Únor 23, 2017 19: 20

Vešli jsme do místnosti, která se dělila na dvě části. V jedné jsem stál já s Michaelem, který vypadal, že se každou vteřinu zhroutí, a v té druhé byla moje rodina a Brigit. S úlevou jsem se sesunul k zemi a stáhl sebou detektiva. Oba jsme tiše zírali za skleněnou stěnu, která nás dělila od našich nejbližších.

„Leo..." vydechl jsem, když můj pohled padl na moji ženu, která ležela na zemi beze známky života. Hrudník měla ovázaný obvazem, který ale nebyl nijak dobře utažený, takže rána stále krvácela.

„Jaký je poslední úkol?" zeptal se Michael sotva šeptem. S obtížemi se mu mluvilo, protože byl stále oslabený kvůli jedu, který do něj Smrt vpravila. Chtěl jsem ho vzít za rameno, ale když jsem trochu pohnul pravou paží, tak mi ramenem projela příšerná bolest. Skousl jsem spodní ret a zaťal ruku v pěst.

„Rozhodně jeden z nejlehčích." ozvala se Smrt, která stála mezi židlemi z našimi blízkými. Jemně pohladila mého syna po vlasech a usmála se. „Ale to je jen lepší pro vás, nemám pravdu? Vypadáte vyčerpaně a jste zranění. Konec vám jen prospěje." v natažené dlani se jí objevil list papíru a tužka. Beze slova je prohodila skrz stěnu a odvrátila se zády.

Michael se natáhl pro papír a poté se zamračil. Položil list přede mě, ve tváři měl výraz, který vypadal zmateně a zároveň naštvaně. Pohlédl jsem do papíru a sám jsem pocítil bodnutí zmatku. Na papíru byla nakreslená obyčejná křížovka a vedle ní byly otázky.

„To je nějaký trik?" zeptal jsem se bohyně a pokusil se zvednout, ale ztráta krve mě oslabila a tak jsem opět klesl k zemi.

„Myslím, že takový trik by si rozhodně poznal, drahý." ani se neotočila, takže se nedalo poznat, zda jí to dělá radost či jí to je lhostejné.

Pohlédl jsem Michaelovi do tváře a sebral ze země tužku. „Jestli tu křížovku rozluštíme, tak nás pustíš k našim rodinám?" řekl jsem ke smrti a začal číst otázky.

„Pokusím se o to." odvětila tiše, tak tiše, že jsem ji stěží slyšel. Přikývl jsem a dal se do luštění posledního úkolu. Michael mi nahlížel přes rameno a pomáhal s nějakými odpovědi. Po všech hrůzách, které jsme prožili, jsme nedokázali myslet tak rychle, abychom mohli křížovku rozluštit během pár minut.

Trvalo nám to opravdu dlouhou dobu. Dobu, po kterou jsme se snažili přijít i na ty nejjednodušší otázky, ale přes to se nám podařilo rozluštit hádanku. Když jsem pár tahy naškrábal do čtverečků poslední slovo, tak jsme si vyměnili s Michaelem pohled. On pokrčil rameny a já se tvářil neutrálně, teda tvářil bych se kdyby se opět neozvala rána v rameni. Sykl jsem bolestí a vrazil papír do ruky detektivovi. I bez jediného slova pochopil, co po něm chci a přečetl vyluštěnou větu nahlas.

„Pozor dej a podraz čekej!" křikl sílícím hlasem Michael a zamával papírem ve vzduchu. Smrt se otočila naším směrem. V obličeji měla výraz lhostejnosti, ale i tak bylo jasné, že vůbec netečná není.

„Splnili jste úkol, gratuluji." mávla rukou a stěna oddělující nás od našich rodin zmizela. „Můžete pokračovat za svými rodinami." řekla tiše a odstoupila od mého syna.

Navzájem jsme si pomohli na nohy a rychle, co nám naše nohy stačili, jsme se vydali za rodinami. Okamžitě po překročení místa, kde ještě před chvílí stála stěna, jsme se od sebe oddělili. Já jsem klesl vedle své ženy a Michael se vrhl k Brigit. Chtěl jsem Leu pohladit po vlasech, ale moje ruka projela jen vzduchem. Celé tohle byla jen hloupá iluze! Prudce jsem se otočil na Smrt. Tak prudce, že ramenem projela taková bolest, která mě srazila na kolena.

„Ty jsi nám lhala!" vykřikl jsem na bohyni a s obtížemi se postavil na nohy. „Nic z toho, co jsi tady řekla nebyla pravda! Kde jsou naše rodiny?!"

