Srpen 3, 2018 23:25

Probudil mě nějaký hlasitý hovor nedaleko mě. Malátně jsem otevřel oči, ale vzápětí jsem si je zakryl dlaní, protože světlo v místnosti bylo oslepující. Zaskučel jsem pokoušejíc se zvednout a zjistit, co se mnou stalo. Poslední z uplynulých událostí jsem si pamatoval hovor s Michaelem a poté jsem dostal záchvat, který ale nebyl tak úplně obyčejný. Podíval jsem se na hodinky a mohl svou domněnku potvrdit. Byl jsem mimo skoro dvě hodiny. Než jsem mohl zase klesnout na podlahu, tak mě někdo podepřel. Do zorného pole se dostala ustaraná tvář mého syna, který měl v ruce hadřík, kterým mi otíral obličej. Jak jsem si mohl záhy všimnout, tak byl kdysi pruh látky čistě bílý, ale teď na něm zářily krvavé šmouhy.

„Co se stalo?" zeptal jsem se. Benedikt nehnul ani brvou a nadále pokračoval v čistění mého obličeje. Když jsem se pokusil jej odstrčit, tak mi vrazil do ruky hadřík. Modré oči se mu zaleskly jasným plamenem.

„Záchvat. Ten neobvyklí." řekl stroze a sedl si vedle mě. Chtěl jsem se opřít o knihovnu za mými zády, ale Benedikt mě zastavil natažením paže. „Tohle bych nedělal." chabě se usmál.

Sklonil jsem pohled ke svým rukám. „Zase jsem samovolně vzplanul..." přejel jsem si prsty po levé tváři, protože jsem cítil jak mi po ní něco steklo. Byla to krev! „Musel jsi mě praštit... Omlouvám se za své chování."

„Nic si z toho nedělej, nemůžeš za to." z druhé strany si ke přisedl Michael s výrazem pochopení. „Vše, co se stalo je pouhá minulost, kterou nikdo z nás nemůže změnit." chabě se usmál a stiskl mi rameno.

Chtěl jsem mu úsměv oplatit, ale nedostal jsem příležitost, protože se v místnosti zjevila Brigit. Okamžitě nás tři spařila pohledem sbíraje ze stolu obvaz zamířila k nám. Zastavila se přede mnou, založila si ruce v bok a každého z nás obdařila pohledem, který jasně říkal, že nemáme šanci nad něčím smlouvat.

„Michael půjde uvařit čaj, pokud stále neví, kde jsou hrnečky, tak ať zkusí prozkoumat police nad linkou. Benedikt zajde pro vodu, která bude nejlépe v lavoru, který jsem nechala ležet na stole v kuchyni. A James se ani nehne z místa, protože nechci mít na svědomí jeho další bezvědomí." rozkázala jako generál nedávajíc žádný prostor na dotazy se okamžitě sehnula ke mně. Michael s Benediktem okamžitě vyrazili splnit její rozkaz, protože nikdo jí nechtěl naštvat.

Zatímco ti dva plnili zadané úkoly, tak Brigit kriticky prohlížela ránu na mé hlavě. Něco si pro sebe mumlala zatímco házela moje vlasy na stranu, aby mohla spatřit celou ránu. Jak jsem se později dozvěděl, tak se ošklivý šrám, který na stráni byl až sečnou ránou, byl opravdu ošklivý a táhl se od spánku až hluboko do vlasů. Rána hojně krvácela. Proud krve se ani za dvě hodiny nechtěl zastavit.

„Jak se mi to vůbec stalo?" zeptal jsem se Brigit. Nestačila odpovědět, protože se za ní objevil můj syn s lavorem plným vody. Tvářil se velice vážně. Až natolik, že mi bylo jasné, že on má co do činění se šrámem na mé hlavě.

„Musel jsem tě praštit, abys nemohl někomu ublížit." vysvětlil Benedikt suše, postavil lavor na zem a sedl si vedle mě. „Udeřil jsem tě hranou starého kufru, proto to krvácení."

Místo nějaké odpovědi jsem zaskučel bolestí, neboť detektivova manželka namočila hadřík do vody a začala mi s ním čistit ránu. Věděl jsem, že je to nezbytné, ale i tak jsem se nedokázal přimět k tomu, abych neskučel při každém přejetí látky přes ránu. Během pěti minut, které jsem trávil v nesnesitelné bolesti jsem usoudil, že rána musela být jak sečná od hrany kufru, tak i byla sedřená velká část kůže.

Brigit hodila zakrvácený hadr do lavoru. „Už se můžeš přestat ksichtit a vzít si čaj, který uvařil Michael." podala mi do rukou horký hrneček plný čaje. Zatímco jsem upíjel pomalu vařicí čaj, tak ona obvazovala celou moji hlavu obvazem.

