Srpen 22, 2018 20:03

Do pokoje strčil hlavu John. Hnědé oči, které jako jediné vykukovaly z pod masky přelétly ze mě na Oxanu. Cítil jsem, jak se pod maskou John usmál. Úsporným gestem naznačil Benediktovi za ním, aby hlídal dveře a sám vkročil do místnosti. Zkušeným pohybem zkontroloval zda v místnosti nejsou kamery a sehnul se ke mně. V jeho hnědých očí byl výraz naprostého klidu, který až hraničil s empatií.

„Rozvážu tě. Jakmile budeš volný, tak zamíříš ke dveřím, kde čeká Benedikt. Ukáže ti, kam máš jít." sykl tiše. Z poza opasku vytáhl nůž, kterým přeřízl provazy, které mě poutaly k židli. Opatrně stáhl se zápěstí modré náramky a postrčil mě ke dveřím.

Ve zraněné ruce mi nepříjemně škubalo, jak přes zlomené prsty John přetáhl náramek, ale nebylo to skoro nic s porovnáním, jak moc to bolelo, když je Ray narovnával. Vykoukl jsem ze dveří, abych se mohl ujistit, že je chodba prázdná až na Benedikta stojícího v pozoru. V rukách svíral zbraň, kterou dával jasně najevo, že tu je, aby hlídal buď dveře nebo někoho důležitého, kdo se rozhodl nás vyslechnout.

„Pravá strana, na konci zahni doleva a počkej na konci chodby." řekl Benedikt a lehce pokývl směrem, kam mám jít. Vydal jsem se dlouhou chodbou již vládlo naprosté ticho narušené pouze mými kroky. Snažil jsem se pravidelně dýchat zatímco za mnou prořízl vzduch třískot skla. Ruce mi vzplanuly modrým plamenem, který olizoval celé moje paže. Světlo nad mou hlavou zhaslo. Jediné světlo, které nyní osvětlovalo část chodby byly jazyky plamenů.

Ohlédl jsem se za sebe. Vzduch prořízl hvizd oceli a ke krku mi někdo přiložil nůž. Čepel se modře rozzářila, ale vzápětí se zbortila mojí krví, když ostří prořízlo kůži na krku. Než se tak stalo měl jsem šanci zahlédnout v naleštěné oceli muže, který mě měl v hrsti. Spatřil jsem tvář, která byla hrůzným způsobem podobná té mojí, aby bylo jasné, že ten muž musí být jedině můj syn. Arthur mě přirazil celou vahou ke stěně. Vyrazil mi tím skoro dech. Jeho pobledlý obličej byl jen pár centimetrů od mého. Ze tmy se zablýskly jeho oči plné nenávisti.

„Jestli nebudeš mlčet, tak tě podříznu jako svini." zavrčel zarývajíc mi čepel nože hlouběji do krku. Teplá krev stékala po krku až na tričko, které barvila do rudé. „Myslíš si, že nikdo neprokoukl tvé syny, kteří se tě rozhodli zachránit?!"

Pouze jsem na něj zavrčel. Snažil jsem se zůstat klidný jak to jen šlo, ale v tento moment jsem s tím měl opravdu veliký problém. Zvedl jsem hlavu, tak abych byl já ten nad věcí, a zahleděl se na konec chodby, kde by se každou chvíli měl objevit John s Benediktem a Oxanou.

„Možná, že bych tě měl sám dotáhnout před Williamse, aby pochopil jakou udělal chybu, když mi nedovolil připojit se k OPO." nůž pod mým krkem se nebezpečně zahryzl do citlivé kůže zanechávajíc za sebou jen zkázu.

„Možná bys měl držet hubu, protože bys mohl sbírat zuby po zemi." zavrčel jsem výhružně a dupl mu vší silou na nohu. Arthur zavyl jako raněný pes, ale nůž neupustil a i nadále mi jej tlačil k hrdlu. Zachroptěl jsem, když mě do nosu praštila Arthurova pěst. Měl jsem celý obličej od krve jež kanula na podlahu do temného jezera pod mýma nohama.

