Červenec 21, 2018 12:47

Praha byla v těchto dnech opravdu malebné město. Uličky byly naplněné vzduchem, který se kvůli horku tetelil nad rozpáleným asfaltem. Obyvatelé hlavního města se skrývali pod zbytky stínu, který poskytovali osiřelé stromy rostoucí v obležení betonu. Ten, kdo nemusel vyjít ven zůstával ve svém domově, kde nebylo o nic lépe než venku.

Celou tuto scenérii jsem pozoroval z poza závěsu v dolním patře Lindina domu. Za mými zády seděla v křesle majitelka stavby a něco horlivě psala do malého sešitu, který měla položený na kolenou. Na stolku po její levici byla nová hromada novin a na ní byl postavený hrnek s vychladlým čajem, který si Linda uvařila ke snídani.

Odešel jsem od okna a usedl do křesla naproti mé hostitelce. Ani jeden jsme dlouhou dobu nic neřekli, ale nakonec se slova ujala Linda. Odložila propisku do sešitu a vzala ze stolu hrnek, aby se napila čaje.

„Co tě žere tentokrát?" zeptala se bez obalu, protože jak už u ní bývalo zvykem, dokázala si většinu věcí vyvodit ještě dřív než jsem stačil říct jediné slovo.

Zvedl jsem k ní pohled a pokusil se skrýt úsměv, který se mi chtěl vlít do tváře. „Nevím, jak bych měl Lily říct, že je to s ní jinak než si celou dobu myslí." řekl jsem klidně. Mezi prsty jsem kroutil drobným peříčkem, které se usadilo na opěrce křesla.

„Věk?" zeptala se stroze a odložila prázdný hrnek na stůl. Upřel jsem na ní výmluvný pohled.

„Nedávno se John rozhodl, že jí nechá zestárnout. Teď už je dospělá. Právě proto nadešel ten správný čas jí o tom říci." vysvětlil jsem. Z prstů jsem pustil peříčko, které v lehkém klesání zamířilo k zemi. Nikdy ale nedopadlo, protože na půli cesty k podlaze vzplálo jasným plamenem a během pár vteřin bylo po všem.

Z poza závěsu za hromadou knih a novin se vynořila moje dcera. Lily na mě upřela jasně modré oči a zatvářila se velmi odhodlaně. Volné letní šaty zašustily o knihy, za které se při její chůzi zachytily.

„Co jsi mi chtěl říct, otče?" zeptala se za chůze. Než jsem stačil odpovědět, tak se posadila na volnou židli vedle Lindina křesla.

„Víš... Ty vlastně nejsi Leina dcera..." hlas se mi při pomyšlení na mojí milou Leu zlomil. Žal po ní byl stále dost čerství a nemohlo to změnit ani soužití s Oxanou. Stále ve mně bylo jakési prázdno, které se mě už sice nepokoušelo potopit, ale bylo ve mně a nedokázal jsem se ho zbavit.

„Jen pokračuj, tati, dokážu unést pravdu. Ať už je jakákoliv." řekla pevně Lily. Dlaně měla pevně zatnuté a položené v klíně, jako vychovaná dáma. I když Lea nebyla její matka, tak jsem v tom gestu poznal něco z ní.

Chabě jsem se usmál. „A v nějakém ohledu nejsem ani já tvůj otec..." řekl jsem pomalu a pozorně si prohlížel její obličej. Hledal jsem jakékoliv známky jejího vnitřního pohnutí. Namísto nějaké emoce jen pokývla hlavou na znamení, že mohu pokračovat ve vysvětlování.

Nadechl jsem ve snaze se uklidnit. Srdce mi bušilo jako o závod. Dlaně se mi potily a po zátylku se rozběhl pás mrazu. „Ve skutečnosti je tvůj otec Gethys a já jsem něco jako tvoje matka." vychrlil jsem tak rychle, že i tak jindy hovorná Linda na mě koukala s krajním nepochopením.

Lily se tvářila netečně jako socha. Čekal jsem, že se na mě vrhne a začne se vyptávat na podrobnosti nebo se jen dá do pláče, ale moje dcera neudělala ani jedno. Jen tiše seděla a upírala na mě svůj modrý pohled, který probodával moje vnitřnosti jako ostré břitvy.

*

Červenec 21, 2018 14:32

Slunce nám pražilo do zad a pod botami nám voněly květy obsypané včelami. Nad našimi hlavami se skláněly větve stromů, které poskytovaly tak vzácný stín v tomhle parném počasí. Nabídl jsem své dceři rámě zatímco jsme společně procházeli alejí stromů. Přijala jej a podívala se mi do očí. Opět mě bodlo u srdce. Měl jsem jí to říct mnohem dříve, ale nemohl jsem předpokládat, že zareaguje tak klidně. Myslel jsem, že je po mě a po svém otci Gethysovi. Oba dva řešíme důležité milníky ve svých životech velmi impulzivně.

Ale ona je jiná. Nenechá se rozhodit něčím takovým. Na rozdíl ode mě dokáže zachovat absolutní klid. Což bych já nikdy nedokázal. Byl jsem tak zahloubaný ve svých myšlenkách, že jsem přeslechl Lilyinu otázku. Všiml jsem si toho až, když na mě upřela svůj pronikavý pohled. Modré oči mě opět proklály skrz na skrz.

