Říjen 10, 2018 21:18

„Možná, že bych byl ochotný na něco takového přistoupit, ale kdo mi zaručí, že to vyjde? Mám obětovat nenarozené dítě, aby mohlo jiné žít?" Benedikt rozhodil frustrovaně rukama. Bylo až k nevíře, jak moc se za ten měsíc mohl stát ochranitelským pokud se jednalo o bohyni smrti. „Stále zapomínáš, že to bude moje dítě, které by mělo být obětováno! Můj první potomek má být zabit organizací, protože to jinak nejde."

Rezignovaně jsem spustil ruce dolů. „Podívej se na to takhle, Bene, pokud je nebudeme moci vyměnit, tak celé božstvo čeká zkáza. Dostali jsme se svými chybami do slepé uličky jejíž stěny jsou vysoké. Nemůžeme je přelézt ani přeskočit a křídla nám ještě nenarostla. Jsme zahnaní do kouta jako vystrašení ušáci. Není kam utéct, protože Osud chce, abychom konečně bojovali a my budeme muset bojovat. Jiná možnost nám nezbyla." oplatil jsem mu pohled do jeho modrých očí. Byly tak moc stejné jako ty Oxaniny. Plné nezkrotného moře nebo noční temnoty. Nemohl jsem se před nimi schovat nebo lhát. Tyhle oči by pravdu našli a lež by hned prohlédly. Nebyla jiná možnost, než vyložit karty na stůl a čekat, jak to celé dopadne.

„Mohla bych k tomu také něco říct?" ozvala se Smrt sedící s nohama pod sebou na posteli, kterou sdílela s mým synem. „Bude to také moje dítě... Promiň, Bene, ale musím se připojit na stranu tvého otce. Není jiná možnost než tohle... Ať už je budoucnost jakákoliv, tak nemusí být ještě horší." zvedla se a ladným krokem zamířila k Benediktovi. Objala ho kolem krku nutíc ho, aby se díval do jejích očí. „Za tím dítětem je budoucnost, ale bez něj je před námi jen zkáza." políbila jej na tvář čekajíc jestli něco řekne.

„Pokud k tomu mám co říct já, tak je mi opravdu líto, že to musí být tahle, ale stejně jako ty, tak já jsem otec. Chápu tíži toho rozhodnutí a vím jaké to je přihlížet smrti svého potomka." cítil jsem jak mi do podvědomí žene osten smutku. Tlačil na všechny hradby, které jsem si vytvořil a nutil je přeskupit svoje síly. „Ty jsi Jamese nepoznal, ale to ti nemohu mít za zlé. Byl to můj prvorozený. Můj první syna na kterého jsem byl po právu hrdý. Říká se, že muži nepláčou, ale já jsem brečel... Možná ne v ten okamžik, kdy zemřel, ale oplakal jsem ho skoro měsíc předem. Celé noci jsem nemohl spát, protože vědomí smrti mého syna mě dohánělo k šílenství. Zkus se nad tím zamyslet takto, prosím."

Benedikt mi věnoval dlouhý pohled plný zadržování emocí. Snažil se udržet všechny pocity pod kontrolou, zastavit je zatažením za otěže a nechat je hluboko v sobě. Chtěl je pohřbít a už nikdy se k nim nevrátit. Smrt se k němu natáhla a objala ho. Zlehka ho políbila na tvář lechtajíc jej na obličeji svými vlasy.

„Vím, co tím chceš říct a určitě to i chápe, Jamesi. Ale nemůžeš po něm chtít takové rozhodnutí, když se jen před půl hodinou dozvěděl, že jsem těhotná. Proberu to s ním sama a pokusím se, aby to pochopil z té strany jaké si to ty nastínil." lehce se usmála. Můj syn jí k sobě přitáhl. Potřeboval najít její náruč a nechat se ukolébat její láskou. Potřeboval mít svou ženu u sebe, být v ní, a poté si s ní promluvit a rozhodnout se podle jejich společného uvážení. Už jsem se měl k odchodu, když promluvil Benedikt.

„Možná, že tak nevypadám, ale už jsem se rozhodl... udělám to, protože není jiná možnost. Bohové potřebují všechny, kdo vládnou mocí, ale my si musíme vybrat jen jednoho z nich. A až nastane ten čas, tak budeme muset udělat tolik nepěkných rozhodnutí, které se nám budou příčit." společně se Smrtí si sedl na postel.

