Říjen 20, 2018 6:15

Chodba byla natolik temná, že Michael jen krok přede mnou se proměnil v temný obrys v ještě větší temnotě. Slyšel jsem jeho zrychlený dech, který mohl znamenat jen to, že se pomalu blížíme k místu, kde celou noc byl jediný hlídač stanice. Najednou mě jeho dlaň zastavila v polovině kroku. Podíval jsem se do očí, které jako jediné zasvítily v temnotě jen malý kousek od mého obličeje.

„Už jsme skoro tam." šeptl pevněji tisknouc mojí ruku i s celým řetízkem mezi námi. Podíval jsem se před nás na místo, kde z pootevřených dveří prosvítalo ostré světlo zářivek. Bylo mi jasné, že okolo těch dveří musíme projít, protože jinak nemáme šanci se dostat na druhou stranu.

Detektiv mi naznačil rukou ať se vydám pomalu za ním. Prosmýkli jsme se kolem dveří se zadrženým dechem a plni nepopsatelné hrůzy z toho, co by bylo kdyby se nyní dveře otevřely. Mohl jsem se jen modlit ať to vyjde, protože už jsem nechtěl mít na rukou další krev. Ještě pár krůčků a budeme z dosahu světla u dveří. Ještě kousek a možná už nebudu mít pocit, že mám srdce až v krku. Přežil jsem vyslýchání v OPO ale mám strach z jediného muže. Bojím se jediného muže, který kdyby mě odhalil, tak by byl konec s naším útěkem. Byl by konec jen kdybych se nesnížil na to hrozné no, kterého jsem se už nikdy nechtěl dotknout. Musel bych ho zabít, protože se mi připletl do cesty a moje cesta je už dávno zborcena krví nevinných.

Ze dveří se ozvalo zakašlání, které mnou projelo hlouběji než čepel sebevíc ostrého nože. Strnul jsem v polovině pohybu s pohledem upřeným na Michaela, který měl v očích stejný panický strach jako já. Jen jediná chyba byli by jsme nuceni udělat všechno pro to aby tento muž už nikdy nedošel ze své práce. Naštěstí se ale dveře nehnuly ani o kousek a v místnosti za nimi se nepohnul ani list papíru.

Oba jsme si oddechli vydávajíc se na další část naší loupežné výpravy. Za dalším rohem jsme se jako jeden muž postavili a vyrazili kradmými kroky k poslední části. Michael vytáhl z kapsy bundy klíče a rychle odemkl zámek na dveřích. Vklouzli jsme do temné místnosti, která byla po obvodu plná kovových skříněk do kterých si policisté odkládali své věci. Zavřel jsem za sebou dveře s pocitem, že jestli se nyní nic nestane tak už opravdu uvěřím, že nějaká štěstěna existuje.

Zatímco jsem přemítal u dveří, tak Michael se natáhl natolik kolik mu dovolil řetízek snažíc se otevřít první skříňku s jeho jménem. Přešel jsem k němu. Opřel jsem se o kovovou stěnu a díval se na Michaela, který vyndával ze své skříňky batoh. Zavřel kovová dvířka a společně se mnou v patách se vydal otevřít další. Když jsme s probíráním skřínek skončili, tak jsme měli každý batoh v němž byla složená uniforma a baterka. Zbraň, kterou Michael vzal ze skříňky policisty, který mě na začátku roku vyslýchal, jsem měl zastrčenou za opaskem. Bylo mi jasné, že jde o malou mstu ale také o krytí.

„Teď ještě ty papíry." řekl jsem hledíc do jeho očí z těch třiceti centimetrů, které nás od sebe dělily. „A také ty želízka. Protože nevím, jak dlouhou bych byl ještě schopný hrát tu naší malou hru bez toho aniž bych měl pocit, že podvádím svou Oxanu." ušklíbl jsem když jeho ruka zabloudila k mému pasu. Uměl hrát tu hru možná jen o něco více přesvědčivěji než já, ale na rozdíl ode mě se tomu uměl poddat.

„Nenuť mě abych tě tady a teď povalil na zem a konečně si to s tebou rozdal, jak už jsme chtěli před takovou dobou." laškovně přejel druhou rukou po mém ohryzku a zastavil se až u trička. „Možná, že bychom to mohli stihnout, protože mi tohle přijde tak moc vzrušující, že bych tě nechal udělat i tohle-" zatlačil mi hlavu dolů nutíc mě před ním kleknout na kolena.

