Srpen 25, 2018 19:50

Sídlo bohů bylo mrtvé. Belhal jsem se poradní síní a viděl všude jen ničivou zkázu. U podstavci trůnu nejvyššího z bohů ležel Otec Čas objímající s posledních sil bezvládné tělo své milenky. Staré a vrásčité prsty nořil do moře špinavě blond vlasů, které mu pokrývaly vyhublá kolena. Tělo ženy bylo celé od krve, jež stékala z hedvábných šatů na prastarou mozaiku.

Nemusel jsem říct jediné slovo, abych pochopil, že ostatní bohové náš boj vzdali. Obešel jsem zdeformované tělo bohyně Zyaris, která si za svoji smrt vybrala pád z velké výšky. Její nehybné tělo leželo uprostřed poradní síně. Mozaikou se rozlévala čerstvá krev, která zanechávala ve vzduchu kovovou pachuť. Cítil jsem, že všude je pouze smrt a bolest. Věděl jsem, že všichni ti bohové, které jsem znal od svého mládí a byli mi otci i matkami, jsou nebo budou mrtví. Všichni se vzdali jediné věci, která nás celé ty roky držela nad propastí, do které jsme se řítili, vzdali se naděje.

Došel jsem k nejstaršímu bohovi. Klesl jsem zdrceně vedle něj. „Proč?! Proč tohle všechno?!" zeptal jsem se jej zničeně. V mém nitru se tvořila další propast, která sebou po zřícených úbočí brala špatné vzpomínky na bohy.

„Už není naděje, která by nás udržela v boji proti organizaci. Vyčerpali jsme všechen čas jež nám ještě zbyl po smrti mého syna. Byli jsme slepí a za to jsme zaplatili tou nejvyšší cenou." odvětil na pokraji sil. Přitáhl k sobě víc svou milenku, kterou jsem nikdy před tím neviděl. Sykl bolestí, když se mu zanořila čepel nože hlouběji do břicha.

Chytl jsem jeho nataženou paži. „Nemůžeš takhle zemřít! Nikdo z nás takhle zemřít nemusí." řekl jsem velice klidně a díval se do jeho vodnatých, ztrápených očí. Viděly za oponu reality a stále bloudily do všech možných budoucností. Zavrtěl hlavou vytrhávajíc z mého sevření ruku.

„Už není cesta zpět." namáhavě se nadechl. „Ale mohu ti něco říct. Něco, co jsem ti měl říci už hodně dávno... Já jsem tv-" popadl jsem jej opět za paži a ještě než mohl větu doříct, jsem jej přemístil do nemocnice. V náruči mi zůstala umírající žena, která na mě upírala slábnoucí oči.

Natáhla z posledních sil zakrvácenou ruku k mé tváři. Staré prsty jemně přejeli po mém obličeji a zabloudily až k jizvě na čelisti. Neměl jsem to srdce se od ní odtrhnout zrovna když umírala.

Usmála se. „Vždycky budeš můj nejoblíbenější vnuk." ruka klesla na podlahu. Nevidoucí oči se na mě stále upíraly a rty byly stažené do úsměvu, který byl jeden z těch nejhřejivějších jaké jsem za svůj život od své babičky dostal.

Pohladil jsem jí po vlasech. Přitiskl jsem její bezvládné tělo k sobě. Chtělo se mi brečet. Ale nemohl jsem. Ani jsem nevěděl, jak se jmenuje, ale bylo mi líto, že zemřela. Nemohl jsem prolévat slzy pouze za svou babičku ještě předtím než se dovím, jak jsou na tom ostatní bohové. Nechal jsem její tělo ležet na podlaze.

„Až to všechno skončí, tak se pro tebe vrátím. Rozpráším tě do hlubokého vesmíru, tak jak by sis to určitě přála." nemohl jsem se ubránit jediné slze, která stekla po špinavé tváři. Otočil jsem se k ní zády a pokračoval dál do hloubi mého jediného domova, která zažil tolik krveprolití.

Kráčel jsem o berlích od jednoho pokoje k dalšímu. Otevíral jsem dveře a nahlížel do nich, abych mohl naleznout ostatní bohy. Musel jsem ještě nějakého z nich najít živého. Otevřel jsem pootevřené dveře do pokoje Wyzary. Do nosu mě ihned praštila vůně růží a těžší zápach krve. Na posteli s nebesy ležela s obličejem otočeným k nádherné zahradě bohyně války.

Košili, kterou vždycky nosila na sobě měla skoro až do poloviny zrudlou krví stejně jako přikrývka, na které ležela. Skelný pohled krásně modrých očí mířil do zahrad. V tuhnoucích prstech svírala drobnou lahvičku jejíž uzávěr jí už dávno vypadl z rukou na podlahu a roztříštil se na tisíc kousků.

