Říjen 10, 2018 19:36

Lindiň dům vypadal opuštěně. Nikde nesvítila vždy přítomná světla, která navozovala pocit bezpečí. Okno do Lindiny pracovny bylo temné, což bylo v tuhle večerní dobu zarážející. Tak jsem se přece jen spletl? Řekl si v duchu James. Podařilo se mu jen tak tak nenápadně opustit svůj pokoj v budově OPO. Stejně jakoby mohl být dům opuštěný, tak by také mohl být plný jeho rodiny a zhasnutá světla mohla být jen kamufláží.

Vyrazil k domovním dveřím. Kapuci staženou do čela stáhl až teprve, když stál ve stínu dveří. Zazvonil dvakrát krátce a po půl minutě dlouze. V zámku zarachotil klíč a ven vystrčila hlavu Linda. Přelétla pohledem Jamese od hlavy až k bosým chodidlům a poté se lehce usmála.

„Ani nevíš, jak ráda tě zase vidím." ustoupila ode dveří, aby mohl projít do zdánlivě opuštěného domu. Když se za ním zavřel vstup do budovy, tak se kolem něj prosmýkla stařenka Linda.

„Potěšení je i na mé straně." zazubil se bůh ohně. Levačku vytáhl z kapsy mikiny přecházejíc po chodbě se zadumaným výrazem. „Kde jsou?"

„Na tohle bys mohl přijít sám." odvětila jízlivě žena. „Znáš přeci tenhle barák lépe než já. Tak je najdi, já si s dovolením půjdu udělat čaj." jak řekla, tak také udělala. Zanechala boha ohně uprostřed haly, kde se sám ocitl mezi stěnami. Přemýšlel.

Když ho konečně napadlo řešení, tak vyběhl s lehkostí dravé šelmy schody po dvou. Mířil přímo nahoru na půdu, zde, jak doufal nalezne svou rodinu v bezpečí a šťastnou. Uprostřed schodů se ale zastavil. Co když nahoře nikdo není a Linda si z něj jen krutě utahuje? Nechtěl být nikomu pro smích. Chytl se za hlavu ztěžka se posazujíc na volný schod. Nebyl si už jistý ničím, co se tento den stalo. Byl na pokraji svých fyzických ale i psychických sil. Nechtěl už žádné pokusy o jeho obehrání. Nikdo vyšší než on se jej stále snažil připravit o všechny karty. Sebrat všechny esa, která za svůj život nasbíral. Uloupit mu je a nechat jej ve hře o život spadnout až do pralesní ligy. Ten někdo chtěl, aby ukázal všechny své triumfy. Chtěl mít konečně jistotu, že už jej nebude moci přehrát. Stačil k tomu ale pouze jediný chybný krok a už prohrával.

Povzdechl si. Potřeboval, aby z něj spadla tíže té hry. Nechtěl už hrát s Osudem o svůj život, štěstí už jej opustilo a on už nemohl vyhrát nic víc než jen svůj život. On ale potřeboval životy i své rodiny. Potřeboval hrát i o ně, ale už neměl co vsadit. Nebylo o co hrát na oplátku a Osud chtěl jen silné hráče, kteří mají co nabídnout. Opřel si hlavu a kolena snažíc se zahnat své pochmurné myšlenky do nejzazšího kouta své rozvrácené mysli. Zhluboka se nadechl a vydechl, aby si pročistil hlavu. Potřeboval se zbavit všech myšlenek na hraní karet s Osudem. Byly to ale špatné karty a James byl špatný hráč. Bytost, která seděla na opačném konci stolu, se na něj z pod kápě usmívala. Karty, jež držel Osud v rukách s dlouhými prsty byly jako vždy triumfální. Už před mnoha lety je mohl složit všechny na stůl a ukončit tuhle partii, kterou už před tím hrál celá staletí s Rigreosem. Nyní už měl přes půl století nového hráče a užíval si to. Tenhle hráč sice nebyl tak silný, aby jej alespoň jednou ohrozil, ale měl rodinu se kterou by jej porazit mohl.

Stačilo by jen vzít si karty od jeho potomků a už by vyhrál. Porazil by nejlepšího hráče ve vesmíru. Ale tohle bůh ohně nevěděl. Nemohl ani vědět, že se Osud všemožně snaží zabránit mu ve výhře.

