Říjen 22, 2018 20:18

Cítil jsem, jak se všechny hradby kolem mé mysli boří. Nebyl jsem schopný říct proč se to děje, ale bylo mi jasné, že to bude velice důležité pro pozdější události. Kopl jsem pod stolem Michaela do nohy. Potřeboval jsem aby rychle dojedl a mohli bychom odejít do pokoje, který nám postarší dáma s pánem přidělili.

„Děje se něco? Nevypadáš dvakrát zdravě." řekl Michael starostlivě. Položil mi ruku na čelo jen aby se utvrdil v roli, kterou nám přiřkli. Přitáhl jsem se k němu, tak aby se mé rty zlehka dotkly jeho ucha. Vůbec jsem si nevšímal stařenky, jež seděla naproti nám a pošeptal detektivovi pár slov do ucha anglicky.

Poté jsem se otočil na dámu. „Já i můj přítel jsme se rozhodli, že půjdeme brzy spát, abychom mohli brzy ráno vyrazit na cestu." usmál jsem se nuceně, když jsem větu dořekl v jejím rodném jazyce. „Dobrou noc a moc děkujeme." popadl jsem Michaela za ruku a táhl jej za sebou do pokoje v přízemí.

Přestože jsem za námi zavřel dveře, připadal jsem si stále jako bych stál uprostřed pole, kde nebylo míle a míle ani živáčka. Unaveně jsem se sesunul na jedinou postel s jedinou přikrývkou a odevzdaně se podíval na Michaela, který stál u dveří.

„Jestli se něco děje, tak bude dobré, když se o to podělíš. Zatloukání nikdy nikam nevedlo." prohlásil chladně sedajíc si vedle mě. Měl o mě starosti i když si to nechtěl přiznat.

Věnoval jsem mu chladný úsměv a pokračoval. „Nedokážu udržet svou mysl uzavřenou. Něco se do ní vkradlo a odmítá to zase odejít. Nevím, co je ta věc zač, ale mám strach. A strach seká hlouběji než meče." zašeptal jsem se skloněnou hlavou jakoby závoj vlasů měl utvořit zeď.

„Určitě to má něco společného s nadcházejícími dny. Společně si s tím poradíme, nemusíš mít takový strach." konejšivě mi položil ruku na rameno. Podíval jsem se mu do modrých očí a smutně přikývl. „Až bude ten okamžik před námi, tak ti jej osud určitě ukáže. A ty uděláš, co považuješ za správné."

Pustil jsem z hlavy všechny nepodložené dohady a konečně si smutně lehl na připravenou postel. „Děkuji, Michaele, jsi opravdový člen naší rodiny." poplácal jsem ho po zádech.

„A jako opravdový člen tvé rodiny, ti navrhuji abychom šli dřív spát." přetáhl si přes hlavu tričko. Pár sekund na to se otevřely dveře do pokoje a dovnitř nakoukla stařenka.

„Proboha, chlapci! Chtěla jsem vám jen popřát dobrou noc-" zarazila se při pohledu na mojí ruku, která lehce klouzala po Michaelově pasu. „Tohle byste si mohli odpustit, jsem už stará dáma a na tyhle novoty..." zabručela si pod vousy a raději odešla pryč. Michael si se mnou vyměnil překvapený pohled.

Pokrčil jsem rameny. „Souhlasím ale s tím, že bychom měli jít spát." zazubil jsem se. Po téhle větě jsem konečně ulehl do peřiny jež bych si přetáhl až přes hlavu kdyby mi v tom nezabránil Michael, který chtěl také trochu tepla.

Usnul jsem, klidně odpočíval, ale jen do té doby než – Ty oči! Jasně zelené oči a temné drápy škrábající na okenice! Projela mnou další vlna hrůzy. Tohle už prosím ne! Já nechci už nic z toho! Chci se jen dostat ke své Oxaně, k její náruči a konečně se pořádně vyspat! Už ne! Prosím. Udělám cokoliv! Jen když to přestane! Cokoliv...

