Srpen 23, 2018 20:27

Bomba. Někde v téhle zatracené budově byla bomba a já seděl ve svém pokoji svázaný. Nemohl jsem nic udělat, protože to by znamenalo zničit plán, na kterém jsme se domluvili. Podíval jsem se na Tinu. Seděla opřená o zeď zatímco Gethys s ní tiše hovořil. Jednou za čas nepřítomně přikývla.

„Už bys měl zavolat na ostatní. Musíme Jamese dotáhnout k dodávce." řekla s pohledem upřeným na hodinky, které ležely na mém nočním stolku. Podívala se na mě s výrazem plným sladkého vítězství. Vycenil jsem na ni zuby. Nevěděl jsem, kam schovala moji ženu a to mě dohánělo k šílenství.

„Stále máme dvacet čtyři minut. Není kam spěchat... On stejně nebude protestovat proti záchraně." ušklíbl se. Okamžitě jsem pochopil, kde bomba je! Musela být někde tady! Natáhl jsem krk, abych se mohl podívat na své hodinky a zjistit kolik je hodin.

Místnost se naplnila ostrou vůní máty, kterou následoval portál. Z něj vyskočil Benedikt s taseným mečem a za ním John. Starší ze synů popadl Tinu pod krkem.

„Jestli se pokusíš o podraz tak ji zabiju." zavrčel na boha moří a vod. Gethys na něj upřel nenávistivý pohled, ale přece jen zvedl ruce nad hlavu.

„Už to stejně nezastavíte." Tina na nás vycenila zuby, ale nebylo jí to, co platné. Protože proletěla po zádech portálem pryč. Zmateně se ohlédla zpět k nám. Ve tváři měla vyděšený výraz, který stejně jako ona sdíleli i všichni lidé v hloučku, který se utvořil kolem portálu.

„Nikdo netvrdil, že to chceme zastavit." namítl jsem předtím než se portál uzavřel a Tinina tvář zmizela. Všichni jsme si byli vědomi, že jsme jí tím zachránili život, ale muselo to tak být. Na vypořádání s Tinou Moris jsme měli jiné časy ustanovené hluboko v budoucnosti.

Benediktovi prsty zářily modrým plamenem, který přepálil provaz jako by byl pouze tenkým listem papíru. Promnul jsem si zápěstí a podíval se na svého syna. V jeho očí se zračilo něco z mého plamene, byly teď jako nezkrotná noční obloha, která se neskloní před nikým a ničím.

„Kde je?" zeptal jsem se klidně obou synů, kteří nevraživě hleděli na boha moří. Cítil jsem náš pád. Řítili jsme se do nenávratných hlubin zatracení. Míjeli jsme knihovnu Smrti, která nás odmítala přijmout a padali stále hlouběji do útrob vesmíru. I přes to, že naše síly neubývaly, tak jsme si připadali slabí a bezmocní. Jen ta skutečná bezmoc nás tížila jako balvan na noze a táhla nás do hlubin všeho živého, do podstaty života a smrti.

„Stejně jako zbytek rodiny v bezpečí." ujistil mě John, když mě vytrhl z úvah. Pokoušel se povzbudivě usmát, ale byl stejně rozladěn jako já. Měl strach o Martinu, o jejich nenarozené dítě a malou Evelii.

„Musíme sebou hnout. Už zbývá jen devatenáct minut." upozornil jsem při pohledu na Johnovi hodinky, protože ty mé od osudného dne s Mary nefungovali. Byla to vzpomínka, stejně jako jizva na čelisti. Jen pouhopouhá vzpomínka, která drtila moje srdce pokaždé, když jsem na ni pomyslel. Věděl jsem, že kdyby se tohle nestalo, tak stejně umřela jinak. Třeba by zemřela na stáří a já bych vedle ní stále vypadal jako nezkušený mladíček. Tohle bych opravdu nechtěl.

