Říjen 19, 2018 7:02

Všechno bylo tak ostré. Barvy, zvuky i rána, která přiletěla z pravé strany a udeřila jej do tváře. Trhl sebou otevírajíc oči do toho palčivého světla. Jak jen dlouho spal? Neměl ani tušení, co se s ním během toho, co spal dělo a bylo mu to upřímně jedno. Nyní bylo přednější dostat se odtud. Musel odejít a to hodně rychle, protože jinak se stane něco, co nikdy nechtěl. Neměl čas. Nebyl čas, který by mohl věnovat odpočívání. Spal už tak dlouho. Příliš dlouho na to, aby se mohl válet dál. Pořádně se podíval na muže naproti sobě.

Rayův obličej byl stažený do vážné grimasy, jež nasvědčovala pouze tomu, že už nemíní čekat na to až se vzpamatuje. „Rozhodl si se vstát? Protože jestli ano, tak bych pro tebe měl takový malý návrh." podíval se významně na své nehty. Nebyl to ten Ray, kterého James znal. Byl to někdo úplně jiný pouze v kůži doktora, ale ve skutečnosti to nemohl být on. Ne, tomuhle odmítal věřit.

„Já pro tebe mám jeden také!" zavrčel bůh ohně. Cítil, jak se přitom pohybu napnuly svaly v pravém stehnu. Musel se odmlčet, aby nezasyčel bolestí. „Co kdyby ta tvoje kurva vrátila můj řetízek a oba jste se mi pakovali z cesty!" škubl rukama, ale ty byly pevně zamčené v želízkách. V duchu se ušklíbl. Tohle byla chyba.

„Vypadá to, že ratlík umí vycenit zuby... Ale nebude mu to nic platné." otočil se na ženu. „Drahoušku, mohla by si vrátit tu cetku tomuhle pánovi?" znělo to tak nevinně. Tak nevinně, že by si James mohl myslet, že se nechystá žádný podraz. Ale on byl připraven. Čekal jako šelma přikrčená až k zemi vyhlížejíc svou kořist zpoza vysoké trávy. Už jen krok a je jeho.

Poslušně došla až k němu. Stáhla z půvabné šíje předmět jejich rozhovoru. Natáhla se k bohovi, aby mu řetízek přetáhla přes hlavu. V ten okamžik se ale James vymrštil jako pstruh z řeky. Ten pohyb netrval ani zlomek vteřiny, ale přesto byl výsledek tak očividný.

James držel dámu na sobě, ke krku jí tlačil roztavený a zase stavený řetěz želízek. Ten ale stále pálil od toho v jakém spěchu jej svými schopnostmi stavil. Díval se do očí Rayovi užívajíc si ten překvapený pohled, jež se mu mihl přes obličej. Měl rukojmí se kterým mohl vyjednávat, ale i přes to cítil, že by něco takového neměl žaludek.

„Nechte mě odejít a nic se jí nestane." zavrčel James. Ray k němu udělal krok. Jediný malý krůček, který znamenal vše. Ať tohle nedělá, povzdechl si v duchu bůh ohně nemajíc jinou možnost než přitlačit rozžhavený kov ženě ke krku. Vřískala bolestí, prosila snad všechny bohy ať jí zachrání, ale nic z toho nebylo co platné. Ray klidně stál hledíc na boha ohně, protože věděl, že na něco takového nemá James nervy. Už brzy jej zradí vlastní svědomí a poté mu nebude nic stát v cestě k jeho zadržení.

„Kdybych jen mohl, starý brachu, ale tohle není v mojí moci." oči se mu zaleskly ve světle tlumeného světla. „Prodal jsem tě a hodilo mi to docela slušnej balík. Než začneš mluvi-"

„Kde si nechal svoji čest, ty jeden bastarde?! Já ti věřil! Věřil jsem ti, protože jsem si myslel, že si můj jediný přítel! Že jsi jediný, kdo se mě v té budově zastal! Kdybys to nebyl ty, tak kdo teda?! Pomohl by mi někdo nebo se jen koukali na to jak trpím?!" povolil stisk na ženino hrdlo. Klepající ruce měl zvednuté před obličej a přes jejich rozevřené prsty se díval na Raye. „Odpověz, když s tebou mluvím!"

Doktor si povzdechl. „Svou čest jsem nechal za dveřmi před přijímacím pohovoru u OPO. Jinak to totiž nešlo! Rozumíš?! Nejseš jediný komu organizace zničila celý život! Ne, ani zdaleka nejsi jediný..." odmlčel se. Šíleně se usmál. „Ach ano. Mnoho lidí v té nastokrát prokleté budově pracuje pro Williamse jen kvůli tomu, co by jim provedl kdyby pro něj nepracovali. A já nejsem žádná výjimka. Kdysi jsem možná nějakou čest měl, ale nyní jsem stejně zlomený jako ty. Nejsem už nic z toho čím jsem byl po škole a ani zdaleka nejsem tím, kdo si otevíral svou ordinaci. Všeho jsem se musel vzdát, když jejími dveřmi prošel jednoho dne Williams. Všeho jsem se vzdal, abych si zachránil krk. Jediné, co jsem od něj na oplátku dostal byl mizerný flek doktora a ještě mizernější plat.

