Březen 1, 2007 21:44

„Jamesi?" zavolala Lea přes celý malý byt, který byl naší malé rodině domovem. Já i můj syn jsme se jednohlasně ozvali z kuchyně, kde jsme se nacházeli. James seděl na židli s nohama na stole a prohlížel si jednu z knih, které jsem mu vypůjčil. Já seděl na stole u jeho nohou a byl zahloubaný do knihy po svém otci.

„Starší James." ozval se opět Lein hlas a teď jsem dokázal poznat odkud přichází. Byla to naše ložnice. Odložil jsem knihu a vydal se za svou ženou. Ložnice byla prázdná. Stál jsem mezi dveřmi a ostražitě se rozhlížel po prázdné místnosti. Udělal jsem pár kroků k oknu, abych se přesvědčil, že se sem nedostal nějaký útočník.

Zničeho nic se za mnou zavřely dveře.

„Konečně sami." ozval se za mnou Lein hlas, vynořila se zpoza dveří. S laškovným úsměvem ke mně došla a objala mě. „Jsi stále chlap nebo jen stará baba?"

„Je mi šedesát čtyři let. K té bábě nemám daleko." ušklíbl jsem se. „Ale ano, stále jsem muž."

„Tak to dokaž." rozkázala jako generál. Ušklíbl jsem se a povalil jí na postel.

Najednou se ozval James. „Něco se sem blíží!" ozval se výstřel a příšerná rána. Následoval zvuk sypajících se cihel.

Bleskově jsem slezl z Lei a přetáhl si přes hlavu tričko. Z nízkého stolku jsem sebral svůj plášť. Přehodil jsem ho přes ramena a podíval se na svou manželku, která již stála vedle mě.

„Zůstaň tady." položil jsem jí ruce na ramena.

„Chci vám pomoc."

Položil jsem jí prst na rty. „Schovej se a přivolej ostatní bohy. Tohle vypadá jako problém."

Do místnosti vtrhl James. Bílé vlasy měl rozcuchané snad na všechny světové strany. „Otče, venku je ohnivý obr. A ničí celé město!"

„Potřebujete pomoc, já-" ozvala se Lea. Políbil jsem jí.

„Jdi, pomůžeš nám jen tak, že přivoláš ostatní bohy." Lea se bez dalších protestů přemístila.

Podíval jsem se na Jamese. „Spojíme síly?" zeptal jsem se s úsměvem.

„Samozřejmě, starochu." ušklíbl se. Oba jsme prošli byt a zamířili k oknu v kuchyni.

„Starochu?" zeptal jsem se s nohou na parapetu. „Myslíš, že by staroch udělal tohle?" vyskočil jsem z okna. Letěl jsem dolů na chodník, ale plášť mě zastavil kousek nad zemí.

„Tohle ne, ale já bych šel po střechách." ušklíbl se a vylezl na střechu. Přemístil jsem se za ním.

Nemusel jsem nijak dlouho hledat. Ohnivý kolos byl přímo před námi a ničil budovu plnou lidí. Všude se ozývaly nářek sirén, ale také zoufalý křik obyvatel města. Všude létaly obrovské kusy zdí, cihly dopadající na chodníky, budovy i lidi se tříštily v oranžových výbuších prachu. Nikdo nebyl v bezpečí před kolosem z ohně, který se objevil v mírumilovném městě. Nikdo. Ani já se svou rodinou. Mohl nás v klidu při první příležitosti rozmáčknout jako otravnou havěť a sotva si toho všimnout.

„Hejbni kostrou, starochu!" křikl James z další střechy, kam skočil.

„Dávám ti náskok, přece jen by si mi nemusel stačit." s rozběhem jsem skočil na další střechu, kde už stál můj syn s bílými vlasy.

*

Březen 1, 2007 22:11

Cesta po střechách nás brzy dostala tváří v tvář obrovi z ohně.

„Hej! Ty kuse šutru, tady jsme!" James hodil po obrovi nedaleko ležící cihlu. Trefil kolos do hořících zad, což mělo za efekt, že se obr s řevem otočil naším směrem.

„Bláhové mládí." zavrčel jsem a pro jistotu nechal mezi prsty mihotat plamínky.

„Na rozdíl od tebe mám plán." syn uskočil obrovité pěsti, která rozdělila dům vedví. Postával jsem na stojící polovině budovy a v hlavě se mi rýsoval plán.

„Musíme ho dostat k vodě!" křikl jsem na svého syna a skočil na střechu k němu.

