Říjen 19, 2018 19:11

Miloval jsem útulnost obývacího pokoje v Michaelově bytě. Hrozně rád jsem seděl na pohovce a povídal si s detektivem sedícím v jeho oblíbeném křesle. Nyní jsem ale byl úplně na dně. Sžíraly mě vzpomínky na to, co jsem musel udělat. Věděl jsem, že to muselo být, ale nemohl jsem se smířit s tím, že jsem zabil tři lidi. Zabil jsem tři muže jen kvůli tomu abych mohl utéct z rukou jedné organizace i té druhé. Musel jsem se dostat z rukou všech, kdo o mě usilovali. Nikdo sice nepočítal s tím, že budu schopný někoho zabít.

Musel jsem je překvapit, protože tohle jediné mi dávalo nad nimi moc. Musel jsem být nepředvídatelný stejně jako rozmary počasí. Moje kroky musely být čistě náhodné, jinak by mě rychle našli. Musel jsem se rozhodovat v řádech minut nebo klidně i sekund. Hlavně se dostat z jedné pasti pryč abych mohl za pár minut nebo hodin padnout do jiné. Hlavní bylo se dostat z jednoho místa na druhé a držet se daleko od své rodiny, protože tu jedinou jsem musel držet v bezpečí.

Pohlédl jsem na Michaela naproti sobě. „Musel jsem je zabít... všechny tři, protože kdybych to neudělal, tak by mě odvlekli před dalšího muže, který se mě chce zmocnit." věděl jsem, že on tomu jako jediný bude rozumět.

„Vezmi Brigit a rychle odtud zmizte. Já Johnsona zdržím!" zavelel Michael. Než jsem se stačil zeptat, jak se tady mohl objevit Johnson, tak mě bez milosti skoro doslova vykopal z obývacího pokoje. Na hlavu jsem si stihl opět nasadit černý klobouk a vtrhl jsem do kuchyně. Nevěděl, jsem, co se děje, ale bylo mi jasné, že pokud neuposlechnu jeho rozkaz, tak se všeho zřítí do hlubin zkázy.

Brigit stála u stolu s vytřeštěnýma očima a skoro bez dechu se mě zeptala: „Co se stalo?"

Popadl jsem ji kolem pasu a běžel s ní do ložnice, kde jsem otevřel okno. Večerní vzduch vnikl do místnosti a odnesl s sebou pár papírů z nočního stolku. Postavil jsem Michaelovu manželku na zem a vykoukl z okna. Spoře osvětlená ulice pod oknem byla liduprázdná.

„Věříš mi?" zeptal jsem se jí. Ona vystrašeně zavrtěla hlavou. „Máš proč." prudce jsem jí vyhodil z okna. Koutkem oka jsem postřehl, jak dopadla do velikého kontejneru na odpadky.

Rychle jsem běžel zpátky za Michaelem. Bohužel jsem doběhl jako druhý. Mezi dveřmi už stál George se zbraní v ruce. Jak mě mohl tak rychle najít?! Nebyl ale čas na hloupé otázky. Teď jsem musel rychle pryč než použije Michaela proti mně.

Chytl jsem Michaela za paži a rychle s ním běžel k otevřenému oknu v ložnici. Detektiv vyskočil na parapet, ohlédl se na mě. „Jsme v tom spolu." řekl a skočil dolů.

Ušklíbl jsem se a sám vylezl na místo, kde ještě před chvílí stál Michael. Ozval se výstřel a na hlavu mi spadaly kusy omítky. Než jsem mohl vyskočit ven, tak mě popadl Johnson za tričko.

„Smyčka se stahuje a ohnivý bůh uvízá v její pasti!" řekl s úsměvem a strčil do mě. Letěl jsem dolů. Zády napřed jsem dopadl mezi pytle s odpadky. Co nejrychleji jsem se vyhrabal z kontejneru.