Pocítil jsem náhlou úlevu. Jakoby ze mě spadl všechen děs a řekl si, že už toho pro dnešek bylo dost. Viděl i cítil jsem kolem sebe plameny jež se zvolna a váhavě dotýkaly mé mysli jako drobné pařátky. Zachytávaly se v zákoutí mého já a navozovaly pocit, že tam patří. Nemohl jsem je odehnat, protože oni mi pomáhaly a kdybych se o to jen pokusil, tak by se obrátily proti mně. Ačkoliv jsem se stále klepal strachy, tak se mým tělem rozléval pocit bezpečí. Cítil jsem se stejně jako v náruči své milované Oxany. Něco možná nebylo v pořádku, ale ať to bylo co chtělo, tak se mi to snažilo pomoct. Nemohl jsem to odehnat, když to něco bylo se mnou.

Už jsem si ani nevzpomínal na detaily svého snu, ale věděl jsem, že ten ledový pot, který mě po probuzení polil, si budu pamatovat do konce Věků. Bylo to prvně, co mě mé sny vyděsily více než prostá realita, která mě drtila pomalu silou kladiva. Ty oči jsem nezapomněl. Stále jsem je viděl, když jsem byl opravdu na dně. Byly tam a stahovaly mě hlouběji a hlouběji.

Když jsem ale poté tyhle oči poprvé spatřil u Johnova prvního syna, pochopil jsem, že se staly smaragdy ve tváři, kterou jsem vždy rád viděl. Děsil jsem se jen jejich zloby, která by se přehnala přes celý svět rychleji než máchnutí temných křídel. Můj strach by byl zpět stejně jistě jako černé peříčko klesající na měkký mech v hlubokém lese. Byl by stejně realistický jako to peří a stejně by mě mohl zničit.

Až později, tak pozdě, jsem pochopil význam toho snu, který se tu noc nezdál jen mě. Pochopil jsem tak pozdě, že bych si nejraději stokrát nafackoval za svou slepotu. Kdybych tenhle vzkaz neignoroval, tak by spousta věcí mohla být jinak, ale já se opět zachoval jako naprostý pitomec.

Dostal jsem tolik indicií, ale nic jsem neudělal, protože jsem přes svou pýchu neviděl do budoucna. Neviděl jsem to, co mi Osud dovolil zahlédnout a za ruku mě k této volbě vedl. Já se mu ale jen pár kroků před touhle volbou vysmekl a všechno zničil.

*

Říjen 21, 2018 5:53

Probudil mě nějaký hluk nesoucí se malou místností více než řev naštvané ženy. Zprvu jsem nechal zavřené oči a pouze se převalil na druhý bok. Přetáhl jsem si přes hlavu polštář a chtěl spár dál, ale Michaelova ruka, která se mnou zacloumala, mě donutila konečně pohlédnout na svět.

„Co se děje?" zeptal jsem se rozespale mžourajíc směrem, kde jsem detektiva spíše tušil než viděl.

Když jsem si bral brýle, tak si Michael akorát natahoval přes hlavu tričko. Byl ke mně otočený zády a přes rameno jen prohodil: „Měli bychom vyrazit na cestu než okolo začnou čenichat agenti OPO, protože mi věř, že začnou. Ví v jaké části Norska jsme se ocitli a nemusí být všichni detektivové aby si vyvodili, která vesnice je nejblíže." nezněl asi nadšeně ani dopáleně. Nebyla v něm ani špetka citu, kterou byl schopen kvůli mně a Brigit projevit. Ne, byl to jen led a chlad plný zdvořilosti a odměřenosti.

Podíval jsem se na něj aby se moje zbloudilá duše vrátila zpátky na pevnou zem. Moje srdce táhla obrovská síla mimo všechny reality. Tahala za něj ve snaze mi něco důležitého sdělit. Já ale musel zůstat na zemi. Michael mě potřeboval, stejně jako moje rodina. Nemohl jsem se toulat bohové ví kde a nesnažit se jim pomoci.

„Připrav se," zašeptal detektiv se zbraní namířenou na dveře za nimiž byla chodba. „Už jsi pro nás jdou." vzduch se rozvibroval zvuky bot klapajících po podlaze. Přibližovaly se ke dveřím od pokoje. Zvolna jako jarní vánek se přibližovaly a zvěstovaly naši zkázu. Byli jsme v pasti. Nebylo kam uniknout před tím, kdo se nás rozhodl chytit a konečně dostat na dobro pod nadvládu OPO.

