Říjen 19, 2018 20:00

Nebe rozsekl vedví blesk klikatící se temnotou jako obrovský had v jehož stopách kráčí bouře. Obloha byla temná bez jediné známky hvězd nebo měsíce, který by nad nimi držel ochranou ruku. Spustil se liják smáčející londýnské ulice bičujícími kapkami deště. Pleskal do oken, kde stékal dolů ve stužkách lesklých jako diamanty padající z nebe.

„Tady na tom rohu doprava!" vyštěkl Michael rychle vláčíc jen půl kroku za sebou boha ohně. Za nimi se s táhlým kvílením přibližovaly policejní sirény. Svět jich byl plný a pokaždé když jedna odumřela, tak se rozeřvala další. Jejich kvílení se zařezávalo do detektiva a boha jako nůž.

„Nemůžeme přece utíkat celou noc." zavrčel James když zahnuli za roh. Chtěl se vydat uličkou rovnou dál, ale Michael jej přitáhl k sobě do výklenku u dveří jednoho z domů. Položil si prst přes ústa. Jeho oči se při dalším blesku zaleskly jako dva safíry.

Liják pomalu nabýval na síle. Kapky deště bubnovaly do okapů, stékaly po oknech až za krky oběma mužům tisknoucím se k sobě u dveří opuštěného domu. Kolem domu projížděla policejní auta se zapnutými sirénami. Vzduch se tetelil pod náporem dalšího táhlého kvílení. Projeli kolem nich bez povšimnutí.

James si odhrnul mokré vlasy z čela. „Kam teď půjdeme? Kam by jsme mohli jen jít?" zeptal se Michaela, který se tvářil netečně jako socha. „Děje se s tebou něco? Jsi bledý..." bůh sprostě zaklel. Popadl Michaela za ramena začínajíc jím třást. Detektiv ale nereagoval. Modré oči upíral do rozbouřeného nebe, nebylo v nich nic z jejich živosti. Byly mrtvé a temné jako hlubiny moře.

Bůh vykoukl z jejich úkrytu. Rozhlédl se po uličce, která byla prázdná. Kapky bičovaly jeho obličej, stékaly po mokrých vlasech až za krk. Bezmocně se díval na detektivovo tělo bez známky života. Dýchal, to bylo sice dobré, ale v takovém počasí by brzy prochladl a nebylo by jisté, že by se ráno probudil.

„Přece mě tady nemůžeš jen tak nechat!" zašeptal bůh ohně přehazujíc si Michaela v bezvědomí přes ramena. Věděl, že nemá šanci utéct daleko, protože jeho nohy jej stále stěží unesly. Ale bude to muset zvládnout sám neboť nikdo jiný nezbyl a detektiv v ně věřil. Věřil mu, že jej dostane do bezpečí a postará se o něj jinak by se proti bezvědomí bránil.

„Víš co jsi, Michaele?!" narazil mu na hlavu klobouk aby mu nepršelo ještě více na vlasy. „Jsi zrádce když si mě tady takhle nechal." zavrčel snažíc se zorientovat v jaké části Londýna se nacházejí. Tušil, že nemohli být daleko od Oxford Street, ale tam se vrátit nemohli. James byl celosvětově hledaný zločinec a Michael udeřil Jerryho Williamse do obličeje. Nemohli se vrátit k němu domů stejně jako nemohli zůstat na ulici. Bůh už cítil, jak se mu vlhko usazuje v ošklivé ráně a byl si moc dobře vědom toho, že pokud se rána zanítí, tak nebudou mít jen jeden problém. Museli co možná nejrychleji vypadnout z ulic. Najít nějaké suché místečko, kde by strávili noc se želízky na zápěstích.

„Kde je moje Brigit?!" vykřikl detektiv ze spánku. „Kde je moje žena?" byl zoufalý, nevěděl, co se během těch vteřin, kdy nad sebou neměl kontrolu stalo. Oči měl rozšířené do velikosti golfových míčků lesknoucích se v záblescích blesků protínající oblohu. Déšť stále zesiloval, bičoval je do tváří snažíc se dostat pod všechno jejich oblečení jako rozpálená milenka.

