Únor 20, 2017 20:43

Probudil jsem se v nemocnici. Jakmile jsem otevřel oči oslepila mě záře světel nad mojí hlavou. Za pár vteřin jsem si přivykl na množství světla a rozhlédl se okolo. Na kraji postele seděl Otec Čas. Pozoroval mě pohledem svých smutných očí. Po pravé tváři mu stékala osamocená slza.

„Co se-" umlčel mě položením hole na hruď. Skousl jsem jazyk za zuby a pohlédl za boha. Po pokoji nervózně přecházel Michael, který byl ale díky zastavení času zaseknutý na jednom místě. Vedle něj stála Brigit se starostlivým výrazem na její půvabné tváři. Její oči prozrazovaly, že už nejednu noc nezamhouřila oko. To samé se dalo vyčíst i z neupravených vlasů a ušmudlanému kapesníku, který si tiskla ke rtům.

„Smrt ve zkoušce uspěla..." řekl nejvyšší bůh. Tázavě jsem se na něj podíval. Nevědomky jsem zajel rukou k místu, kam vrazila nůž až po samou rukojeť.

„Jaký smysl měla ta zkouška, když mě zase zradila! Snažila se mě zabít! A já jí nabídl přátelství!" vyjekl jsem. Hněv mě stále sílil, stejně jako něco, co jsem celé ty roky skrýval ve svém nitru a nepouštěl to k moci.

„Smysl to mělo, o to neměj starost, protože Smrt udělala přesně to, co se od ní očekávalo, pokud stále stojí na straně Tiny. Bohyně jejího postavení a s takovou mocí by ani jiná být neměla. Uspěla a ty si selhal." zvedl se z lůžka a prošel se po pokoji stejně, jako prve chodil Michael.

„Opět si jí skočil na starý trik s hranou lítostí. Ona dokáže s každým bravurně manipulovat, to jsi stále za ty roky nepochopil? Tvůj otec nebyl hlupák, ale ty jím jsi! Rok co rok se tě snažím naučit, abys nikdy nevěřil svým nepřátelům, ale ty to stále nedokážeš pochopit!"

Sklonil jsem hlavu a tiše zašeptal. „Smrt není taková. Dokážu jí pomoci od jejího údělu."

Bůh se na mě podíval s nesmlouvavým výrazem. Už dávno určitě věděl opak, ale nehodlal mi o něm říci.

„Možná jsi hlupák, ale se srdcem na správném místě." usmál se. „Kéž by bylo více bohů jako ty. Naivní pitomci, co ale k sobě necítí nenávist nebo odpor." změna v jeho chování mě natolik překvapila, že jsem zamrkal abych se přesvědčil, že se mi to jen nezdá.

„Všichni máme možnost volby." řekl jsem a odevzdaně natáhl před sebe ruce. „Tak mě zbav mého nuzného života, ať nemohu svými názory špinit svět a popuzovat moje božské kolegy."

„Tohle by sis opravdu přál? Zemřít jako chudák v posteli obklopen svými jedinými přáteli? Bez rodiny? Bez své milované ženy?" zeptal se bůh s výrazem ledové sochy. Byl úplně bez výrazu a holí neklidně poklepal na podlahu. Dlouhý vous, který měl přehozený přes rameno se vznesl kousek nad zem. Konec hole se rozzářil jasně rudým světlem.

„Když to bude tvoje vůle." pokrčil jsem rameny a opět zavřel oči. Neproniknutelná tma volající po mé duši mě obklopila a již se těšila z mé přítomnosti. „Jestli mám dnes zemřít jako obyčejný člověk, tak ať. Jestli tímto osudem budu moci zachránit svou rodinu, tak to tedy udělám. Zemřu abych mohl nechat žít jiné."