Ale pak jsi přišel ty a všechno se změnilo. Všichni jsme najednou pochopili hrůznost téhle organizace. Všichni do jednoho jsme věděli, že pro takovou zrůdu jako je Williams, Tina Moris a Johnson nechce nikdo z nás pracovat. Ale byl jsi tady ty, tvá dcera a syn. Jediné tři bytosti, které byly zajímavější než skutečnost, že dřeme bídu s nouzí. To vy jste alespoň na nějaký čas odvrátili pád OPO. Ale byl to jen okamžik. Všichni v budově věděli, proč vás držíme v místnosti z toho šíleně vzácného kovu. A všichni do jednoho jsme věděli, že nejste tak nebezpeční, jak Williams celému světu tvrdí.

Protože když jsem se na vás poprvé podíval, tak jsem viděl jen tři mladé lidi. Dva mladíky a jednu dívku. Nebyli jste ničím jiným než třemi obyčejnými lidmi. Ale jen do té doby než jsem se dozvěděl, že jsi otec těch dvou. Překvapilo mě to, ale rozhodně jsem z toho nebyl až tak překvapen jako když jsem se dozvěděl, že máte nějaké nadlidské síly. Myslel jsem si, že je to podvrh, že si z nás dělá Williams jen srandu, ale když jsme začali provádět testy, tak mi bylo hned jasné, že na vás není všechno úplně normální.

Pochop, že ani jeden z nás si nevybral cestu, kterou se bude ubírat. Já si možná vybral cestu beze cti, ale za to věřím tomu, co dělám. Nemohl jsem tě nechat v rukách OPO, protože by tě zneužívali. Využívali by tvoje schopnosti ke konání zla největšího kalibru."

Bůh ohně jej propaloval pohledem. Věděl už spoustu věcí z toho, co mu říkal, ale i přes to se u nějakých částí zatvářil překvapeně. Ale nyní nebyl čas na lítost nebo něco podobného. Nyní byl čas na skutky. Musel se odtud odejít a konečně se zase připojit ke své rodině. Musel pryč, protože se obával toho, kam by jej člověk, kterému byl prodán uvrhl.

*

Říjen 19, 2018 7:31

Na prahu stanula dvojice mužů s brýlemi. Nehnutě se dívali na boha ohně, jež byl na židli přikrčen ke skoku jako dravá šelma. Nehnul se, ale ani když na něj namířili dvě pistole. Nehnul sebou ani o kousek, jen hleděl na Raye s výrazem nechuti a opovržení. Hnědé oči žhnuly jasným plamenem, který jasně kontrastoval s jeho ohnivě ryšavými vlasy. Stačil byl jen jediný okamžik a skočil by po Rayovi. Porazil by jej na zem a jedinou ranou zapálené ruky by jej poslal do knihovny věčnosti. Jen jediný pohyb dělil doktora od smrti, která by mohla nastat tak náhle jako příchod bouřky za pochmurného počasí. Vše záviselo jen na Jamesovi. Vše bylo v jeho rukách stejně jako vždy, když s Rayem jednal. Jediný okamžik a pomstí se, ale ve stejný okamžik by mohl přijít o všechno. Musel se rozhodnout, a to rychle.

„Přivolal jsi svoje gorily, aby mě odtud odvedli za tvým šéfem?" zavrčel bůh ohně. Pohled měl upřený na Raye. Nemusel ani vidět do jeho hlavy, aby pochopil, že doktor je sám na pochybách. Potřeboval jej dostat do situace, kdy bude pochybovat o svých rozhodnutích. Potřeboval, aby zapochyboval o tom, co celý čas dělal. Pokud jen na okamžik zapochybuje, tak bude mít čas na svůj vlastní útok.

Ray pokrčil rameny. „Moc dobře víš, že tobě se věřit nevyplácí. Nebudu přece za hlupáka, který neví, že jsi vychytralý parchant." ušklíbl se při jeho pohledu, který jej opět proklál ohnivým pohledem.

„Tak do toho. Chci vidět, jak se pokusíš mě odtáhnout někam proti mé vůli, protože tohle nedokáže nikdo. Ani sám Jerry Williams nemohl se mnou hnout. Takže bych rád viděl, co jsi vymyslel, protože já nehodlám opustit tuhle židli proti své vůli." složil si ruce na hrudi a pořádně se zaklonil, aby se mohl opřít o opěrku. Jako jediný v místnosti byl úplně klidný. Klidný jako stojatá voda v jezeře.

Jeho protivník lehce pokývl mužům ve dveřích. Byl to jen nepatrný pohyb, který dal Jamesovi jasný signál pro první etapu jeho plánu. Ještě než stačili namířit nabité zbraně na jeho hruď, tak překonal vzdálenost, která je dělila. Prvního z mužů popadl pod krkem se zapálenou rukou. Druhou rukou mu vykroutil z ochabující rukou zbraň. Bez pohledu na druhého muže na něj namířil zbraň a stiskl spoušť.

