Srpen 15, 2018 22:41

Otevřel se pode mnou portál šlehající modré plameny. Propadl jsem se přímo do nějakého pokoje, který rozhodně nebyl ten, ve kterém jsem strávil uplynulé dny. Nohy se mi záhy podlomily, protože nedokázaly vydržet takové vypětí sil. Než jsem ale mohl padnout tváří k zemi, tak mě pod ramenem zachytil Benedikt. Jeho tvář jako vždy nic neříkala, ale jeho oči prozrazovaly mnohé. Byly ustarané jako oči starého člověka znaveného životem.

Pomohl mi udržet rovnováhu zatímco kontroloval moje zraněné stehno, které hojně krvácelo, ale teď jsme se tím nemohli zabývat. Dveře do pokoje se rozrazily a v nich stanula nějaká žena. Dlouhé blond vlasy měla pečlivě učesané do drdolu. Modré oči byly plné chladu a opovržení vůči nám jako největší spodině lidstva. Plné rty namalované rudou rtěnkou se sevřely v nepatrném škodolibém úsměvu. Z kapsy bílého pláště vytáhla modře svítící náramky, kterými nám chtěla pohrozit. S Benediktem jsme si vyměnili pohled plný rozhořčení. Ruce mi vzplály jasným plamenem, který osvítil naše tváře společně s modrým plamenem od jednoho ze synových portálů. Benedikt přede mě nastavil ruku, abych nemohl udělat žádné neuvážené rozhodnutí.

„Zůstaň stát." řekl velice klidně. „Nechci tě sbírat ze země." vypadal klidně, ale při bližším pohledu byl nedočkavý. Chtěl opustit budovu OPO, ale také měl za úkol dostat ven i mě. Cítil jsem se jako železná koule u Benediktova kotníku, která mu nedovoluje jít rychleji, protože se za ním vleče jako zhmotněný stín. Nohy se mi opět podlomily. Zachytil jsem se naštěstí stěny, na které jsem zanechal krvavé otisky.

„Koupelna. Berle." zavrčel Benedikt stroze jako špatně naprogramovaný stroj. Pomyslel jsem si, že jestli bude takhle strohý i před dívkami, tak jej budou obcházet obloukem nevšímavosti. Bez protestů jsem zamířil do koupelny. Za sebou jsem nechával Benedikta se sestřičkou a velice jsem doufal, že až se vrátím, tak žena nebude ležet zraněná na podlaze v kaluži vlastní krve. V ten okamžik jsem ale nemohl vědět, jak moc jsem se zmýlil.

Berle jsem našel velice snadno. Byly opřené o stěnu hned vedle umyvadla. Vypadalo to jednoduše jako facka, ale jako vždy se muselo něco podělat. Došoural jsem se ke koberečku před sprchovým koutem, který byl už jen kousek od umyvadla. Bosé prsty na nohou se mi zabořily do měkkého koberce světle šedé barvy. Natáhl jsem před sebe ruce, abych se mohl zachytit porcelánového okraje, ale prsty mi sjely po něčem lepkavém. Jen tak tak jsem udržel rovnováhu, abych nepadl čelem zase na okraj umyvadla. Nahlédl jsem přes okraj umyvadla. V hrdle se mi zadrhl výkřik. Umyvadlo bylo plné čerstvé krve!

Z vedlejší místnosti, která musela být ložnicí, se ozývaly tlumené výkřiky. S velikou přesností jsem dokázal určit, že jsou ženské. Okamžitě mi v hlavě vyskočil obrázek Benedikta a sestřičky. Nechtěl jsem jen tak bez ohlášení vpadnout do ložnice, ale já ani Benedikt jsme neměli čas na nějaké milostné aférky. Otevřel jsem dveře jen tak, abych mohl nakouknout dovnitř a vyhodnotit situaci. Naskytl se mi pohled na Beneditkova holá záda do kterých se zarývaly červeně nalakované nehty. Ona křičela jeho jméno a on mlčky pokračoval nedávajíc najevo, že o mě určitě ví.

