Říjen 2, 2018 20:37

Strávil jsem v té místnosti skoro měsíc. Měsíc každodenního ponižování, které ničilo mé tělo, ale nemohlo zadusit plamen, který se ve mně rozhořel po obdržení dopisu od mé milované. Ani jeden z těch mužů nemohl zadusit tak mocný plamen jen svými urážkami a kopanci, jimiž mě při nich častovali. Ne, ani jeden mi trvale neublížil, protože už jsem zase létal nad nekonečným mořem. Cítil jsem vítr ve vlasech a mořskou sůl sice štípající v ranách, ale byl jsem živý. Konečně po tolika dnech jsem se cítil, že doopravdy žiju. Už jsem nepřežíval jako spousta ubožáků, kteří to mají za jediný smysl života, ne já žil a těšil se ze všeho, co mi může život nabídnout.

Moje stoupání vzhůru, ale nemilosrdně zarazil žalářník. Přestal mi úplně nosit jídlo a jen jednou za čas mi přinesl alespoň sklenici vody. Moje tělo sice chřadlo, ale můj duch sílil s každým dnem, kdy jsem byl stále více odhodlaný se z této protivné místnosti dostat. Až jednoho dne si mi podařilo. V ten den jsem děkoval snad všem bohům, protože další dny bych už bez jídla nevydržel.

Dveře se tiše otevřely. Dovnitř proklouzl Ray v bílém plášti s kufříkem v ruce. Přelétl místnost pohledem vydávajíc se ke mně. Celou cestu si něco mumlal pod vousy, ale i tak, když si ke mně sedl, se na mě usmál.

„Jak dlouho už jsi tady?" zeptal se mě zvedaje mojí levou ruku do výše, aby si jí mohl prohlédnout. Nebylo to už nejhorší, protože jsem obětoval pruh trička a prsty si přivázal k sobě, aby mohli srůst, co nejrovněji. Zbytek jsem nechával na mém těle, které bylo v mnoha ohledech jiné než obyčejného člověka.

„Mohl by to být dobře měsíc jako jediný týden." řekl jsem potichu, neboť jsem měl vyschlé hrdlo. Podíval se mi do tváře, která musela být už jen stínem té, kterou viděl, když jsme se poprvé setkali. Položil mi ruku na čelo, aby zjistil, zda nemám teplotu. Když byl se vším spokojen, tak se vrhl překontrolovat moji levou ruku.

Pracoval pomalu ale velice metodicky. Po celou dobu se mě vyptával na různé zranění, které objevil na mém těle. Od ošklivých podlitin, přes řezné rány hluboko do masa až po pouhé oděrky, jsem mu vysvětlil, kdo za ně může a proč jsem je získal. Vydržel jsem opravdu hodně a nic během žádného výslechu neprozradil. Častěji jsem neřekl ani slovo, abych si nevykoledoval svou poznámkou kopanec navíc, ale i přes to jsem pár ran navíc schytal už jen pro potěšení muže, který mě vyslýchal.

Ray zvedl oči od práce. „Odvedu tě odtud. Williams proti tomu nic nenamítal, když jsem jej o to požádal. Řekl mi pouze, že se o tebe mám postarat a přidělil ti jiný pokoj." pomohl mi zvednout se na nohy a za podpírání jsme opustili místnost, která se stala mojí noční můrou.

Odvedl mě do veliké místnosti plné stolů a chvátajících lidí. Musela to být jedině jídelna, ve které se stravovali všichni zaměstnanci OPO. Usadil mě ke stolu v jednom z rohů. Řekl mi, ať na něj počkám, protože mi půjde sehnat něco k jídlu. Já i můj žaludek jsme s tím okamžitě souhlasili.

Možná, že jsem vypadal jako naprostá troska, ale ve svém nitru jsem schovával obrovské zásoby energie a své božské síly. Sklopil jsem oči ke stolu, dobře si vědom každého pohledu, který na mě procházející lidé upřeli. Nevšímal jsem si jich jako oni si po většinu času nevšímali mě. Potřeboval jsem spát. Byl jsem tak unavený, že kdybych se s velikým sebezapřením nesnažil zůstat bdělý, tak bych už dávno spal s hlavou na stole.

„Hej, Rayi! Co tady dělá ten tvůj domácí mazlíček?!" ozvalo se z druhé strany místnosti. „Williams by nic takového nestrpěl a já taky ne! Odmítám jíst ve stejné místnosti jako ten vrah!" od pár dalších lidí se ozvalo souhlasné zabručení a pokývnutí hlavou. Zvedl jsem oči od stolu a mezi pohybujícími se lidmi jsem vyhledal Raye s tácem jídla.

Neudělal jsem nic, když zleva přiletěl pomeranč a zasáhl mě do ramene. Ani jsem se nehnul když další kousek ovoce přiletěl přímo do mého obličeje. Neudělal jsem nic, protože mě už nudilo jak se mi všichni vyhýbali obloukem. Byl jsem odstrčený až na samý okraj společnost a stále byl zatlačován hlouběji do samoty. Nevadilo mi to. Nechtěl jsem mít s těmi lidmi nic společného, stejně jako oni nechtěli mít nic se mnou.