Byl jsem si stoprocentně jist, že budu muset zajít do nemocnice, aby ránu někdo sešil, protože takhle bych nemohl pokračovat v pátrání. Moje myšlenky záhy potvrdil Michael, který s nechutí odložil hrnek. Nemusel mi sálodlouze vysvětlovat důvody toho, proč bych měl navštívit své kolegy, protože jsem již byl rozhodnut, co nejdříve zajít do nemocnice.

Když jsem se dostal z nemocnice, tak již nad Londýnem svítalo. Benedikt kráčel po mém boku s batohem na zádech a nevšímal si zhola žádného člověka, který na nás hleděl jako na cvičená zvířata. Stáhl jsem si kapuci mikiny víc do očí, abych zakryl zářící obvaz, kterým jsem měl obvázanou hlavu. Doktoři sice ránu zašili, ale i tak mi bylo stále dost mizerně. Ztráta krve byla opravdu hrozná a i když se s ní moje tělo lehce vypořádalo, tak jsem měl žaludek stále jako na vodě. Strašně mě bolela hlava a to nejen zranění, ale i ze všech zvuků, které ke mně okolní svět házel v nezměrných množstvích. Pohlédl jsem na ručičky hodinek a snažil se zjistit, kdy se dostaví další záchvat, protože ten veliký posunul celý koloběh.

„Někdo nás sleduje." šeptl ke mně Benedikt, když jsme stáli na kraji chodníku a hledali cestu, kterou jsme se měli dát. Sklonil jsem se k zemi a zavázal si tkaničku u boty. Přitom jsem se nenápadně podíval za sebe. Skutečně nás někdo sledoval! U jedné z výloh stála mladá žena a až velice pečlivě si prohlížela nabídku produktů.

Narovnal jsem se. „Žena, výloha, květinářství." sykl jsem k synovi a rozhlédl se po silnici, abych nevběhl pod kola nějakému projíždějícímu autu. Benedikt vyrazil přes ulici v těsném závěsu za mnou. Zastavili jsme se na druhé straně a vydali se do jedné z vedlejších ulic, která rozhodně nevedla k Michaelovu bytu.

„Už je to jen kousek!" řekl jsem vesele a záměrně tak nahlas, aby to musel slyšet i náš pronásledovatel, který před chvilkou prošel kolem ústí uličky. „No tak usměj se! Už budeme doma a tam si dáme pěkně do trumpety!" plácl jsem syna do zad. Dal jsem do nenuceného smíchu a radostně sebral ze země nahnilé jablko, které jsem si prohlédl a beze zájmu jej hodil za sebe. Slyšel jsem, jak jablko dopadlo s plesknutím doprostřed uličky.

Zrychlili jsme krok, abychom dorazili nakonec uličky rychleji. Zahnuli jsme za roh a zůstali tam stát. Když se v ústí uličky zjevila postava oné ženy od výlohy, tak jsme jí zatarasili cestu. Benedikt jí chytl za ruce a zkroutil jí je za zády. Já jí zvedl prsty bradu, abych jí mohl pohlédnout do obličeje. Když jsem ale tak učinil, tak se ke mně natáhla a políbila mě na rty. Odtrhl jsem se od ní tak prudce, že jsem po zádech spadl na chodník. Žena se vytrhla z Benediktova sevření a skočila na mě. Její váha mě doslova přišpendlila k vyhřátému asfaltu. Úzkostlivě jsem se podíval na svého syna, který se ani nepokoušel mi pomoci z objetí té šílené ženské. Natáhl jsem k němu ruku. Pevně jí chytl protože pochopil můj úmysl.

„Tři! Dva! Jedna! Teď!" zařval jsem a přemístil nás pryč. Ještě ani nedozněla ozvěna mého hlasu a po nás nezůstala v Londýně ani stopa.

*

Srpen 4, 2018 17:56

Na konci uličky se objevila skupina mužů s vražednými výrazy ve tvářích. Nejvyšší z nich držel v kostnaté ruce raní noviny, kterými odháněl dorážející vosu. Oblečen byl v černém sepraném tričku již dávno neexistující kapely z minulého století. Krátké nepadnoucí džíny měly na pravém koleni velikou díru, která odhalovala celé vychrtlé koleno porostlé hustými tmavými chlupy. Dlouhé vlasy byly nemyté a trčely do všech světových stran, jediné co je alespoň trochu ukázňovalo byl červený šátek s bílými fleky, který měl muž ovázaný kolem hlavy. I přes svůj zanedbaný vzhled byl čistě oholen a tváře mu zářily v přiblblém úsměvu, který dodával jeho hubenému obličeji ze kterého trčely lícní kosti ještě strašidelnější zjev.