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil nikdo jiný než Jerry Williams. Ruce držel podél těla a ve tváři mu hrál ten nejširší úšklebek, který jsem na jeho tváři kdy viděl. Moc dobře věděl, že jsme tady a nyní si vychutnával pocit svého velikého triumfu.

„Dlouho jsme se neviděli, že pane Dearwitchi?" zeptal se nevinně přejíždějíc chladným pohledem mezi mnou a detektivem. „Naposledy, když jsme se setkali tváří v tvář jste mi ukázal, že místo vás dokážou mluvit i vaše pěsti... Ale teď není čas na hloupé hry. Tady jde o život. A to váš." podíval se na své nehty snažíc se působit, co nejméně nuceně. Bylo mi ale jasné, že pozoruje každý náš pohyb jako jestřáb čekající na chybu své kořisti, aby jí mohl konečně popadnout do spárů a zahubit.

„A v neposlední řadě také o váš." odvětil ledově Michael se zbraní stále namířenou na jeho hruď. „Kolik mužů máte připravených venku, aby nás zatkli jakmile se pokusíme utéct a nebo se vzdáme? Deset? Patnáct? Nebo jste se tentokrát pojistil a vzal si jich raději více? Máte v úmyslu si krýt zadek jako vždy, když s námi jednáte a nebo jste se poučil, že to nemáte ani zkoušet?"

Jerry na druhé straně místnosti zvedl pohled od svých nehtů. „Možná jsem se poučil, ale možná také ne. Možná je venku deset ozbrojených mužů a nebo i třeba patnáct. Co na tom záleží? Deset nebo patnáct, stále je to početnější převaha." sáhl do kapsy saka a s úšklebkem se podíval na nás dva.

Pevně jsem sevřel nůž, který mi kdysi dávno daroval Michael a byl připraven mu rozpárat břicho od krku až po rozkrok, kdyby mi k tomu dal záminku. Chladně jsem si ho měřil pohledem snažíc se tvářit zcela bez výrazu jako socha. Přeměřoval jsem vzdálenost mezi námi, ale také jak daleko je okno za našimi zády. Musím jen získat pro Michaela potřebný čas na to, aby popadl naše věci a připravil se na můj plán.

Udělal jsem krok k Williamsovi. „Možná, že to je převaha, ale oba moc víme, co moje božská moc dělá s přebytečnými lidmi v našem boji. Jejich prach už naplnil nejeden vzduch a určitě ještě naplní. Ray nebyl první ani poslední, kdo zemře v našem boji. Ale ztráty budou jen na tvé straně pokud nepřestaneš se svými plány."

„Za koho mě máš, Jamesi? Já nejsem jen tak někdo, kdo zahodí své plány když se jednou něco nepodaří. To ty jsi má vstupenka na další metu!" ukázal na mě prstem. V očích měl ledový chlad zamrzlých jezer zavátých sněhem. „Jen ty mě můžeš dostat víš než kdokoliv jiný! Je mi jedno, kolik mužů ztratím, když budu mít tebe."

Přeměřil jsem si jej pohledem zkracujíc vzdálenost mezi námi o další dva kroky. „Když jsem pro tebe tak důležitý, tak proč si mě necháváš stále dokola a dokola utéct?" zeptal jsem se jej. Během mrknutí oka jsem překonal vzdálenost, která nás dělila a ohnal se nožem po něm. Pustil jsem nůž na zem a hnal se za Michaelem sbírajícím ze země naše batohy. Prohnal jsem se kolem něj. Vytrhl jsem mu z ruky svůj batoh a s posledním ohlédnutím za Williamsem, jsem proskočil oknem ven.

Poslední, co jsem spatřil před skokem z okna, byl Williams tisknoucí si ruku k obličeji. Krev stékající mezi prsty kanula na jeho oblečení a modré oči byly plné nenávisti. Víc už jsem vidět nemohl, protože jsem skočil s rukama chránicími si hlavu ven.