„Proč jsi mi něco takového neřekl dřív?" zeptala se znova. Tvář měla vážnou jako kamenná socha vystavená na nádvoří obrovského hradu. Jediné, co dávalo její tváři život byly ty velké modré oči. Byly jako oceány, které se nedaly utišit a já proti nim nemohl nic udělat. Byl jsem bezmocný jako ubohá myš mezi bandou koček.

„Pravda byla tak hrůzná, že lež mohla být jen vysvobozením." uhnul jsem pohledem, ale vzápětí jsem se zastyděl. Bojím se před svou vlastní dcerou! Jak se mohu bát někoho, kdo je stěží plnoletý?! Zhluboka jsem se nadechl a dal se do řeči. „Nevěděl jsem, jak se s tou skutečností smířit sám proto jsem raději před tebou mlčel."

„Lea to věděla! Tak proč ne já!" řekla dopáleně. Žár v jejích očích zaplál mocným plamenem. Konečně bylo vidět, že je jak dcera boha moří tak i boha ohně.

„Má milovaná Lea to věděla, protože to bylo nezbytné. Chovala se k tobě jako k vlastní i když nemusela. Mohla mě i s tebou vyhodit a nechat mě na pospas svému osudu." odvětil jsem klidně a uhnul pohledem. „Byla jen její dobrá vůle, že tě vychovávala."

„A James, věděl o tom?" zeptala se klidněji. Plamen vyhasl, ale jeho zbytky zůstaly stále na povrchu.

„Tvůj starší bratr věděl, že nejsi jeho vlastní sestra, ale nevěděl s kým tě mám." řekl jsem velice klidně až tak, že jsem i sám pocítil, že smutek kvůli ztrátě prvorozeného syna je stále čerství. I když jsem se snažil tvářit, že jsem se přes to přenesl, tak všem, kteří ke mně měli opravdu blízko bylo jasné, že stále chovám v srdci ledový smutek, který není možné rozpustit.

Lily prohlédla moji uměle vytvořenou hradbu a lítostivě mi položila ruku na rameno. „Nechtěla jsem, aby se ti vrátili vzpomínky na ty hrůzy, co se staly v Sídle bohů... Vím, že si jen mohu domýšlet, co jsi tam ty a John zažili, ale i tak chápu jak to s tebou pohnulo."

Pohladil jsem jí po vlasech snažíc se nemyslet na minulost, kterou jsem z hloubi duše nesnášel. Kvůli hrůzným vzpomínkám jsem nemohl tolik nocí spát. Celé hodiny jsem ležel po boku Oxany a nedokázal zamhouřit oči. Ona to velice rychle vycítila. Pokaždé, když jsem nemohl dlouho usnout, tak otevřela oči a pokusila mě alespoň trochu rozveselit. Ale i potom jsem nebyl schopný usnout dlouhým a nerušeným spánkem.

„Buď za to ráda. Takové krveprolití by nikdy nemělo spatřit světlo světa." zašeptal jsem do jejích vlasů a pocítil jsem jak mi tváři stéká osamocená slza. „Všichni jsme jen otroky osudu, ale máme možnost změnit svou budoucnost svými činy. A osud se nám musí podvolit, ale to se stává jen zřídka kdy. Jestliže je dáno, že někdo má zemřít můžeš jej zachránit, ale stejně dříve nebo později zemře."

„Ale změníš tím osud. Ten dotyčný zemře jinde na jiném místě v jiný čas, ale zemře." podívala se mi do očí s výrazem krajní nejistoty. „Protože to bylo tak dáno. Nemůžeš vyhrát nad osudem, protože on je veliký hráč a nikdy se nevzdává. Vždy docílí svého. Z každého boje vyjde jako vítěz, protože nikdo jej nemůže porazit."

Znovu jsem jí pohladil po vlasech a pohlédl do modrého nebe. Slunce pálilo jakoby chtělo celou planetu sežehnout svými paprsky. Už takovou dobu nepršelo a zemi trápilo veliké sucho. Nad hlavou mi přeletěl holub s pírky rudými krví. Něco se ve mně pohnulo. Stalo se něco strašného. Vytušil jsem velice brzy.

Pustil jsem Lily neodpovídajíc na její výkřiky jsem běžel ulicí zpět k domu Lindy. Nechtěl jsem věřit tomu, že jsem jí vystavil nebezpečí. Ji a Johna, který se sem vypravil kvůli nějakému úkolu, který musel splnit.

Přede mnou se otevřela ulice, kde stál dům. Na chodníku ležely střepy a cihly. Okna vedoucí do útulného pokoje, kde celé dny vysedávala Linda byly pryč. Na deskách chodníku ležely noviny, které se dostaly kvůli jemnému vánku ven. Uslyšel jsem za sebou běh. Prudce jsem se otočil a popadl osobu pod krkem. Až pozdě jsem si uvědomil, že je to Lily. Přirazil jsem svou dceru ke stěně a pohlédl jí do očí.

„To jsem přece já!" vykřikla na mě a praštila mě do ruky.

Pustil jsem jí. Rozhlédl jsem se okolo. Nikde nebylo ani živáčka. To bylo podivné, pokaždé když se něco stalo, tak se seběhly davy lidí. Nechal jsem vzplanout ruce a proskočil jsem dovnitř oknem. Nestačil jsem se ani rozhlédnout a už jsem dostal něčím těžkým po hlavě. Bezvládně jsem se sesunul k zemi a nechal se pohltit tmou, která mě k sobě volala.