Únor 17, 2017 23: 58

Stál jsem po pás v temné vodě Temže. I přes to, že jsem ohnivý bůh, jsem se třásl zimou. Voda v řece byla v tuhle roční dobu ledová jako vana ledu. Do boku narazila plastová láhev, ještě zpola plná nějakého nápoje. Nemohl jsem ji odstrčit, neboť jsem měl stále ruce v želízkách. Prsty se mi třásly zimou každou vteřinu jimi projel třes, který otřásl celým mým tělem.

Na břehu stál Johnson se svojí ochrankou a netrpělivě se díval na hodinky na svém předloktí. Bručel si pod vousy kdejaké nadávky na Dearwitche. S rozumem v koncích šel pár metrů po břehu a poté se zase vrátil. Nakopl pravou nohou kámen na břehu a zabručel si pro sebe nadávku.

„Odtáhni návnadu dál do řeky, Steve!" zařval jeden z ochranky na svého kolegu, který mrzl vedle mě ve vodě. Chytil mě za ruce a zatáhl mě dál do hloubky. Voda dosahovala až na prsa a mě bylo jasné, že pokud se brzy neobjeví detektiv, tak budu v obrovském maléru.

Steve mě táhl dál do hloubky, voda stoupala. Už jen pár centimetrů a budu mít ústa a nos plné vody. Nechtěl jsem se utopit. To by byla největší potupa pro jakéhokoliv boha a pro boha ohně by to byla přímo věc, která by pošpinila jeho čest a čest celé jeho rodiny. Byl jsem donucen udělat další krok. Ústa už byla pod vodní hladinou. Mohl jsem dýchat jedině nosem.

Ještě jeden krok a už dlouho nebudu mezi živými. I jakobůh nemám naději, že to přežiju! Takhle to přece nemůže skončit! Kde je moje záchrana v podobě mého kamaráda detektiva. Na to, aby pro mě mohl přijít měl celé odpoledne, ale buď měl moc práce nebo nechtěl, aby si Johnson myslel, že mu na mě hodně záleží. Viděl jsem, jak Johnson mávl rukou, aby se mnou Steve udělal poslední krok.

Zavřel jsem oči a čekal na chladnou smrt. Bude bolestivá, ale osvobodí mě od všeho pozemského utrpení. Naposledy jsem vdechl chladný noční vzduch. Slyšel jsem motory aut, které jezdili po mostě nad našimi hlavami. Zvedl jsem oči k tmavé obloze, na které svítily osamělé hvězdy. Veliký měsíční kotouč se schovával ve stříbrných mracích plujících temnou oblohou. Chtěl jsem si vychutnat poslední okamžiky svého života.

Sbohem Leo! Budu na tebe vzpomínat jen v dobrém. Nikdy nezapomenu na naši první noc i když ty si na ní asi nepamatuješ. Vždy tě budu milovat i když budu tisíce kilometrů daleko a budu plout nekonečným vesmírem a prožívat muka. Brzy sice zapomenu na většinu svých vzpomínek, ale tvůj obraz si uchovám v paměti, co nejdéle. Ty jediná mě budeš provázet na samotě dnů, které mě čekají.

Už jsem byl smířený se smrtí, když se od břehu ozval dobře známí hlas. Působil na moje otupělé smysly jako ten nejlepší pohon.

„Ještě není přesně půlnoc, Johnsone!" zařval Dearwitch a seskočil z posledních dvou schodů, které vedly dolů na břeh řeky.

„Jako mezi tvé ušlechtilé vlastnosti patří oddanost mezi ty mé zase fixlování!" odvětil jeho sok a přejel si prstem po krku. Měl jsem sotva pár vteřin na to, abych mohl něco udělat, než mě obrovské ruce Steva ponoří pod hladinu. Rychle jsem se nadechl a když mě veliká ruka zatlačila pod hladinu, tak jsem se zbrkle rozhlédl kolem sebe.

Skoro jsem pod vodou vykřikl, protože voda byla příšerně ledová a mě to způsobilo šok. Naštěstí jsem se rychle vzpamatoval. Zrovna v čas, když už mi docházel tolik potřebný kyslík. Během mžiku oka jsem nechal tělo vzplát. I pod hladinou jsem uslyšel výkřik Steva a škvaření kůže. Voda okolo mě se vypařovala a mě nezbývalo nic jiného než se dostat, co nejrychleji nad hladinu. Rychleji než voda ve svém množství udolá moje plameny.