Temná hospoda byla vylidněná. Hospodský utíral pult nejšpinavějším hadrem, který kdy bůh ohně viděl. Jednou za čas si změřil jediné dva hosty, kteří stále seděli nad partií karet. Přelétl pohledem z boha ohně v plášti s mečem u boku na Osud zahalený v plášti z temnoty vesmíru. Nikdy mu neviděl do tváře, ale i tak z něj měl posvátnou úctu. Celá staletí svou hospodu nezavřel, ale dnes už nastal čas. Musel zavřít, protože ten zamaskovaný si řekl jen o tolik let.

„Hospoda zůstane otevřená jen do té doby než porazím boha ohně Rigreose a jeho syna Jamese." řekl mu v den, kdy se všechno ve vesmíru změnilo. Až později, mnohem později zjistil, že v ten den se narodil první bůh ohně. V jeho hospodě se objevil až o mnoho let později.

Přišel společně s tím zamaskovaným a společně s ním po dlouhých staletí i odešel. O dvacet let později se zde Osud zjevil s dalším hráčem podobným bohovi ohně jako vejce vejci. Už spolu hráli bezmála přes padesát let a štěstí nováčka jej brzy opustilo. Osud vyhrával a nehodlal se svého vítězství vzdát. On vyhraje, jako vždy. Porazí svého protivníka, který nemá šanci. Nikdo proti Osudu ještě nevyhrál, protože on ho vyhrát nenechal.

Karty byly vyloženy na ušmudlaný stůl plný rýh a fleků. Stačil jen jediný okamžik a bůh ohně by prohrál, ale on rozložil karty na stůl velice pečlivě. Nalezl mezi nimi krále s ohnivou korunou na tmavých vlasech. Celé dlouhé roky byl zespoda přilepený ke kárové sedmě, ale nyní, když šlo do tuhého se ukázal a oddálil bohův konec ve hře o život. Byl to jediný triumf, který jej zachránil.

„Stále jsem ještě neprohrál." ušklíbl se bůh ohně sbírajíc své karty. Na stole zůstal pouze král, který jako jediný držel svého majitele nad vodou. Byl jeho záchranou brzdou.

„Ale brzy už ano." ozval se hluboký hlas z pod kápě. Patřil zároveň do minulosti, přítomnosti ale i budoucnosti. Zároveň byl tichý a hlasitý jakoby řval z plných plic. Osud byl velký hráč a nikdy neprohrával. Vždy vítězil, ať už byl jeho protivník kdokoliv. Zničí svého protivníka a stane se vítězem toužícím, ale někdy prohrát. Poznat porážku a konečně se před nikým sklonit. Možná, že čas jeho první prohry se přiblížil.

*

Říjen 10, 2018 20:48

Dveře se otevřely se slabým zavrzáním. Do potemnělé místnosti vstoupila vysoká postava, jejíž stín se hrůzostrašně vykreslil na protilehlé stěně. Benedikt ležící na pohovce s hlavou na Smrtiných stehnech se ani nepohnul. Vypadal, že spí, ale i přes svůj ospalý vzhled byl plně čilý. Po otevření dveří sice sebou nehnul ani o kousek, ale Smrt jej hladila po tmavých vlasech.

„Nevypadáš zrovna zdravě." usmála se bohyně smrti dál probírajíc prsty kudrlinky Benových vlasů. „Ale v téhle době málokdo z nás tak vypadá."

„Jak si vedl Benedikt?" zeptal se tiše přecházejíc k prvnímu křeslu. Přelétl pohledem oba bohy, kteří spolu v těchto zlých časech sdíleli jednu postel i své rozvrácené životy.

Její oči se ve světle lampy zaleskly. „Ze začátku byl opravdu poctěn, že k němu máš takovou důvěru. Ale jak dny ubíhaly a vše se komplikovalo, tak častěji za nocích vyhledával moji náruč." sladce se usmála. Přejela prsty po jeho tváři vyhlazené spánkem. „Měl si pravdu... Potřeboval někoho, kdo by ho vyvedl z temnoty, do které upadl. Byla hloupost, že jsem měla strach. Teď, když jsem spolu, tak konečně vím, co je opravdová láska." nahnula se co nejblíže k bohovi ohně. „A myslím si, že jsem těhotná." usmála se jako sluníčko. Bylo to zároveň ten nejhezčí úsměv, ale také ten nejvíce strašlivý.