Došel jsem k ní. Odložil jsem berle a usedl na okraj postele vedle jejího těla. Vzal jsem jí za ruku, abych změřil její tep, i když jsem věděl, že je už pozdě. Jemně jsem uvolnil lahvičku z jejího sevření a přičichl si k jejímu obsahu.

„Jed." zavrčel jsem. Odhodil jsem drobný předmět přes celý pokoj. Sklo narazilo do stěny a rozletělo se na prach. Stočil jsem pozornost opět k bohyni. Zakrvácené oblečení mohlo vzniknout dvojím způsobem, ale nechtěl jsem, aby byl pravdivý ani jeden. Vzal jsem cíp látky vytáhl jej co nejvýš mi dovoloval její pas. Oddechl jsem si, když se moje první podezření ukázalo mylným.

„Porodila." ozval se za mnou Áronův hlas. „Byl to chlapec, kterého z posledních sil poslala za jeho otcem." otočil jsem se, abych mohl pohlédnout do jeho tváře. Vypadal ztrápeně, ale nebyl zraněn. Vyskočil jsem na nohy a i přes strašlivou bolest jsem k němu došel. Pořádně jsem ho objal, jako starého bracha.

„Ty snad nechceš provést takovou hloupost." zašeptal jsem sotva slyšitelně, abych nerušil klid mrtvé. Áron se vymanil z mého sevření. Popadl čistou přikrývku z postele a přikryl s ní tělo.

Otočil se na mě. „Už jsem takovou hloupost provedl..." do očí se mu nahrnuly slzy. „Našel jsem ženu o něco straší než dívku a-" hlas se mu zlomil. Tváře se mu zalily slzami, které stékaly po jeho krku až na podlahu. „Jsi doktor, měl bys ji vidět... Ale už ji nepomůžeš."

Byl jsem tak rozrušený vším, co se stalo, že jsem úplně přehlédl jeho neupravený vzhled. Vlasy měl rozcuchané, košili zmačkanou a byl bez bot. Na svalnaté hrudi se mu houpala lahvička s živou vodou, ale ani ta už jeho milence nemohla pomoci.

Nechal jsem se vést do jeho pokoje. Už ve dveřích jsem spatřil, že na židli leží bezvládné tělo krásné dívky. Na zemi ležela sklenka se zbytkem vína. Krvavá skvrna od vína se rozlévala i na druhé straně stolu, kde musel sedět Áron, když se to stalo. Nemusel jsem se ani ptát, jak se to stalo. Dvě sklenice s vínem a v jedné byl jed.

„Proč zrovna otrava?" zeptal jsem se chladně svého starého kamaráda. Bůh života klesl vedle mrtvé. Pohladil jí po tmavých vlasech. Po tvářích mu stékaly slzy. Byl opravdu zdrcen tou událostí a já mu to neměl za zlé, ale překvapilo mě, že zrovna on by spáchal sebevraždu.

„Chtěl jsem jí předtím než začne jed působit poslat pryč. Vyměnila sklenice... A zemřela – měl to být vtip." polkl slzy, které mu stále stékaly po tvářích. „Ona je mrtvá! A já jí zabil!" zaskučel jako raněné zvíře.

„Musím se ještě jít podívat na Einnena, Fertyse a Tearis..." řekl jsem tiše a vyrazil ke dveřím.

„Einnen a Fertys se zabili navzájem. Opili se spolu lihem a vyzkoušeli, zda jeden trefí kelímek toho druhého, když jej bude mít na hlavě, lukem. Tearis leží v jezírku. Podřezala si žíly zatímco se koupala... Nechoď tam, není to hezký pohled." zašeptal za mými zády Áron. „Strávili jsme spolu hodně času a tak bych ti to snad mohl říct... Jamesi, ty jsi někdy horší než ženská, co má hlad, je nasraná a ještě ke všemu má krámy." naposledy se ušklíbl. Nemohl jsem vědět, že je to poslední úsměv, který od něj uvidím, protože když jsem jej zase, tak ležel s oběma bohy u svého trůnu s otrávenou dýkou zabodnutou do stehna.

„Možná, že smrt vítěze nezná, ale život je stvořil." oplatil jsem mu chabý úsměv. Naposledy jsem se podíval do jeho úchvatných očí. Modrá sice byla zakalená žalem, ale i tak stále zářila jako dvojice safírů, které viděly mnohé.

„Jamesi," řekl ještě. Otočil jsem se. „Buď i ve smrti vítězem."

*

Srpen 25, 2018 21:47

Seděl jsem na okraji lůžka na jednotce intenzivní péče. Ve sněhově bílých přikrývkách ležel zabalený stařičký bůh času. S námahou sípavě dýchal. Přístroje, k němž byl připojen, hlásaly rozličné hodnoty, ale většina z nich byla velice slabá nebo úplně vyhozená z normálních čísel.