Věnoval mi jeden dlouhý pohled jež mě opět nutil přemýšlet nad ním. Byl můj syn, ale byl ode mě tak vzdálený, jak jen mohl být, aby nebylo jasné, že je to můj syn. V mnoha ohledech jsme byli odlišní jako holubice od havrana. Já byl ale špinavě šedá holubice ponořená až po konečky křídel v temnotě. On byl černočerným havranem, moudrým, ale jednajícím impulsivně. Oba jsme bloudili v temnotě bez šance nalézt cestu ven. Zůstali jsme bok po boku sami v dalekých hlubinách. Jeden druhého jsme mohli zachránit, ale zvlášť se nám to nemohlo podařit. Bylo na mně, abych jej popadl za ruku a vedl cestou ven. Natáhl jsem k němu v podvědomí ruku a vyčkával.

Naše pohledy se setkaly. Modré oči noční oblohy pohlédly do hnědých pevně chytajíc napřaženou ruku. Vytáhl jsem ho ven z kola zatracení, aby konečně mohl spatřit svět jakým je a jaký byl. Vyvedl jsem ho na světlo a čekal jestli opět nezatouží po tmě. Ale neudělal to. Zůstal stát ve světle čekajíc na jakéhokoliv nepřítele, který by chtěl ublížit jemu nebo jeho nejbližším.

Smrt si odkašlala. „To nebožátko budeme muset přeměnit v Johnova potomka, že ano?" výraz její tváře jasně napovídal, že ona se s tím již smířila.

Přikývl jsem dívajíc se stále spíše na svého syna vedle ní. „Oxana jej přemění až se narodí a budeme si pevně jisti tím, jestli si na své straně necháme dobro nebo zlo."

„Uvidíme alespoň své dítě? Chtěl bych alespoň vidět své dítě než jej obětujeme." řekl tiše. Přitáhl k sobě bohyni a přejel jí nosem po šíji. „Pojmenujeme ho jakoby to bylo normální dítě a také se o něj tak budeme ten krátký čas starat."

Dveře do pokoje se pootevřeli. Dovnitř vstoupil John s pohledem upřeným na hodinky. Zvedl pohled k nám lehce se usmívajíc pod drsným strništěm tmavě hnědých vousů.

„Máme celý čas." oznámil opírajíc se o dveře. „A teď se se mnou podělte o váš plán na poslední dny božstva, tak jak jsme ho znali tolik staletí."

*

Říjen 10, 2018 23:17

Oxana na mě upírala modré oči, které v tuhle noční dobu vypadaly tak dětsky. Svítily z její temnotou zastřenou tváře jako dvojice hvězdných safírů. Přitahovaly mě jako nejúčinnější magnet. Lákaly mě k sobě svou barvou a něhou, kterou slibovaly. Povalil jsem Oxanu do přikrývek. Už jen pár hodin a budu muset zase zmizet z jejich životů. Budu se muset vypařit jako pára nad hrncem s prvním paprskem zlatého slunce. Vyplížit se jako pouhý milenec od své ženy, jež ze všeho na světě miluji.

„Kdy budeš muset jít?" zeptala se mě, když jsem jí pomohl ze šatů, stahoval jsem jí z ramen ramínka líbajíc její krásný krk.

„Až k ránu," podíval jsem se jí do očí lehce se usmívajíc. „ale do té doby z tebe budu dělat pravou paní Pattersonovou." ruku jsem položil na její obnažené ňadro a vrátil se zpátky ke své předešlé činnosti. Nutil jsem jí křičet slastí a i když mě už prosila ať přestanu, tak jsem jí neposlechl. Celý dlouhý měsíc jsem jí neviděl a nyní jsem se rozhodl vynahradit si každý den, co jsme nemohli být spolu. Chybělo mi to, ale ne až tak moc bych Oxanu neposlechl když už opravdu nechtěla. Ulehl jsem vedle ní tisknouc hlavu k jejím prsům.

„Opravdu je nutné, aby se něco takového stalo?" zeptala se zadýchaně. Prsty čechrala moje ryšavé vlasy. Byly to ty samé prsty, které se mi zarývaly do zad po celou dobu našeho milování.

„Co tím myslíš? Stalo se mnohé a většina z toho si zasluhuje zamyšlení, zda to opravdu tak muselo být." odvětil jsem. Pohodlněji jsem si lehl snažíc se nevnímat tu příjemnou bolest z ranek na zádech. Kolikrát jen řekla moje jméno, když jsem k ní přirážel? Na tuhle otázku jsem sice neznal odpověď, ale já sám jsem vydechl její jméno alespoň tucetkrát. Moje sladká Oxana, ta která mě dokáže jako jediná přenést na druhý břeh vesmíru.

