Říjen 11, 2018 6:31

Příjemný pocit rozpaloval jeho útroby jako nezkrotný požár. Otupoval jeho smysly jako ten nejúčinnější alkohol. Vedle sebe cítil teplo Oxanina těla, které s pravidelným oddechováním kolébalo jeho mozek stále do dalšího spánku. Ale on už nemohl spát. Musel ještě pod rouškou noci zmizet a navrátit se do budovy OPO. Byl jako zloděj ve své vlastní domácnosti, nemohl tu zůstat i kdyby si to moc přál. Musel okamžitě odejít, jinak to bude mít nedozírné následky.

Převalil se na druhý bok. Ale tohle všechno bylo ještě daleko. Zbývalo stále několik hodin než donesou do jeho pokoje oběd. Ještě tolik hodin, jež mohl strávit s Oxanou v posteli. Každý sen se ale dříve nebo později rozpadne když se na něj moc spoléhá. Stejně jako mnoho snů před tímhle se i tento rozpadl na tisíce dílků, které ani ten nejzručnější řemeslník nemohl nikdy opravit.

„Jamesi?" ozvala se po jeho pravici. Odpověděl jí jen pouhým zamručením, které mohlo znamenat cokoliv. „Měl by si vstávat."

„Co když chci zůstat po zbytek dne s tebou, v téhle posteli?" zeptal se bůh ohně rozespale. Pod peřinou ale rychle nahmatal její ňadro a stiskl jej. Posadil se na posteli, když jej plácla přes ruku, a raději se díval jak z něj i z jeho ženy sklouzává přikrývka. Škoda, že se nenatáhl pro brýle dříve. Mohl by alespoň vidět, proč mu jeho přirození zase ztvrdlo. Raději se podíval do Oxaniných očí, protože kdyby to neudělal, tak by se po ní vrhl.

Usmála se na něj. „Sám víš, že tohle nemůžeš. Přesvědčoval si mě o tom celou noc." vstala z lůžka vydávaje se sbírat kousky jejich oblečení poházené po zemi, kam je v noci v zápalu vášně odhodili. Sebrala z čela postele své šaty. Přičichla si k nim a zmuchlané je zase upustila.

„Možná, že jsem něco takového říkal, ale i tak bych raději byl tady." zvedl se. Dlouhými kroky došel ke své ženě. Vytrhl jí z náruče oblečení jež odhodil na postel za sebou. Chtěl jen jí. Zas a znovu by jí nutil šeptat jeho jméno dokud by neměl dost. Chtěl, aby se její drobné ruce tak šikovně dotýkaly jeho těla. Potřeboval to, protože pokud by to neudělala dobrovolně, tak by ji přirazil ke stěně a vzal si tohle všechno násilím.

„Vzpomeň si na organizaci." zastavila jej veliký kus od sebe, aby jí nemohl políbit, neboť sama věděla, že by jeho kouzlu podlehla. Věnovala krátký pohled k jeho rozkroku. Bylo milé, že jí rád zase vidí. Chtěla se k němu přitulit a ještě naposledy ho pustit do sebe předtím než odejde, ale zarazila se. Krev kanula z jeho nosu na bradu, krk a nahou hruď. Stékala ve velikých kapkách až na podlahu.

Ne, pomyslela si, tohle ne. Ne teď. U všech bohů, nenechte ho takhle trpět. Bůh ohně si ztěžka sedl na okraj postele. Popadl své tričko a přiložil si jej k nosu, aby zastavil příval další krve.

„Co bych měla dělat?" vychrlila panicky. Sedla si k němu snažíc se přijít na nějaký způsob, jak mu pomoci. Nemohla tušit, že její manžel dokázal svůj záchvat přemoci, ale krev už zastavit nedokázal.