Vynořil jsem se nad hladinu a zalapal po dechu. Zamžoural jsem k břehu, kde jsem spatřil Dearwitche, jak se brodí vodou za mnou a utíkajícího Johnsona. Bylo mi jasné, že detektiv obětoval zatčení svého nepřítele jen kvůli mé záchraně.

„Johnson! O mě se nestarej!" zařval jsem na detektiva, který se bleskově otočil a začal se brodit zpět ke břehu. Než se ale dostal na břeh, tak byl Johnson pryč a jemu zůstal jen člen jeho ochranky a já plavající ke břehu. Popadl jsem za límec chudáka Steva a táhl ho s sebou za Dearwitchem. Dostal jsem se i s obrovskou gorilou na břeh.

Svalil jsem se na zem a zůstal tam ležet, třásl jsem se zimou a Steve vedle mě na tom nebyl o nic lépe. Dearwitch mi přes ramena přehodil svou bundu a sklonil se nad muže.

„Kde má Johnson svého šéfa!" zařval na něj detektiv a chytil ho za sako. Než ale mohl Steve odpovědět, tak noc prořízl výstřel a muž se svalil beze známky života k zemi.

Vzal jsem muže za zápěstí a pokusil se mu změřit tep, ale bylo mi jasné, že už žádný nenajdu. Někdo odvedl bezchybnou práci. Detektiv pustil sako mrtvoly a podíval se na mě. Z tváře, kterou opět zakryla maska se nedalo nic vyčíst.

„Děkuji za záchranu." řekl jsem a natáhl k němu ruku. Pevně mou ruku stiskl a na pár vteřin se usmál. I když se snažil, stále bylo jasné, že ho trápí spousta věcí. „James."

„Michael." řekl nepřítomně. Opatrně jsem se zvedl ze země a daroval Michaelovi pořádné objetí. Oběma nám po tvářích přelétl chabý úsměv.

Tuhle noc jsme možná promarnili možnost dopadnout Johnsona, ale získali jsme přátelství, které trvalo roky.

*

Únor 18, 2017 10:19

Hodinu po půlnoci jsem se vrátil do Sídla bohů. I přes to, že jsem měl zůstat v Londýně, jsem potřeboval svou rodinu vidět. Objevil jsem se v zahradách nedaleko mého pokoje. Přitáhl jsem si blíž k tělu Michaelovu bundu, kterou jsem mu hodlal brzy vrátit. Vešel jsem na terásku před mým pokojem a odhrnul temně rudé závěsy. Vstoupil jsem do pokoje jako duch a s tichým našlapováním jsem došel až k posteli, kde spala má manželka. Skopl jsem z nohou boty a bundu odložil na stolek vedle postele. Svlékl jsem ze sebe promočené šaty a nahý si lehl vedle své ženy.

Jemně jsem jí pohladil po vlasech a políbil na ústa. Něco ze spánku zamumlala a poté otevřela oči. Usmál jsem se na ní. Chvilku na mě vylekaně koukala a poté mi úsměv oplatila.

„Jamesi..." zašeptala a pohladila mě po tváři. Políbil jsem jí a opět zajel rukou do vlasů. Místnost provoněla vůně levandule, která mě pomalu svou vůní uspávala. Skoro okamžitě jsem padl hlavou mezi polštáře a usnul dlouhým nerušeným spánkem. Poslední z toho, co jsem pocítil bylo Leino břicho tisknoucí se ke mně. Ucítil jsem malé kopnutí a poté jsem odplul do říše snů.

Ráno mě probudil zatoulaný paprsek slunce svítící mezerou mezi záclonami. Otevřel jsem oči a pokusil se protáhnout. Levou rukou jsem narazil do Leina ramene. Otočil jsem se na ní a s úsměvem jí pohladil po tváři. Skoro okamžitě se probudila a úsměv mi po chvilce oplatila.

„Dobré ráno..." zašeptala a pohodlněji si lehla, tak aby na mě mohla koukat.

„Už dlouho jsme se neviděli." usmál jsem se a pohladil ji po vlasech. Přitáhl jsem se k ní, abych ji mohl políbit. Se smíchem mi položila ruku na hruď. Zastavil jsem se a vyčítavě se na ní podíval. „Co jsem zase provedl?"

„Ty nic." usmála se. „Ale nechci být poškrábaná od toho kartáče, co máš na bradě." se smíchem se odtáhla a pohodila hlavou až se její vlasy zaleskly v ranním svitu slunce.

