Květen 16, 1991 10:54

Objevili se v kruhové místnosti vytyčené štíhlými sloupy z mramoru. U každého ze třinácti sloupů stál trůn pro jednoho ze třinácti bohů zasedajících na poradách. Zrovna v  tento čas se konala porada všech bohů, a tak byly všechny trůny,až na jeho a trůny pro bohy dobra a zla, obsazeny. Z každého trůnu, až na ten jeho a trůny pro bohy dobra a zla, hleděli na mladý pár oči. Nějaké modré, jiné zase hnědé a nějaké dokonce zelené, ale ať byly jakékoliv, tak hleděly na boha ohně a jeho přítelkyni.

Poradní místnost, která byla samým srdcem Sídla bohů, se v mnohém podobala hodinovému ciferníku, jen s tím rozdílem, že místo čísel stály trůny. V pomyslném čele stál trůn pro boha času. Stejně jako všechny ostatní byl vyroben z leštěného kamene bledé barvy. Nebyl to ale mramor, ze kterého byly vytesány sloupy za každým z trůnů. Byl to bledý kámen v barvě měsíčního svitu, který jasně zářil když skrz otvor ve střeše pronikaly paprsky slunečního světla.

Po pravici věčně zachmuřeného Otce Času, který byl nejstarším bohem, měla svoje místo prohnaná bohyně smrti.Po pravici byl připravený od samého počátku věků temný trůn pro boha vládnoucí všemu zlu, stínu a noci. Jako jediný trůn v místnosti, snad jen s výjimkou toho bohyně dobra, byl zdobený temnými stíny vířícími kolem něj jako závoj mlhy. Naproti němu přes celou síň stálo jeho dvojče. Trůn bohyně či boha dobra, světla a dne, zahalený do věčného svitu slunce. Slunce a Měsíc dělila jen veliká mozaika vesmírného stromu jménem Ivignustil, který táhl své větve daleko do vesmíru. Jeho kořeny sahaly hluboko do spirál času a jeho koruna tonula v budoucnosti. Byl mezi světem živých a světem mrtvých, pro všechny se stal symbolem předělu mezi vším, co si je natolik odlišné.

Právě proto v seděli bohové ovládající opačné síly naproti sobě. Jamesův trůn stojící hned vedle toho Smrtina, byl naproti Gethysovi, bohovi vod. Husté tmavě zrzavé vlasy mu spadaly do poloviny zad a stejně dlouhý roztrojený plnovous pokrýval většinu jeho hrudi. Svalnatou hruď měl krytou zlatým brněním se zdobením v podobě podmořského světa plného ryb a korálů, které tak miloval. V levé ruce držel mohutný trojzubec, který měl jako jediný moc rozbouřit všechny oceány současně a způsobit tak zkázu celému světu během mrknutí oka.

Jako první prolomil hrobové ticho Otec Čas.„Kolikrát jsem ti říkal, že nemáš takto vpadávat na poradu?"zeptal se Jamese s ledovým klidem, ze kterého vycítil, že má problém a ne jeden.

„Asi stokrát, ale on se nikdy nepoučí."ušklíbl se Fertys, bůh nenávisti, rozvalující se na svém trůnu s pláštěm té nejčernější černi přehozeným přes hubená kolena. Zatahal se za bradku černých vousů opětovně se ušklíbajíc. Hnědé oči se zaleskly jako od světla tisíce svícnů přestože v místnosti nebyl ani jeden. Za jeho levým uchem a čupřinou neposedných vlasů černé barvy vykukoval konec krásného luku. Tmavé dřevo z vesmírného stromu bylo prokládáno tenkými proužky lesklého stříbra. Byla to mistrovská práce za kterou nebohý bůh musel zaplatit svojí nenávistí. Vyměnil s božským kovářem zbraň za jeden z pocitů, které od té doby neznal. Neuměl nenávidět. Mohl jen milovat nebo nemít rád, ale tak hluboký cit jako nenávist neznal.

„Fertysi!" okřikl starší bůh mladšího. Otec Čas přehmátl ve vrásčitých rukách hůl z prastaré větve Ivignustrilu, která postupem stáří zbělela na kos. Na její špici seděl jako vejce průzor do hlubokého vesmíru plného barev. Tu byl modrý a tamhle zase fialový. Někde byl zase temný jako temnota sama, ale jinde z něj zářily hvězdy jako oči v temnotě.