„Jsem rád, že si s ním šťastná." podíval se na svého syna. „Kde je Oxana, potřebuji vidět hlavně jí." pokusil se působit nenuceně. V duchu byl ale nervózní jako mladík před první nocí se ženou. Miloval svou bohyni lásky a plodnosti, ale také věděl, že pokud bude spát, tak nebude mít jinou možnost než si lehnout po jejím boku a usnout. Ale on nechtěl spát. Chtěl jí držet v náruči, líbat její bělostnou šíji a přitom hladit vlny jejích nezkrotných vlasů. Musel jí mít u sebe, aby jí mohl líbat, držet jí kolem pasu a konečně po tolika dnech být s ní.

„Dříve než půjdeš za mou matkou, tak si promluvíme spolu." ozval se Benedikt, který zvedl hlavu ze Smrtina klínu.

„Ty jsi celou dobu vzhůru?" James na svého syna vytřeštil oči, ale i přes své pohnutí si zachoval vnitřní klid. „Samozřejmě, mělo mě to napadnout. Nikdy bys nenechal Smrt samotnou, když očekáváš můj příchod. John se občas jako brácha hodí, že?" usmál se bůh ohně pohodlněji se uvelebujíc v křesle. „Předpokládám, že se mnou budete všichni chtít mluvit, takže, kde mám zbytek své rodiny?"

Benedikt objal Smrt kolem pasu. „Možná, že k večeři zbyly nějaké šunkofleky." řekl zadumaně nechávajíc bohyni, aby jej pohladila po tváři. James se na něj nechápavě díval, ale poté, co se dveře do další části podkroví otevřely mu bylo jasné, že to byl smluvený signál. Byli tak opatrní, jak by chtěl on, aby byli. Benedikt se od něj naučil mnoho, ale ani on sám to všechno nevěděl. Byl na něj hrdější než na jiné. Jeho nejstarší syn s Oxanou byl v mnoha ohledech jiný než on, ale také zdědil spoustu zkušeností a vlastností.

Do pokoje vešel John s malou Evelií v náruči. Lehce se usmíval, což na jeho vždy vážné tváři působilo cize. Jeho úsměv byl ale hřejivý a dokázal pozvednout nejednu duši padající na dno. Za jeho zády se schovávala drobnější Martina s velikým břichem. Trochu se na boha ohně usmála, ale nejvíce si všímala Evelie v otcově náruči. Oxana se objevila v obložení svých dětí. Po levici kráčela Eleanora a po pravici Tom jehož vlasy, který byly kdysi světle hnědé, byly nyní opravdu světle blonďaté. Nádherné modré oči upíral na svého otce, který se kvůli němu obětoval.

„Šikovná taktika." zazubil se bůh ohně na svou rodinu. „Jsem tak rád, že vás zase vidím. Chyběli jste mi, všichni." rozcuchal Johnovi vlasy. Zářivě se usmál, když po něm syn šlehl nevraživým pohledem a prohlédl si z blízka svou malou vnučku. Polechtal jí zlehka po bříšku užívajíc si malou pěstičku, která sevřela jeho ukazovák. Konečně se cítil, že žije. Měl na blízku svou rodinu, jež mu vždy připomínala za co bojuje. Ona jediná jej držela nad hladinou, když bylo nejhůře.

„Všechno se tak moc změnilo." ozvala se Eleanora s tváří plnou vlídného úsměvu. „Ale i přes ty změny tu stále jsme a ještě dlouho budeme."

James ji vřele objal. Do vzduchu se uvolnila vůně čerstvého manga a páleného dřeva. Otec s dcerou si pohlédli do očí oba se usmívajíc. Do trojice k sobě přibrali Toma, který sice nebyl Eleanoře, jako svému dvojčeti, podobný, ale jako jeho sestra byl ke svému otci vždy milý. Všichni tři stáli dlouhé minuty v hloučku a vyměňovali si drobnosti. Usmívali se na sebe zatímco si povídali, co se jim stalo během uplynulého měsíce.

