Říjen 15, 2018 10:48

Na můj vkus tam bylo až moc horko. Dusivý kouř mě probral z říše snů a okamžitě mě hodil po hlavě do reality. Pro všechny bohy, jak dlouho jsem jen spal? Se zamlženým zrakem jsem se podíval kolem sebe. Žár. Plameny! Tohle přece nemůže být pravda. Ne teď! Ne když už jsem tak daleko! Nemůžu přece jen tak selhat! Nemůžu zradit celou svou rodinu, jen kvůli němu. Ne! Tohle nedopustím. Nikdy mu nedopřeji takové potěšení aby mě mohl vidět umírat.

Jen pár vteřin a všechny moje obavy se rozplynuly. Te muž, který stál naproti mně, nebyl Jerry Williams, ale Ben Scott. V napřažené dlani držel hořící zápalku. Její mihotavý plamen vykresloval dlouhé stíny na stěnách. Dlouhé stíny jejichž prsty se ke mně natahovaly a chtěly trhat oblečení z mého těla. Servaly by ze mě šaty a poté se pustily do kůže a masa. Ne, tohle se nemohlo stát. Jsem bůh ohně a ten se nebojí plamenů!

„Kde to jsem?" vypravil jsem ze sebe skřehotavým hlasem. Hlupáku! Není důležité, kde seš, ale proč tu seš! Není důležité co chce udělat, ale co stéká po tvém obličeji! Jen ať to není krev. Jestli to je krev, tak jsem ztracen. Potřebuji všechny své síly, ale když mi je ztráta krve sebere, tak nebudu mít šanci se odtud dostat.

Ben se uchechtl, v jeho chladných očí pluly kry ledu. Zničí mě! Zabije mě jen proto potěšení, že může! „Rozhlédni se pořádně! Copak tohle místo nepoznáváš? Snad jsem ti nevymlátil z hlavy kromě rozumu i vzpomínky?!" zle se usmíval.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Poznával jsem ty stěny. Háky nad mojí hlavou k jednom z nichž jsem byl zaháknut za spoutané zápěstí. Vzduch byl cítit chladem. Chladem v jehož stopách kráčela smrt. Přesto ale po mém oblečení a dokonce i obličeji stékala nějaká tekutina. Nebyla to krev. V duchu jsem si oddechl, ale když jsem se podíval na své nohy, tak mi bylo jasné, proč Ben drží v ruce zapálenou zápalku.

„Co se bude dít dále?" zeptal jsem se.

Zprvu neodpovídal, ale poté bez špetky emoce hodil zápalku k mým kotníkům. „Myslím, že to brzy poznáš." zavrčel. Naskládané stohy papíru okamžitě chytly jasným plamenem. Kouř, který z nich stoupal ke stropu, mě štípal do očí. Nic jsem neviděl. Přes ten dým nebylo vidět ani na krok přede mě. A stále narůstal. Něco těžkého dopadlo k mým nohám. Zvedly se jiskry, které propalovaly díry do mého oblečení. Byl to celý roj jisker, které stoupaly ke stropu, kde tančili ten nejkrásnější tanec v celém vesmíru.

„Dnes zemřeš. Zabiju tě, tak jako si ty zabil mého syna!" řval přes burácející oheň Scott. Nemohl jsem rozluštit další slova jež už neměla takové štěstí a nedostala se přes ohnivou clonu. Oheň postupoval stále výš a výš po mém oblečení. Rozpaloval mi v žilách krev. Proudila celým tělem a roznášela adrenalin do všech koutů.

„Ne, dnes ne." zašeptal jsem zapalujíc své ruce mocným plamenem. Provazy povolily, ale pod nimi byly smyčky z kovu, který pohlcoval moje schopnosti. Ale já se nehodlal vzdát. Ne dnes, ne v budoucnu. Už se nechci vzdávat!

První, co jsem ucítil byl náhlý úbytek sil. Připadal jsem si jakoby někdo sebral skoro všechnu mojí sílu. V jeden okamžik jsem mohl nechat roztavit všechny stěny, ale v další už jsem nebyl schopný zapálit si ani ruku. Dolů po předloktích stékal roztavený kov. Pálil všechno, co mu přišlo do cesty s výjimkou mého těla. Hodinky, které jsem celé ty dlouhé roky nosil, zmizely jako první. Roztekly se stejně snadno jako ledová socha. Než jsem si stačil uvědomit stav věcí, tak jsem spadl na zem.