Skočil jsem na chodník, kde už stáli Michael s Brigit. Chytl jsem svého přítele opět za paži, on chytil svoji manželku a všichni tři jsme vyrazili ponurými londýnskými uličkami. Míjeli jsme domy, rohy ulic, lidi spěchající do svých útulných bytů. A nám v patách blikají červeno modrá světla doprovázená houkáním policejních sirén. Stahovali se kolem nás jako pomyslná smyčka o které mluvil George. Nemohli jsme jim uniknout po svých a použít moje schopnosti bylo jako vystřelení do vzduchu ze zbraně. Přilákalo by všechny policisty a agenty OPO v okolí. Bylo to jako podpis na bílém papíru pohozený na stole v budově OPO. Nic nebylo přesnější než použití magie. Nic by je spolehlivěji nepřitáhlo jako vosy na med. Sirény se ozývaly zleva, zprava, ze předu, zezadu. Byly všude a stejně jako sirény byli všude policisté, kteří nám šlapali na paty každým naším krokem.

*

Říjen 19, 2018 19:26

Útěk nám ale nemohl pomoci. Utekli jsme sice ze spárů George Johnsona, ale vběhli jsme přímo do náruče policistů, kteří nám byli v patách. Nebylo kam utéct, protože smyčka se stahovala tak těsně kolem mého krku, že jsem stěží lapal po dechu. Byl konec utíkání. Konec všemu před čím jsem utíkal, nebylo už kam jít a tak jsme museli zastavit. Zastavit se a s rukama nad hlavou se odevzdat do rukou policie.

Stál jsem zády k Michaelovi a Brigit, kteří stejně jako já drželi ruce nad hlavou. Byli jsme zahnaní do kouta ze kterého nebyla cesta ven. Nebylo nic jiného než jen červená a modrá blikající z majáků na střechách policejních aut. Byla jen tma, červená, modrá a hlas nějakého policisty, který nás ujišťoval, že se nám nic nestane když se vzdáme.

„Jen si zkuste se mě jenom dotknout!" zařval jsem. Zapálil jsem si ruku a druhou popadl detektiva pod krkem. Nechal jsem plamen aby ozářil jeho tvář bledou strachy. „Udělejte ještě jeden krok a udělám z něj pěkně propečenej stejk!"

„Pane Pattersone, nemusíte s námi hrát žádné hry, protože všichni víme, že by jste panu Dearwitchovi nikdy neublížil." ozvalo se za jedným z aut rozestavěných do těsného kruhu. Nebyl jsem si jistý tím, zda náhodou neblafujou a nechtělo se mi ze sebe dělat blázna.

Pevněji jsem sevřel Michaelovo předloktí spouštějíc zapálenou ruku k boku. „Možná, že bych něco takového neudělal, ale stejně jako bych neublížil Michaelovi, tak bych nikdy neublížil doktoru Rayovi. Ale před pár hodinami jsem ho zabil. Prostřelil jsem mu hlavu až se mozek rozprskl po všech stěnách." prudce jsem popadl svého nejlepšího kamaráda pod krkem. „Ale nyní jsi nejsem tak úplně jistý tím, co bych měl udělat... Možná, že bych ho mohl zabít jen pro potěšení z vašich pohledů, které celou dobu jasně říkají, že bych nebyl něčeho takového schopen." zvedal jsem jej stále výš a výš ke svému obličeji.

„Prosím..." zasípal bezmocný Michael rudnoucí ze síly stisku. Bušil do ruky, kterou jsem ho držel ve vzduchu, kopal do stehen, co nejvíce mohl. Nemohl ale trefit ránu, která ještě před nějakou dobou hojně krvácela.

Podíval jsem se na Brigit vedle sebe lehce se usmívajíc. „Ještě mi stále nevěříš?" zeptal jsem se jí potichu, ale vzápětí pokračoval nahlas. „Možná, že bych to měl udělat. Jedna vražda navíc už stejně nezmění můj osud. Ale sedmnáct by mohlo, že?" zeptal jsem se s pohledem upřeným stále na Michaela, který mi dal mezi sípotem jasný počet policistů, kteří se objevili na ulici.

„Jestli nepustíte pana Dearwitche na zem, tak budeme nuceni zakročit!" křikl ten samý policista jako prve, ale jeho hlas už nezněl tak sebevědomě. Usmál jsem se od ucha k uchu a s pokývnutím na detektiva jsem ho pustil na zem.

„Snad by jsme si mohli odpustit nudné řeči a zvedání rukou nad hlavu a rovnou mě mohli zatknout." odvětil jsem suše natahujíc ruce před sebe. Čím dřív budu mít tohle za sebou, tím dřív budeme s Michaelem provést náš plán. Nechal jsem odvážného policistu aby mi kolem zápěstí zacvakl želízka a poslušně se s ním vydal k jeho nadřízenému.