Vycouval jsem pozpátku z pokoje. Právě kvůli couvání jsem úplně přehlédl portál, který se otevřel za mými zády. Vzduch prořízla ostrá vůně máty, kterou voněla síla mého syna, ale záhy byla nahrazena ostrým pachem horského vzduchu. Po zádech jsem proletěl portálem, který mě vyhodil na druhé straně přímo do hromady čerstvě napadaného sněhu. Nemohl jsem se hnout, protože jsem skoro necítil zraněnou nohu. Sníh se barvil do krvava. Nejdříve byl jasně rudý, ale poté vybledle růžový, protože na něj stále padal další a další. Zhluboka jsem se nadechl, abych uklidnil rozdivočené srdce, které zběsile bušilo v mojí hrudi jakoby se chtělo za každou cenu dostat ven.

Uklidnil jsem se, ale jen do té doby než se přede mnou objevil další portál. Průchod do jiné části světa mi poskytoval pohled do dlouhé chodby natřené sterilní bílou barvou. Za dalekým rohem se vynořila Martina s Evelií v náruči a za ní těsně v závěsu se hnal John, který svou přítelkyni poháněl kupředu. Na pár vteřin se otočil, aby mohl do uličky, kterou přiběhli poslat část své mocné síly. Z konečků prstů mu vycházela sytě žlutá záře táhnoucí se za ním jako prapor. Celý prostor byl okamžitě provoněn mandlemi a o dost jemnější vůní mateřídoušky. Za jejich zády doslova vybuchla zeleň, která se mrknutím oka rozrostla po hladkých stěnách a po linu. Obrovské šlahouny cizokrajných rostlin zatarasily cestu kudy přiběhli a já si proto mohl lépe prohlédnout jejich pronásledovatele.

Muži, kteří uvízli mezi zelení šířící se jako zhoubná nákaza, měli na sobě stejná saka jako ten mladíček, který za svou pošetilost zaplatil životem. Okamžitě mi došlo, že to jsou agenti, kteří nás určitě budou pronásledovat na každém kroku. Budou jich celé zástupy v každé zemi světa, protože Williams nás chce dostat. Nejde mu ani o to, aby byl diskrétní, on nás prostě chce mít pod zámkem jako pokusné krysy.

Zavrčel jsem jako pes a posunul jsem se o kus vedle, aby si vedle mě mohla sednout udýchaná Martina s Evelií. Dříve než jsem jí mohl nabídnout nějaký kus látky, na který by si mohla sednout, tak portálem v poslední vteřině před tím než se uzavřel proskočil John. Dopadl obličejem rovnou do hromady sněhu. Vydal ze sebe něco mezi zlostným zavrčením a polohlasným zahuhláním nadávek. Když se k němu chtěla Martina vrhnout, aby mu pomohla, tak ji zvednutím ruky zastavil a ztěžka se posadil.

Nebyl čas na to, abychom si vyměnili alespoň pár slov, neboť se úplně na stejném místě opět vytvořil portál. Byl o dost menší než ten předchozí. Benediktovi docházeli síly o tom nemohlo být pochyb. Naskytl se mi pohled do prostorné místnosti, úplně ve stejné jsem strávil mnoho hodin když jsem ještě byl pod nadvládou OPO. V rohu pokoje stála pevná jako skála Lily. Bílé vlasy měla rozcuchané na všechny světové strany a v natažených rukách svírala násadu od koštěte. Za jejími zády se krčil malý Tom. Tváře měl zardělé odhodláním a malé pěstičky sevřené v pěsti odhodlané bránit se pokud by to bylo třeba. Z tří stran se k nim blížili ozbrojení muži, kteří drželi v rukách zbraně a pár z nich i modře svítící náramky. Každá vteřina, která je dělila od mé dcery a syna byla drahocenná. Nemohl jsem jen tak nečině přehlížet tomu, jak se jejich úlisné pohledy vpíjejí do Lily. Bylo mi jasné, že jakmile by se k ní dostali, tak by ji nasadili na zápěstí náramky a bez cavyků by z ní strhli lehké šaty, které měla na sobě.

„Lily portál!" zařval jsem ze všech sil, které mi ještě zbývaly. Kdybych se dokázal postavit na zraněnou nohu, tak bych jí šel pomoci, ale nemohl jsem. Byl jsem bezmocný jako moucha lapená v obrovské pavučině a ke mně se blížil stejně veliký pavouk, které ke mně natahoval svá odporná kusadla.

