Duben 12, 1991 16:58

Všude byla černočerná tma. A on plul v ní. Nahý a odproštěný od pozemského utrpení. Byl sám. Vše co se v tomto místě nacházelo byl jen on a tma zasekávající své hladové zuby do jeho duše. Nevěděl, jakou dobu v temnotě strávil, ale když se najednou před ním v dálce rozzářilo oslnivé bílé světlo, tak k němu bez váhání vykročil. Vzhlédl a vyšel mu vstříc. Záře jej pohltila a vrátila jej do tvrdé reality.

Stále byl připoután k židli na které seděl. Před obličejem mu poskakovala ohnivá kulička tvořená jen jeho energií. Díval se rozespale na za její září. Možná, že přece jen dnes nenastal ten čas, kdy má zemřít. Možná, že dostal ještě jednu šanci na to aby konečně popadl svůj život za otěže a zastavil čas jako poplašené koně. Pořádně zatáhl za pomyslné uzdy zastavujíc celý svět, který se smrskl jen do bodavé bolesti v jeho hrudi. Dokáže to, protože je bůh ohně. Jeho žilami koluje oheň. Spálí všechno, co mu bude stát v cestě, protože je syn svého otce. Získal tolik moci o které ani nevěděl, že jí má. Musel se už naplno zhostit své role ohnivého boha. Už bude konečně žít, tak jak by to určitě chtěl jeho otec. Bude žít, protože přežívání už měl po krk. Musel se postavit osudu čelem a ukázat mu, že i on umí být uctihodný protivník.

„Probral se." oznámila Smrt sedící na okraji postele a Tinou v objetí.

„Právě v čas, aby uviděl svou sílu." řekla Tina poté co se zvedla a na tváři vykouzlila ten nejvíce nevinný úsměv na který se zmohla. Odhodila si vlasy z ramen aby jí nepřekážely v práci, kterou ještě musela udělat.

James se rozhlédl kolem sebe. Ruce měl stále ve stavu jako před tím než přišel o vědomí. Jediné, co se změnilo, bylo to, že krev zaschla ve škraloupu zhnědlé krve plné drobných kůstek vystupujících z masa. Byl celý zpocený a na svém oblečení rozeznal zaschlé zvratky. Bylo mu mizerně, ale za to mohla ztráta krve a tolik jeho božské síly. Jeho tělo sice bojovalo proti únavě, ale on potřeboval spát. Potřeboval odpočívat aby mohl nabrat síly o které přišel. Ještě chvíli, řekl sám sobě, jen chvíli a budeš moci zase zavřít oči a v klidu usnout. Ujišťoval sám sebe aby získal alespoň nějakou energii k pokusu o útěk. Musel pryč a to velice rychle.

„Co- co se stalo?" zachraptěl. Neměl ani tušení, jak dlouho byl mimo, ale bylo mu jasné, že nikdo se ani nesnažil zastavit tekoucí krev z rozdrcených rukou. Nikdo, nebyl tu nikdo, kdo by mu pomohl. Byl odkázaný sám na sebe, tak jako celé ty roky před tím. Nyní měl ale pod kontrolou svůj život a své síly. Věděl, že má moc zničit celý mrakodrap jen pouhým dotekem. Stačilo aby se k němu Tina přiblížila dostatečně blízko a už by měl šanci využít jí jako rukojmí.

„Dostaly jsme z tebe tolik ohnivé síly, kolik jsi nepotřeboval k tomu abys přežil." oznámila bohyně s maskou nezaujetí. Prohlížela si své nehty na které namotávala vlasy.

„Kolik?" vydechl a pokusil se rozhlédnout po místnosti. V tom mu ale zabránila jak opěrka židle, tak ruce přilepené zaschlou krví jimiž projela ostrá bolest vhánějící mu do očí slzy.

„Celkem bylo vytvořeno sedm ohnivých kuliček jako je takhle." Tina pokývla ke zbylým šesti ohnivým bodům vznášejícím se kousek od ní. Z jejího hlasu čišelo přímo nadšení nad tím, jak bylo získání těchto zlomků jeho síly jednoduché.

„V každé je síla," rozkašlal se. „Která by zničila-" opět kašel. „Město." oči měl zarudlé a hrdlo vyprahlé jako kdyby jen před pár okamžiky přišel z výpravy přes Saharu. Potřeboval vodu. Jediný doušek vody by mu dovoloval pokusit se o další části rozhovoru.