Sám bůh byl ale také zajímavá osobnost. Dlouhý vous Otce Času byl tak dlouhý, že ho měl přehozený přes ramena, aby na něj nešlapal při chůzi. Bílé chmýří, už jen zdánlivě připomínající vlasy, spadalo starému bohovi do poloviny zad. Světle modré oči, připomínající vodní hladinu,tak melancholické a plné trápení cizích, které jej zžírají.Volný modrofialový háv se táhl daleko za ním, stejně tak dlouhé rukávy ve kterých schovával spoustu věcí.

„Nyní mluví James, který si doufám uvědomuje,že by neměl takto bez ohlášení vpadávat na naše porady."přelétl nebohého boha ohně a jeho přítelkyni stojící uprostřed mozaiky. Stáli bok po boku, ruku v ruce hleděli na všechny bohy i bohyně, které seděli na trůnech všude kolem nich.

James se nadechl a pomalu i vydechl. Nesměl před nimi ukázat svou slabost. Jeho otec by se určitě nebál svých přátel a proto se nebude bát ani on. „Přišel jsem vám sdělit věc, kterou by jste měli rozhodně vědět. Smrt nás zradila a spolčila se s nějakou smrtelnicí." tvářil se smrtelně vážně.

Vyprávěl jim o svém dobrodružství v mrakodrapu a v posledních větách zvedl ruce do vzduchu jako jediný důkaz toho všeho. Nevěděl jestli mu věří, ale bylo mu to jedno. Hlavní bylo, že všechno, co se stalo bylo na světle světa. Nyní stačilo jen rozhodnutí Otce Času, které mělo nejvyšší váhu.

„Nemůžeš veřejně odsoudit svou manželku bez důkazů." upozornila jej Wyzara s nevrlým podtextem. Neměla nového boha ohně zrovna v lásce stejně jako toho starého. „A jak vidím, tak jediný důkaz, který si nám předložil jsou zničené ruce." zavrčela odhazujíc svůj světlý cop dosahující jí skoro až pod zadek. Skoro vždy měla vlasy spletené do copu, protože její jediná vášeň byl boj. Milovala válku, protože jinak by nemohla být bohyní války a zběsilosti.

Vděčně stiskla dřevěné topůrko její bojové sekery, která měřila přes polovinu její výšky. Když nyní byla postavená vedle trůnu, tak stojící bohyni dosahovala po prsa. Rytinami zdobené dvojité ostří dostalo podobu rozbouřeného nebesa bouře stejně zběsilé jako bohyně, které patřilo. Stejný vzor nesla i její bojová suknice, kterou překrývala rozepnutá vesta z tmavé kůže. Wyzara si nepotrpěla na parádu, její nejoblíbenějším oblečením byla kroužková košile nebo nějaká jiná část zbroje. Nepotrpěla si ani na barvy či cokoliv zdobného kromě přívěšku na koženém řemínku, který se vždy pohupoval mezi jejími ňadry.

„To nejsou moje ruce dostatečný důkaz?" zvedl do vzduchu roztřesené ruce po kterých se táhly ošklivé jizvy. „A NENÍ TO MOJE MANŽELKA!" vykřikl James v beznadějném boji proti bohům, kteří byli jeho jediná rodina do které nyní přibyla i jeho milá Lea stojící po jeho boku.

„Můžeš se trochu ztišit?" zašeptal Einnen. Držel se za hlavu stejně jako vždy, když jej James viděl. Vedle lokte na opěrce byla postavená nedopitá láhev vína rudého jako samotné rubíny. Einnen jako bůh moudrosti si vždy potrpěl na dobrém pití. Po většinu času byl stále nalitý, protože jak tvrdil, světu už vládlo tolik blbosti, že by z toho každý zblbnul, kdyby se neuměl odreagovat.

Nyní ale jeho zelené oči byly upřené na boha ohně. Hnědé vlasy měl jako vždy rozcuchané na všechny světové strany. Obličej nehyzdily žádné známky pití tolika alkoholu,protože jeho tělo už takovou dobu bylo dost imunní vůči jakémukoliv alkoholu říznutému lihem. Utřel rukávem rozlité víno po trůnu, ale na vínově červené košili už bylo tolik fleků, že se mezi nimi další brzy ztratil.

