Červenec 23, 2017 18:29

Další, a jak jsem věděl od Johna, tak poslední výslech. Teď se všechno zlomí. A nejen všechno, ale i všichni. Pohlédl jsem na Leu, která byla jako bez duše. Byla ode mě natolik daleko, že když jsem na ni mluvil nebyla schopna ani souvisle odpovědět. Celé noci, kdy jsem se snažil se jí opět trochu vlichotit, tak jen s tupým výrazem prokoukala do stěny. Skoro se mnou nemluvila, nebyla schopná projevovat pocity. Když jsem jí políbil na tvář, tak to přešla s kamenným obličejem. Byla pryč a už nic na světě mi ji zpět nevrátí.

Byl jsem připoután ke svému trůnu. Tentokrát jsem měl na zápěstí náramky hned dva. Tina se chtěla pojistit, že už nikdy víc neuteču. Ale na tohle jsem neměl ani pomyšlení. Celé ty týdny jsem měl starost o svou rodinu. Anna sice bez potíží porodila, ale James nebyl schopný se o ni postarat. Byl stejně ztracený jako moje Lea.

Přede mnou stál Gethys s Jamesem, kterého držel pod krkem, ale můj syn měl stále ve tváři ten empatický výraz vycpaného jezevce, kterého jsme měli ještě na základní škole. Po jejich boku stál mladík s černými vlasy. Tmavě hnědé oči upíral na Smrt na trůnu vedle mě. Rty měl stáhnuté do úzké čárky a každou minuty se pravidelně ušklíbal. Ani mi ho Tina nemusela představit a hned mi bylo jasné, co je ten mladík zač. Byl to Arthur, můj syn s úletu se Smrtí. Byl nevídaně krutý a vůbec se tím netajil.

„Proč už jsme ho dávno nepodřízli?" zeptal se netrpělivě Tiny, která stála u Lei a odhazovala jí vlasy z krku, aby jej odhalila. „Stejně ten vůl nepromluví! Prostě jeho syna podříznem a bude mluvit jako na natahovací klíček."

„Nemůžeme připravit o zábavu tak rychle, milý Arthure." odvětila s úsměvem Tina a pohlédla na mě. Odplivl jsem si na zem a zatvářil se nepřístupně. „Ale máš pravdu ten vůl nám teď nic neřekne."

„Jakou zábavu! Vždyť opravdová zábava bude podřezávat mu ten jeho krček! Až vystříkne krev všude okolo a ta jeho děvka bude brečet jako kdyby jí někdo píchal zezadu." zašklebil se jako šílenec. Kdybych se neudržel, tak bych na něj vytřeštil oči a zařval, jak si může v něčem takovém libovat. Ale udržel jsem se a jen tiše seděl.

Anna s malou Betty v náručí vrhla na Arthura nevraživý pohled. Vycítil jsem, že jí stejně líto Jamese jako mě. Mě ale bylo líto i jí a všech, kdo se do tohohle nepřátelství zapletli. Vždy to mělo zůstat jen mezi mnou a Tinou. Nikdy se nemělo naše nepřátelství rozrůst na všechny naše příbuzné.

„Tak co, ty jeden dědku?! Už konečně řekneš kde je ten zkurvenej meč a plášť?!" zařval na mě můj vlastní syn.

„Takovému zelenáči, kterému ještě teče mléko po bradě neřeknu ani slovo!" odvětil jsem a oplatil mu pohled plný nenávisti. On moc dobře věděl čí syn vlastně je, ale stejně jako já nechtěl tuhle skutečnost přiznat.

Tvářička se mu zkřivila vztekem. Vytáhl z kapsy černého pláště nůž, který nechal osvítit paprsky slunce. Čepel se blýskla vzduchem a rychle se mihla kolem Jamesova krku. Ozval se přidušený výkřik a vzduch naplnila vůně čerstvé krve. Kovová pachuť krve se mi usadila na rtech. Můj prvorozený syn měl prsa zborcená čerstvou krví tryskající v pravidelných intervalech z prořízlého krku. Ústa se mu plnila krví, kterou se začal dávit. Gethys pustil se znechucením Jamese na zem a ustoupil od něj. Mozaika obrovského stromu se nořila do krvavého moře, které obtékalo každý jednotlivý dílek.