„Myslím tím naše nenarozené dítě... Jamesi, ono se ani nenarodí." snažila se udržet slzy, ale i tak jich pár spadlo na polštář. „John říkal, že ten čas už pomalu nastává. Blíží se konec tohohle příběhu a já nechci aby skončil špatně-" nechala se ode mě obejmout. Přivinul jsem jí k sobě jako malé dítě plačící kvůli příšeře pod postelí.

Políbil jsem jí na čelo. „Nemůžeš přece přestat věřit, že to zvládneme. Vždy budu stát po tvém boku a držet tě nad hladinou. V dobrém i ve zlém si společně poradíme proti komukoliv, kdo by se odvážil mezi nás nebo naši rodinu vrazit kůl. Společně to dokážeme, ale každý sám jsme jen nepatrný kousek velikého stroje. Ani hodiny nemohou fungovat pokud jedna část chybí. Stejně tak nemůže fungovat naše rodina." pohladil jsem Oxaniny dlouhé vlasy. Stačila jen tak malá chvilka abych pochopil, že nic není jako dříve a že se všechno řítí do náruče zkázy. Ale mi jsme to vzdát nemohli. Před námi už skončilo mnoho bohů, ale mi jsme byli ti, co svůj úkol dokončí.

Pohladil jsem jí po tváři zraněnou rukou. Vzala mě za zápěstí a položila dlaň svou hruď, na místo, kde pod pokožkou tepalo srdce. Usmála se na mě jako se měsíc směje každé ráno a noc na slunce vycházející nebo zacházející na opačné straně Země. Brzy jsem opět pochopil, proč jsem se do ní zamiloval. Nebyl to nejen její neodolatelný úsměv, ale také to jak rychle si mě dokázala získat. Políbil jsem Oxanu stejně jako v den, kdy jsme se poprvé milovali. Byl to už daleký rok, který v našich myslí byl natolik vzdálený, že se nezdál jako ten předešlý.

Přitiskl jsem své čelo k jejímu a zblízka se podíval do modrých očí. Zašeptal jsem jedinou větu. Větu jež mě tolik nocí držela nad hladinou. Byla to jediné, co mě v ty dny zbývalo a stejně jako sloužila mě, tak poslouží i mé ženě.

„Vše, co děláme, děláme pro naši rodinu." zašeptal jsem sotva slyšitelně. Modré oči jako jediné prozradily pocity své majitelky. Když tato slova odplula do temné noci, tak se černé zorničky rozšířily natolik, že okolo nich zůstal jen tenký proužek duhovky.

Políbila mě. „Dobrá, ale dokážeme unést takové břemeno? Budeme moct v noci klidně spát s vědomím, že se děje, co se děje?" zeptala se mě. Stále mi hleděla do očí, ale tentokrát s novým odhodláním, které jsem na její krásné tváři viděl nejraději.

„Dokážeme unést i vydržet všechno, co před nás Osud postaví. Máme stále nějaké karty, které můžeme vyložit na hrací desku a jednoho dne i doufat, že nad ním zvítězíme. A teď už by jsme měli jít spát. Zítra je také den..." lehl jsem si pohodlně do přikrývek. Když Oxana dlouho neulehala vedle mě, tak jsem jí popadl kolem pasu a stáhl ji k sobě. Přetáhl jsem přes nás deku pevně svírajíc Oxanu v objetí. Než jsem ale mohl zabořit obličej do hřívy tmavých vlasů, tak se na mě podívala.

„Souhlasím s tím, že by jsme se měli trochu prospat, ale chtěla jsem ti říct... nemusíš přece odcházet. Organizace neví, že tady jsi a nemají žádnou šanci tě tady najít." řekla nesměle tušíc, kam se dostaneme. „Mohl by si s námi zůstat. Naše děti tě potřebují a já také. Možná ještě více než oni."

„Musím jít... A ty to moc dobře víš. Kdyby OPO zjistila, že jsem tady, tak sem pošlou agenty. Chytnou vás a zavřou spolu se mnou na místa ze kterého není úniku. Budeme v temných celách bez oken, bez jídla a pití. Každý bude sám a sám také bude uvažovat o všem, co v životě udělal špatně." odvětil jsem pochmurně. Potřeboval jsem se vyspat. Ukradnout si pro sebe pár hodin spánku, jinak se neobnoví všechny moje síly, které jsem spotřeboval při přemístění.

„Jsi unavený, proto říkáš takové věci." zašeptala. Pohladila mě po tváři. Prsty zabloudily k jizvě na čelisti a nutily mě trhnout hlavou. Bylo to už tolik let, ale rána byla stále čerstvá. Byla jako otevřená zlomenina, která se nikdy úplně nezahojila a na každém kroku mi to připomínala. Zavřel jsem oči nechávajíc se ukolébat k nejlepšímu spánku za poslední dny.