„Nelhala jsem vám," řekla velice klidně a ani nehnula brvou. „Ani slůvkem jsem se nezmínila o tom, že by tato místnost byla koncem této hry."

Vyrazil jsem k ní tak rychle, co mi nohy dovolily. „Kde jsou naše rodiny!"

„Rozhodně někde tady." odvětila stále klidně a i když jsem se na ní hnal, tak ani o krok neustoupila. „A pokud se nezastavíš, tak budu nucena ti ošklivě ublížit!"

„Nenechám se zastrašit někým jako jsi ty! Sebrala si mi mou rodinu a donutila zranit svou vlastní ženu! Nenechám tě odtud odejít se samolibým úsměvem na rtech! Pokud z této místnosti neodejdu já, tak ani ty!" křikl jsem a nezastavil svůj krok. V rukách bohyně smrti se objevila kosa, která po staletí posílala smrtelníky do jiného světa.

„Okamžitě se zastav, Jamesi!" zařvala mocným hlasem a rozmáchla se kosou kolem sebe. Ráně jsemuhnul, přestože mu ramenem projela neskutečná bolest, tak jsem se jí vysmál do obličeje.

„Ani jeden z nás nemůže zvítězit! To přece víš. Vždycky jsi všechno věděla. I to o čem jsem já neměl ani potuchy, vždy jsi byla o krok napřed! Ale co já? Myslíš jsi, že jsem stále ten naivní mladík, kterého se ti podařilo svést rok po jeho vraždě? Změnila jsi se, stejně jako já." cítil jsem, jak se ve mně nahromadil všechen vztek za posledních pár let a chtěl ze mě ven. Nedokázal jsem ho udržet ani ovládat.

„To není pravda!" vykřikla zoufale bohyně. „Vůbec jsi se nezměnil! Jsi stále ten mladík, který se zrodil z popela jako fénix. Jsi to stále ty, kdo přišel o všechno na čem mu záleželo."

„Pokud jsem já stále stejný, tak mi řekni, jak moc jsi se změnila ty?! Stále jsi stejně proradná jako letní bouřka! Stále se jen snažíš dělat mi ze života peklo! Stejně jako mému otci!" vzal jsem ji za pravé předloktí a vyhrnul jí rukáv kožené bundy. „Jen se pochlub, kdo tě jako první prokoukl a pokusil se tě odstranit před tím než jsi se mohla spolčit s Tinou a Johnsonem!"

„Nesahej na mě!" vyjekla a druhou rukou mocně mávla kosou proti mně. Na úhyb byl jen zlomeček vteřiny, poté vzduchem hvízdl kov, který se stihl blýsknout ve světlech nad našimi hlavami a pak už byla jen bodavá bolest trhající mé pravé stehno na kusy.

S výkřikem jsem se kácel k zemi. Krev potříštila černé šaty bohyně smrti. Kanula na podlahu a připravovala mě o všechny zbylé síly. Byl jsem bezmocný. Nemohl jsem se bránit. Byl jsem zranitelný jako malé dítě. Stačilo jen natáhnout ruku a vzít si můj život. Ale Smrt se ke mně otočila zády. Kosa jí vypadla z rukou, které se třásly. I bez toho, abych jí musel koukat do tváře jsem poznal, že pláče.

Slzy padaly do jezírka krve, které se jí rozlévalo pod podrážkami bot. Topil jsem se v tom jezeře v marné snaze dostat se na jeho břeh. Ztrácel jsem vědomí a poslední naděje. Byl jsem ztracen. Nikdo mi už nemohl hodit záchranné lano, které by mě odneslo od pařátů smrti. Už nikdo nezbyl na moji záchranu.

Zavřel jsem oči a čekal na sladký a vytoužený konec. Můj konec ale nepřišel. Dříve než se ke mně mohl vrhnout Michael, tak se nade mě sklonila Smrt. Strhla ze sebe bundu a ošetřila ránu, kterou sama způsobila.

„Budete pokračovat v plnění úkolů dokud je všechny nesplníte. Poté se budete moci vrátit ke svým rodinám." řekla a zvedla se. Odhodila si dlouhé černé vlasy z tváře. Poté se vypařila jako mlha, když vyjde za kopcem slunce.

Před námi se otevřely dveře ve stěně. Další úkol, který se nám mohl stát osudným stejně jako ty předchozí. Vyměnil jsem si pohled s Michaelem. Společnými silami jsme se vyškrábali na nohy a vyrazili ke dveřím, kde mohla číhat naše smrt.

