Květen 13,1991 10:47

„Jmenujete se James Patterson, že?" prohlásil detektiv stojící naproti mně uprostřed nemocničního pokoje osvětleném mdlím světlem zářivek. Já, jak už to u mě bývalo zvykem, jsem ležel na lůžku. Obvázané ruce jsem měl položené v klíně, hlavu, jejíž levý spánek jsem měl přelepený náplastí, jsem měl položenou na měkkém polštáři a snažil se nemyslet na tu psychickou bolest, jež mi tyhle zranění způsobily.

„Ano. A vy?" zeptal jsem se s velkou obtíží.

„Mé jméno je nepodstatné." prohlásil světlovlasý mladík čerstvě dosazený do funkce detektiva pro New Yorskou policii.

Byl menší postavy, již zmíněné světlé vlasy měl rozcuchané na všechny strany. Jasně modré oči mě pozorovaly z nevyspalé, na své mládí ztrhané tváře. Oblečen byl do obyčejných černých kalhot do kterých měl zastrčenou košili jejíž cíp z nich vykukoval. Z kapsy rozepnuté bundy vylézaly přeložené noviny. Podle mých odhadů mu nemohlo být moc přes dvacet.

„Pro mě ne. Rád vím s kým mám tu čest."

Mladík se pousmál, na jeho tváři to vypadalo jako škleb. Jen jsem ho pozoroval a přemítal nad tím jak se tento mladík mohl stát detektivem.

„Mé jméno vám stejně nic neřekne. Tudíž je pro vás nepodstatné. Jak jste přežil pád z mrakodrapu?"

Vyvalil jsem na něj oči a už i chápal, jak se na tu pozici dostal.

„To si mám odpovědět sám?" zeptal se s trochu otráveným podtextem. Když jsem se neměl k odpovědi, tak si jen povzdechl a spustil: „Ten plášť," vytáhl se skřínky vedle mé postele můj plášť měnící svůj ohnivý vzor podle nálady. „Určití svědci, mezi nimi i já, viděli, jak vás zastavil pár centimetrů nad zemí."

„Jak víte, kde je?" zeptal jsem se vylekaně, jako snad každý člověk před kterým by takový mladíček udělal to samé.

„Lidé jsou předvídatelní. Kam jinam by sestra dala vaše věci." řekl prostým tónem, kterým si obyčejní lidé kupují rohlíky.

„Tak co víte dalšího?" zeptal jsem, už klidný jako u mě bylo zvykem.

Detektiv, protože tak si zasluhoval titulovat, vzal mojí ruku a bez toho aniž by jí věnoval delší pohled prohlásil: „Byl jste chirurg, tedy alespoň máte vystudováno. Tyhle rány způsobí jen rána bouracím kladivem... takže trest. Z výpovědí svědků vyplývá, že s vámi byly dvě ženy- milostný vztah k jedné či oběma z nich. Ale byl jste zraněn jen vy, takže pomsta. A jak jste mohl přežít pád z mrakodrapu? Jednoduché, máte nějaké nadpřirozené schopnosti. Teď máte prostor vyjádřit se k těm domněnkám."

Díval jsem se na něj ohromeně, ale pěknou dobu neschopen slova. Nakonec jsem ze sebe dostal: „Jedna z těch žen byla moje manželka, která mě nikdy nemilovala. A ta druhá je její přítelkyně."

„Zajímavé," prohlásil detektiv a dál pokračoval v otázkách „A ty schopnosti- je to sice hloupost, ale to jediné to vysvětluje."

„Možná, nic víc nepotřebujete?"

„Motiv. Proč vám ty ženy skutečně ublížily?"

„Opravdu chcete strávit hodinu vysvětlováním, když venku běhají dvě ženy, které mají zbraň co může zničit celé město?!" trochu jsem rozhodil rukama a plně ignoroval detektivovu nevyřčenou otázku: „Co je to za zbraň?" a pokračoval dál.

„Ta zbraň vypadá úplně obyčejně, ale má speciální náboje. Jen jeden z nich srovnal ten mrakodrap se zemí."

Po prvé za celou dobu našeho rozhovoru se na detektivově tváři objevil výraz překvapení.

*

Květen 13, 1991 11:03

„Jestli mě omluvíte, tak bych měl už jít." vzal jsem od něj plášť a vyhrabal se z nemocniční přikrývky.

„Nikam nemůžete." prohlásil suše detektiv. „Doktoři vás zastaví."

„To se jim nepodaří." opět jsem se usmál. Spustil jsem nohy přes okraj postele a prohledal skříňku. Našel jsem objemnou knihu mého otce a strčil jí do kapsy pláště.

„Nemůžete jen tak odejít." ozval se opět detektiv, stále s kamennou maskou na tváři.

„Můžu a taky to udělám." udělal jsem krok vpřed a rychle se zachytil zdi, abych neupadl. Detektiv akorát pozoroval mé snažení.

Přehodil jsem přes sebe plášť a zamumlal pár slovíček. Okamžitě se nemocniční oblečení změnilo v mé obvyklé, což znamenalo červenou košili, černé kalhoty a vysoké boty. U pasu se mi objevil meč. Trochu překvapeně jsem na něj podíval, poté jsem si povzdechl a přemístil se pryč.