„Přesně tak." ušklíbla se Tina. „Když jsme ji z tebe braly nechoval si se zrovna důstojně."

„Škubal si sebou až tak moc, že jsi si rozsekl čelo." doplnila bohyně dívajíc se na jeho čelo, které bylo pokryté další zaschlou krví. James na sucho polkl. Ihned následoval kašel, který drásal jeho plíce ukrutným stahováním. Nebyl čas na žádné takové chyby. Jeho tělo se ho snažilo zradit, ale on se jim konečně postaví. Nenechá je aby s ním zacházeli jako s kusem hadru.

„Můžeme přejít k ukázce." ušklíbla se Tina a ukázala na Williamse. „Stoupni si k té zdi." mávla rukou ke stěně naproti Jamesovi. Pete poslušně došel ke zdi a otočil sek Tině a bohovy ohně čelem.

James ze sebe vypravil: „To přece nemůžete!" opět se zakuckal. Tina po něm hodila tázaví pohled. „Zničíte cel-" rozkašlal se ještě víc než prve.

„Mrakodrap?" Tina si odfrkla. „Nikdy mi na tomhle městě nezáleželo, takže smůla."

„A co lidi?" vypravil ze sebe mezi kašláním.

„Přestaň už do háje kašlat a vymáčkni se!" seřvala jej Tina. Smrt došla pro sklenici vody, kterou mu přiložila k ústům. Trochu se napil, ale voda byla ledová a tak se skoro okamžitě rozkašlal.

„Opravdu vydrží hovno..." zabručela Tina a vytáhla z kabelky zbraň. James pomalu vyprázdnil polovinu sklenice. Smrt odhodila sklenku stranou. Sklo se roztříštilo na tisíce kousků a s vodou dopadly hlasitě na koberec.

„Připraveno." oznámila a ustoupila za Jamese.

Pete u stěny přikývl a Tina mu namířila na hlavu. Ozval se výstřel. Ohnivá letící kulka zasáhla muže do hlavy. Po celé místnosti vybuchla oslepující záře. Ze stropu padaly cihly, okna mrakodrapu byla v mžiku oka roztavená do obrovských skleněných masivů padajících obrovskou rychlostí k zemi. Vše v těsné blízkosti buď shořelo na prach nebo se roztavilo do hrubých plastik ať už z plastu nebo kovu. Celá budova se během pár sekund srovnala se zemí v ohromné prachové mlze.

James ležel na zemi mezi hromadami sutin. Židle, ke které byl přivázaný vinou žáru shořela na prach. Brýle, které záhadně přežily ohnivé peklo ležely kus od něj. Sebral je a rozhlédl se po okolí. Kam až jeho oči dohlédly se snášely saze, na zemi ležely obrovské kvádry betonu ušetřené  obrovskému žáru. A nedaleko od něj se krčila Smrt s Tinou v těsném objetí pod pláštěm bohyně smrti.

„Už je konec?" zeptala se Tina a  opatrně vystrčila hlavu z pod pláště z černé látky. Smrt potvrdila  její otázku. Mlčky se při tom postavila na nohy a oprášila z pláště omítku.

Zmobilizoval všechny zbylé síly a pomalu se postavil na nohy. Vydal se pryč, co nejdál od dua žen, které mu ublížily. Belhal se směrem k nějaké pomoci jež nebyla daleko. V okruhu dvou set metrů bylo vše zničené a za hranicemi zkázy už stály vozy všech záchranných složek. Než k jedné ze sanitek mohl dojít, tak přiběhly obě ženy.

„Chcete mi ještě ublížit?!" vyjekl a i přes příšerné bolesti ustoupil. Schoval své ruce za záda aby jim zabránil v tom mu ještě více ublížily.

Tina pokrčila rameny. „Jestli to bude nutné."

„Ty náramky..." upozornila Smrt. Natáhl k ní ruce. Ona s jistým znechucením nad rozdrcenými prsty pravé ruky, zamumlala pár slov a náramky povolily. Tina vytáhla zbraň, nabila ji a namířila na jeho hlavu.

„Nashle v pekle." procedila skrz zuby a střelila jej do hlavy. S přidušeným výkřikem se svalil k zemi a upadl do temné krajiny bez snů.