Pod tričkem se ušklíbl. „Momentálně nic. Jsem v pořádku, ale budu potřebovat další hadr." otřel si zasychající krev z hrudi a odhodil špinavé tričko na zem. Vyměnil jej za kapesník, který mu podala. „Měla si pravdu. Budu se muset vrátit... Je mi to líto." objal jí kolem ramen volnou rukou. V hlavě se mu honily myšlenky na další dny, jež bude muset strávit v pokoji v budově organizace. Snažil se je zahnat daleko za okraj svého vnímání.

Zapudil myšlenky a raději se podíval na Oxanu. Byla tak krásná v raním slunci, které natahovalo své zlaté prsty přes okno do jejich pokoje. Měl rád sluneční paprsky šimrající jej na tváři. Byla to jedna z věcí jež mu v cele chyběla. Stačil jen malý okamžik a už zase seděl v temné místnosti. Všude kolem něj byla tma a on v ní seděl na tvrdé a studené zemi. Byl sám. Nemohl čekat, že by jej někdo zachránil, protože nikdo nemohl nahlédnout do jeho duše, tak jako to uměla Lea. Nikdo takový na celém světě už neexistoval. Lea, která byla ta jediná, už celý rok nebyla v zemích živých. Bloudila daleko od něj a stejně jako on, tak i ona byla osamocená i když kolem ní bylo tolik lidí. Oba byli od sebe tak daleko, ale oba věděli, že ten druhý je sám.

James si toho byl vědom skoro každý okamžik, který strávil odděleně od své rodiny. Nemohl být sám, protože tolik let před Leou byl samotný v Sídle bohů. Nechtěl už zažít to, co předtím. Potřeboval mít důvod, proč se vracet domů. Jen jeho rodina jej držela daleko od myšlenek na sebevražedný útok na OPO. Kdyby tady nebyla, tak by už dávno naběhl do jedné z budov. Spálil by je všechny na popel. Zničil by všechny své nepřítele, aby už nemohli ublížit jeho blízkým. Zabil by je všechny a klidně obětoval i sám sebe, jen aby už konečně ukázal lidem, proč se mají obávat všech bohů.

„Polib mě." zašeptala se rty jen malý kousek od jeho. Hleděl jí do očí snažíc se z nich vyčíst, co se jejich majitelce honí hlavou. „No tak. Za pár minut budeš muset jít a já se s tebou chci rozloučit." vzala jeho ruku a navedla ji ke svému břichu. Vyměnili si krátký pohled, který znamenal mnohé, ale ani jeden to nemyslel tak, jak to mohlo vypadat. Políbili se. Nebyl to dlouhý polibek, ale za to byl jeden z nejsladších jaké si za celou noc dali.

„A jak se se mnou chceš rozloučit?" zeptal se s výrazem plným nechápání. Snažil se působit, že už jej nemůže nic překvapit, ale už dávno pochopil, že svět je jedno veliké překvapení, které nemůže za své stvoření.

Oxana se usmála. „Včera jsem si ještě nebyla jistá tím zda jsem těhotná, ale dnes to vidím jinak." nechala ho ať i nadále drží ruce na rostoucím břichu. „Vím, že už nemá smysl bát se o to, jak by se dala budoucnost změnit. Nyní je důležité starat se o tento okamžik a o naší rodinu." vyprostila se z jeho sevření a s úsměvem odešla na druhou stranu pokoje. „Ale dárek ti dám až se oblečeš. Protože už se opravdu blíží čas tvého odchodu."

Po celou dobu, co se oblékal, tak k němu byla otočená zády. Hleděla ze střešního okna na probouzející se Prahu. Drobná snítka prachu tančila kolem ní v paprscích slunce. V nich stála bohyně plodnosti a lásky jejíž vlasy získaly svatozář a modré oči zářily jako safíry. Nahá pokožka dostala zlatý odstín rozlévající se po kůži a odhalující její křivky. James pro tento okamžik neměl slov. Chtěl si zapamatovat tento okamžik a přehrávat si jej v hlavě kdekoliv bude cítit samotu.