Byl jsem natolik v šoku, že jsem nedokázal ani vykřiknout. Slzy se nemohli dostavit neboť už jsem smrt svého syna oplakal před mnoha měsíci. Nedokázal jsem ty první noci po zjištění této skutečnosti spát. Budil jsem se ze sna s výkřikem a s oblečením lepícím se na tělo zborcené studeným potem. Nezbyly už slzy na ten skutečný okamžik jeho smrti. Možná, že se ale za pár dnů nebo týdnů najdou a já svého syna s velikou útěchou opláču.

Teď jsem jen bez emoce zíral před sebe a cítil hlubokou propast srdci, která každým okamžikem poroste. Můj pohled padl na Annu, která měla oči červené od pláče, ale také nebyla schopna v tento okamžik prolít jedinou slzu. Plakala celé noci, kdy ležela v posteli vedle bezduchého Jamese. Pociťovala stejný pocit propasti v srdci jako já. Oba jsme věděli, že dnešní den už nikdy nesmažeme z pod vědomí.

„Teď už je ti do řeči, dědku?" řekl Arthur. Já měl v tu chvíli sto chutí mu zakroutit krkem jako kuřeti. Rázně jsem zavrtěl hlavou, ale nevydal ani hlásku. Jeho to očividně popudilo a tak ke mně přišel. Nůž rudý od krve mého syna mi strčil do úrovně očí a nechal mě se na něj dívat.

„Podejte mi někdo toho spratka a tu děvku přitáhněte pěkně sem!" zavelel Arthur jakoby tu byl šéf on a ne Tina, která se spokojeně usmívala a postávala vedle Smrtina trůnu. Gethys poslušně vyrval z náruče Anny malou Betty. Mladou matku přitáhl přede mě a podal její dceru Arthurovi.

Mladík vzal dítě a vrazil mi ho do náruče. Nožem přeřezal pouta, která držela moje ruce na opěrkách. Do pravice mi vrazil nůž a usmál se. „Zab ji!" přikázal.

„Tohle nemůžu udělat, jen to jen nevinné dítě-!" začal jsem protestovat, ale v dalším odporu mi zabránila rána, která přistála na dolní čelisti. Odplivl jsem si na zem a setřel krvácející ret rukávem košile. Upřel jsem na Arthura pohled plný nenávisti.

Zvolna jsem sjel pohledem k malé Betty v mé náruči. Malá dívenka brečela, protože chtěla svou mámu. Pevně jsem zatnul zuby a podíval se na Leu, která se tvářila zděšeně. Probrala se z transu, který na ní byl několik týdnů uvalen. Otřel jsem čepel nože do kalhot a přiložil chladný kov ke krku své vnučky. Zavřel jsem oči a pohnul rukou ve krátkém tahu vzduchem.

Něco lepkavého se rozlilo po mých prstech. Otevřel jsem oči. Po tváři stékaly kapky krve, která rozhodně nepatřila mě. Malá Betty na mém klínu sýpala v posledním marném pokusu o získání drahocenného kyslíku. Obličej měla potříštěný vlastní krví a stejně tak i celé tělíčko. Naposledy se hrudník otřásl v marném pokusy o nádech a poté se už nikdy nehnul.

Díval jsem na své ruce zborcené dětskou krví a dal se do pláče. Po tvářích mi stékaly horké slzy, které smývaly krev. Zvedl jsem hlavu. Marně jsem hledal Annin pohled, který jsem ale nemohl najít. Nebylo ji dopřáno ani tak málo, jako poslední rozloučení s její malou dcerou. Nůž mi byl násilím vyrván z ruky a úplně stejně jako zbavil života mého syna a jeho dceru, tak usmrtil i Annu.

Krev barvila mramorovou podlahu, která se rozlévala jako obrovské rudé zrcadlo. Zrcadlo, které vždy ukáže můj obličej. Bylo mi zle. Zle ze sebe samého. Jak jsem jen mohl dopustit, aby skoro celá moje rodina zahynula v rukách naprostého šílence? Všichni jsou mrtví i potom, co jsem se zapřísahal je chránit do posledního dechu.

Už nikdy nebude nic jako dříve. Vše se hroutí do nenávratných hlubin nekonečného vesmíru, ve kterém stejně všichni skončíme. Všichni odejdeme do nekončícího utrpení, které vesmír dává.

