly na pozvednutí paže a hvězdy byly tak daleko. Nebyl nikdo, kdo by se nade mnou smiloval a daroval mi alespoň trochu naděje, kterou jsem zoufale potřeboval.

Ohlédl jsem se na detektiva, který se tvářil velice nesmlouvavě při pohledu na mé bosé nohy zabořené až po kotníky ve stále přibývajícím sněhu. V jeho tváři se ale nezračila starost, která se objevila v jeho slovech i když skryta je v jejich významu. Pohladilo mě to po duši i když Michael nebyl schopný projevit pocity jako normální člověk.

„Opravdu ti není zima? Vždyť stojíš po kotníky ve sněhu." strachoval se o mě. Pohlédl jsem mu do očí s nadzvednutým obočím na které padaly sněhové vločky snášející se z nebe jako ten nejjemnější šál na světě. Balil celý svět do bílého sametu plného něhy, bezpečí a především atmosféry klidu. Zanechával za sebou mír, který svět po celou dobu své existence nepoznal.

„Budu v pořádku, jako vždycky." usmál jsem se. Na mysli mi vytanula vzpomínka na Oxanu. Na mojí milou manželku, která určitě byla zdrcená myšlenkami na budoucnost. „Ženy v nás vidí muže, kterými se chceme stát, ne kterými jsme. A celý svůj život se je z nás snaží udělat. I přes to všechno, co jim dáme nebo vezmeme budou vždy ochotné stát za námi. I když naše nápady nebudou moudré.

Mezi námi a nimi bude vždy rozdíl, ale ten je zanedbatelný s porovnáním. Co můžeme jeden druhému dát. Ženy se starají o naše děti, ale stejně jako umí pečovat, dokážou i nenávidět." hlesl jsem a pohled upřel daleko za hranice reality. Spatřil jsem svou rodinu v mém pokoji v Sídle bohů, tak jak jsem si to vždycky přál. Sedět mezi nimi a cítit ten pocit bezpečí, který zažívají všechny normální rodiny. Chtěl jsem jen místo, kde by nikdo z nás neměl pocit, že se každou vteřinu může stát něco strašného. Jen jediné místo plné bezpečí. Nic víc jsem si nikdy nepřál.

„Dokázal si něco, co většina lidí nedokáže. Dokázal si tak vroucně milovat jednu ženu, že když zemřela dokázal si stejnou lásku darovat té druhé." ozval se z reality Michaelův hlas. Vytrhl mě z místnosti, kterou jsem si ve své mysli již dávno vytvořil a myslel na ní vždy, když bylo nejhůře. Byla mým palácem do kterého jsem se uchyloval když mi svět zasazoval jednu ránu za druhou. Byl mojí Nemesis, kterou jsem si vzal pokaždé když už jsem nemohl dál. Jen jediná vize mi dávala křídla se kterými jsem mohl přeletět všechny své problémy.

„Po Lee stále zůstává zející jáma, která se nedá zaplnit. Ale Oxana mi dokázala ukázat jakým mužem se chci stát. A já ji nezklamu. Oba víme, jak to skončí, jak to musí skončit. Musíme pochopit, že to není o tobě ani o mě, ale o naší budoucnosti rozhodnou jenom dnešní rozhodnutí.

Nemá cenu se bít do posledního dechu a kapky krve, když nemůžeme udělat nic pro záchranu všeho na čem nám kdy záleželo. Naše síly dokážou zdevastovat celý svět. A kdyby se pod nátlakem dostaly ven, tak je se vším jednou pro vždy konec. Jediným mávnutím ruky bychom odsoudili svět ke krutému konci, protože naše síly neumí jen dávat. Umí brát a vždy vybírají krutou daň od všeho živého, když se dostanou ven. Každého boha zavazuje zodpovědnost držet své síly pod kontrolou. Ale to, co chce udělat OPO je nemyslitelné.

Pamatuješ si, jak jsem tenkrát řekl, že jsme s Leou jen dva zamilovaní blázni? Já jsem blázen pořád... Teď už ne do ní, ale do jiné. Neměli bychom platit smrtí za lásku. Láska je krutý a nezkrotný živel, který se nedá sevřít v náruči jako žena, kterou miluji. Nedá se popadnout za vlasy a přivázat na řetěz, aby nemohla utéct. Je volná jako pták a vždy bude krutá když bude potřeba." v nekonečných hlubinách vesmíru jsem spatřil Oxaninu tvář hledící mi do očí s narůstajícím zármutkem, který jí za pár měsíců úplně pohltí. Osud k nám nebyl férový a my jsme platili nejvyšší cenu jen za svou lásku. Platili jsme smrtí a oba jsme to moc dobře věděli.