Na druhé opěrce stály váhy Afary, které na jedné z misek nesly nápis pravda a na druhé lež. Ale po většinu času spíše sloužili k porovnávání váhy láhví alkoholu. Einnen sice působil jako naprostá troska, ale i přes svůj zjev dokázal dobře klamat. Byl to nejchytřejší bůh v celém Sídle bohů o čemž se dalo utvrdit i z toho, že za ním i Otec Čas někdy chodil pro radu. Po většinu času si ale musel najít čas, kdy Einnen střízlivěl nebo si dával první láhev dne.

„Mám pocit, že se mi hlava rozskočí na dva kusy." zaskučel bůh moudrosti. Sklopil zrak k prstům na nohách snažíc se udržet obsah svého žaludku v sobě. Byl bledý jako stěna, ale jeho oči byly až nepřirozeně živé. Nic jim neuniklo a tak nebylo žádným překvapením, že si ihned všiml Leiny ruky propletené s prsty ohnivého boha.

„Dokud se neprokáže její vina, tak ji nemůžeme obvinit." zavrčel Gethys. Neměl boha ohně v lásce, proto si nikdy neodpustil žádnou poznámku na jeho adresu. Tvářil se sice netečně jako socha, ale všem bylo jasné, že kdyby mohl tak boha ohně zatluče pod zem.

„Říká kdo?" otočil se James přejíždějíc všechny přítomné pohledem jež dával jasně najevo, že pokud někdo něco namítne, tak bude mít problém. Nechtěl aby někdo cokoliv řekl. Chtěl jen aby mu věřili když přede ně předložil tak závažné důkazy.

„Říká celá rada bohů, kteří jsou přítomní na této poradě." odpověděl klidně bůh života. Pohlednou tvář měl zahalenou do oparu soucitnosti. Oči barvy té nejkrásnější modři, která se dala v celém vesmíru najít. Jen tyto oči rozjasňovaly jeho tvář beze známky vousů jež byla po většinu času zahalená stínem starostí. Prsty pravé levé ruky si odhrnul světlé vlasy z čela aby si mohl lépe prohlédnout drobnou Leu,která dokázala přilákat k sobě pohled každého boha v místnosti.

„Opravdu všichni?" James znovu obdařil každého pohledem. Nečekal, že by mu někdo odpověděl, když se všichni určitě potřebovali věnovat důležitějším věcem než byl on a jeho přítelkyně.

Odpověděl mu ale zase Áron, jehož modrý pohled přestal zkoumat Leu a přesunul se na něj. „Ano všichni."podíval se po zbytku božstva, které jako jeden muž pokývlo hlavami. Ušklíbl se pohazujíc si lahvičkou s živou vodou.Miloval ty chvíle kdy se nemusel chovat vážně, protože nejraději by se zase vypařil na Zemi aby mohl navštívit nejednu z dívek se kterými co noc spal.

Nejraději by si přes hlavu přetáhl svůj světlemodrý plášť a odešel. Nechtělo se mu tu jen tak nečinně sedět, když ze sebe mohl shodit všechno oblečení a ulehnout do postele vedle dívky. Už ho nudilo chovat se vážně, nesnášel když mu vysoké kožené boty tlačily prsty na nohách k sobě. Ale nemohl s tím nic udělat. Dokonce ani nemohl úmyslně zapomenout svou vestu ze světle hnědé látky. Musel přijít řádně oblečení, jak se na boha slušilo.

„Einnene, ty jsi bohem moudrosti, musíš přece vědět, že mluvím pouze pravdu." mladý bůh ohně hledal všechnu podporu, kterou mu byli ochotní ostatní bohové poskytnout. Ale nenacházel skoro nic. Bůh moudrosti a míru mu věnoval dlouhý pohled, ale neřekl nic.