„Snaž se jíst pomalu a nevšímej si jich. Je to jen banda hlupáků." šeptl ke mně Ray pokládajíc na stůl tác plný jídla. Na talíři byly položené dva krajíce chleba a vedle něj stál jogurt s malou lžičkou položenou vedle. V misce vonělo čerstvé ovoce, hrozny, kousek jablka a dokonce i polovina pomeranče. Nad tím vším stála sklenice plná průzračně čisté vody po jejíž stěnách stékaly dolů kapičky, jak byla voda studená.

Popadl jsem pomeranč a hladově se do něj zakousl. „Naučil jsem se je ignorovat. Nebude to zase o tolik jiné než nevšímat si Williamse." odvětil jsem s plnou pusou. Sklopil jsem zrak k tácu, když kolem procházela skupina mužů v dlouhých pláštích bílé barvy.

„To věřím, ale i přes to si z nich nic nedělej. Neznají tě jako já a proto jsou podezřívaví." sebral mi z tácu hrnek s čajem, kterého jsem si předtím nevšiml. Z kapsy pláště vytáhl lahvičku a nalil z ní požehnaně do hrnku, čímž doplnil hladinu až k samému okraji. „Stále máš v sobě tu látku, proto tu stále bude stejný způsob léčení. Nebo ne?" zeptal se se zdviženým obočím.

„Začal jsem s tím bojovat." připustil jsem hltajíc kousky chleba jen tak rychle, abych se jím nezadusil. „Při mírnějším záchvatu jsem schopný zmocnit se kontroly nad svým tělem a vyhrát nad ní." vytrhl jsem mu zničenou levačkou hrnek z ruky a zhluboka se napil.

Jeho pohled mě probodával skrz na skrz. Cítil jsem se před ním jako nahý i když jsem byl oblečený v nejlepším oblečením za poslední měsíc. Byl to jeden z pohledů, které mi vždy věnoval Williams. Byl plný zadumání a zvažování postupu proti síle jež jsem vládl. Možná, že jsem ho překvapil, ale i přes to nedal znát ni z toho, co se mu honilo v hlavě. Nemohl jsem vědět, jak moc se stal tento okamžik usvědčující. Ale v té době jsem mu ještě plně důvěřoval. Nyní, když píšu tyto řádky jsem zarmoucen jeho počínáním a přemýšlím kolik by toho bylo jinak kdyby nebyl takový jaký byl ty dny, co ještě stál na mé straně.

*

Říjen 3, 2018 16:33

Seděl jsem na měkké posteli ve světlé místnosti s jediným oknem, které mi poskytovalo výhled na rozlehlé ulice pode mnou. Mohl jsem se volně pohybovat mezi čtyřmi stěnami. Celé hodiny jsem proto stál u okna a díval se do nebe. Potřeboval jsem se konečně nadechnout čerstvého vzduchu, cítit jemný vánek, který by mi čechral vlasy a pohrával si s vousy. Otevřel jsem okno dovnitř, protože venku byly mříže, jež mě měly udržet uvnitř.

Vlahý podzimní vánek se prohnal pokojem. Shodil ze stolu všechny papíry, které jsem měl popsané svým rukopisem a hodlal jsem je založit do svého deníku. Bylo mi jasné, že o nich Williams ví, ale proto tady byly. Stály v nich jen události, které se staly když jsem byl pod zámkem.

Sebral jsem ze země hrst papírů. Přelétl jsem je pohledem usmívajíc se při vzpomínce na vzkaz od mé milé Oxany. Položil jsem papíry zpět na stůl lehce se usmívajíc. Sedl jsem si na židli a brýlemi, které mi byly navráceny, jsem zatížil hromádku, aby nemohla uletět. Bylo mi báječně i přes to, že jsem byl zavřený v jediné místnosti se svými myšlenkami, které se velmi často toulaly okolo mé rodiny. Musel jsem se z téhle budovy dostat. Přidat se ke své rodině ať už byli kdekoliv. Bylo mi ale jasné, že určitě nebudou v Londýně, protože Michael byl předveden přede mě. Museli se skrýt někde jinde a moc dobře museli vědět, že já vím o tom místě také.

Zhluboka jsem se nadechl. Pokud se odtud dostanu, tak mám dost velikou šanci, že je najdu, ale i tak jsem nemohl spoléhat jen na svůj úsudek. Ale věřil jsem, že dokážu najít a sevřít svou Oxanu v drtivém objetí. Chyběla mi více než jsem si kdy připustil. Potřeboval jsem jí mít po svém boku, za nocích se jí dotýkat a usínat s nosem plným její vůně. Potřeboval jsem jí cítit pod sebou, být v ní a zaposlouchat se do nejhezčí hudby na světě, což byly její vzdechy. Nebylo to sice možné, ale věděl jsem, že až jí uvidím, tak se na ní vrhnu před zraky celé rodiny.