*

Květen 13, 1991 6:05

Pronikavé světlo nemocničních zářivek pronikalo skrz jeho víčka. Otevřel oči, které se ihned upnuly na rozmazaný strop na kterém vydávala zářivka oslepující světlo. Pomalu se rozhlédl po místnosti. V nemocničním pokoji na jednotce intenzivní péče byla jen jedna postel na které ležel. Vedle stolku stály přístroje, které zaznamenávaly jeho životní funkce.

Vzpomněl si na ránu v levém spánku. Opatrně nahmatal místo a přejel prsty po náplasti. Na nočním stolku našel své brýle, které si nasadil na nos. Až poté si uvědomil, že měl pravou ruku rozdrcenou bouracím kladivem. Natáhl ruce před obličej a prohlížel si, jak se třesou. Pravá ruka byla ovázaná obvazem až po konečky prstů. Levá dlaň na tom byla stejně, ale ruka se netřásla tolik jako její sestra. Spustil ruce dolů s povzdechem vytáhl bílé triko, aby se mohl podívat na ránu v hrudníku jež byla omotaná obvazy.

Ve dveřích se právě objevila mladá sestřička s deskami papírů. Světlé oči upřela na Jamese a přišla k posteli.

„Jak se jmenujete?" zeptala se zatímco ze zástěry vytahovala propisku.

„James Patterson." polkl a opět se zadíval na strop. Byl tak klidný, jakoby na světě neexistovalo násilí.

Položila na stolek papír oznamujíc mu jedinou věc. „Jste tu již měsíc, ale ani jednou jste se ani nepohnul."

„Měsíc?" podivil se a natáhl se ke stolku pro své hodinky. Nefungovaly, ale i přes to je nosil stále na zápěstí. Byly jako nepotřebný kousek, který už jeho majitel nepotřeboval ale stále si jej nechával z pouhé nostalgie.

Přikývla. „Když vás přivezli od toho zbořeného mrakodrapu, tak bylo nepravděpodobné, že by jste přežil. Ale máte tuhý kořínek. Určitý svědci viděli, jak vás nějaká žena střelila do hlavy. Máte štěstí, že kulka sjela po kosti." oznámila sestřička. „Co se jedná prstů, tak jsme udělali vše, co se dalo ještě udělat. Není to ale žádná sláva, protože byly opravdu ošklivě rozdrceny."

„Mohl bych se podívat?" nečekal až sestra odpoví a okamžitě se pokoušel odvázat obvaz neohrabanými prsty. Tahal za nalepenou náplast, která držela obvaz na místě. Sestřička vzala jeho pravou ruku a rychle odmotala látku. Prsty se začaly více třást jako osiky ve větru. Táhly se po nich dlouhé, ošklivé jizvy končící až u samého zápěstí.

„Čekal jsem to horší." zamumlal při pohledu na ruce, které mu měly pomáhat k práci, kterou miloval a nemohl se do ní pořádně ponořit. Jeho ruce už nebyly a nikdy nebudou jaké bývaly. Věděl, že už nikdy nebudou jako dříve, ale i tomu nezabránilo v tom aby se konečně postavil na vlastní nohy.

„Obávám se, že takhle..." nedořekla, protože jí skočil do řeči.

„Já vím. Ztratil jsem v prstech cit..."  řekl zlomeným hlasem plným emocí.

Věnovala mu krátký pohled před tím než se otočila k němu zády a začala se věnovat složce papírů, které prve položila na stolek. „Chtěla jsem to říct šetrně, ale byl jste rychlejší." zamumlala spíše pro sebe.

„Kdy budu moct odejít?" zeptal se a pohlédl na dveře. Nemohl tu jen tak nečině ležet, když už konečně žil. Už nepřežíval ze dne na den jako pouhý bezdomovec. Žil jako bůh ohně, stejně jako Rigreos. Byl pravým synem svého otce a také jediným. Nezklame ho, protože on si to nezaslouží. Musí být silný aby mohl porazit všechny na které jeho otec nestačil.

„Odejít?" zhrozila se a pevně jej chytla za zápěstí. „Pro Boha, proč?"

Pohlédl jí do očí s chladným výrazem neříkajícím nic. „Mám jednu neodkladnou záležitost." odvětil ledově.

„Doktoři budou rádi, že jste se probral, ale nepustí vás." řekla přísně. „A hlavně vás  musí prohlédnout doktor. Ty vaše ruce potřebují lepší péči než vám mohu dát já." hodila po něm přísný pohled ještě než i s papírem v ruce opustila pokoj.