Nakonec se James vymanil z jejich sevření a pohlédl na svou ženu. Vytáhl z kapsy mikiny přeložené listy papíru, které podal Johnovi jenž je přelétl pohledem a předal je svému mladšímu bratrovi. Všichni Pattersonovi se stáhli do svých místností, kde měli spát zanechávajíc hlavy rodiny samotné. Bůh ohně nespustil pohled ze své ženy. Pomalým krokem k ní došel aniž by přerušil jejich pohled. Překročil malý stolek a vzal svou milou do náruče. Jejich rty se podvědomě spojily. Byl to sice jen měsíc, během kterého se neviděli, ale i to pro ně bylo jako několik staletí. Jeden potřeboval druhého, protože jen když byli spolu, v sobě, tak se cítili celí.

„Chyběla si mi." zašeptal do jejích vlasů, jenž s něhou hladil. Vzduch se plnil jejich společnou vůní, která prostupovala pokojem jako vánek. Naplnila jejich chřípí a usadila se na mysli každého z nich. Nebylo možné vyprostit se z náruče toho druhého.

„Celé noci jsem na tebe myslela.Nemohla jsem spát. V mé posteli bylo tolik místa." dívala se mudo očí hladíc jeho tvář po drsném strništi zrzavých vousů.„Potřebuji tě po svém boku, aby mě tvoje paže drželi anechtěli mě pustit. Jinak nemohu usnout. Chtěla bych tě zasecítit v sobě, tvůj zrychlený dech na svém krku a jméno, kterévždycky řekneš, když společně odplujeme do říše ténejkrásnější slasti." všimla si jeho hladového výrazu, kterýse na pár vteřin změnil v překvapený. „Nic neříkej,"položila mu prst na rty. „Vždycky když se do mě uděláš, takřekneš moje jméno. Přejde ti přes rty jako rychlá modlitba,není víc než jen výdechem. Je pouze sladkým výdechem, kterýzmizí v okamžik, kdy jej zaslechnu." políbila jej na spánek.Chtěla, aby jí povalil na zem a konečně rozsekl do napětí mezinimi. Bylo přímo hmatatelné, stačilo, aby sundala ruce z jehoramen a přesunula je směrem k rozkroku. Nemohla se dočkat nadnešní noc, ale věděla, že i on bude chtít zodpovědět párotázek.

„Byl ten dopis pravdivý?" zeptal se. Byla to první a poslední otázka, co jí ten večer takhle o samotě položil, ale byla tou nejvíce zapeklitou. Možná, že byla bohyní plodnosti, ale v tyto dny si nebyla jistá ničím.

„John podle spirály času říká, že ano. Ale já-" zajíkla se. Osvobodila svoje tělo z jeho sevření. Posadila se do velikého křesla. Snažila se nebrečet, ale její pocity byly silnější než ona sama. Po tvářích se jí koulely slzy kopírující svou drahou ladné křivky jejího obličeje.

Bůh ohně si k ní přisedl, objal Oxanu kolem ramen a povzbudivě zašeptal: „Ale ty si nejsi jistá." odmlčel se, aby jí setřel palcem slzy z lící. „Není přece jedno zda jsi těhotná nebo ne? Budu tě milovat i přes tohle všechno. Půjdu pro tebe až na konec vesmíru jen, abych tě našel a osvobodil z pout, do kterých se sama zavíráš. Ale já to s tebou nevzdám. Budu tu vždy, pro tebe, ať už bude cokoliv. Nevzdám se té naděje, že bychom jednou mohli žít v poklidu v Sídle bohů. Nikdy se takové budoucnosti nevzdám." políbil jí na tvář. Pohladil bohyni po vlasech, které byly jako nezkrotné vlny. Zraněná levačka projížděla mořem vlasů a její majitel pokračoval v hovoru.

„Budu si muset promluvit s Benediktem a Smrtí, poté se k tobě vrátím a podíváme se na to, co by se dalo dělat s tvým těhotenstvím." neposedné prsty sjížděly po jejím stehnu a chtěly zamířit až pod lem šatů. To ale bohyně nedovolila a hodně rychle svého manžela vyprovodila z pokoje.