I přes zavřená víčka jsem v posledních vteřinách svého života zahlédl rudě žhnoucí srdce Hole Času. Pocítil jsem chlad zabodávající do mé kůže tisíce jehliček. Prostupoval celým tělem. Mrazil životně důležité orgány, krev tuhla v žilách a umrtvoval všechny nervy. Vystřídal jej spalující žár trhající zmrzlé tělo na kusy. Sežehl mě jako dech obrovitého draka nechávající za sebou jen zkázu a utrpení. Žár se rozlil do všech částí mého těla a tam se usadil. Vracel se mi cit do kůže, která se pod návalem tepla jen tetelila. Orgány začaly pracovat opět normálním způsobem a krev se opět rozproudila do všech koutů těla.

Otevřel jsem oči. Otec Čas byl pryč a po místnosti přecházel Michael. Šel od jedné stěně k druhé a zase zpátky. Na pár chvil zvedl pohled od dlažby na zemi a podíval se na mě. V další vteřině se ke mně vrhl a drtil mě ve svém objetí. Poplácal jsem ho po zádech a usmíval se stejně jako on.

„Michaeli! Nech ho prosím tě vydechnout!" křikla na nás Brigit a odstrčila svého manžela. Opatrně mě objala a starostlivě si mě prohlížela. „Jestli se k němu ještě jednou takhle vrhneš, tak bych byla donucena žárlit." řekla přes rameno ke svému muži a usmála se.

„Vypadáš jinak." ozval se detektiv, který teď stál u stěny a dělal, že se ten výlev citů nikdy nestal.

„Jak jinak?" zeptal jsem se a vzal si od Brigit své brýle.

*

Únor 21, 2017 16:17

Přemístění do Sídla bohů nebylo nic těžkého, hlavně potom, co mi minulý den vrátil Otec Čas moje schopnosti i nesmrtelnost. Byl jsem tak šťastný, že jsem se rozhodl, co nejdříve vrátit na ostrov ve vesmíru a osobně poděkovat nejvyššímu z bohů. Michael s Brigit z mého rozhodnutí nebyli zrovna nadšeni, ale nechtěli mu odporovat.

Objevil jsem se uprostřed mého pokoje. Lea, která v ten okamžik seděla na posteli, se příšerně lekla až vykřikla. Usmál jsem se na ní a dal ruce před sebe ve smířlivém gestu. Trochu se pousmála a pohladila své břicho. Jemně jsem jí objal a zabořil nos do záplavy jejích vlasů.

„Slyšela jsem, že jsi zemřel..." zašeptala mi do ucha.

Políbil jsem jí. Když jsem se od ní odtáhl, tak jsem promluvil. „Nikdo, kromě Osudu, mě nemůže oddělit od mé ženy a dítěte, které čeká." pohladil jsem její břicho a usmál se. „Měli bychom se na pár týdnů opustit Sídlo bohů." řekl jsem o něco naléhavěji.

„Proč? Tady nám přece nic nehrozí. V Londýně po nás půjde Johnson, bude nás hledat dokud nás nenajde." úsměv z jejích rtů zmizel. „Zabije tě. Nechci aby si umřel!" zašeptala naléhavě. Přitiskl jsem ji k sobě a jemně políbil na čelo. Nekonečné minuty jsme strávili pohupováním a zarytým mlčením.

„Bojím se o tebe." prolomila hrobové ticho Lea. V očích měla slzy, které začaly stékat po její pobledlé tváři. Setřel jsem slzy palcem a pokusil se jí povzbudit úsměvem, který ale zůstal jen v mé hlavě a na svět se nedostal.

„Právě proto musíme odtud pryč. Jen ty a já." zašeptal jsem a pustil ji ze svého sevření. Věnovala mi jeden dlouhý pohled plný smutku. Bylo mi jí líto, ale nemohl jsem nijak zabránit nikomu v tom, aby se pokusil mi ublížit. Mohl jsem útok jen odrazit, ne předpovídat, kdy přijde další.