Vykročil ke své ženě dobře si vědom, že látka jeho kalhot se v rozkroku nepříjemně napíná. Zastavil se před Oxanou skoro na vzdálenost napřažené paže. Moc dobře věděl, že pokud by přistoupil až k ní, tak by se na ní vrhl. Ona to tušila také a proto proti tomu nic nenamítala. Hleděli si navzájem do očí ani jeden nemaje zájem o promluvení. Oxaně se rozzářily rozpřažené ruce až po samé lokty. Modrá záře s příměsí purpuru tančila po její nahé pokožce uvolňujíc do vzduchu vůni čerstvě posekané trávy. V každé dlani se objevila jedna věc, ale než si je její manžel mohl lépe prohlédnout, tak zmizeli za zády bohyně.

„Levá nebo pravá?" zeptala se nevinně. Usmívala se jakoby lesk ze slunce přešel do ní. Její úsměv ho hřál ještě dlouhé dny poté a slíbil si, že nikdy nevybledne.

„Vážně si musím vybírat, když víš, že jediné, co chci jsi ty?" ušklíbl se. Možná, že by to ještě jednou stihli. Bylo by to jenom na chvilku, ale i to by jim stačilo. Jen pár minut spolu a pak by mohl s klidným srdcem odejít.

„Ale pane Pattersone, tohle se přece nesluší. Raději vybírejte." nechala jej aby položil dlaň na pravé rameno. „Je to tvoje finální rozhodnutí?"

James přikývl. Ruka se zaťatou pěstí se objevila před ním. „Klekni si a otoč se." zašeptala. Rozepnula řetízek a dala mu jej kolem krku. Na jeho hruď zlehka dopadl přívěšek ve tvaru dvou ptáčků tvořících svými ocasy spletené srdce.

„Tohle si nemusela." otočil hlavu na ní zlehka líbajíc její krk. Oxana se pouze usmála a podala mu druhý dárek. Byla to fotografie pořízená v dubnu, sotva pár dní po narození Evelie. Byla tam celá jejich rodina. Všichni vypadali úplně stejně jako v těchto minutách. James stál v objetí s Oxanou uprostřed a kolem nich byli jejich děti se svými partnery nebo dětmi. Na rozdíl od reality, ale všichni na té fotografii vypadali šťastně i když v těchto dnech byli sraženi na dno a každý se trápil vlastními myšlenkami.

*

Říjen 11, 2018 7:59

Stříbrný řetízek se v raním slunci leskl. Odrážek zlato a sám vrhal stříbro na stěny a strop v pokoji. Ve zlaté záři tonuly jeho prsty na nichž sluneční paprsky vykreslovaly zřetelněji ošklivé jizvy. Všechno se zdálo v pořádku. Stihl se v čas navrátit do svého pokoje, tak aby nevzbudil žádná podezření a snědl celou snídani, kterou mu před deseti minutami přinesl jeden z jeho dozorců. Nyní ležel na posteli prohlížejíc si dárek od své milované ženy. Konečně po tolika dnech cítil, že má hlavu tak čistou. Bylo to jakoby všechny jeho špatné myšlenky po darování toho řetízku odešli. Věděl, že za to ale může pouze čas strávený s Oxanou. Ještě pár dní v téhle budově a bude se moc nepozorovaně vyplížit. Ještě poslední hodiny a konečně se bude moc natrvalo vrátit ke své rodině, kterou tak miloval.

Převalil se na pravý bok. Stěnu měl nyní před očima, ale on nespouštěl pohled z řetízku. Měl by své ženě také darovat nějakou drobnost. Věděl, že tohle obyčejné páry dělají, ale oni na takové věci neměli nikdy čas. Možná byli nesmrtelní, ale času se jim dostávalo žalostně málo. Všechny krásné dny strávené společně bledly s porovnáním s hrůzami, které je čekali v budoucnosti. Nikdy nebyl čas vyjadřovat si lásku jinak než jen pouhými doteky, polibky a tichým šeptáním do vlasů. Nebylo možné dávat si dárky, jež by stejně museli zanechat na místě, kde by je OPO chytla.