Namísto něho promluvily Zyaris a Tearis. Byly si podobné jako vejce vejci v obličejích i postavách, ale jediná věc, která je od sebe odlišovala byla barva vlasů. Zyaris jako bohyně větru měla vlasy v barvě ocelově šedého nebe před průtrží mračen. Zato vlasy jejího dvojčete Tearis měly hnědou barvu, kterou na několika místech protínaly zelené prameny. Každá z nich vlastnila jeden z božských artefaktů, které před mnoha milióny lety vyrobil božský kovář. Symbolem větru se stal Cryojský roh vyztužený pláty stříbra s drobnou rytinou znázorňující obrazy lidí a zvířat. Její sestra dostala srp umožňující zúrodnit každou zemi, které se jen dotkl.

„Možná, že vidí pravdu, ale ani jedna z nás ti nevěří ani slovo." řekly jednohlasně jako jedna bytost a jedna duše. Byly jako dvě oddělené části jedné bytosti. Jedna bez druhé nemohla žít a bylo jasné, že pokud se jedné z nich něco někdy stane, tak ta druhá bude žít jen do té doby než svou sestru pomstí.

„Mě ale přísluší soudit jiné." zamumlal Einnen, který si během hovoru dvojčat přihnul z láhve. Rudé víno mu stékalo po bradě a po několika denním strništi. Tvář měl kamennou i přes všechno, co se za tu dobu událo. Nechtěl být nijak netaktní, ale bylo v celku těžké žít s tolika bohy v jediné budově. Kdyby bylo po jeho, tak se už dávno toulal daleko odtud a popíjel co hrdlo ráčí. Místo toho ale stále seděl na tom děsně nepohodlném trůnu a poslouchal tolik nudné řeči a hádky na které neměl náladu.

„Od toho jsem tu já." promluvil po dlouhé době Otec Čas, kterému v nepřítomnosti bohů dobra a zla příslušela pozice nejvyššího z bohů. Všichni se mohli hádat jak chtěli,ale rozhodující slovo měl stejně on. Všichni vždy uznávali jeho poslední slovo.

„Ale vždyť tu pravdu musíš vidět!" rozkřikl se na něj James. Nevěřili mu a jeho to sráželo na dno. Oni mu přece museli věřit! Byl jeden z nich a Smrt se postavila proti němu čímž se postavila také proti všem bohům. Tak proč  ona jen nečinně seděla na svém trůnu zatímco on musel stát uprostřed síně a snášet pohledy všech bohů? Kde byla v tento okamžik spravedlnost?!

„Obestírá tě temný stín, nikdo z nás nic nevidí. Měl by si se uklidnit. Neznamená, že když jsi nejmladší,tak že se tu můžeš rozkřikovat a veřejně vznášet obvinění."zabrblal Einnen zasněně při pohledu na láhev ve své ruce. Tvářil se tak láskyplně jako by se matka dívala na svého potomka.

„Nejsem nejmladší." namítl a chytil Leu za ruku. „Tohle je Lea-" do řeči mu ale skočila drobná bohyně lásky a plodnosti, která po celou dobu mlčela.

„Dva kteří jsou jedno." vydechla modrým mořem v očích rozšířeným do oceánů. Tmavé, až skoro černé vlasy spadající do poloviny jejích zad v hustých kadeřích, odhodila dozadu aby měla volný výhled na boha ohně. Jejich směrem upírala svůj modrý pohled a na půvabné tváři neskrývala výraz plný překvapení. Tmavě modré průsvitné šaty, zdobené jemnými flíčky různě fialových odstínů měnící svoji polohu při každičkém pohybu, spadaly na zem vedle jejího trůnu. Kolem útlého krku měla zavázaný průsvitný šátek z Lii, který dokázal v každém probudit lásku.

James na ní vrhl pohled, jež jasně říkal, že bere její větu jako podporu. „Přesně tak. Ona- udělal jsem zní bohyni- já-" opět jej ale nenechali domluvit.

„Porušil si nejvyšší ze zákazů!" Otec Čas už byl naštvaný maximálně. Tyčil se před tím trůnem s holí v prastaré ruce jako nejvyšší z bohů. Oči mu plály jasným plamenem jež dokázal spálit všechny na uhel, ale to si nepřál.Chtěl jen působit autorativně protože ještě nezažil nikoho,kdo mu do očí přede všemi takto odporoval. Navenek působil, že je neskutečně naštvaný, ale hluboko ve svém nitru byl zklamaný z toho, co mladý bůh ohně udělal.