Vzduch pročísl závan máty jako tornádo, které srazilo Arthura na kolena. Nad mladíkem se tyčil Benedikt se zbraní jež před pár vteřinami praštil svého nevlastního bratra do spánku. Hleděl na Arthura snažícího se zvednout jako na odporný zbytek jídla na ulici. Pustil na zem nenabitou zbraň. Klekajíc k muži na zemi si se mnou vyměnil pohled, který jasně říkal, že moje žena v pořádku s Johnem. Popadl Arthura pod krkem, kdyby se snažil ještě o nějaký chabý vzdor a vytrval mu nůž ze zkrvavených prstů.

„Přestaň na mě šmatat, ty jeden zkurvysynu!" zařval na něj Arthur snažíc se vyprostit z jeho sevření, které mu to ale nikdy nedovolilo. Chodba se naplnila ostrým pachem plísní a skoro okamžitě se všude roztáhla zatuchlina.

„Musíme jít, Benedikte." řekl jsem naléhavě ke svému synovi. Utřel jsem stékající krev z nosu do dlaně a následně do kraťas. Ben mi věnoval jeden dlouhý pohled během kterého zvedl Arthura ze země a zamířil s ním ke dveřím do místnosti, kde nás věznili. Vstoupil dovnitř a za pár vteřin se z ní zase vynořil. Z venku se ozval dopad následovaný lámáním kostí.

„Jdi na konec chodby." zavrčel a dlouhým krokem se vydal určeným směrem. Setřel jsem poslední zbytky krve a vyšel za ním. Benedikt se rozběhl chodbou. Vzduch se rozvibroval jeho kroky, které se rychle vzdalovaly.

Vydal jsem se za ním tmavou chodbou. Snažil jsem se nemyslet na to, jak Arthur, muž, který mě donutil zabít mojí vnučku, leží v kaluži vlastní krve a s posledních sil bojuje o holý život. Cítil jsem, že se někde v hloubi duše Benedikta přímo panicky bojím. Nevěděl jsem, kdy bude zase schopný něco takového udělat, ale už předem jsem se toho obával. Nevěřil jsem, že to byl jen jediný případ za jeho dlouhý život.

Zabočil jsem za roh a rozběhl se s marnou snahou zbavit se všech myšlenek týkajících se mého syna. Chtěl jsem před svým strachem utéct. Chtěl jsem, aby zůstal daleko za mnou a nesnažil se mě popadnout za kotník. Ale chtít nestačí. Moc dobře jsem to věděl, ale nemohl jsem proto nic udělat. Jediné, co jsem mohl dělat bylo prodrápat se tou skleněnou stěnou, která mě věznila v jediné místnosti s mým strachem, který mě každý den sžíral stále víc a víc. Nemohl jsem se z té místnosti dostat, protože sklo nepolevilo pod mými rozdrásanými prsty. Nemohl jsem použít své božské síly, které dřímaly pod každou buňkou mého těla. Byl jsem ochromen strachem jež mi bral všechny šťastné vzpomínky a místo nich ukládal jen beznaděj, která mě trhala na kusy.

Zhluboka jsem se nadechl a konečně pohlédl na svět. Bylo to jako odhrnout závěs z okna, který halil pohled na skutečný svět. Přede mnou byla chodba a po mé levici stál jako socha můj strach. Než jsem mohl ale cokoliv udělat, abych se přestal děsit, tak jsem vrazil do skleněné zdi. Okamžitě jsem se ocitl mezi čtyřmi stěnami, které se ke mně stahovaly jako ruce chtivé milenky a chtěly mě stáhnout k sobě. V jednom z rohů stál Benedikt s oblečením potříštěným krví. Bledý obličej nesl krutý výraz plný touhy po smrti. Chtěl někoho zabít a neblíže jsem byl já. Zpanikařil jsem. Rozběhl jsem se na jednu ze skleněných stěn nejblíže u mě. Vrazil jsem čelem přímo do ní.