Všude kolem mě se rozlétla oblaka popela, jisker a plamenů jež dorážely na zbytky oblečení. Zůstal jsem ležet na zemi. Neměl jsem dostatek sil jen na zvednutí hlavy. Ale stále dokola jsem si v hlavě opakoval, že mu nedopřeji ten pohled na to, jak prosím o svůj život. Ne! Jsem bůh ohně a toho nemůže někdo jen tak upálit na hranici jako pouhou čarodějnici. Možná, že spálí všechno kolem, ale já znovu povstanu z popela jako fénix. Postavím se jim zas a znovu, jen abych je jednoho dne porazil. Prohnal jejich zkaženými srdci ohněm ověnčený meč svého otce. Abych jim ukázal, že nemají šanci zvítězit nad jakýmkoliv bohem!

Zařval jsem. Nebyl to ale výkřik bolesti, ale bojechtivý výkřik někoho, co už nemá, co by ztratil. Zvedl jsem se na rukách. Bojoval jsem se svým vlastním tělem, které nechtělo abych se zvedl. Ale když už jsem stál na rukách, tak jakoby přepnulo na záložní zdroj energie a já se mohl postavit. Ruce mu až po lokty vzplanuly modrými plameny. Oblizovaly své rudé bratry a jeden po druhém je dusily pod svými nápory. Dokážu to! Dokážu se odtud dostat! Odejdu pryč i kdybych musel celou budovu srovnat ze zemí. Udělám to, protože já jsem oheň! A oheň se ničeho nebojí!

Kolem těla se mihla šmouha. Nezřetelný obrys nějaké věci, která vší silou narazila do pravého stehna. Ostří projelo hladce kůží i svalem a zastavilo se až o kost. Náraz otřásl celým mým tělem. Nestihl jsem ani vykřiknout bolestí, protože tma mě pohltila ještě dříve než moje tělo dopadlo na zem. Byl jsem pryč a všechno se zase podělalo...

*

Říjen 16, 2018 12:49

Probudilo mě něco příjemného šimrající mě na tváři. Nahmatal jsem ztuhlými prsty vlasy, které mi stále spadaly do obličeje, přejížděl jsem po nich jemně prsty. Každá vteřina, kdy jsem je hladil mě naplňovala pocitem bezpečí a útěchy, kterou jsem potřeboval. Byl jsem v bezpečí. Konečně se svou rodinou, která mi pomůže. Pomůže mi s tou sekerou ve stehnu nebo už dokonce pomohla.

„Zítra je taky den, Oxano." přešlo mi přes rty. Mělo to vyznít něžně, ale můj hlas zněl jako skřehotání vrány. Potřeboval jsem se něčeho napít. Čehokoliv! Jen se napít. Měl jsem tak rozpraskané rty a vyprahlé hrdlo. Cokoliv, co by jen smazalo tu měděnou pachuť krve z mých rtů. Nechtěl jsem myslet na to, co se stalo v té místnosti s Benem. Ne, byla to minulost a té je lepší se nedotýkat.

Neodpověděla, což mi bylo divné, jelikož moje manželka nikdy nevynechala ani jednu příležitost k odpovědění něčeho peprného. Třeba jen spí, blesklo mi hlavou, a já bych měl také. Potřebuji načerpat novou sílu abych mohl bojovat se svým zraněním. Ještě na pár hodin zavřu oči a prospím se... ale stále mi něco nesedělo. Otevřel jsem oči. Polední světlo svítilo přes průsvitné růžové závěsy. Vykreslovalo na podlaze růžové stíny táhnoucí své paprsky po celé délce pokoje.

I přes to, že jsem neměl brýle jsem poznal, že to co hladím nejsou Oxaniny tmavé vlasy. Vylekaně jsem vyskočil na nohy a sletěl přímo na zem z vysoké postele. Skoro jsem si vyrazil dech. Lapal jsem na zemi po dechu s pohledem upřeným do stropu. Šmátral jsem rukama po přikrývkách postele, prsty se zachytily o sloupek postele. Vytáhl jsem hrudník na postel, kde jsem se zastavil abych popadl dech.