Ušklíbl jsem se. „Teď už to opravdu přeháníme." uchechtl jsem se. Chtěl jsem se zvednout, ale jeho ruka mě stále držela na zemi. Koutkem oka pohlédl ke dveřím, které jak jsem o pár vteřin později zjistil, byly pootevřené a v nich stál policista, který mě před takovou dobou vyslýchal.

„Měl bys pokračovat, Jamesi." volnou rukou mi začínal pomáhat s páskem. „Protože jen tak je to správně." hlesl s hlasem zastřeným emocemi. Cítil jsem, jak celým jeho tělem projela vlna klidu. Byl naprosto klidný stejně jako je klidný kámen ležící celá staletí na stejném místě. Začal jsem stahovat kalhoty dolů pomalými pohyby.

Bylo mi jasné, že je to jen hra na odvedení pozornosti, ale mě to uvnitř trhalo na kusy. Nechtěl jsem aby se o tomhle někdo někdy dozvěděl, ale také mi bylo jasné, že tohle John věděl ještě dříve než se naučil mluvit. Cesta zpět už nebyla. Všechny záchranné mosty byly spáleny v okamžiku kdy jsme vstoupili do této budovy. Nebyla cesta zpět, jen zrádná cesta kupředu.

„Já věděl, že jsi buzna, Michaele!" ozvalo se vítězoslavně za dveřmi. Do místnosti vstoupil Davidson se šklebem od ucha k uchu. Za opaskem měl služební zbraň a baterku jejíž kužel světla mířil do země.

Michael mě jednou rukou přitáhl blíž k sobě a druhou namířil zbraní mezi oči mladíkovi. „Pro tebe jen pan Dearwitch." zavrčel nevraživě. „Stále máš chuť na mojí Brigit, která by mohla být tvá matka? Protože kdyby byla a já byl tvůj otec, tak bych ti vtloukl do hlavy alespoň trochu rozumu."

„Já slyším jen štěbetat ptáky na střeše. Je celkem škoda, že jsi se nezačal bránit, že nejsi buzna. Měl bych alespoň co vyprávět kolegům! Největší detektiv v celém Londýně a New Yorku je prachsprostá buzna nechávající si ho kouřit od největších zločinců světa!" ušklíbl se. „Konečně by bylo o čem si povídat u čaje, nemyslíš si to? Už mě ty jejich nudné kecy o fotbale a podobných sračkách nudili, ale Dearwitch je buzna bude trochu jiný šálek čaje."

Podíval jsem se nahoru na svého kamaráda s němou prosbou o to abych mohl zakročit. Jeho oči mi jen neslyšně řekly, že mám jen tři sekundy. Vyhoupl jsem se na nohy během vteřiny. Ještě než jsem se pořádně postavil, tak už jsem měl v ruce nabitou zbraň. Namířil jsem jí na jeho stehno a bez milosti nechal poslední vteřinu naplnit výstřelem.

Stačil jen výstřel a plameny, které zničili všechny papíry, které na mě měli. Zničil je a já byl v očích lidí opět vinný. Ale v očích Michaela Dearwitche jsem byl stále nevinný, stejně jako ve svých vlastních. Nezabíjel jsem ze msty, ale z povinnosti, která mě tížila. Musel jsem jej zranit, protože se připletl do cesty ohnivému bohovi, který potřeboval projít. Měl prostě jen smůlu. Jen pouhou smůlu.

*

Říjen 20, 2018 8:46

„Ještě trochu víš, tak je to správně. Posuň tu krabici na stranu a nech mě abych na tebe vylezl." Michael se hbitě vyškrábal na moje záda. Rozhlédl se po nejvyšším patře kovové police. Díval se vlevo a poté i vpravo, odsunul stranou plyšového bernardýna. Chvíli se přehraboval v nějaké krabici až nakonec vytáhl klíčky od pout.

„Rychle mi slez z ramen, protože mám pocit, že se mi brzy podlomí kolena." zavrčel jsem čekajíc až detektiv sleze. Když udělal, co jsem chtěl, tak jsem se vděčně svalil do volného křesla. Ve stehně, kde ještě před pár dny byla zaražená sekera nepříjemně škubalo a já měl pocit, že se rána musí trhat ještě více.