Ušklíbl jsem se a pevně ji chytl kolem pasu. Přejel jsem jí bradou po předloktí a pomalu se dostával nahoru po ruce. Celou dobu se hlasitě smála a pokoušela se mě odstrčit. Nakonec jsem jí dal pusu na rty. Rukou jsem přejel po jejím krku a zajel až do vlasů. Opět se vzduch provoněl vůní levandule. Svalili jsme se zpátky do postele. Až když jsem se přitulil víc ke své manželce, tak jsem pocítil, že mezi námi něco je.

„Tsehtna?!" dostal jsem ze sebe zatímco jsem ji líbal. Odtáhl jsem se od ní a svalil se do přikrývek vedle ní. Lea se na mě omluvně podívala. I pod dekou, kterou měla omotanou kolem beder bylo vidět její vypoulené břicho.

„Myslela jsem, že to víš..." řekla tiše. Výraz její tváře se nedal rozpoznat. Povzbudivě jsem se usmál a objal ji, co nejjemněji, abych neublížil našemu dítěti.

„Nevěděl jsem, ale je to příjemné překvapení." usmál jsem se a jemně jí políbil. „Jak bych se na tebe mohl zlobit. Každé naše dítě bude u nás vítáno." pohladil jsem ji po oblině břicha.

Za námi se ozvalo odkašlání a nově příchozí promluvil suchým hlasem zbaveným veškerého života. Za jehozády se samy od sebe zavřely dveře, které musel otevřít, aby vešel do místnosti.

„Tyhle sladké řečičky si nechte na jindy." Otec Čas pokývl ke mně. „A ty Jamesi," prsty naznačil ať k němu jdu. „Máš minutu. Poté tě očekávám v zahradách." otočil se až za ním zavlálo jeho roucho a odešel do rozlehlých zelených plání kolem Sídla bohů.

Pár vteřin jsem přemýšlel nad tím, jak mohl vědět, že jsem se vrátil, ale hned na to mi došlo, že jeho schopností je vědět všechno, co bylo, je a bude.

Za skoro minutu jsem s objevil vedle nejvyššího z bohů. Oblečen jsem byl jen tenkém županu. Dlouhé vlasy jsem měl rozcuchané na všechny světové strany a brýle jsem stále neměl. Zamžoural jsem na Otce Času a zeptal se:

„Co tady děláme?"

Bůh rozpřáhl ruku s holí a opsal s ní široký půlkruh kolem mě. Tráva u mých kotníků se nepřirozeně rozzářila a uvolnila do vzduchu vůni starých knih. Cítil jsem, jak na mé tělo padá únava posledních hodin, dnů, měsíců i roků. Ruce se začaly třást a kůže na nich stárnout. Byl jsem zbaven nesmrtelnosti!

„Proč jsi to udělal?!" vyjekl jsem vylekaně a pokoušel si zapálit ruce. Nic se nestalo. Pocítil jsem náhlý úbytek energie. Byl jsem sražen na kolena, hlavu jsem sklopil do měkké trávy. Po tvářích tekly ledové slzy a vlasy s vousy ztrácely svou hnědou barvu. Na pár vteřin se změnily opět na jasně ryšavou a poté ztratily svůj jas. Stárl jsem. Ještě pár hodin a bude ze mě starý dědek.

„Pokud tě to uklidní, tak netrpíš sám." řekl klidně Otec Čas a odhalil pod svým pláštěm zubožené stvoření, které kdysi bývalo obávanou bohyní smrti.

Bůh jí musel sebrat nesmrtelnost stejně jako mě, protože zestárla alespoň o dvacet let. Její husté černé vlasy ztratily všechen lesk a ubývalo jich. Oči měly skelný pohled. Až se proces stárnutí ukončí zbude z ní jen hromádka prachu. Všechny roky, které prožila na víc se na ní během pár hodin podepíšou. Zestárne a zemře. Oba zestárneme, ale já budu žít, protože jsem prožil ještě krátký čas v podobě boha.

„Vracíte se do Londýna. Dokud se neusmíříte, tak ani jednomu z vás nevrátím nesmrtelnost. Oba přecevíte, že božstvo musí být jednotné a jen vy dva se ho snažíte rozvrátit. Pokud zemřete, je to váš problém." řekl Otec Čas a mávl holí kolem sebe. Tráva kolem našich nohou zavířila.

Pár vteřin na to jsme se objevili v zapadlé uličce v Londýně.