„Na to, že je ti přes šedesát, ti to pálí." James skočil na vedlejší střechu blíže řece protékající městem.

Nad hlavou mi proletěl kus domu. Narazil do panelového domu za mými zády a rozpadl se v prachu. Další část budovy mířila lépe. Jen o vlásek se mi podařilo vyhnout se rozmáčknutí. Podařilo se nám dostat obra až k budově blízko řeky, skoro až na samém břehu. Byli jsme v pasti. Obr zničil všechny přilehlé budovy a nás chtěl poslat mezi jejich ostatky.

„Skoč!" strhl jsem syna přes okraj střechy.

S dopadem se kolem nás roztříštila sprška vody. James mávl rukou aby zastavil přicházející vlnu, která by nás zarazila zpět pod vodní hladinu během mžiku oka. Voda zůstala viset v průhledných cárech ve vzduchu. Měsíční svit osvětloval scenérii mdlým svitem. Paprsky jemně procházely skrz vodní plochu a svítily nám do tváře.

„Fakt geniální nápad. Co teď?!" zařval na mě můj syn s obličejem, navzdory ledové vodě, celým rudým od hněvu. „Ten obr sem nepůjde! Protože není úplně hloupý." mávl rukou směrem k obrovi stojícím na břehu řeky a smějícímu se nám dunivým smíchem. Dunivé zvuky se odrážely od budov ze kterých padaly při tomto zvuku cihly, z parapetů padaly na chodníky květináče a polorozpadlé budovy se řítily k zemi.

„Měl si snad lepší nápad?" zeptal jsem se s klidem. Nemělo cenu se rozčilovat nad tím, že jsme obra zatím nezastavili.

„Proti tomuhle kolosu je každá rada marná. Jinak opravdu sis nemohl vybrat lepší čas na koupání, Jamesi." ozval se za mnou Lein jemný hlas působící v všudy přítomné zkáze jako hlas anděla. Otočil jsem se na svou manželku, která plavala kousek ode mě, s úsměvem ve tváři. Úsměv mi byl oplacen i když byl trošku ztrápený.

„Souhlasím. Ten plnovous se docela dlouho suší." řekl vedle mé manželky Otec Čas. Za ním plaval na hladině jeho dlouhý plnovous, vypadající jako had.

„Ovládáš vodu, zelenáči," řekl jsem ke svému synovi. „Takže, co takhle poslat pořádnou vlnu na toho zmetka?"

„Vypařila by se." namítl James a zatvářil se velice neochotně k dalšímu návrhu, který by možná i padl, kdyby se do hovoru nevmísila Wyzara.

„A tady vidíte ochotu božstva s čímkoliv pomoc." zabručela si pro sebe a odhodila si blonďaté vlasy, které byly celé mokré, z čela.

Nedaleko naší skupinky bohů dopadl veliký kus budovy, který rozprskl okolo sebe mocný sloupec vody. James jediným pohybem ruky zastavil přicházející vlnu, která byla dvakrát větší než ta předchozí. Dvě silné vrstvy vodní plochy zůstaly viset nad sebou. Měsíční paprsky je osvětlovaly a na hladině kolem nás se tvořily roztodivné tvary.

„Co takhle vylézt z řeky? Bohové ohně nemohou pracovat ve vodě."řekla Lea a plavala ke břehu. Všichni jsme ji ochotně následovali.

Po vylezení na břeh jsem se mohl podívat na celou skupinu, co nám přišla na pomoc. Mimo Otce Času a Wyzary se dostavili i Áron, Oxana, Fertys a Einnen.

„Musíme toho obra dostat do řeky." svěřil se s plánem James. Všichni pokývli hlavami v souhlasu, ale nikoho z nás nenapadalo, jak tohoto cíli dosáhnout.

„A jak to máme udělat?" zeptal jsem se do ticha, které rušilo jen padání cihel a řev sirén.

„Jelikož si se tak ochotně nabídl, tak toho obra zabav." řekl James a postrčil mě v před.

Naštvaně jsem došel na nejbližší most, který byl celý ze starého kamene. Sebral jsem z dlažebních kostek cihlu. Hodil jsem ji po obrovi. Otočil se na mě s řevem, který zbavoval lidi v okolí sluchu. Zacpal jsem si uši a začal se omlouvat.

„Omlouvám se, že jsem tě vyru-" obr se rozpřáhl svou obrovitou pěstí a trefil mě. Odletěl jsem veliký kus stranou. Moji cestu kolem světa zastavila až nedaleká budova, kterou jsem proletěl a ona se na mě sesypala.