„Bez Jamese? Je to přece náš syn. Nemůžeme ho tady nechat sa-"

„Tady bude víc v bezpečí než s námi. Už mnoho let o můj život usiluje Tina a její nájemní zabijáci mi jsou stále v patách! Nechci ohrozit nikoho navíc! Je to stejně můj syn jako tvůj, ale bude mu lépe bez nás, alespoň těch pár měsíců." řekl jsem a sebral ze stolu svůj kufr. Otevřel jsem ho a podíval jsem se zda v něm je to, pro co jsem přišel. Z útrob kufru zazářil jasný kov ukovaný do podoby meče, který kdysi patřil mému otci. Temně rudá látka pláště byla složená vedle něj.

„Jsem těhotná. Nemohu se pouštět do dobrodružství, když mám skoro za tři měsíce termín." po tvářích jí kanuly slzy, které stékaly po jejím krku až mezi ňadra. Pohlédl jsem na ni se stejným smutkem v srdci, ale s kamennou tváří navenek. „Jamesi, prosím, já nechci riskovat život našeho dítěte."

Přišel jsem k ní a pevně ji objal. „Ani já nechci riskovat jeho život, ale je to nezbytné. Nechci zemřít s pomyšlením na to, co by bylo kdybych se pokusil tomu zabránit." vzal jsem její ruce do svých. Tváře nám ozářila rudá záře vycházející z našich prstů. „Musíme udělat to, co nám velí srdce ne rozum. Já vím, že někdy je proti zdravému rozumu bojovat, ale srdce vždy říká něco jiného. Rozum zná své 'Co kdyby' nebo 'Co by bylo kdybych udělal tohle', ale srdce nikdy pochybnosti nemá. Nepochybuji o svém srdci, právě to ke mně přivedlo tebe. Proto bys neměla ani ty."

Nechal jsem své ruce spadnout k bokům a sebral ze stolu kufr. Natáhl jsem ruku dlaní nahoru k Lee. Trochu jsem se pousmál a nabídl jí svou ruku. Položila svou dlaň na tu mou a já nás přemístil do Londýna.

Objevili jsme se v jedné ze zapadlých uliček nedaleko Michaelova bytu na Oxford Street. Otevřel jsem kufr a dal Lee do rukou svůj meč. Velmi rychle pochopila, co tím zamýšlím. Sotva znatelně přikývla a uličku provoněla ostrá vůně levandule. Meč v jejích rukách zmizel. Ani já neměl tušení, kam a je to tak lepší. Nebezpečné je, když nějaký člověk ví úplně všechno. Když každý bude vědět jen část, tak se nikdy nedostanu do situace, kdy by se začali obviňovat z toho, že danou věc prozradil někdo jiný než komu byla řečena.

„Potřebuji abys napsala vzkaz Michaelovi." řekl jsem a podal jí papír a tužku. „Piš, co ti budu říkat." pohlédl jsem na ní a usmál se. „Michaeli, měl by si okamžitě zanechat našich schůzek. Náš vztah musí skončit! Já jsem vdaná žena! Jestli se můj manžel dozví, že se s tebou stýkám, tak by tě mohl i zabít. V tomhle kufru ti posílám všechny tvé věci, co u mě minulý týden zapomněl. Máš jediné štěstí, že manžel byl na služební cestě. Pokud si to stále nepochopil, tak tímto se náš vztah ruší, už nikdy se spolu nesetkáme. Bude to tak lepší. S pozdravem Eleanora."

„Všechno?" zeptala se a dokončila kudrlinku nad posledním A. Podala mi dopis a já ho dal do obálky, kterou jsem zasunul pod víko kufru.

„Tak a teď se přiznejte, paní Pattersonová, proč jste mě podvedla s mým nejlepším kamarádem?" zeptal jsem se s úsměvem. Ona se usmála a dloubla mě do žeber.

„Nech si to."

Ušklíbl jsem se a poslal rudý plášť na místo, které mi bylo jedno z nejdražších, ale už mnoho let jsem jej nenavštívil. Poté jsem vzal svou ženu za ruku a společně jsme vyrazili ke dveřím do domu mého přítele. Lea nechala kufr u staré domácí s prosbou aby byl, co nejrychleji doručen panu Dearwitchovi. Chudák stará žena se už ani nepodivila ničemu, co pan Dearwitch podniká a slíbila mé ženě všechno.