Místnost byla prázdná. Tedy skoro prázdná, až na telefon položený na zemi a číslo napsané na papírku u něj. U opačné stěny stála tiše Smrt a prohlížela si nás nic neříkajícím pohledem.

„Jamesi, zavoláš na číslo napsané na papírku. Té osobě, které zavoláš se ani slůvkem nezmíníš, že ti jde o život a životy tvé rodiny. Jediné, co po té osobě budeš chtít je přiznání. Musí říct, že tě miluje..." ozvalo se tiše od bohyně. Hlavu měla sklopenou, ale i tak se dalo poznat, že jí po tvářích stále tečou slzy.

„Tohle přece po někom chtít nemůžeš." řekl jsem klidně a ztěžka dosedl vedle telefonu. Ranou projela bolest, která mi vehnala slzy do očí. Utrousil jsem nadávku a pohlédl na papírek, který jsem sebral spolu s telefonem.

„Tento úkol nebyl můj nápad. Nechtěla bych ti takhle ublížit a už ne té dívce, které budeš volat." její pohled na mě spočinul. Tmavé oči se na mě s lítostí koukaly a prožívaly stejnou bolest jako já. „Nejsem totiž Tina." řekla tiše a nechala o tváři stéct velikou slzu, která spadla na podlahu.

Zvedl jsem sluchátko a vytočil číslo na papíru. Ze sluchátka se ozvalo pípání. Spolkl jsem nadávku a tiše vyčkával. Nevěděl jsem komu volám, ale neblahé tušení mě stahovalo ke dnu. Prosím ať to není Anna. Nechci jí zlomit srdce. Prosím! U všech bohů já nechci ublížit té nebohé dívce!

„Prosím?" ze sluchátka se ozval ženský hlas a podle toho, co jsem si pamatoval, tak byl Annin.

„Ahoj, tady James." řekl jsem s pohledem upřeným na krvácející ránu.

Chvíli bylo ticho, ale pak se ozval šepot. „Jak se opovažuješ mi volat?! Posledně jsem ti řekla spoustu slov, který teď lituji. Neměl si mi volat, ty blázínku."

„Ale já musel. Víš... kdybych tě požádal o cokoliv, ať by to bylo sebe více divné. Byla by si schopná to pro mě udělat?"

„Pokud chceš, abych ti zase půjčila svoje tělo, tak to se rychle rozluč s mojí ochotou!" řekla naštvaně. Bylo mi jasné, že stále nezapomněla na příhodu v nemocnici.

„Nic takového už po tobě nikdy chtít nebudu. Jde o něco mnohem jednoduššího... pro nás oba."

Ze sluchátka se ozval smích. „Pokud chceš zase přijít, tak stačí říct a adresu ti dám. Ale stále bydlím na internátu."

Povzdechl jsem si a pohlédl na Michaela, který si sedl vedle mě. „Ne. Potřebuji, aby si něco řekla."

„Co mám říct?"

„Pamatuješ si na poslední vteřiny, kdy jsi mě tenkrát viděla v podobě ducha. Políbila si mě..." slyšel jsem jak zalapala po dechu. Už jistě uhádla, co musí říct. A jak ona tak i já jsem věděl, že ta věta bude holá pravda.

„Tohle přece nemůžu říct..."

„Když je to pravda, tak to řekni. A já vím, že je."

„Máš přece ženu a děti!" vydechla. I na takovou dálku jsem poznal, že přešlápla z nohy na nohu.

„Není poblíž. Prosím, je to důležité." otočil jsem se na Smrt, která hlídala každičké mé slovo. Neusmívala se, už ani nebrečela. V jejím obličeji byla jen lítost. Ne nade mnou, ale nad Annou.

„Stejně to nemůžu říct... ale ty jinak nedáš, že?"

„Nemám jinak na výběr..."

„Už nic neříkej... řeknu to sama... Miluju tě..." řekla tiše. Vedle mě se objevila Smrt, která okamžitě típla hovor a mávla rukou k dalším dveřím, které se otevřely ve stěně, kde ještě před chvílí stála.

Jakmile jsem vstoupili do místnosti, tak se za námi zavřely dveře. Už jsem si na to začal zvykat, ale i tak jsem sebou škubl při bouchnutí dveří. Prostor kolem nás byl natřen jasně červenou barvou. Uprostřed stála jako socha Smrt se zbraní v ruce. Nic na světě ji už netěšilo. Byla pochmurná jako deštivý den na podzim.