Tady byl čas jen na činy. A ty zůstávají věčné. Možná časem vyblednou, ale nikdy neztratí svou hodnotu. Byl čas na veliké činy, které si žádali veliké duše. Museli se konečně postavit svému nepříteli a ukázat mu, že nejsou tak slabá kořist za kterou je měl. Ukážou jim, že i ovce může silně kopnout, když se bude cítit ohrožená. Zatlačí své protivníky na druhý konec ringu a budou vyčkávat na další útok. Oni přece ví jakými slabinami oplývají. Znají je lépe než kohokoliv jiného. Ale jediné, co musí udělat je bojovat! A nikdy se nevzdat snu, který je požene dopředu! Nesmí se zastavit před ničím a nikým, protože oni jsou bohové! A ti vždy vítězí!

Paprsky slunce sklouzávaly po stěnách jeho pokoje přerušované dlouhými stíny mříží. Nebude to už dlouho trvat a bude moct odejít. Kdyby jen tak mohl uspíšit to čekání. Ne, bude trpělivě vyčkávat na vhodný čas, protože kdyby se to snažil urychlit, tak by se jisto jistě něco nepodařilo. Bude to jen pár dní a poté zmizí jako pára nad hrncem. Nikdo nebude mít ani ponětí, kam mohl zmizet. Najdou ho, až to on sám uzná za vhodné.

Dveře do pokoje se s hlasitým zavrzáním otevřely. Bůh ohně schoval řetízek pod tričko a pohlédl lenivě ke vstupu. Na prahu stála Tina osvícená sluncem, ale přes její obličej se táhly dlouhé stíny. Prohlížel si jí, ale stále nebyl schopný říct, co mu přijde na jejím obličeji jiného. Ale něco to přece bylo. Nebyla to ta Tina, které mu už tolikrát vyhrožovala a pokoušela se jej porazit. Ne tahle Tina vypadala, že jí trápí něco úplně jiného. Ale co by to mohlo být? Nevěděl, zda tato žena má někde daleko od všeho rodinu, ale kdyby přece jen měla, tak by tipoval, že se někomu z nich něco stalo.

Byl si tím jistý, ale jen do té doby než na něj vyštěkla. „Vstávej z té postele a okamžitě mi řekni, jak si se dnes v noci dostal z téhle cely!" zařvala na něj. Kdysi dávno by sebou možná i trhl, ale dnes ne. Nebude se klanět před nikým takovým. On byl bůh ohně a rozhodl, že už se nebude klanět před nikým. Přesto ale vstal. Dal si dobře záležet aby vypadal rozespale, což v jeho stavu nebylo nijak těžké.

„Jak bych se měl podle tebe odtud dostat?" nevinně se usmál opírajíc se o stěnu s rukama nenuceně podél těla. Její pohled jej probodával skrz na skrz, ale ani to nemohlo odhalit řetízek pod tričkem a přeloženou fotku rodiny pod polštářem.

„Jsi vychytralý bůh ohně, takže se nesnaž mi mazat med okolo huby. Já moc dobře vím, že tuhle noc si v téhle posteli nespal. Stačí se na tebe podívat a hned vím, že si někde šukal a mě zajímá kde!" strhla z postele přikrývku a pokračovala. „Možná, že nevím, jak si se odtud dostal, ale rozhodně vím jaké si poté podnikl kroky. Oxana tě stále i potom roku chce ve své posteli, když určitě ví, koho všeho si musel ojet?"

James na ní vrhl nepřátelský pohled. „Do mé ženy se navážet nebudeš, protože ona za nic nemůže! Vždycky to bylo jen mezi mnou a vaší organizací, takže to tak i zůstane. Mě si klidně urážej, ale na mojí rodinu nesáhneš." zavrčel výhružně.