Lily zaregistrovala můj křik a hned se podívala mým směrem. Popadla Toma kolem pasu a nejbližšího muže praštila násadou přes hlavu. Agent zařval jako raněné zvíře a spadl obličejem na zem. Dřevěná tyč vzplála jasným plamenem, který scenérii osvítil hřejivou září. Muži se dali na zběsilý útěk, když jim oheň proletěl před tváří. Lily s Tomem přes rameno překročila muže na zemi a vykročila naším směrem. Tyč stále svírala v ruce. Zdála se ostražitá, ale i přes to si nevšimla, že agent, kterého skolila na zem se opatrně zvedl a mířil jí do zad pistolí.

„Pozor!" vykřikl jsem jednohlasně s Johnem, který se vrhl do portálu, aby mohl pomoci své sestře. Lily se prudce otočila a dříve než mohla vystřelená kulka proletět kolem jejího těla, tak vrazila hořící tyč muži mezi nohy. John muže praštil pěstí do obličeje čímž jej odhodil na zeď. Svalnatá ramena útočníka narazila do cihlové stěny, ze které se sesypala omítka, agent se svezl dolů a zůstal tam beze známky života ležet.

Lily s Tomem proskočila portálem. Lehce dopadla do sněhové pokrývky, kde odložila svého mladšího bratříčka a ohlédla se za Johnem, který probíhal portálem těsně za ní. Ona i on se posadili do sněhu snažíc se zklidnit tlukot srdce, které bilo jako splašený kůň. Vzal jsem do náruče svého nejmladšího syna. Hladil jsem jeho světle hnědé vlasy, abych zahnal panickou hrůzu o svou milou Oxanu. Bál jsem se, že bych jí mohl ztratit. Nechtěl jsem jí ztratit! Ne potom, co jsem jí požádal o ruku.

„Au! To bolí, tati!" vykřikl Tom v mém sevření když jsem mu chytl vlasy víc než jsem chtěl. Křečovitě jsem svíral pramen jeho vlasů a hleděl na místo, kde se již třikrát před tím objevil portál. Potřeboval jsem vědět, že je Oxana v pořádku! Nemohl jsem zbytek života strávit sám! Vždy přítomná propast se zavlnila jako hladový had a rozevřela obrovskou tlamu, která mě chtěla pohltit. Nemohl jsem se bránit. Ne, když jsem měl panický strach o svou snoubenku! Temné stíny tahaly za mé šaty a chtěly, abych se přidal k jejich bezduchému tanci smrti. Chtěly, abych ztratil všechny naděje a jen otupěle přehlížel tomu, co nastane. Ale já nemohl! Nechtěl jsem! Nechci, aby moje Oxana zmizela v nekonečném vesmíru jako Lea. Nemohl jsem dopustit, abych ztratil další ženu na které mi záleželo. Nemohl jsem nechat své děti tak snadno osiřet!

Pustil jsem Tomovi vlasy, které jsem po celou dobu držel pevně v hrsti, a odhodlaně se postavil na nohy. Upřel jsem zrak na místo, kde se vždy objevil portál. Nebyla jiná možnost, musel jsem se pro ní vrátit. Chtěl jsem se přemístit. Do vzduchu se uvolnila příjemná vůně páleného dřeva a ruce mi vzplanuly jasným plamenem. Stačilo jen pár vteřin a přemístil bych se. Ale tolik času jsem nedostal. John po mě skočil při prvním náznaku, že se pokouším vrátit pro Oxanu. Srazil mě do hromady sněhu. Ruce mi okamžitě přestaly plát a ze stehna se mi spustila další krev.

Byl jsem na dně. Nikdo už nemohl klesnout níž než jsem byl já. Pode mnou byla už jen nekonečná tma, do které se nemohlo dostat nic živého. Byla to knihovna mrtvých. Vysoké police byly plné knih, které představovaly mrtvé. Všechny byly zamčené velikými zámky a přepečlivě uloženy v policích podle data úmrtí. Já byl v prázdném patře nad knihovnou. Mohl jsem se jen bezmocně dívat, jak uličkami chodí černě oděné postavy, které ukládaly nové knihy do prázdných polic úplně vzadu.