Ocitl jsem se v liduprázdné uličce v mě neznámém městě. Okolo nohy mi proletěl igelitový sáček unášený větrem a někde v dáli zaštěkal pes. Rozhlédl jsem se po svém okolí. Po obou stranách uličky stály ponuré budovy zcela opuštěné. Prázdné skelety budov vyvrhovaly své cihlové vnitřnosti na slunečné dopoledne. Některé z cihel už byly v tak špatném stavu, že se div nerozpadaly na prach. Vysklená okna vypadala jako černé otvory do jiných světů. Nebo jako obrovské zející tlamy bájných draků či ještě hrůzostrašnějších stvořeních.

Vydal jsem se uličkou pryč. Netrvalo dlouho a dorazil jsem do centra města. Ocitl jsem se přímo v obrovském davu lidí, z nichž někteří si mě prohlíželi divnými pohledy. Zabočil jsem do první postranní uličky na kterou jsem narazil. Přičaroval jsem si svůj kufr a položil jej na zem. Otevřel jsem ho. Zprvu vypadal jako obyčejný doktorský kufřík, ale když se dalo stranou všechno to náčiní a odklopilo se spodní víko, objevil se obrovský prostor plný mého osobního majetku.

Vytáhl jsem obyčejné tričko a kraťasy a převlékl se tak rychle, jak mi to dovolovaly necitlivé prsty. Mé předchozí oblečení i s mečem jsem sbalil do kufru a po zavření jsem se vydal nazpět do těch obrovských davů.

Uvažoval jsem zda na tom může být někdo ještě hůř než já. Z mých úvah mě vytrhla žena do které jsem vrazil. Obličej jí lemovaly lokny světle hnědých vlnitých vlasů. Hnědé oči překvapeně upírala na mě. Jemně tvarované rysy tváře rozjasňovaly světle růžové rty a stejně jemně modelovaný nosík byl posazený nad rty. Skromně jsem odhadl, že by jí mělo být jen něco málo přes dvacet.

„Promiňte." omluvil jsem a chtěl se vydat dál. I přestože jsem byl očarován její krásou. Ona mě však zastavila.

„Za to nemůžete, nedávala jsem pozor." omluvila se jemným hlasem a usmála se. Cítil jsem jak ten úsměv boří jakési pomyslné hradby v mém nitru. Působil jako nejúčinější beranidlo na světě.

„To já nedával pozor." nejistě jsem se podrbal na hlavě, protože naposledy jsem takový pocit zažil když jsem poznal Mary. Byl to tak dávno, že jsem pocítil obrovský strach ale zároveň jistou touhu.

„Shodneme se, že jsme nedávali pozor oba?" opět se mile usmála.

„James Patterson." natáhl jsem k ní ruku.

„Eleanora Taylor." stiskla mi ruku a opět se usmála. Znovu to bylo jako úsměv všech andělů. Nedlouho na to jsem se přistihl jak se usmívám jako pitomeček, ale bylo mi to úplně jedno. Konečně po tolika letech jsem byl OPRAVDU šťastný.

Společně jsme se zastavili v nedaleké kavárně, kam jsem Eleanoru pozval, když mi došlo, jak trapný rozhovor mezi námi proběhl. Nechtěl jsem se s ní rozloučit. Hlavně ne, když jsem měl pocit, že kdybych odešel, tak už bych nikdy nepoznal, co je to štěstí.

Dlouho jsme si jen tak povídali o všem možném. Snažil jsem se vyhýbat všemu, co by mohlo prozradit, že jsem bůh, ale ne vždy se mi to dařilo, aniž bych něco jen nenaznačil. Nakonec jsme zavedli hovor na téma, zda bydlíme někde poblíž sebe.

Přišlo mi špatné jí lhát, ale kdybych jí řekl, že jsem jen před dvěma hodinami utekl z nemocnice, tak bych asi neudělal dobrý dojem. Raději jsem řekl, že jsem přijel vlakem. 

„Kamarád na mě měl čekat na nádraží, ale neobjevil se," řekl jsem po chvilce. „Asi si ze mě udělal legraci..."

„To je od něj zlé," odpověděla Eleanora. „Myslíš, že se objeví?" zeptala se. Upila ze svého hrnku čaje. 

Zavrtěl jsem hlavou. „Myslím, že ne. Nebyl to nijak dobrý kamarád..." 

„Kde si měl přespat? Snad ne u něj," pokračovala. Dívala se na všechno z té praktické stránky, která jí říkala, že tady něco nehraje.

„Ano, ale mohl bych spát v nějakém hotelu," řekl jsem klidně. Díval jsem se do jejích hnědých očí, které mě k sobě vábily lépe, než můry na světlo.

„Mohl bys jít ke mně," navrhla. „Nějaká společnost by mi zvedla náladu a s tebou se mi na navíc hodně dobře povídá." 

Změřil jsem si jí pohledem. „Myslíš, že to je dobrý nápad? Znáš mě sotva hodinu na čtyřicet a půl minuty," řekl jsem s pohledem na hodinky. 

„Kdybys mi chtěl ublížit, tak už to uděláš dávno, ne?" nadhodila s úsměvem. „Raději si k sobě vezmu tebe, než abych poslouchala své sousedky, které se pořád baví o tom, jak jsem vykopla svého bývalého."

Zarazil jsem se. „Nemyslíš si, že se na mě budou koukat, jako na nějakou náhradu?" zeptal jsem se opatrně. Nevěděl jsem, kdy se s tím přítelem rozešla, ale nechtěl jsem vypadat jako někdo, koho měla jen na jednu noc.

Usmála se. „Ať si říkají, co chtějí," řekla. Více, než ta slova na mě zapůsobil ten úsměv, který mi věnovala. Už jsem si nedělal starosti s tím, co si o nás budou myslet ostatní a ochotně jí následoval třeba i na konec světa.