„Já vím, ale pro dobrou věc." namítl ohnivý bůh.

„Nikde tu dobrotu nevidím." poznamenal.

Sklopil pohled k zemi. Nemohl se už podívat Otci Času do očí, protože věděl, že kdyby to udělal, tak už by neměl sílu dál mu odporovat. „Jsme ta legenda." řekl sotva slyšitelně.

Otec Čas přišel ke němu. „To je vedlejší.Porušil si zákaz a čeká tě trest." v síni zavládlo hrobové ticho, které přerušil pouze Einnen s láhví vína jejíž obsah mizel v jeho útrobách.

„Přiznal jsem se, neměl by být menší?"odvážil se zvednout pohled od země. Nasucho polkl sám sebe nutíc k tomu aby se díval nejvyššímu z bohů stále do očí.

„PORUŠIL SI NEJPOSVÁTNĚJŠÍ ZE ZÁKAZŮ! O TO BUDE TVŮJ TREST VYŠŠÍ!"zakřičel tak pronikavě, až sebou skoro všichni trhli. Skoro všichni až na Smrt se širokým úšklebkem ve tváři. Přehodila si nohy přes nohu, prohlížejíc si Jamesův výraz, který se měnil každou vteřinou.

„To nemůžeš!" oproti řevu Otce Času tohle bylo jako vypísknutí maličké myšky. „Vy se neobejdete bez mé pomoci!"

„Do teď jsme se obešli!" křikl již méně bůh času.

„A co nadále? Beze mě si stěží poradíte proti mé vlastní síle! BEZE MĚ JE NEPORAZÍTE! Beze mě a Lei."pokusil se o poslední a marný pokus o nějaký vzdor.

„Nehádej se se mnou!" okřikl jej, a on si nedovolil neposlechnout. „Jsi vyhoštěn z našeho sídla. Od teď přestáváš být bohem zasedajícím na našich radách. Budeš jen obyčejným patronem a tvé místo převezme někdo víc vážící si svého postavení." něco v Jamesovi by tohle rozhodnutí vzalo se ctí a odešlo, ale ta část, která se dostala k moci se začala bránit. Zuřila z takové nespravedlnosti a chtěla se mstít. Nedala se zastavit i když se o to snažil ze všech sil.

„To nemůžeš. Nemůžeš mě připravit o mé dědictví po otci a místa, které mi právem náleží!"

„Dej mi svůj meč!" nastavil starou vrásčitou ruku. Naštvaně tasil meč a podal mu ho do natažené dlaně. „Teď si jdi zabalit věci a do hodiny ať si pryč." Otec Čas mávl rukou s mečem směrem ke dveřím do jeho pokoje.

*

Květen 16, 1991 11:21

Bůh ohně prudce otevřel dveře do místnosti, do které skoro vběhl. Dveře za ním práskly až se otřásla skoro celá budova. Veliký pokoj, ve kterém se ocitl, se otevíral do zahrad okolo Sídla bohů. Po levici stála veliká postel s rudými přikrývkami. Sloupky postele byly vyřezány do podoby nenasytných plamenů, které postupovaly ke stropu. Na pravé straně byl stůl posetý hromadami knih o lékařství a anatomii. Tyto objemné svazky snad od všech autorů světa stály ve vysokých pyramidách všude po pokoji.

James ze stolu sundal pár knih, aby měl místo na přivolání svého starého kufru. Jakmile tak udělal, začal do něj házet své osobní věci, tak jak mu přišly pod ruku. Lea sek němu zhruba za půl hodiny připojila. On mezitím vychladl, ale nějaký ten zbyteček hněvu v něm přece jen zůstal. Věděl, že za to mohla jeho ohnivá povaha, která se odrážela v jeho schopnostech.

„Co ti chtěli?" zeptal se jí s nezaujatým podtextem. Snažil se jí nedívat do očí, protože nechtěl spatřit to odsouzení za své chování. Zachoval se jako osel, jako výbušný mladík jímž už celé roky nebyl.

„Omluvili se za tebe." řekla klidně a jemně ho objala.

„Za mě? To myslíš chování nebo proměnu?"