V závěsu za ním kráčel mladík sportovní postavy. Obtažené tričko šedé barvy ještě více zvýrazňovalo jeho svaly. Krátké kraťasy působily dojmem, že kdysi bývaly dlouhými teplákami, které někdo zkrátil. Vodnaté oči upíral naším směrem. Ve tváři, která vypadala jakoby v boxerském ringu dostal pořádně do těla, byl vážný výraz. Výraz, který jasně dával najevo, že si nemáme nic začínat. A to mu bych se i s radostí vyhnul, ale jak to vypadá nebude mi to dopřáno.

Po levici dlouhána šel vycházkovou chůzí mužík s hůlkou o kterou se beze zájmu opíral. Dlouhé společenské kalhoty působily v horku, které panovalo v celém městě opravdu nepatřičně. Stejně tak působilo i sako a košile s kravatou. Vše bylo na mnoha místech propocené a i sám muž byl v obličeji rudý jako Mars. Rysy tváře byly podobné hladovému buldokovi nebo žhavé novinářce čekající na prvního sólo kapra. Po této tváři stékal pot z holé hlavy, která se ve slunci leskla jako maják.

Úplně vzadu kráčel dlouhým krokem muž s kytarou na zádech. Krátké vlasy měl patřičně sestříhané a neustále je prohrabával rukou. Stejně tmavé obočí jako vlasy neustále skákalo nahoru, podle časté změny výrazu jeho majitele, který těkal pohledem ze mě na Benedikta. Tričko kdysi růžové barvy bylo vyšosováno od sluníčka do vyblité růžovo šedé. Tmavé krátké kalhoty byly poseté různými fleky od bílé barvy až po jasně rudou, která byla spíše hnědá.

Po Hudebníkovo boku šel mladík v uniformě nějakého místního podniku rychlého občerstvení. Na hřívě kudrnatých vlasů černé barvy seděla čepice ve tvaru hot dogu s kečupem a hořčicí.

S Benediktem jsme si stihli vyměnit pohledy plné paniky než k nám došli a uzavřeli nám únikovou cestu. Stáli v tak těsném kruhu, že jsme s mým synem neměli jinak na výběr než stát k sobě zády.

„Myslím, že náš problém by se dal vyřešit mírovou cestou." řekl jsem s rukama v obraném gestu.

„Vy nejste náš problém, a rozhodně se to nedá vyřešit v míru." odvětil dlouhán a udělal krok ke mně.

„Řekli vám alespoň, proč nás chtějí zadržet?" chtěl jsem udělat krok vzad, ale narazil jsem zády do Benedikta.

„To není náš problém. Dokud OPO platí mi budeme dovážet." řekl a ohnal se proti mně pěstí. Měl jsem jen zlomek vteřiny na reakci. Vyhnul jsem se ráně. Napřáhl jsem se a dal dlouhánovi pěstí přímo do jedné z lícních kostí.

Pravačkou projela ostrá bolest. Ze sedřených kloubů tekla krev a prsty se klepaly jako osiky ve větříku. Přitáhl jsem ruku k břichu a tiše zaskučel. Dlouhán se otřásl z rány a jediným krokem překonal vzdálenost, která nás od sebe dělila a kopl mě kolenem do břicha. Spadl bych na zem, kdyby mě nezachytil a násilím nevystrčil z kruhu přímo do jedné ze stěn. Praštil jsem se do hlavy. Bezvládně jsem se sesunul k zemi. V před očima mi poskakovaly mžitky a krev z rozseklého čela mi prýštila po tváři dolů.

„A teď ty zkurvysynu, konečně zažiješ hrůzu ve které žijou obyčejní lidé!" dobře mířený kopanec do břicha mě odhodil proti zdi. Skoro mi to vyrazilo dech, naštěstí se s tím mé tělo dokázalo vypořádat. Další kopanec mířil do obličeje. Podařilo se mi ho jen tak tak vykrýt zkříženým předloktím. „Jsi jen zkurvenej ubožák! Bohové neexistují! Jsi lhář! Nic jen hromada sraček, které možná někdo bůh říká, ale pro mě nejsi nic!" silné ruce mě zvedly a donutily pokleknout.

„Myslel sis, že bohové můžou vše! Já seru na nějakou víru ve vyšší bytost! Ty i tobě podobní jsou jen zmrdi bez uznání dělající ze sebe něco víc! Jste jen spodina lidstva!" dlouhán se ohnal pěstí a konečně se trefil. Z nosu tekla hustá krev míchající se s tou z čela. „Teď mi řekni, kde jsou tvé magické schopnosti! Nikde?! To si piš, že jo!" při posledních dvou větách platilo, co slovo to rána pěstí do obličeje. Poté mě konečně pustili a já padl obličejem k asfaltu, který se barvil mojí krví. Kousek od sebe jsem zahlédl svého syna s obličejem přitisknutým k rozpálenému new yorskému chodníku a natékajícím monoklem pod levým okem.