Povzdechl si a shodil ze sebe deku. Spustil nohy přes okraj postele a opatrně si na ně stoupl. Skoro okamžitě se podlomily a on skoro spadl na zem. V poslední chvíli se zachytil postele a strhl s sebou deku.

Probudil se zpátky v posteli v obklopení dvou doktorů. Prohlíželi jeho zranění a jemně ohýbaly prsty na rukách. Stále si něco mezi sebou mumlali a zapisovali do papírů. Radili se ohledně jeho prstů, protože jen málokomu se poštěstí aby viděl kompletně rozdrcené ruce, které díky veškeré snaze doktorů sice jen z části fungují.

„To jsem rád, že jste se probral. Co vás to vůbec napadlo? Takhle brzy po probuzení se vydat na procházky?" doktor po jeho pravici nevypadal nadšeně.

„Byla to chyba, uznávám." řekl James zahanbeně. Doktor převazoval prsty pravé ruky a jemně je ohýbal.

„Mohl jste si udělat něco horšího, než jen pár odřenin."

„Věřte, že bych to nějak přežil." chabě se usmál.

Doktor se na něj podíval s podtextem: „Doufám, že už tohle neuděláš." James se na něj povzbudivě usmál a věděl, že kdyby se opět pokusil o procházku, tak by sem přeložili sestru. A z toho by nebyla nadšená ani ta sestra ani on.

„Zkuste pohnout prsty." přikázal druhý doktor. Bůh se snažil ze všech sil pohnout prsty podle své vůle. Podařilo se mu jen trochu natáhnout malíček.

„Víc to asi v tuhle chvíli nepůjde." oznámil a zanechal úsilí. Ruce si položil do klína a zadíval se na doktora.

„I to je pokrok." prohlásil doktor.

„Dost malý." zabrblal James, ale nebylo to naštvaně. Věděl, že jeho tělo se s tím postupem času vypořádá a udělá všechno pro to aby byl zase v pořádku. Byl přece bůh a jeho tělo nebylo jen tak obyčejné.

„Ale pokrok, měl by jste zatím odpočívat." přísným pohledem jej propálil a lehce pokývl k sestře, která stála na druhé straně pokoje.

„Nemůžu odpočívat, když někde tam venku pobíhají dvě ženské se zbraní, která by zničila celou Zemi i s celou naší soustavou!" zvolal a naštvaně se podíval na doktory. Musel je zastavit. Mohl za to a nehodlal se zodpovídat nejvyššímu z bohů. Ne, musel je zastavit a to sám.

„Uklidněte se. Nesmíte na sebe ukládat velká břemena." chlácholil jej doktor po levici a natáhl ruku k sestře. Při tomto gestu byl do natažené ruky okamžitě podán papír pacienta.

„Zavinil jsem to. A jsem jediný, kdo to může zastavit." druhý doktor se naklonil k sestře za šepotu. „Určitě se praštil do hlavy, když upadl."

Druhý doktor se věnoval Jamesovi. „Když vás sem přivezli měl jste měl sobě divné oblečení."

„Maškarní?" zeptal se James s úsměvem, který jeho zdrcená tvář dokázala vykouzlit. Musel přijít na jiné myšlenky. Chmury ještě nikomu nepomohli a on potřeboval všechnu svou moc. Musel jí konečně ovládnout a začít jí používat. Byl bohem ohně, ne jen obyčejným smrtelníkem.

„Teď?"

„A ne?"

„Lžete," uzavřel debatu doktor s papírem. „To je více než jisté."

Ušklíbl se jako sluníčko. „Jak si můžete být tak jistý?" zeptal se jej bůh a úsměv mu z tváře stále nezmizel.

„Prostě to vím." odvětil pevně doktor.

„Prostě- to- víte?" ušklíbl se ještě více. „Tomu říkám důkaz!"

Probodl jej pohledem, který jasně říkal, že pokud ještě bude nějaký čas nesnesitelný jako doposud, tak se na něj úplně vykašle. „Přišli za vámi policisté a detektiv. Jestli máte tolik humoru, tak je sem pošlu a můžete si dělat blázny z nich." zavrčel doktor a pokývl k sestře, která přikývla. Otočila se na podpatku a opustila místnost. Za chvíli se vrátila s policistou a detektivem.

„Můžete odejít?" zeptal se detektiv, zachoval kamennou tvář. „Chci si s pacientem promluvit mezi čtyřma očima."

Všichni beze slova odešli a James zůstal v pokoji sám jen s detektivem.