Povzdechl jsem si. Vyměnil jsem si pohled s Benediktem. Ten jeho říkal, že částečně chápe moje úvahy a ví jaké to ztratit někoho koho miluješ. Neřekl jsem už raději nic a poslušně se vydal za Johnem, který měl za úkol zburcovat, co nejvíce zaměstnanců, aby opustili v čas budovu.

Všichni tři jsme spěchali chodbou snažíc se vyhýbat všem lidem, kteří šli naproti nám. Dorazili jsme na konec chodby, kde se od nás bez jediného slova oddělil John. Zamířil doleva dlouhou chodbou a brzy nám zmizel z očí v pootevřených dveřích.

„Teď to zbylo na nás." poznamenal jsem rozhlížejíc se okolo. Můj zrak okamžitě padl na červenou krabičku přidělanou na stěně. Než jsem ale mohl dojít ke krabičce, tak se Benedikt zapálil mocným, modrým plamenem a rozběhl se dál chodbou.

„Hoří!" křičel na celé kolo bouchajíc do dveří, které se za ním otevírali. Z nich vystrkovali hlavy vyděšení vědci a doktoři. Spěšně brali do kapes svůj nezbytný majetek a prchali chodbou přímo ke mně.

První mase lidí v bílých pláštích jsem se dokázal vyhnout, ale té druhé, která byla ještě větší jsem neměl šanci odolat. Hned první doktor, který byl skoro stejně vysoký jako já, mě srazil k zemi a další lidé za ním mě uvěznili mezi podlahou a podrážkami jejich bot. Kryl jsem si rukama hlavu. Děkoval jsem všem svých božským kolegům, že bohové mají zrychlenou regeneraci těla, protože zlámané prsty byly  již relativně v pořádku a zraněná noha i kotník jen někdy zaboleli při větší námaze.

Zatímco jsem ležel pod masou těl, tak nám ubíhal čas. Z velké dálky ke mně doléhal Benediktův křik, který se nesl chodbami jako všudypřítomný vzduch a strach. Podařilo se mi dostat se na nohy. Vmáčkl jsem se do prvního výklenku u dveří, který se mi naskytl. Přes hlavy davu jsem mohl zahlédnout boha moří, jak se ke mně přibližuje s výrazem krajní zuřivosti, která kdyby ještě vzrostla, tak by jej roztrhala na kusy. Zachytil můj pohled a vydal se ještě s větší vervou ke mně. Odstrčil několik mužů, kteří měli tu smůlu, že se mu připletli do cesty.

Obě ruce mi instinktivně vzplanuly i když zůstaly svěšené podél boků. Naklonil jsem hlavu na stranu a přeměřil si Gethyse zkušeným pohledem doktora.

„Šance jsou vyrovnané!" křikl jsem na svého protivníka, který už stál jen tři metry ode mě. Za jeho mohutnými zády se zhmotnila průzračná bublina vody. Zmítala se jako rozbouřený oceán, který byl uvězněn ve své neviditelné bariéře. „My dva jsme nikdy neměli stát proti sobě, protože ani jeden nemůže z naše střetu vyjít jako vítěz."

„Tady nejde o to, kdo koho porazí, ale o to, kdo z nás to vzdá dřív a uteče s ocasem stáhnutým mezi nohy." zavrčel bůh moří jehož hlas zněl jako narážení vln do útesů. Stejně rychle jako jeho ruka vystřelila v před, tak se i ta moje zvedla. Na moji hruď mířil sloup vody, který mě měl přirazit na zeď. Vyhnul jsem se mu a vítězoslavně se ušklíbl. Než ale mohl oheň z mých rukou napáchat nějakou škodu, tak mi do zad vrazila vlna vody, která mě srazila na kolena. Další přiletěla zprava. Zvedl jsem hořící ruku přímo do dráhy vodní masy. Vzduch se naplnil párou a syčením, které vydávala voda při kontaktu s ohněm.