Temné noci s ještě temnějšími sny mě přenášely do hrůzných míst, které jsem už nikdy v životě nechtěl vidět. Jednou jsem byl v krví potříštěném Sídlo bohů, jindy zase ve své staré cele, ale pokaždé tam se mnou byla ona. Držela mě nad vodou stejně jako mě po probuzení stahovala dolů. Nutila mě někdy se celé hodiny převalovat pod přikrývkou s neutichající erekcí. Byl jsem natolik bezmocný, že jsem se nesnažil ani nemyslet na ní. Místo toho jsem každou volnou chvíli strávil plánováním cesty ven. Přemítal jsem nad způsoby, které mi můj mozek dokázal nabídnout.

Opřel jsem se pohodlněji o opěrku židle a vyhlédl z okna. Sluneční paprsky vykreslovaly na podlaze dlouhé stíny mříží, které jako jediné navozovaly pocit vězení. Vánek vcházel do pokoje, kde si pohrával s papíry zatíženými brýlemi. Snažil se je odvanout pryč, ale i přes všechnu snahu zůstávaly stále na svém místě. Zbývalo už jen pár hodin než padne tma a s ní noc. Noc, kdy se město probere k životu a bude žít úplně jiný život než přes den. Mohl jsem uvažovat nad tím, co v tento čas dělá moje Oxana. Mohl jsem jen doufat, že na mě myslí a dělá si stejné starosti o mě jako já o ní. Dal bych mnohem víc než by bylo moudré za jedinou noc s ní. Potřeboval jsem jí, ale bylo mi jasné, že momentálně je pro mě nedostupná jako svoboda. Byla tak blízko, ale přitom tak vzdálená jako Sídlo bohů. Jen hloupý optický klam ji dělal bližší než ve skutečnosti byla.

Musím ale vymyslet, jak se odtud dostat. To je nyní můj hlavní a největší problém. Jak se jen dostat ven? Okna jsou příliš vysoko. I kdybych dokázal zničit mříže z kovu, který pohlcoval moje schopnosti, tak je jen mizivá šance, že se udržím s mojí levačkou na římsách. Mohl jsem stejně dobře jako slézt až dolů sletět hned na začátku sestupu a srazit si vaz. Tohle jsem nemohl riskovat a ani dopustit.

Dalším způsobem by mohly být dveře, které ale byly ve dne v noci hlídané nejen ozbrojenci, ale také kamerami. Neměl bych šanci vyhnout se všemu, co by proti mně použili. Proti těm gorilám jsem byl bezmocný jako malé dítě. Teda pokud bych je neproměnil v hromádku popela ještě než by vůbec stačili popadnout zbraně. Mohl bych je sprovodit ze světa natolik rychle, že by ani nepípli, ale nepřišlo mi to čestné. Nechtěl jsem nikoho z nich zabít. Dal jsem slib, že nezabiju a už dvakrát jsem jej porušil. Dvakrát jsem připravil muže o život. Vzal jsem život, který mi nepatřil. Udělal jsem něco k čemu jsem se zavázal, že nikdy neudělám. Byl jsem z toho mnoho dní na dně a nechtěl jsem si ty dva dny prožít znovu. Chtěl jsem jen pryč. Opustit tuhle místnost. Volně se projít po ulici, slyšet zpívat ptáčky v lese. Zabořil bych bosé nohy do koberce mechu a spokojeně celé hodiny bloumal po lese bos. Chtěl jsem prostě pryč.

Možná, že jsem nemohl pryč dveřmi ani oknem, ale mohl jsem obětovat mnoho svých sil porvat se se samotným pokojem. Mohl jsem prostě sebrat všechny síly a přemístit se pryč. Bylo mi ale jasné, že bych neměl šanci utéct před nimi. Našli by jen zbyteček mé moci a podle její stopy by se mi pověsili na paty. Dohonili by mě, přivlekli před Williamse, který by mě zase srazil na kolena. Stačila by jen jedna nestřežená chvilka a bylo by po všem. Celý tenhle krásný sen by praskl jako mýdlová bublina. Splaskl by jako zhoubný otok a nechal by mě zase zavřeného v temné cele bez oken. Byl bych jen sám ve tmě. Sám a ztracený, bez naděje pohlédnout ještě kdy v životě na svou rodinu.

Nemohl jsem něco takového odpustit. Jsem bůh ohně! A toho nezastaví žádné mříže! Zničím všechny okovy, kterými mě chtějí spoutat. Roztavím je. Nezbude z nich více než jen prach. Zničím všechny, kdo se mi jen postaví do cesty, protože já jsem James Patterson! Jsem bůh ohně! Stejně jako byl bůh ohně můj otec Rigreos a postavím se všem, kdo budou mě nebo mé rodině chtít ublížit!