Michael odemkl želízka a také se svalil do křesla. Díval se na mě s výrazem, který jasně říkal, že má o mě starost, ale jeho povaha mu nedovoluje projevit nějaký pocit.

Chvíli jsem mu pohled oplácel, ale nakonec nohou projela jako rána bičem další bolest. „Je někde v tomhle bordelu lé-" než jsem stačil větu doříct, tak už mi Michael podával lékárničku. Položil jsem jí na stůl s pocitem jež se usadil někde v koutě mé mysli jako zhoubný nádor. Za posledních pár hodin jsem udělal tolik špatného jako za celý svůj dosavadní život. Udělal jsem toho tolik, že jsem neměl čas na zamyšlení nad nimi. Cítil jsem, jak na mě dopadla tíha těch minut, které se vlekly jako roky. Ničemu z toho, co jsem udělal nešlo zabránit. Byl jsem odepsaný od samotného počátku a jediné, co jsem mohl udělat bylo to, co mi předurčil osud.

Se zatnutými zuby jsem strhl první smyčku obvazu. Rychle ale zároveň jemně jsem strhával pruhy látky nasáklé zasychající krví.

Michael mě po celou dobu pozoroval pohledem říkajícím, že o mě má určitou starost. „Kdy naposledy jsme se viděli a tobě nic nebylo?" zeptal se s úsměvem, který na jeho tváři byl příjemnou změnou.

„Bylo to před opravdu dlouhou dobou." oplatil jsem mu úšklebek, který byl zastřený grimasou bolesti. Strhl jsem poslední kousek obvazu i s čerstvě zahojenou kůží. Zasyčel jsem bolestí a skrz zuby vytryskl proud nadávek všeho druhu.

„Budeme muset co nejrychleji opustit Londýn, protože máme s Williamsem nevyřízené účty začínající ranou pěstí a končící tvým vězněním a podáním drogy." řekl chladně s pohledem upřeným na krvácející ránu do masa. Krev stékala dolů po stehně na koberec, kde se vsakovala do temné louže.

Zamyšleně jsem přesunul pohled z rány na jeho tvář. „Odejdeme, ale nejdříve ošetřím ránu od sekery a zpevním jí drobným proužkem své magie. Poté budeme schopni vyrazit pryč, ale jen s potřebný vybavením do extrémních podmínek." odmlčel jsem se abych mohl začít obvazovat ránu. „Vyrazíme do Norska. Je tam přece jen zima, ale nikdo nás tam nebude moct najít."

„Jak se ale dostaneme z Londýna, když nemůžeš používat svou sílu?" zeptal se zvedajíc se z křesla. Otočil se ke mně zády začínajíc házet vše potřebné do velikého batohu.

Usmál jsem se. „Jednoduše. Nech to na mě a večer už budeme spát pod jinou oblohou." prsty jsem jemně přelétl přes hlubokou ránu a pomocí své síly zastavil krvácení. Otřel jsem zbytek krve v duchu se věnujíc pomyslné mapě Norska. Přemýšlel jsem zda mám nechat náhodě, kde se v Norsku objevíme nebo si to promyslet. Náhoda by nám mohla spíš prospět, protože ani Williams nemůže sledovat čistě náhodné kroky.

„Budeme mít OPO stále za zády, protože zachytí tvůj pach a nepustí se jej. Nebo jsi myslel i na tohle?" prohlížel si dlouze tmavě modrou šálu, ale když jsem mu chtěl odpovědět, tak se ujal pokračování. „Samozřejmě, že se v davu dokážeme ztratit a i v široké pustině, ale kam se vydáme potom? Kam odejdeme, když už nebude v Norsku bezpečno?" odmlčel se s pohledem upřeným na mé stehno. „Tvá rodina je v Čechách. Mohli bychom se dostat za nimi a konečně se dostat společně na kloub té věci s OPO. Nedívej se na mě takhle. Moc dobře víš, že nemáme jinou možnost. Vyrazíme okamžitě, protože už nás tlačí čas." řekl házejíc mi batoh. Zvedl se z křesla, natáhl ke mně ruku se zbraní. Pomohl mi na nohy a vnutil mi pistol, jejíž dvojče schoval pod bundu. Byli jsme připraveni na cestu. Teď už nás nemohlo nic zastavit, protože my by jsme se postavili každému, kdo by se rozhodl nám zkřížit cestu!