Z hlubokých den mě vytrhl líbezný hlas: „Jamesi, musíš se odrazit ode dna a konečně se vrátit do reality." zašeptala Oxana do mého ucha. Její hlas působil na moji duši jako balzám. Otevřel jsem oči, abych pohlédl do jejích modrých. Byly jako oceány, ve kterých jsem se rád ztrácel. Miloval jsem toulky širými oceány, které její oči představovaly. Jemně jsem jí pohladil po tváři a pokusil se o úsměv. Nad našimi hlavami zářil srpek měsíce. Byl obrovský, zářil na indigové obloze jako brána do jiného světa. Kolem něj tančily hvězdy měnící svá těla na body souhvězdí. Vedle mé snoubenky stála Eleanora upírající pohled přes nebetyčné vrcholky Himálají. Po jejím boku stál Benedikt se zasněným výrazem muže, který si užíval ten pocit po dobrém souznění se ženou. Konečně jsme byli zase pohromadě. Přesně tak, jak má rodina být.

*

Srpen 16, 2018 1:09

Polévka voněla přímo fantasticky. Zahřívala naše těla, ale i duše. Stejně jako úžasně voněla, tak i přímo božsky chutnala. Miloval jsem polévky, které Link vařila. Vždy, když jsem měl čas a mohl za ní nezávazně zaskočit, tak jsme se spolu setkávali v jejím malém obchůdku v přízemí jejího domku. Link někdy zavírala krámek jen kvůli tomu, abychom si mohli osamotě popovídat a jíst přitom její vynikající polévky. Hrozně ráda vařila, ale také ráda zkoušela nové věci. Nevím, jak jsme si celá ta léta mohli rozumět, protože jediné, co jsem já uměl uvařit byl čaj a tím celé moje kuchařské umění končilo. Lea se mě ze začátku našeho vztahu snažila naučit něco si uvařit, ale vždy to končilo nezdarem z mé strany. I když jsem neuměl vařit jako většina normálních lidí, tak jsem podle Lei vařil čaj, kterému se nemohlo nic rovnat. Stejná slova, ale v odlišném jazyce použila Link, když můj čaj pila poprvé.

Trpká vzpomínka na léta, kdy jsem neměl ani ponětí o Organizaci proti ohni, neměl jsem nic jiného než mou milou Leu, ale za to jsem měl budoucnost. Teď jsem si tím nebyl tak jistý. Neplánoval jsem plány na roky, ale na pouhé minuty. Už dávno jsem pochopil, že když do našich životů násilím vtrhl Jerry Williams, tak nemá cenu myslet na to, co bude za dva roky. V těchto dnech měly váhu minuty, které byly drahé a nedostávalo se jich moc.

Odložil jsem prázdnou misku na stolek. „Jako vždy to bylo výtečné." usmál jsem se na naši drobnou hostitelku sbírající mističku Tomovi, který nemohl přijít na to, jak má polévku správně jíst. Oplatila mi úsměv při kterém po očku zabloudila k Oxaně sedící po mém boku. Nevím, zda s výběrem mé nové snoubenky nesouhlasila, ale rozhodně dávala najevo, že nechce mít nic společného s jakoukoliv mojí přítelkyní nebo manželkou.

„Co se stalo s Leou?" zeptala se do ticha Link. Všechno jakoby v ten moment utichlo. Celý svět ztichl čekajíc, co vyjde z mých úst. Ale já nemohl mluvit. Jen jediná zmínka o mé mrtvé manželce mě plnila nepředstavitelným zoufalstvím, které se mě snažilo stáhnout opět na dno světa.

Cítil jsem, jak mi Oxana položila malou dlaň na rameno, ale nemohl jsem už vidět její pohled, který na mě upřela. Věděla, že mi mluvení o Lee dělá veliké potíže a proto také rozhovor na toto téma nikdy nezavedla. Pokaždé, když někdo zmínil její jméno, tak jsem cítil jak veliká propast rozděluje moje srdce na dva kusy. Byl jsem rozervaný na kusy bez šance se zase sám spojit. V takových časech jsem po svém boku potřeboval moji Oxanu, což byla jediná žena, která dokázala moje srdce zase spojit, ale i jí tahle práce trvala několik týdnů. Celé tyto dny jsem strávil v její blízkosti a po většinu času zavřený v naší ložnici, kde jsem sepisoval svůj deník a vtiskoval jsem do jeho stránek své pochmurné pocity.

„Byla zavražděna." řekl polohlasně John, který objal svou Martinu kolem pasu. Jeho slova mě donutila vynořit se z jezera zatracení a opět pohlédnout na svět. Našel jsem jeho hnědé oči, které mi ze všeho nejvíc připomínaly moji nebohou Leu. Po tváři mi stekla slza. Byla osamocená jako já při dlouhých nocích bez rodiny. Možná, že jsem měl velikou rodinu, ale uvnitř jsem byl stále sám. Nikdo už nemohl zaplnit místo po Lee a našem spojení myslí. Nikdo nemohl nahradit moji ohnivou bohyni se kterou jsem měl svého prvorozeného syna.