„Proměnu. Omluvili se a řekli, že já tu mohu zůstat." vlasy ho zašimrala na tváři. Podíval se jí do očí se suchým: „A?" ta odvaha, kterou k tomuto činu sebral, ale brzy zmizela. Všechno pokazil a byl si toho vědom. Kdyby se nebyl zachoval, tak jak se zachoval, mohli společně s Leou žít v Sídle bohů a být tak chráněni před Tinou. Ale on poslechl své rozbouřené já.

„Jdu s tebou. Vždyť jeden bez druhého nejsme nic." usmála se a políbila jej na tvář.

V jeho obličeji se objevil náznak rozpaků. „To není pravda, já- omlouvám se za to, že jsem se choval tak hloupě." sklopil zrak koukajíc na své ruce.

Jemně vzala jeho ruce a položila je na své tváře.„Měl si na to právo."

Společně dobalili jeho věci. James se naposledy rozhlédl po pokoji, který mu byl tolik let domovem. Když se ale už chtěli přemístit zpátky na Zem, tak se otevřely dveře a do pokoje vstoupila bohyně smrti.

„Á James, dlouho jsme se neviděli." usmála se takovým způsobem, že se jmenovaný cítil jakoby před ní stál nahý a neschopný ovládat svůj plamen. Byl jako batole, které se nemůže bránit a musí odevzdaně čekat na svůj osud.

„Ne tak dlouho, aby moje prsty zapomněly."odvětil ledovým hlasem.

„Stále se staráš jen o své ruce, ale co já?Dost mě pohoršilo, že jsi mě obvinil." řekla na oko lítostivě bohyně naklánějíc hlavu na stranu. Havraní vlasy spadly kolem její tváře bledé jako sníh.

Chytl svou přítelkyni kolem pasu. „Neměla si mi ublížit." zavrčel.

„Já?" usmála se Smrt. „Pokud vím, tak prsty ti zdeformovala moje manželka Tina."

„Takže už manželka?" zeptal se s odporem.Nechtěl na sobě dát najevo nějaké překvapení nad tou větou.Bylo mu fuk, co jeho bývalá manželka dělá a nedělá, ale někde v hloubi duše cítil, že všechno, co nyní udělá jej bude pronásledovat po zbytek života.

„Slyšíš dobře. A kdopak je tohle? Neměl bys mě představit?" ušklíbla se a udělala pár kroků k páru. Změna v tónu jejího hlasu byla nečekaná, ale především mistrně zahraná, pokud by si tedy měl James tipnout.

„Leo tohle je Smrt, moje bývalá manželka."pokývl k přicházející bohyni.

Lea hrdě vztyčila hlavu. „Konečně se setkáváme." řekla s nenávistivým pohledem pozorovala svou sokyni.

„James ti o mě určitě navykládal spoustu ošklivých věcí." řekla Smrt a opět se zatvářila ublíženě„Lépe řečeno ukazoval vzpomínky. Ale i ty si dají změnit,když má člověk nebo bůh dostatečnou vůli."

„Já mu věřím." víc objala svého milovaného.Když stála po jeho boku, tak se cítila v bezpečí. Věděla, že až se jejich životy alespoň částečně přiblíží k normálu,tak bude celé noci, poté, co se spolu pomilují, ležet v jeho náruči. Potřebovala cítit jeho teplo, které prostupovalo i jejím tělem. Stala se z nich bytost ve dvou tělech, ale s jedinou duší a srdce, které bylo stejně. Nemohla by jej opustit na dlouho,protože by jí její tělo zrazovalo s každým krokem, který by ze zášti udělala od boha ohně.

„Největší chyba ve tvém životě. James je lhář, to je všeobecně známo." ušklíbla se Smrt a zvedla z podlahy knihu s nápisem v čínštině. Prohlížela si jí s nezaujatým výrazem. Nesnášela tyhle tlusté knihy jež se stále válely všude kolem.

„Odkdy?" skočil jim do rozhovoru James.

„Od té doby co ses naučil mluvit." odvětila Smrt. Založila si ruce na hrudi i s knihou a opovržlivě se podívala na boha ohně.

„Proč by nám všem lhal?" zeptala se Lea.