Zase jsem byl v reálném světě. Nade mnou se skláněl Benedikt, aby mohl zjistit, jak jsem na tom. Div jsem sebou neškubl, když se dotkl mého čela. Vytřeštil jsem na něj oči a zachytil jeho ruku těsně před tím než se mohla dotknout boule, která začala otékat.

„Je zamčeno." poznamenal suše beze známky nějaké emoce jež by mi mohla prozradit, že je úplně v pořádku. Podíval jsem se do jeho modrých očí a pomyslel na to, jaké to bylo když byl ještě malé dítě.

„Jak mohou být zavřené?!" nevěděl jsem zda mě více znepokojuje fakt, že jsme zde uvězněni nebo to, že jen kousek ode mě stojí Benedikt.

Prohrábl si rukou vlasy, když si z obličeje sundal masku. Povzdechl si a upřel na mě pohled plný indigové noční oblohy. „Nechtěl jsem mu ublížit." řekl provinile s hlavou sklopenou k zemi. „Ale nenechám jej, aby ti ublížil stejně jako Lee, Jamesovi, Anně a Betty. Nenechám ho, aby zabil další část rodiny Pattersonových." zašeptal sotva slyšitelně. Po tvářích se mu koulely slzy, které kanuly na podlahu. Pocítil jsem vinu, že jsem jej tak rychle odsoudil. Chtěl jsem se zvednout z podlahy, ale jakmile jsem se o to pokusil, tak se pode mnou podlomil levý kotník. Sykl jsem mezi zuby pár nadávek a s Benediktovou pomocí si zase sedl.

Podíval jsem se do jeho modrých očí, které cítily stejnou vinu jako ty mé a pokusil jsem se usmát, abych alespoň trochu zmírnil bolest jež moje srdce utrpělo. Oba jsme byli ve slepé chodbě bludiště života a ani jeden z nás neměl dostatek síly vycouvat zpět do jeho spletitých cestiček.

*

Srpen 23, 2018 0:13

V kotníku mi nepříjemně křuplo. Zaskučel jsem bolestí a prsty nahmatal oteklý kloub, který byl sedřený skoro až na kost. Podíval jsem se nahoru na Benedikta jež hlídal dvoukřídlé dveře, které nám bránily v dalším postupu. Zabrblal jsem si pod vousy pár nadávek a pokusil se zvednout. Ale můj syn mě jemně donutil sedět.

„Neudržíš se na nohou." poznamenal klidně. „Jestli ještě chvilku vydržíš, pak by se tu měl objevit John... A nebo další potíže." zavrčel, když se za ohybem chodby vynořila skupina ozbrojených mužů ženoucí se proti skleněným dveřím, které mezi námi vytvořily zeď. Vrazil mi do ruky nůž a pomalu ustoupil ode dveří. Ruce mu zářily modrým světlem jež bylo jen předzvěstí jeho neobyčejné moci.

Svalnatá těla mužů narazila do skleněné výplně dveří, která nás jako jediná od sebe oddělovala. Jakmile se ale jejich ruce dotkly opět skla, tak propadli do prázdnoty portálem, jenž se před dveřmi objevil. Benedikt mávnutím ruky portál zničil a další vytvořil za jejich zády. Modré plameny ošlehly jejich tváře nepálícím ohněm, který ale plál bez ustání kolem okrouhlé díry do jiného místa na Zemi. Byli mezi portálem a skleněnými dveřmi za nimiž jsme byli my. Zašklebil jsem se na svého syna jemuž stékala po čele osamocená kapka potu.