„Brigit je v bezpečí. Kde ale najdeme bezpečí my?" zeptal se jej bůh ohně. Výraz v jeho tváři ztrhané tváři napovídal tomu, že pokud si i on brzy neodpočine, tak se zhroutí jak fyzicky tak psychicky. Měl na rukách krev, která ještě nestihla pořádně zaschnout a on věděl, že má pramalou šanci se o to pokusit.

Detektiv ukázal rukou k nedalekému mostu. „Řekni jim, že jsem tvůj přítel, pustí tě k sobě." zachraptěl. Hlava mu klesla na rameno jeho kamaráda. Opět usnul klidným spánkem vyčerpaných. Bůh ohně neměl ani ponětí, co celý den Michael zařizoval, ale věděl, že pokud by mu to chtěl říct, tak by mu to řekl nebo ještě řekne.

Zamířil s detektivem přes rameno na místo, kam směřoval jeho prst předtím než jej zase opustil. Dlouhými kroky plnými utrpení se přibližoval krok za krokem k mostu pod nímž plápolal oheň. Osvětloval útulně vypadající plácek suchého betonu na kterém se všude válely přikrývky, noviny chlupatá těla zmoklých psů. James se lehce usmál. Chápal, že nejlépe se schovají mezi těmi, kým ostatní lidé opovrhují. Dopajdal až na okraj rudého světla vnímajíc moc dobře patery páry očí, které si jej měřily nepřívětivým pohledem.

„Jsem přítel Michaela Dearwitche!" křikl s pohledem přeskakujícím z jedné postavy na druhou. Nemohl ani na vteřinu polevit v ostražitosti. Michael možná těmto lidem věřil, ale James byl pro ně cizincem a nemohl tudíž předvídat jejich chování.

Jedna z postav vkročila do okruhu světla. „Máš nějakej důkaz? Takovejch jako ty tady už bylo a všichni do jednoho prach sprostí podvodníčci." zavrčel chraplavý hlas staršího muže.

James opatrně stáhl detektiva ze svých ramen. Pomalu jej pokládajíc na zem se stále ostražitě díval na muže před sebou. Ušklíbl se. „Stačil by tento důkaz?" natočil Michaelův obličej k ohni aby na jeho tvář dopadalo světlo. Muž vstoupil do světla, na jeho tvář dopadla mihotavá záře, která ukázala jeho obličej. Před nimi nestál nikdo jiný než Lary.

*

Říjen 20, 2018 6:09

Ohnivý bůh si opřel hlavu sklo za svými zády a podíval se na detektiva po své levici. Michael zaregistroval jeho pohled zvedajíc zrak od země. Nebyli zrovna v nejlepší situaci. Mezi sebou měli krátký řetízek želízek, kterými byli spoutáni k sobě. James držel svého kamaráda za ruku, aby před zraky ostatních lidí v metru skryli skutečnost, že před pár minutami utekli před policií.

Mlčky projížděli stanicemi, na kterých se metro vyprazdňovalo a poté zase plnilo novými cestujícími. Byli skoro až na kraji Londýna, když Michael poprvé za takovou dobu promluvil.

„Na další zastávce vystoupíme." hlesl jen tak nahlas aby to slyšel bůh ohně a poté zase sklopil zrak ke svým botám. Ani jeden z nich nevěděl jestli už policie začala s pátráním nebo to nechala až na ráno, ale oběma bylo jasné, že pokud rychle nezmizí z ulic tak je brzo dostihne.

„Mladíku, byl by jste tak hodný a nechal sednout starou paní?" zeptala se Jamese scvrklá stará babička s košíkem v ruce. Nezbylo mu nic jiného než se i s Michaelem zvednout a zamířit ke dveřím z vagónu.