„Proč? Ha! Všichni muži jsou stejní, snaží se nás jen dostat do postele. Je jim jedno zda budou muset použít lež či ne. To je druhé pravidlo." knihu pustila na zem a rozhlédla se po místnosti, která byla vždy zahalena kopcem knih, ale nyní v ní zůstala jen jediná.

„To není pravda!" vykřikla Lea. Rozhodla se Jamese bránit proti takovým sprostým lžím. Věřila, že vše, z čeho jej Smrt osočuje, je lež. Věřila, že její přítel za nic nemůže, protože mu viděla do hlavy. Viděla jeho vzpomínky,které před ní neschoval za svou hradbu a našla v nich pravdu.

Její sokyně se ale usmála odkopávajíc knihu přes celý pokoj daleko. „Ne? Tak to dokaž." řekla s úsměvem Smrt.

„Nic dokazovat nemusí." ozval se James s očima plnýma plamene. Jen s velkým sebezapřením se nevrhl na bohyni smrti a klidně prozatím stál na místě.

„Ale copak, chceš se přiznat, že lžeš?"zeptala se.

„Lea pozná když lžu." namítl.

Namotala si pramen černých vlasů na ukazovák a Jamesovi vytanula na mysli vzpomínka na ní a Tinu. „Samozřejmě,vaše spojení myslí. Pozoruhodné, ale zároveň prokleté."

James pevně objal Leu a jemně jí postrčil za sebe. „Jak to myslíš?" zeptal se bohyně.

„Tobě někdy záleželo na mém názoru?"povytáhla obočí a rty se zkroutily do úsměvu, nikoliv její oči.Byl to chladný úsměv, který se do něj zabodával jako nůž do hladké látky. Cítil, jak čepel sjíždí po jeho zádech.Odhalovala stále víc a víc masa a on s tím nemohl nic udělat.

„Samozřejmě, že ano."

„Zase lžeš! Nikdy si mě neposlouchal." vytkla mu jeho přístup k ní.

Založil si ruce na hrudi. „Teď ze sebe dělej chudinku...Nevím, kdo použil mojí sílu pro obchod s nějakým parchantem, který o ni usiloval."

„Moje manželka." odvětila prostě.

„Alespoň tohle nepopřeš." zamumlal a odvrátil od ní pohled. Nechtěl se na ní dívat, protože mu připomínala celá ta léta kdy pouze přežíval. Už žil a nehodlal se k něčemu takovému vracet.

„Proč bych to popírala?"

„Jamesi?" ozvala se Lea a zatahala jej za rukáv.„Měli by jsme jít." věděla, že se schyluje k něčemu zlému.

Neodpověděl, protože Smrt odpověděla první. „No tak, Jamesi, alespoň jednou poslechni tu svojí panenku." usmála se.

„Tvými radami se řídit nebudu! A není to žádná panenka!" křikl a div by se na ní nevrhl, jen kdyby mu v tom nezabránila Lea, která ho pevně chytla za rameno a držela jej namístě.

„Panna už samozřejmě není..." ušklíbla se Smrt.

Bůh už skoro prolomil obranu své přítelkyně,ale ta rázně zavelela. „Jamesi Pattersone, okamžitě popadni ten kufr a pojď!" podíval se na ní a nakonec vzal ze stolu svoje zavazadlo s majetkem a nabroušeně promluvil ke Smrti.

„Co ty o tom můžeš vědět?" střelil po ní pohled ve kterém se zračilo všech dvacet let přežívání. Měl toho po krk a jediné, co v tuhle chvíli potřeboval byla pěkně dlouhá koupel a poté postel. Potřeboval ze sebe smýt pocit prohry.

„Dost na to abych pochopila, že máš prostě pech." nasadila výraz, který se nedal přirovnat jinak než k masce.

„Narážíš zase na Mary?" při vzpomínce na jeho ubohou první lásku, ho bodlo u srdce.

„A na celý tvůj život. Stále ve všem druhý.Druhorozený syn, až druhý, který měl zemřít. A druhý i v lásce." maska zmizela a nahradil jí úsměv od ucha k uchu.Škodolibost byla denní chléb bohyně smrti.

James zatnul zuby, jeho dlaň instinktivně našla tu Leinu a oba se přemístili do bytu.