„Tohle bude tvoje." řekl ženský hlas. V natažených rukách mi něco podávala. Vzal jsem brýle a nasadil je na nos. Díval jsem se do obličeje pohledné ženy, která seděla na posteli. Dlouhé světlé vlasy jí splývaly v pramenech do poloviny zad. Lehce se usmívala zatímco jeden z pramenů namotávala na dlouhý ukazovák. Na tom by nebylo nic špatného kdyby nebyla nahá a mezi ňadry se jí neleskl můj řetízek od Oxany.

„Líbí se ti?" zeptala se jemným hlasem a zvedla do výšky řetízek s přívěškem ve tvaru dvou propletených ptáčků s dlouhými ohony. „Dal mi ho pan Ray jako záruku, že budu mlčet." usmála se a odhalila řadu perfektních zubů. Odvrátil jsem od ní zrak, aby mě nemohlo zradit mé vlastní tělo. Ne, tohle se nemělo stát. Proč mluvila o Rayovi? Co všechno má s tímhle společného?

„Je to můj řetízek." natáhl jsem k ní prosebně ruku. Když jsem se chtěl natáhnout, tak mi pravým stehnem projela ostrá bolest, která mi podlomila kolena a já spadl opět z postele. Žena se nade mě sklonila, ve tváři se daly vyčíst starosti. Do tváře mi spadaly světlé vlasy. Ze stolku jsem sebral nůž a přiložil jej k jejímu krku.

„Kde to jsem?!" zařval jsem. Díval jsem se jí do očí ve kterých byl vidět strach, ale ne o sebe, ale o někoho jiného. Byl to strach matky o dítě. Zoufalé matky přehlížející zajetí jejího dítěte. Nespouštěl jsem pohled z jejího obličeje. Čekal jsem, protože nic jiného nezbývalo. Nic jiného už ani nebylo. Musel jsem vyčkávat jako šelma před útokem, jinak by se všechno pokazilo.

„Ale no tak, Jamesi, přece by si neděsil takto oddaně pracující ženu. Nebo ano?" ozval se za mými zády dobře známý hlas. Odtáhl jsem nůž z hrdla nahé ženy, která se okamžitě vzdálila z mého dosahu. Jen tak dále. Chci aby měli strach, protože to jediné je drželo v uctivé vzdálenosti.

Podíval jsem se na Raye. Stál na prahu dveří s obličejem skrytým ve stínu. „Kde to jsem a proč si té ženské dal můj řetízek?!" řekl jsem ledovým hlasem nepřipouštějící nějakou emoci. Dělo se něco, čemu jsem nerozuměl a dohánělo mě to k šílenství.

„Všichni víme, že se musí odměňovat věrní a ti nevěrní se musí trestat." dlouhým krokem zamířil ke mně. Co chce u všech bohů dělat?! Nebyl čas na paniku. Nebyl čas a nic. Mohl jsem jen bezmocně ležet, protože jsem neměl dostatek sil na to se ubránit nebo se jen zvednout. Čekal jsem na svůj osud. Jen jsem tiše ležel a vyčkával. Nebyla totiž jiná možnost.

Vzduchem se rozzpívala čepel vytažená z pochvy. Táhlý zvuk, který mnou projel jako nůž jež jej následoval o pár vteřin déle. Vzduch se naplnil měděnou pachutí krve. Pachutí kvůli které začala žena jako pominutá ječet. Jen ať se nikomu jinému nic nestane. Pohlédl jsem Rayovi do očí. Viděl jsem zradu, odhodlanou zradu ke které jsem byl celé ty měsíce slepý. Vždycky mě nesnášel, ale kvůli sobě musel dělat, že jsme nejlepší kamarádi. Nenáviděl jsem ho za to. Lhal mi od samého začátku a já jej za to zničím! Zničím jej i když mi to bude rvát srdce na kusy. Budu proklínat ten den, kdy jsme se poprvé setkali, ale nic už jeho hrdlo nezachrání. Ví toho příliš a je si toho vědom. Moc dobře ví, že jeho hrdlo je už dávno propadlé a nemá již, co by mohl ztratit.