„Jeden z vás zemře. Tentokrát už žádné podvod nezkoušejte, protože jinak zabiju vás oba i zbytek vašich rodin." řekla a dala Michaelovi do dlaně zbraň s jediným nábojem. Ustoupila stranou a propalovala nás pohledem plným bolesti.

Pohlédl jsem na svého přítele a pochopil, že teď už budu muset opustit hru. Nechtěl jsem nechávat Michaela samotného, ale neměl jsem jinak na výběr. Odevzdaně jsem vypjal hruď a chabě se usmál.

„Víš, co musíš udělat. Tak to udělej!" řekl jsem rázně. Hlaveň mi zamířila doprostřed hrudi. Nasucho jsem polkl a přemáhal svůj strach. Nemohu přece zemřít. Takhle přece takové příběhy nekončí. Ale tohle není příběh se šťastným koncem. Tohle není pohádka pro děti, které čekají až princ zachrání svou princeznu. Tady jde o život, který už nejde vrátit zpátky.

Nepadlo už ani jediné slovo. Jediné, co padlo byl výstřel. Příšerná bolest v hrudi a pád k zemi. Svět se oblékl do rudé barvy, stejně rudé jako byly stěny v místnosti. V posledních vteřinách před tím než jsem ztratil vědomí jsem nechal vyklouznout ze svého těla své průsvitné já.

Vznášel jsem se pár centimetrů nad tělem, které bylo opuštěné od jakékoliv další bolesti. Podlaha byla kluzká mojí krví, která zvolna vytékala ze všech tří ran. Přesunul jsem se k Michaelovi a jemně vklouzl do jeho podvědomí.

'Neboj se mě. To jsem já, James.' řekl jsem klidně k jeho vědomí a přidal i pár rad. Jedna z nich byla, aby nijak nenaznačil, že tu jsem s ním.

'Pokusím se nedat nic najevo.' odvětil klidně, ale i přes všechny jeho hradby jsem poznal, že je velice neklidný. Měl strach, jako snad každý, kdo musel stanout tváří v tvář smrti.

'Pokračuj v úkolech. Budu ti pomáhat.'

Michael vešel do místnosti, která byla po celém obvodu zdobena vystavěnými zbraněmi. Celé stěny byly plné zavěšených palných zbraní všech tvarů i velikostí. Oba dva jsme překvapením zalapali po dechu. Smrt klidně prošla kolem detektiva a zastavila se před ním.

„Někde tady jsou dveře, najdi je." řekla a zmizela. Bylo mi jasné kam šla. Musela přenést moje tělo k ostatním z mé rodiny.

Michael vyrazil na průzkum místnosti. Každý milimetr stěny pečlivě prohlížel a hledal skryté dveře. Zbraní si nevšímal, ale i mě bylo jasné, že mu vrtá hlavou, kdo by takovou sbírku zbraní vlastnil. Prohlédl již dvě stěny a u té třetí se pozastavil. Sundal ze stěny jednu se zbraní a položil ji na zem vedle své nohy. Opatrně tak sundal všechny ostatní, aby odkryl prostor zhruba veliký jako normální dveře. Strčil prsty mezi dvě spojené překližky a zkoušel, která z nich povolí jako první.

Jedna povolila a otevřela se k detektivovi. Byl to tak rychlí pohyb, že jedině já jsem mohl postřehnout, jak se na nás řítí vystřelená kulka. Během vteřiny jsem se zmocnil kontroly nad tělem a strhl Michaela stranou. Kulka jej minula jen o fous. Nechal jsem svého kamaráda vyhrabat se na nohy a vejít do místnosti.

Na židlích seděli všichni kvůli kterým jsme přetrpěli všechny úkoly. Smrt stála u mého těla a obvazovala hrudník čistými obvazy. O toho si něco mumlala pod vousy. Když jsi všimla, že do místnosti vešel detektiv, tak položila moje tělo na zem a pokývla ke zbytku našich rodin. Tiše jsem vyklouzl z Michaelova podvědomí a vrátil se do svého těla.

A pohltila mě černá a lepkavá tma.

*

Únor 25, 2017 17:49

Do tváře mi svítil slabý paprsek slunce proklouzávající mezi rudými závěsy do pokoje. I přes svou vzdálenost mířil přesně. Vytáhl jsem z pod přikrývky ruku, abych si mohl zaclonit oči, ale akorát jsem vrazil do Lei ležící po mém boku. Pravou rukou jsem zašmátral po nočním stolku, kde by měly být mé brýle. Skoro okamžitě jsem je nalezl a nasadil si je na nos. Podíval jsem na svou ženu a jemně jí pohladil po hřívě světle hnědých vlasů.