Přivřel jsem oči a skočil do hluboké mlhy, jež mě pohltila jako nejjemnější přikrývka na světě. Vrazil jsem do Gethyse a společně jsme spadly na zem. Bůh vody byl natolik zaskočený mým útokem, že jsem mu mohl uštědřit dvě rány do obličeje než se po mě ohnal a srazil mě vedle sebe. Z nosu mu kapala na moje tričko temná krev. Zamžoural jsem do jeho tváře, jež musela mít výraz plný hněvu. Plivl mi do tváře krvavou slinu a praštil mě do břicha. Vyhrkl jsem v poslední snaze jej od jeho činu odvrátit, ale nebylo mi to co platné.

„Vzdáváš se?" zavrčel na mě bůh moří.

„On se nikdy nevzdává!" vykřikl Benedikt, který se jako černo modrá šmouha přehnal kolem mě. Popadl boha pod krkem a mrštil s ním proti zdi. Modré oči plné oceánu se střetly s noční oblohou.

„Zdrhejte, blázni!" vydechl naposledy Gethys zavírajíc oči. Budova se otřásla, stěna za zády prastarého boha se rozletěla na kusy. V poslední vteřině před výbuchem jsem se zapálený vrhl ke stěně. Chtěl jsem ho zachránit. Ochránit jej vlastním tělem i po tom všem, co mi udělal. Ale Benedikt mě strhl k zemi. Donutil mě skrčit se na zemi a nechat trosky padat kolem nás.

Naposledy jsem zvedl hlavu před tím než se na nás sesypal veliký kus stropu. Spatřil jsem Gethyse, který s odevzdaným výrazem hleděl na mě. Prostor se provoněl těžkým zápachem rybiny, po níž smrděla Gethysova moc.

„Odpouštím ti..." zašeptal jsem do hluku. Po líci mi stekla osamocená slza prolita za skvělého boha, který sešel z cesty.

„Není co odpouštět. Najdi mého syna!" vykřikl když se jeho kůže dotkly první jazyky plamenů. Další jeho slova zanikla v řevu bolesti a výbuchu, který otřásl celou budovou. První kusy zdí se sesypaly na mě a Benedikta, jenž mi kryl hlavu vlastním tělem. Rozpoutalo se přímo ohnivé peklo, ve kterém se ztratil bůh moří. Zahalilo vše kolem nás ohnivými plameny a omítkou, která padala na zem, kde byla okamžitě rozmetána přívalovou vlnou, jež jej smetla do všech stran.

Nad našimi hlavami se utrhl obrovský kus stropu, který nás pohřbil jako sarkofág. Bylo po všem. Teď už byla jen tma a daleké, předaleké doznění masivního výbuchu, který rozmetal polovinu budovy OPO na kusy.

*

Srpen 24, 2018 6:35

Otevřel jsem oči. Mezi mnoha rozmazanými šmouhami jsem spatřil velice zblízka masu zdiva, která byla ještě před pár hodinami stropem. Zvedl jsem pohled od kousků omítky a podíval se na Benedikta, který ležel polovinou těla na mě.

„Moc se nehýbej." zašeptal ochraptěle. Projevilo se to, jak křičel po chodbách a snažil se lidi dohnat k evakuaci. „Jeden z větších kusů zdi ti spadl na levou nohu. Bude zlomená." ucedil nakonec, když nabral namáhavě vzduch do plic. Tvář měl plnou starostí, stejně jako já hlavu. Nemohli jsme tu už být dlouhou dobu, protože nám docházel kyslík. Nedbal na krev zasychající na čele a co nejvíce se pootočil k mým nohám.

Neměl jsem ani tušení, co prováděl, ale když se mi po noze rozběhlo příjemné teplo, tak mi bylo jasné, že pomocí naší síly rozdrcené kosti zpevnil. Cítil jsem, jak se obrovská masa nad našimi hlavami posunula. Zadržel jsem očekáváním dech, ale nic jiného nepřišlo. Benedikt položil hlavu na moje záda. Oči měl stále plné ohně, ale i na něm se podepsal stísněný prostor kolem nás.

„Proč nás ještě nenašli?" zeptal jsem se odevzdaně. Nechtěl jsem zemřít takhle, ale i tahle smrt měla něco do sebe. Byl jsem se svým synem, s členem své rodiny, kterou jsem miloval ze všeho na světě nejvíc.