Společně jsme prošli kolem barikády aut, mířili jsme přímo k vysokému muži oblečeném ve stejné uniformě jako ostatní. Změřil si mě pohledem modrých očí a lehce se ušklíbl. Stačil mi jediný pohled na jeho oči a rysy tváře, aby mi došlo, že jsem v pořádném průšvihu.

„Pane Williamsi, zatkl jsem Pattersona přesně jak jste chtěl. Nyní je ve vašich rukách." mladík mě postrčil k Jerrymu. „A příště by bylo lepší kdyby se vám už neztratil." otočil se na patě a zamířil mezi své kolegy, kteří na něj čekali kolem. Kdybych se nemohl dívat do Jerryho obličeje tak bych doufal, že se na něm vystřídalo alespoň pět barev, ale viděl jsem na něj. Překvapilo mě, že na sobě nedal nic znát, ale bylo mi jasné, že kdyby kolem nebylo tolik policistů, tak by za takovou drzost mladík krutě zaplatil.

„Takže se opět setkáváme." ušklíbl jsem se. „Myslel jsem, že máte v každé zemi informátora a nepotřebujete policii, aby mě našla."

Williams mi ale nevěnoval pozornost. „Pánové, ještě na slovíčko. Byl bych velice rád kdybyste pana a paní Dearwitchovi doprovodili na vaši stanici, hrozně rád bych si s nimi popovídal a omluvil se za způsobené problémy." pokývl k Michaelovi hlavou. Detektiv si měřil šéfa OPO nevyzpytatelným pohledem. Byl to ten samý pohled, který tolikrát věnoval mě, když jsem seděl na židli v kanceláři policejního velitele. Zkoumal svého protivníka a hodnotil jej. Hledal slabinu a bylo mi jasné, podle záblesku v očí, že ji i našel.

„Mohl bych nejdřív promluvit s panem Williamsem zde?" zeptal se nejbližšího policisty, který jen nevrle kývl hlavou. „Jak je to dlouho, co jsi byl naposledy u své rodiny, Jerry?" zeptal se nenuceně Michael.

„Do toho ti nic není." zavrčel Williams s obličejem jen pár centimetrů od detektivova. „Nezajímají mě žádné tvé zkurvené fígle, protože kdyby bylo po mém, tak bych tě dávno nechal stáhnout z kůže! A Jamese taky! Před stolem v kanclu mám dost místa na dva nové koberce a myslím, že tvé ženě se také budou zamlouvat až jí ho budu cpát do prdele."

Detektiv se ušklíbl a mě bylo hned jasné, co chce udělat. „Jak krásné, že vaše manželka to vidí stejně." změřil si muže zkušeným pohledem a mileji se usmál. „Metr osmdesát, široký v ramenou. Hnědé vlasy mu spadají na ramena, ne počkat, nedávno se ostříhal protože na něj naléhala. Používá lacinou kolínskou, ale pečuje o sebe i když někdy s tím má veliké problémy. Nadějný sportovec skoro o dva roky mladší než vy, ale rozhodně milejší i když v posteli umí být pořádný ďábel."

„Co to kurva melete za nesmysly?!" zacloumal o půl hlavy nižším detektivem tak prudce, že se všichni policisté začali věnovat překrásné krajině kolem nich. Nikdo nechtěl mít nic společného s klidným Williamsem, ale s naštvaným nikdo nechtěl sdílet ani okresek.

„Jen popisuji milence vaší ženy. Co Brigit, vyměnila by si takového fešáka za mě?" otočil se na svou manželku jejíž výraz plný zděšení se dal vyrovnat jen mému potlačování smíchu. Všem bylo jasné, co bude následovat a zdaleka ne všichni na to byli připraveni.

Jerry vrazil Michaelovi pěst do obličeje tak prudce, že jsem měl pocit, že mu musí zlomit nos nejméně na dvakrát. Po okolí se rozlétly kapičky krve, které smáčely můj obličej a dokonce i Brigit, která stála daleko za mnou. Ozvalo se ale dvojí skučení bolestí. Když se Jerry odvrátil od Michaela, tak se stejně jako on držel za krvácející nos. Než jsem se mohl vzpamatovat z toho sledu událostí, tak se mi kolem levého zápěstí zacvaklo další želízko.

Teď teprve uvidí s kým mají tu čest!