„Jamesi..." zamumlala ze spánku. Obratně moji ruku chytla do své a přitáhla si mě k sobě. Neodporoval jsem jí a co nejopatrněji jsem si lehl opět vedle ní. I přes opatrnost projelo ramenem bodnutí. Sykl jsem, ale i tak se uvelebil vedle své ženy, která již otevřela oči a prohlížela si mě.

„Vypadáš strašně." poznamenala, když jsem si lehl po jejím boku. Prsty projela mé vlasy a políbila mě na tvář.

„Každý jsme si vytrpěl své." pohladil jsem ji po zádech a chtěl sjet níž, ale v tom mi zabránil něčí hlas.

„Pokud si tyhle nesmyslné projevy citů nenecháte na jindy, tak se zvednu a uvidíte ten tanec!" okamžitě jsem poznal, že hlas patří Michaelovi, který pravděpodobně leží někde na zemi.

Nadzvedl jsem na zdravé ruce a pohlédl na prostor vedle postele. Pod přikrývkou tam ležel Michael s Brigit v objetí. Manželka detektiva spala s hlavou na manželově hrudi a spokojeně jej pažemi přitahovala k sobě.

„Myslím, že do někoho jako ty to sedí." ušklíbl jsem se. „A ještě než řekneš, že za to může Brigit, tak si laskavě uvědom, že tvá levá paže je přes ní přehozená zrovna ne ledabylím stylem." usmál jsem a pohladil svou ženu po rostoucím břichu. Byl jsem hrozně rád, že jsem jim neublížil, ani jí ani našemu dítěti.

„A z žáka se stal mistr." odvětil suše Michael a přitáhl si trochu deky k sobě, ale byla mu hned vytržena Brigit, která se probudila a otřásla se zimou.

„Kde to jsem?" zeptala se zmateně. Nejdřív pohlédla na svého muže a poté na mě s Leou. Oba jsme se široce usmáli a já byl pobídnut, ať se ujmu vysvětlení.

„Jsme v Sídle bohů. Vše, co kolem sebe vidíš je můj pokoj, který tedy v tyto dny sdílím se svou ženou." zazubil jsem se a položil Lee ruku kolem pasu. Po celou dobu jsem si to neuvědomil, ale byla nahá, stejně jako všichni kolem mě.

„Kde mám své oblečení?" zeptala se Brigit, která se marně rozhlížela po celém pokoji, který jak u mě bylo zvykem nebyl uklizený, ale k tomu mě nedokázala přimět ani moje pěstounská matka.

„Pokud mě James pustí, abych se mohla zvednout, tak ti něco donesu." nabídla Lea a vymanila se z mého objetí. „Pravděpodobně to budou nějaké šaty, protože skoro nic jiného jsem od ostatních bohyň nedostala." kolem pasu si omotala tenkou přikrývku pod kterou jsme spali a vstala.

Já s Michaelem jsme se taktně otočili a oba hleděli do rozlehlých zahrad. Nastavovali jsme tváře jemnému vánku přinášejícímu do pokoje vůni čerstvých citrusů.

Poté, co jsme si všichni opatřili oblečení, tak jsem se rozhodil sehnat něco k jídlu, protože nám všem ukrutně kručelo v břiše. Chtěl jsem otevřít dveře, ale nepovolily. Byly zamčené a klíč jsem já nikdy neviděl. Rychle jsem se vydal na opačný konec pokoje, abych se přesvědčil, zda jsme opravdu vězni ve vlastním pokoji. Průchod do zahrad byl chráněn nějakou neviditelnou bariérou, která nám nedovolovala opustit pokoj.

„Krucinál!" zařval jsem a nakopl židli u mého stolu. Židle se odsunula od stolu a pod ním jsem zahlédl schoulenou Lily s přikrývkou nataženou až po uši. Byl jsem rád, že je tu i má dcera, ale co mi dělalo opravdu starost byla skutečnost, že zde nikde nebyl James. Kam jen uklidili mého syna?

 A co udělali s ostatními bohy? Někdo přece musel vědět o tom, co se tady děje! Přece všichni nemohli odejít do jiných světů, o kterých mi vždy jen vyprávěli a neřekli víc podstatného?! Někdo tady přece musel zůstat, aby hlídal Sídlo bohů!