*

Červenec 24, 2017 01:24

Seděl jsem ve vlaku uhánějícím noční krajinou. Za špinavými okny se míhala krajina plná stromů, polí a luk. Připadalo mi tak dávno, kdy jsem mohl bezstarostně bloumat přírodou. Světla nad mou hlavou, co chvíli zablikala a já viděl v odrazu skla svůj obličej.

Nemohl jsem ani uvěřit, jak moc jsem se změnil od té doby, kdy jsem jel vlakem naposledy. Ale můj zjev oživlé mrtvoly, jak tomu říkávala moje manželka Lea, se každým dnem prohluboval. Přerostlé zrzavé vlasy mi spadaly do čela, já je co chvíli odfoukával z obličeje. Trochu jsem se na svůj odraz usmál, ale brzy na to jsem opět nasadil neproniknutelnou masku. Posunul jsem si brýle na nose a znovu se sklonil k malému sešitu, který ukrýval celý můj dosavadní život.

Přitom jsem zaregistroval Johnův nevyzpytatelný pohled, který mě probodával skrz na skrz. Moc dobře jsem věděl, že ztráta celé naší rodiny s ním hluboce otřásla, ale ani jeden z nás s tím nemohl nic dělat.

„Jak dlouho ještě pojedeme?" přerušil hrobové ticho John. Stále pozoroval ubíhající krajinu.

Zvedl jsem oči od sešitu „Dost dlouho na to, aby na nás naši nepřátelé čekali."

Zalétl pohledem ke mně. On s cestou vlakem nesouhlasil, ale díky mě přece jen nastoupil. Zakroutil hlavou a znovu vyhlédl z okna.

Já se opět vrátil k sešitu.

Pročítání jeho stránek bylo jako znovu prožívání hezkých chvil se ztracenou rodinou, jako znovu otevírání již zahojených ran.

Na některé části mého příběhu jsem pozapomněl, ale sešit mi je znovu nemilosrdně verval do duše. Cítil jsem prázdno. Prázdno, které mě začalo obklopovat, po smrti mé ženy. Co bych jen teď dal za dotek jejích prstů na mé tváři. Co bych jen dal za pár chvil s ní, s jejím úsměvem, s jejím odhodláním. Ale nic z toho nepřišlo, ani nemohlo přijít. Ona byla mrtvá a já ztracený ve světě, který mi drásal život.

Litoval jsem naší malé hádky, tenkrát... zdálo se to jako by uplynuly tisíce let. Ale ve skutečnosti to byly sotva dva měsíce. Taková malichernost, která nám zkazila těch pár posledních dnů.

Klesla mi hlava, ocitl jsem se v říši snů. Znovu jsem prožíval své příběhy. Znovu jsem viděl Tinin vítězný výraz, když před mýma očima zabila Leu. Lein poslední výkřik zněl mojí hlavou. Viděl jsem, jak dopadla na podlahu s obličejem rozseklým od ucha k uchu. Louže krve se zvětšovala, až dosáhla podrážek mých bot. Stál jsem tam, stejně jako před pár hodinami. Tina se usmívala, klesl jsem na kolena a z posledním sil jsem objal Leino tělo. Ruce se mi zabořily do světle hnědých, vlnitých vlasů slepených krví. Ještě slabě dýchala, skoro nepostřehnutelně. Zvedla zkrvavenou ruku a přejela mi prsty po tváři. Poté její ruka klesla... byla pryč, stejně jako prve můj syn James.

Měl jsem tam s nimi zůstat, zemřít s nimi. Nezasloužil jsem si zůstat naživu, ne potom, co jsem z nedostatku síly a vědomí prozradil úkryt meče mého otce. Když jsem klečel nad mrtvolou své ženy, chtěl jsem si sáhnout na život. Vztáhl jsem ruku na hrdlo, ještě teď si pamatuji, jak mi po tvářích stékaly horké slzy. Roztřesenými prsty jsem pevně stiskl hrdlo.

Ale John mě zastavil, v poslední chvíli, když už jsem se jakou dobu nemohl nadechnout, mě srazil k zemi. Pevně mě chytil za ruce a držel je, co nejdál ode mě. Styděl jsem se za své sobecké rozhodnutí, nemohl jsem nechat Smrt zvítězit a nechat Johna samotného proti celému světu.

Trhl jsem sebou, díval jsem se do hnědých očí, stejně hnědých jako ty Leiny- byly to oči mého syna.