Ztěžka jsem se vytáhl na nohy a zatížil pravou nohu, abych ulehčil zraněnému kotníku, který každým okamžikem byl stále v horším stavu. Položil jsem dlaň na Benediktovo rameno. Otřásl se pod tím dotekem, ale záhy na to se zapřel skleněnou výplň, protože jej opustily další síly. Držel portál, který se stával pro muže něčím jako planoucí připomínkou toho, co bohové dokážou a čím jim mohou pohrozit. Nechal jsem plameny poskakovat mezi prsty a zlehka se dotkl skla, které nás dělilo. Pokud jsem dobře počítal, tak by podle všeho měl být další záchvat na míle daleko. Sklo začalo kapat na podlahu.

„Dokážeme to." ucedil jsem k synovi, jenž se držel stěží na nohou. Tenký plamínek se prohnal po mé paži směrem dolů ke kotníku, kde se kolem zraněné části omotal jako had. Zpevnil kotník, jak to jen šlo a napomohl mi konečně se pořádně postavit a poskytnout oporu Benediktovi.

„S Johnem určitě." strhaně se usmál, když se zpoza portálu vynořil jeho bratr. Bílý plášť se za ním vlnil v neviditelném vánku, který proudil z portálu do chodby. V natažené paži držel dlouhý meč planoucí mocným plamenem, který osvětloval za ním vzduchem plující vodu a tlusté šlahouny popínavých rostlin, jenž rostly společně s jeho kroky.

Ozbrojení muži se semkli do těsnější formace a namířili na Johna snad vším, co jim přišlo pod ruce. Benedikt zrušil portál zachytávajíc se jednou rukou mě a druhé stěny. Podepřel jsem ho a volnou dlaň přitiskl na zámek dveří. Oheň okamžitě zachvátil jeho útroby, jenž sežehl na uhel. Dveře se neslyšně otevřely.

„Co bychom s nimi měli udělat, Johne?" zeptal jsem se ho. Při výrazu jeho tváře, která dávala jasně najevo, že se nechce připojit k našemu veselí, jsem na něj hodil soucitný pohled. Neslyšně jsme se dohadovali až John rezignovaně zvedl ruce. Hořící kov zazpíval, když opsal široký oblouk okolo jeho majitele.

„Mohli bychom je zaživa upálit a nasypat jejich popel do Tinina kafe." zle se usmál a zamyšleně si prohlédl své nehty. „A nebo je utopit..." utrousil. Ledabyle mávl rukou a voda za jeho zády se přetvořila do vodní pěsti. Stejně jako Johnova ruka zakroužila zápěstím.

„Spíš bych je poslal někam do kosmu." zavrčel Benedikt, kterému se podařilo nabrat trochu sil k tomu, aby se nemusel opírat o stěnu a o mé rameno.

John se lehce ušklíbal. Ruka s mečem sebou lehce škubala jako by se snažila potlačit obrovskou moc, kterou její majitel vládl. Oplatil jsem mu úsměv a čekal na jasný pokyn, jenž měl brzy přijít. Bůh času prudce máchl rukou směrem k mužům. Rozevřenou dlaň za masa a kostí následovala průzračně čistá ruka z vody. Obrovská vlna vody během vteřiny pohltila skupinu mužů a rychle se blížila ke mně. Celé moje tělo spíš instinktivně, než pod mým velením, vzplálo jako lidská pochodeň. První voda jež se přiblížila dostatečně blízko se vypařila do vzduchu ještě než muži stačili vykřiknout a jejich plíce naplnila voda.

Do vzduchu stoupala hustá pára mlžící zrak a otupující smysly. John se během vteřiny prořítil okolo mě popadajíc svého mladšího bratra pod paží. Všichni tři jsme vyrazili chodbou, kterou jsme se přišli. Kolem nás se míhaly dveře, které byly všechny stejně šedivé. To jen posílilo náš pocit, že stojíme na jednom místě. Najednou John prudce zabočil k jediným dveřím a vyrazil je. Zamířil jsem za ním ještě než jsem stačil postřehnout, že stojí jen kousek přede mnou. Skoro jsem do něj vrazil, ale naštěstí mě zastavil bolavý kotník, kterému se nelíbil náš zběsilý útěk.