„Jsme až v úplně nejspodnějším patře budovy. Než se k nám dostanou může to ještě pár hodin trvat, ale v našem zájmu je, aby nás našli, co možná nejdřív. Jinak se udusíme." mezi slovy dělal pauzy na nádechy, které byly čím dál tím těžší.

Zatnul jsem nehty do nejbližšího kusu zdiva a pokoušel se jej vytáhnout ven. Na hlavu se mi sesypal drobný poprašek omítky a Benedikt mě zastavil položením ruky na rameno. Zavrtěl hlavou. Pochopil jsem, že o tohle se pokoušel ty hodiny, co jsem bezvládně ležel pod ním kvůli šoku jež jsem utrpěl, když mi na nohu spadala tíha cihel.

Položil jsem hlavu na chladnou zem a snažil se uklidnit bušící srdce, které chtělo vyskočit z hrudníku a projít se mi před očima. Zatnul jsem ruce i zuby, aby nezačaly drkotat strachem, jenž rozprostřel sítě kolem nás a čekal až se ulovíme na jeho návnadu. Pár centimetrů od mého obličeje se objevil matný obraz bohyně smrti. Její nehybné tváře si musel všimnout i Benedikt, protože zalapal po dechu.

„Exi-!" nedořekl. Protože se dal do kašlání. Smrt si dala ukazovák před ústa a lehce se usmála. Ebenové kadeře se otřásly na ramenech od jejího smíchu, který zněl v našich uších jako lahodná hudba. Beze slova jsem hleděl na její obraz. Nemohl jsem skoro ani pořádně přemýšlet, když jen kousek ode mě byla Smrt, která si pro nás přišla.

Chtěla nás připravit o to poslední, co nám zbylo. Chtěla nám vzít náš život, který jsme oba dávali celý jen své rodině. Chtěla nám jej vzít a ukončit. Náš život byl jako nedočtená kniha. Honili jsme se za jejím koncem. Velmi brzy jsme chtěli spatřit konec toho příběhu jež zveme život, ale jak jsme se blížili k jeho konci, tak jsme zjišťovali, že nechceme, aby to skončilo. Chtěli jsme, aby ten příběh pokračoval, ale nic nemohlo trvat věčně. Proto se každý žene za nějakým cílem, ale všichni končí jako ta dočtená kniha. Je odložen do knihovny, která se zve věčnost a tam čeká na dalšího čtenáře, který ale nepřijde, protože Smrt si pamatuje všechny knihy ve své obrovské knihovně, která zabírá rozměrné prostory v hluboké nicotě.

„Nemusíš si přehrávat v hlavě takové katastrofické scénáře." řekla se smíchem bohyně smrti. Její pohledná tvář zohavená popáleninou, kterou jsem jí způsobil, zářila radostí. Tmavé oči upírala na Benedikta za mnou, jež byl stejně uchvácen jako ona. Ve vždy vážné tváři hrál široký úšklebek, který se dal přirovnat jen k jednomu z mých, když vidím vedle sebe Oxanu pouze ve spodním prádle. Nechtěl jsem si vyvozovat, co by to mohlo znamenat na tváři mého syna a proto jsem raději mlčky přikývl.

„Už to nebude dlouho trvat. Brzy budou u vás a vy se konečně pořádně nadechnete." usmála se spíš na Benedikta než na mě a zmizela. Ve vzduchu po ní zůstal jen slabý zápach hniloby. Pár vteřin na to se odsunul stranou veliký kus zdi. Do stísněného prostoru se dostaly první paprsky slunce, které nám oběma dodaly potřebnou naději na přežití. Přes okraj nakoukl nějaký muž s přilbou na hlavě. Tváře měl špinavé od prachu, ale i přes to se usmíval.

„Tak jsme vás konečně našli." ušklíbl se přejíždějíc pohledem ze mě na Benedikta, který konečně ze mě slezl a posadil se. Upřeli jsme pohled na modré nebe a vychutnávali si vlahý vánek, který čechral naše vlasy a plnil plíce svou čistotou.