„To jsem nechtěla..." zahlaholila Link, když si všimla, že mi po líci stéká slza. Pár kroky překonala vzdálenost, která nás dělila a sedla si vedle mě na postel. Oxana si odsedla o něco dál, aby Link měla prostor. Moje kamarádka mě objala a tiše, tak aby to nikdo jiný kromě mě neslyšel, zašeptala: „Měla jsem jí ráda, i když to tak možná nevypadalo. Je mi líto, že zemřela. Vím, že to tohle řekl už kde kdo, ale já to myslím upřímně. Kdybych mohla tak bych ze-"

„Tohle nikdy neříkej!" ozval se John rázně. Místnost se naplnila vůní mandlí. Pach byl ale velice hořký. Můj nejstarší syn měl oči zase upřené za obraz reality. Nahlížel do spirál osudu a opět nalezl událost, která by mohla ublížit nám všem.

Vymanil jsem se ze sevření Link a vyrazil jako střela k Johnovi. Popadl jsem ho kolem ramen začínaje s ním třást jsem mu dal pár facek. Ale většinou účinné vymanění z jiných sfér teď nic neudělalo. Jeho oči byly stále očima prastaré bytosti, která mého syna nutila nahlížet stále dál do hlubin času. Musel bych Johna udeřit pěstí do obličeje, ale jeho oči se během jednoho mrknutí změnily zase na jeho. Než jsem mohl zareagovat, tak se sehnul k zemi a vyzvracel celý obsah svého žaludku. Něco z té nechutné kaše dopadlo na koberec, ale většina zůstala na mých nohou. Poplácal jsem syna po zádech.

„Bude to v pořádku, ano?" řekl jsem a zapřel se o jeho rameno, když se zvedl. Zraněná noha se pode mnou měla zase tendenci podlomit. Pod špatně utaženým obvazem zase protékala krev, která barvila zašpiněný koberec rudou řekou. John malátně přikývl a pomohl mi sednout si. Natáhl jsem před sebe pravou nohu. Krev už dosáhla prstů na nohách a tekla dál na podlahu a koberec.

„Potřebuji vodu, nějaké čisté hadry a rozhodně obvazy." zavelel John a klekl si přede mě. Pomalu začal odmotávat proteklý obvaz, který v nějakých místech musel strhávat silou, protože jej zaschlá krev přilepila ke kůži. Oxana po celou dobu seděla vedle mě a snažila se mě přivést na jiné myšlenky. Držela mě za ruku, když jsem se snažil neřvat bolestí, stejně jako mě držela, když jsem jen nečině přehlížel pomalému odmotávání pruhu látky, kterým mi ránu ovázal nějaký doktor v OPO.

John se dostal skoro na konec obvazu, ale posledních pár smyček bylo už přilepeno přímo na ráně. Tam, kde rána začínala byl už obvaz odtržen, takže se mi naskytl pohled na hroznou ránu přímo do masa, protože se nikdo neobtěžoval ránu vůbec zašít.

„Teď to bude opravdu hodně bolet." upozornil můj syn před tím než strhl první smyčku. Nemohl jsem se ubránit řevu, protože obvaz s sebou strhl i všechnu zaschlou krev, která držela ránu pohromadě. Po stehnu tekla spousta krve. Krev byla snad úplně všude. „Budeš tak hodná?" zeptal se John Oxany a ukázal na skříň, která stála za jejich zády. Moje snoubenka okamžitě pochopila, co musí udělat. Zvedla se ode mě a vytáhla z šuplíku, na který prve ukazoval John kožený pásek. Vrátila se ke mně, sedla si na postel a vrazila mi pásek před obličej.

„Pořádně se zakousni, protože to bude bolet." zašeptala. V očích měla stejný strach jako já. Pořádně jsem skousl kožený pásek a naposledy se podíval na svou nohu. Někdo z nich mi bude muset tu ránu zašít, blesklo mi hlavou, ale to už nebyl můj problém. John odtrhl další kousek obvazu. Bolest mi vehnala slzy do očí. Krev opět vytekla a s ní zmizelo i moje vědomí.