Nikdo z doktorů mu nedával moc času. Ztratil příliš mnoho krve už v Sídle bohů a ještě nějakou na operačním sále. Doktor, se kterým jsem mluvil, mi sdělil, že brzy svému zranění podlehne. Musel jsem ale věřit, že se z toho nejmocnější bůh dostane. Musel přece žít! Nedokázal bych si představit Sídlo bohů bez jeho moudrého hlasu, uváženého slova a jistoty s jakou vedl každou radu. Všechno by se zřítilo do hlubin chaosu.

„Oba jsme věděli, že tento den přijde." zachroptěl z posledních sil, těžce se nadechl a pokračoval. „Pokud ne ty, tak alespoň já. I přes to, že jsem tento okamžik už několikrát spatřil, nejsem na něj připraven." čas se okolo nás zastavil. Všechno vypadalo, že stojí, ale ve skutečnosti se svět pohyboval tak pomalu, že jsem to nedokázal rozpoznat od zastavení.

„Já ten okamžik odkládám, Jamesi, odkládám svůj osud." hlas šeptal stále víc a víc. Vzal jsem jej za vrásčitou ruku a nebránil se slzám. Otec Čas byl pro mě otcem, kterého jsem nikdy neměl. I přes to, že jsem byl dospělí, tak mě stále učil všemu, co jsem v životě mohl potřebovat.

„Protahuji poslední vteřiny svého dlouhého života, protože chci udělat poslední skutek." namáhavě se nadechl. Skelný pohled upřel do mých očí a pokusil se usmát. Z koutku úst mu vytekl pramínek krve, který se zastavil u bílého plnovousu.

„Podej mi moji hůl." vrásčitou dlaň nastavil, tak abych do ní položil hladké bílé dřevo. Kámen zasazený v její špice zářil modrým světlem. Vesmír uvnitř se rozpínal a tepal jako živoucí bytost.

„Kdysi dávno jsi říkal, že se božská síla musí předávat. Měl si pravdu. Protože jinak by se odtrhla a zdevastovala celý svět. Zničila by zákonitosti celého vesmíru." slábnoucí oči se na mě upíraly a ruka, kterou jsem držel zesílila stisk. „Vybral jsem si svého nástupce. Bude to místo nenávidět, ale udělá, co je správné. Ostatně jako vždycky." odhalil krvavý úsměv, který již stékal do zakrváceného plnovousu. „Vychoval jsi svého syna velmi dobře a já věřím, že zvládne tohle břemeno."

Věděl jsem okamžitě, kterého z mých synů má na mysli. A věděl jsem, že to John dokáže. Vždycky jsem mu věřil a v hloubi duše jsem tušil, že pokud má na někoho padnout takové břímě, tak jistě padne na něj.

„John to dokáže,..." zašeptal jsem sotva slyšitelně. Přístroj měřící jeho tep po dlouhých minutách pípnul. „Proč jste ale všichni odešli? Já jsem věřil do posledních vteřin vašich životů a budu věřit dále. Ztratili jste snad všichni víru?!" zaskučel jsem bezmocně. Už jsem s tím nemohl nic udělat, ale moje víra v dobrý konec nemizela.

„Budoucnost byla nepříznivá, slibovala celému božstvu zánik do konce tohoto roku..." řekl polohlasně a podal mi do rukou hůl. „Předej ji Johnovi, řekni mu, že od této chvíle má mé schopnosti-" rozkašlal se. Poplival mě i sebe slinami smíšenými s krví. Z prstů mu vyprchalo oslnivé, modré světlo, které zavířilo u stropu a zmizelo otevřeným oknem pryč. Čas se opět rozběhl normálním tempem. Přístroj se rozpípal intenzivněji.

Prastará božská bytost začala stárnout. Dohnali ho nadpřirozeně přežité roky. Husté vlasy padaly na nemocniční lůžko. Kůže na obličeji se napnula a začala se rozpadat na drobounké částečky prachu. Než ale Otec Čas mohl odejít do věčného života, který jej přenese do nekonečného vesmíru, tak z rozpadajících rtů vyklouzla poslední slova. Zněla zároveň mladě, staře i přímo prastaře. Když dozněla slova v ozvěně pokoje, nezbylo po mém náhradním otci víc než jemný prach po přikrývkách.

„I vzpomínky. Buď na něj hrdý, protože on bude navždy tvůj syn." zašeptal prastarý hlas, který mi bude navždy znít v hlavě, když jsem sbíral zbytky Otce Času.

Chtěl jsem ho rozprášit ze Sídla bohů, jako jeho věrnou manželku. Jen tak budou navždy spolu. A už je nic od sebe nerozdělí.

S tou skutečností, že Nás ještě čeká možná nejdelší část příběhu, jsem se rozhodla, že tady tento výtvor rozdělím. Nemusíte se ale bát, že bych se na tento příběh vykašlala a už vám nikdy nepřidala pokračování. S touto větou se tedy loučím u tohoto výtvoru a těším se na druhou část stejně jako se určitě těšíte Vy. - Jin.