John mi předal Benedikta a vyrazil k oknu. Otevřel jej dokořán až místnost naplnil dusný noční vzduch proudící temným New Yorkem. Otočil se na mě a mého syna, který bezvládně jako hadrová panenka vysel v mé náruči.

„Na tohle nemá dostatek sil." namítl jsem, když John vyskočil na parapet. Hustý vzduch nehnul s jeho pláštěm ani o píď.

„Potom máme teda smůlu, že si neopíchal Zyaris." ušklíbl se bůh času. Proti rozraženým dveřím vyslal obrovské liány jež zatarasily cestu případným pronásledovatelům.

Dotáhl jsem Benedikta k oknu. „Mohli bychom mu ale pomoci, když mu propůjčíme svou síl-"

„Tohle je nebezpečné a zakázané!" utrhl se na mě John. Z očí mu div nelétaly blesky, ale jeho plášť se za ním mocně vzdouval.

Nevšímal jsem si jeho námitky a položil Benedikta na zem. Opřel jsem jej zády ke stěně a zkontroloval zda dýchá. Vytáhl jsem nůž, který mi dal. Podíval jsem se na jeho lesklé ostří, které jsem moc důvěrně znal, neboť nůž, který jsem držel v ruce byl ten, jenž mě měl připravit před mnoha lety o život. Podíval jsem se na synovu klidnou spící tvář. Naposledy jsem se nadechl a poplácal jej po tváři, aby se probral. Nůž se blýskl vzduchem a předloktí se zalilo krví vytékající z hluboké rány.

„Děje se ně-" chtěl se zeptat rozespale, ale já mu přitiskl ke rtům krvácející zápěstí. Jeho modré oči na mě vyděšeně hleděly přes závěs, jenž je činil staršími, ale ve svém nitru byl stále jen chlapec, který byl vyděšen ze všeho na světě.

„Dělej! Už tak máme málo času." zavrčel jsem snažíc se nedat najevo, že mě pomalu opouštějí síly, které si ode mě bral Benedikt. Druhou rukou jsem svíral jeho předloktí v pevném stisku a díval se do jeho modrých očí.

„Dokážeme to." zašeptal jsem k němu a přitáhl jej blíž k sobě. Opřel jsem své čelo o jeho a z blízka mu stále hleděl do očí, které ztrácely otupělé zakalení a začínaly zářit čím dál tím více. Možná, že tohle bylo nebezpečné, ale bylo to nezbytné. Po tomhle sice už nic nebude jako dřív, ale stále je tu šance, že až jednoho dne přece jen nadobro opustíme pařáty organizace, budeme úplně jinými bohy než zbytek dlouhověkého božstva.

Odtrhl rty od mé ruky a přejel po ní prsty. Ránu obemkly pevně modré plamínky, jenž mihotaly mezi jeho prsty a zabránily další ztrátě krve. Zvedl se na nohy a pomohl mi vstát. Připadal jsem si slabý jako moucha, když mě pomalu nesl v náruči k oknu. Dveře se rozrazily. Dovnitř se nahrnuly v obličejích rudí muži se zbraněmi namířenýma na naše záda. Chtěl jsem mezi nimi a námi vytvořit ohnivou stěnu, která by nás chránila odkud bychom neskočili z okna, ale mezi prsty mi problikly jen dva poslední plamínky a ty záhy zmizely.

Benedikt máchl rukou. Místnost přehradila stěna z modrého plamene, jenž okamžitě roztavil kulky, které vyletěly z hlavních, aby nás zasáhly. Vyskočil se mnou na parapet vedle svého bratra. Všichni tři jsme se naposledy ohlédly na své protivníky a po zádech vyskočili z okna. Vzduch hvízdal kolem uší, cuchal vlasy a navozoval pocit nespoutanosti. Svět zahalily modré plameny a záda narazila tvrdě na podlahu.