Spálil by jí. Spálil by je všechny. Jen kdyby nevěděl, jak by na tom poté byl. Nechtěl se stát vrahem nevinných lidí. Nechtěl být vůbec vrah, ale také věděl, že cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Jeden den mohl být chirurgem, ale v ten další už mohl klidně zemřít a dostat se na cestu boha ohně. Nebylo možné předstírat, že je normální člověk. Nestárl, rozuměl každému jazyku na Zemi, ale přesto to nejdivnější by bylo jen jeho jméno. Už byl tolik let po smrti. Pro tolik svých přítel a příbuzných byl už tolik let mrtvý, že kdyby se vrátil prohlásili by jej za podvodníka, protože by neunesli tíhu pravdy.

Ten mladý chirurg, který vyrazil v ten osudný den do práce, zemřel. Na jeho místo nastoupil ohnivý bůh, protože žádný obyčejný chirurg neexistoval. Vždy byl jen ohnivým bohem, ať už dělal cokoliv. Nemohl popřít čím byl, je a bude. Bylo to jeho součástí stejně jako u jiných jí byla jejich práce. Ne, on nikdy neměl na výběr. Vše, co se dělo, se dělo z určitého důvodu a on si toho byl vědom. Nemohl nic udělat proti sledu událostí, ale mohl pouze zajistit, aby se stali, tak jak se mají stát.

„Myslíš, že mi v tom zabrání někdo jako ty? Tady nemáš žádnou moc. Jsi jen hromada sraček, když dřepíš v téhle cele a čekáš na vhodný čas k útěku. Nejsi ničím a nikdy někým nebudeš. Pro celý svět si vrah, lhář a podvodník, ale pro mě nejsi nic." odmlčela se aby mohla posílit svá slova. „Tvůj otec byl někdo, ale ty jsi jen stínem jeho samého. Jsi stejný jako on a to tě staví do pozice, ve které nemáš šanci být někým. Ne, jsi pouhá kopie někoho, kdo raději zvolil smrt než aby se pokusil s námi bojovat. Jsi nic a vždy jím budeš."

Nečekala ránu, která by mohla přijít. Nečekala, že se proti ní bůh ohně konečně postavil. James jí ale popadl pod krkem a silně jí přirazil zády ke stěně. Ze zad až na zem spadl dolů jeho plášť, který ještě více než obvykle měnil svůj vzor. Zvedl jí do výšky, aby se jí mohl dívat do očí. Aby se mohl dívat, jak se svíjí a prosí o uvolnění stisku. On také prosil, prosil všechny bohy ať tohle vyjde. Muselo to vyjít, protože jinak ztratí moment překvapení a bude obtížnější utéct.

„Možná, že tohle nic ti konečně ukáže za co se opravdu vyplatí bojovat." jeho ledový hlas se odrážel od stěn.

Mnohokrát se odrazil a zdeformoval, ale jeho chlad došel až k Tininým uším. Došel a zase odešel. Vyděšeně hleděla do jeho očí, které plály jasným plamenem. A ona konečně pochopila. Pochopila, že nikdy nebude možné jej ani nikoho jiného z bohů úplně zlomit. Vždy vyplují nad hladinu aby mohli ještě jednou stanout před svým nepřítelem. A porazí jej. Zničí je všechny do jednoho, protože jsou bohové a ti se nezastaví před nikým a ničím.

Uvolnil své sevření a nechal jí spadnout na zem. Otevřel okno. Jediným dotekem roztavil mříže. Jen jediný dotyk proměnil železo na vroucí hmotu stékající po stěnách budovy. Vyskočil na parapet až se za ním plášť nadmul jako něco zpola živého. Jen jediný okamžik a vyskočil by ven. Zmizel by ve velikém městě a oni by už jej nemuseli nikdy najít. Ale ten okamžik nikdy nenastal.

Pokojem zavibrovala příšerná rána a kdokoliv, kdo by nakoukl do dovnitř by spatřil Tinu lapající po dechu a Bena stojícího nad bezvládným tělem boha ohně. Ben Scott svíral v ruce tác z jídelny a nevěřícně se na něj díval. Nemohl uvěřit, že jím zastavil boha, který měl mnohonásobně větší moc než on.