Vzduch prořízl výstřel, který následoval těžký pach krve lepící se na rty posledních tří žijících lidí v místnosti. James se díval zblízka do očí muži, kterému se škvařilo hrdlo. Bůh ohně měl ve tváři netečný výraz, který neříkal vůbec nic. Ale hluboko v duši byl ztracený jako malý kluk. Nebyl si jistý ničím z toho, co udělal. Nebyl si jistý tím, zda dělá dobrou věc. Nemohl vědět, co by měl dělat, protože nic mu už neříkalo, co by měl přesně dělat.

„Ber tohle jako osvobození, protože život umí být svině..." zašeptal tak potichu, že to mohl slyšet jen umírající muž. „Zemřel si ještě jako člověk na rozdíl od mého syna a manželky." nechal tělo padnout k zemi. Otočil se k Rayovi a nahé děvce.

Přelétl pohledem svého nepřítele jež držel pod krkem ženu. K hrudi jí tiskl nabitou zbraň. V očích měl děs z toho, co provedl bůh ohně, kterého měl za soucitnou duši. Někde hluboko v duši věděl, že James je z toho stejně zhnusený jako on. Nechtěl, aby to skončilo takhle, ale bylo mu jasné, že všechny spirály času spěly k tomuhle okamžiku. Věděl, že tenhle okamžik nastane, věděl o něm už když se rozhodoval na čí stranu se postaví. Musel stanout bohovi ohně tváří v tvář. Nešlo se tomu vyhnout, nemohl změnit osud a tak jen odevzdaně stál. Věděl, že v následujících okamžicích se bude hrát o jeho život, který je už propadlí.

„Tenhle okamžik byl už před tolika lety vepsaný do budoucnosti zlatým písmem. Nemohli jsme se mu vyhnout ani ho přeskočit. Až to tady spolu skončíme, tak to odstartuje další možné budoucnosti. Tohle je ale uzel, který je drží. Je to uzel na sledu událostí. Budeme jej muset rozseknout, protože je už tolik let zašmodrchaný. Musíme jej rozseknout, protože není jiná možnost." pozvedl zbraň. Namířil hlaveň na jeho hlavu, jeho věčně třesoucí se ruce nyní byly klidné. Nehnuly se ani o milimetr, protože jejich majitel věřil, že dělá správnou věc. „Ale všechno, co by jsme tady řekli je zbytečné, protože všechno skončí tvojí smrtí. Jsi si toho vědom?"

Ray se na něj odevzdaně podíval. Pustil ženu ze svého sevření, protože věděl, že by nemělo cenu mařit ještě jeden život kromě toho svého. Nechal ženu odejít na druhý konec pokoje. Nemohla ale dojít až ke dveřím, protože mu bylo jasné, že tohle bude jen další zločin ze kterého se bude muset před bohy zpovídat. Namířil zbraň a nechal prsty ať udělají ten nezbytný pohyb pro ukrácení cizího života.

Spadla. Nestihla ani vykřiknout, protože kulka proletěla jejím tělem v místech kde měla srdce. Ještě než dopadla na chladnou zem, tak nebyla v téhle realitě. Byla tak daleko stejně jako Jamesova Lea. Tak daleko, kam až dosahuje vesmír, který se rozprostíral do všech koutů té nekonečné hlubiny kolem Sídla bohů.

„Promiň," zašeptal James se slzami v očích. Stiskl spoušť, která se dala stisknout tak snadno. Tak snadno ukracovala lidské životy. „Ale muselo to tak být." odhodil zbraň na zem.

Otočil se na patě a vyběhl z pokoje rychleji než utíkající myš před kočkou. Vyklouzl na chodbu jako stín. Protáhl se kolem policistů, kteří už mířili do budovy z ulice. Jednomu z nich ukradl z odhozené bundy odznak a z věšáku u dveřích popadl černý kovbojský klobouk, který si narazil na hlavu. Krempu si stáhl do očí, aby polovina jeho obličeje zůstávala ve stínu. Musel zmizet, aby na něj nepadlo podezření, protože nepotřeboval další oči, které by ho hledaly. Nechtěl, aby na jeho triko padla další vražda, za kterou sice nyní mohl, ale nechtěl, aby tam nebyl Ray. Ne, musel pryč, co nejdál aby se před nimi schoval. Zapadl do první postranní uličky.

Kdyby se někdo přikradl do uličky ve které zmizel vysoký zrzek s kloboukem na hlavě, tak by spatřil prázdnou slepou uličku. Na jejím konci by spatřil toulavou kočku přehrabující se v pytli s odpadky. Ale nikdo do téhle uličky nezabloudil a nikdo nespatřil Jamese, jak do ní zabočil. Nikdo nevěděl, že tam vůbec je a to bylo dobře.