James přirazil Michaela ke skleněné přepážce u dveří dívajíc se mu do očí. Potřeboval vědět, zda chápe jejich situaci a zda bude dobré hrát před všemi takovou malou hru. Stačil jediný pohled a oběma bylo jasné, že jinak to ani zahrát nemůžou. Oba v duchu zalitovali svých žen a ruku v ruce vystoupili na další stanici. Prohnali se skoro liduprázdným metrem jen aby mohli stanout na prázdné ulici smáčené prudkým lijákem.

„Vezmi si to." zavrčel bůh ohně na detektiva podávajíc mu volnou rukou klobouk, který mu až do této chvíle zůstal na hlavě. Narazil jej Michaelovi do čela, tak aby mu co možná nejméně pršelo do obličeje.

Detektiv si upravil krempu klobouku aby přes ní viděl. „Mám v plánu zajít si na stanici pro nějaké věci, které se nám budou hodit." na pár vteřin se odmlčel když kolem něj procházela skupina žen. „Asi náhodou u sebe nemáš policejní odznak?" ušklíbl se vytahujíc z kapsy bundy odznak.

James pevněji chytl jeho ruku a vyndal ze své mikiny také odznak. „Takže pro co všechno musíme skočit do té policejní stanice, kolego?" zeptal se s americkým přízvukem. Lehce se usmíval což na jeho tváři zešedlé nedostatkem spánku působilo spíše jako škleb. Upíral své hnědé oči živé ohnivou jiskrou na detektiva.

„Teď po ránu by tam neměl být nikdo kromě hlídky u cel. Všichni ostatní by se tam měli objevit až kolem osmé a to ještě někteří i déle. Sebere složky s tvým jménem a dvě obstojně padnoucí uniformy. Také budeš potřebovat zbraň protože používání schopností je v tuhle dobu opravdu špatný nápad." vedl jej dlouhou ulicí táhnoucí se rovně jako letící kulka. Kráčeli stále početnějším davem, který s kolem nich uzavíral jako hladina moře. Domy se semkly těsněji kolem nich, ale ani jejich střechy přesahující daleko do chodníku je neochránily před stále sílícím deštěm.

Než se dostali na druhý konec ulice, tak z nich voda jen tekla a srážela se do loužiček pod jejich nohama. James objal Michaela volnou rukou kolem ramen. Díval se mu zblízka do očí snažíc se jej beze slov ujistit, že to dokážou. Detektiv sotva znatelně pokývl, ale hned poté se ušklíbl.

„Tady ne, Jamesi, musíme počkat než se dostaneme do bytu." řekl pokládajíc svou paži kolem jeho pasu. Oslovený se pouze usmál tak prohnaně, že kdyby mu někdo jiný než Michael viděl do obličeje, tak by si myslel, že přemýšlí nad tím, jak nebohého detektiva vyřídit v posteli.

„Už se nechci před všemi skrývat. Ostatní páry se tím netají, tak proč my?" přitiskl jej k rámu dveřím před kterými zastavili. Na stěně vedle jeho hlavy byl pověšená deska hlásající, že tato budova je policejní stanicí. „Chtěl bych tě pořádně obejmout a konečně po tolika dnech si to pořádně rozda-"

„Pst!" sykl Michael pokládajíc mu ukazovák na rty. „Už nic neříkej, protože nemůžu odolat tomu, jak se na mě díváš. Svlékáš mě pohledem a mě to rozpaluje stejně jako tebe, jak vidím." ušklíbl se s pohledem upřeným na jeho rozkrok. Pohlédl bohovi opět do očí pomalu zvedajíc ruku aby mu odhodil pramen vlasů z čela. James se k němu sklonil, moc si vědom toho, že jde jen o to jak daleko budou ochotni zajít. Nechal detektiva aby mu položil dlaň na tvář a jemně jej pohladil.

Než se ale k sobě přiblížili natolik aby se mohli políbit, tak Michael otevřel dveře do stanice a Jamese zatáhl za sebou. Dříve než si mohl někdo něčeho všimnout, tak byly dveře zase zavřené a po dvou mužích nebyla nikde ani stopa. Kdyby si toho nikdo ale přece jen všiml, což nebylo možné, tak by si myslel, že vklouzli do nedalekých dveří domu hned vedle policejní stanice.