Únor 3, 1992 9:45

„Mám jít pro Árona?" zeptala se Jamese jeho manželka Lea. Áron byl bůh, který měl pod palcem živou vodu a také Jamesův kamarád. Pokývl lehce hlavou a nadzvedl se na loktech. Ten, o němž mluvili, se vynořil zpoza nedalekého sloupu.

„Není potřeba, aby si někam chodila." usmál se. „Kdopak tě zase zřídil, Jamesi?" úsměv mu na tváři ztuhl, když si sedal k bohovi ohně na zem.

Bílý plášť zůstal rozhozený za ním a na stejně bílé košili vysela na řemínku lahvička. Malá mistrovská práce ze skla plná živé vody. Jeho tvář byla štíhlá a protáhlá beze známky vousů a v tento čas většinou zahalená stínem starostí. Krátké světlé vlasy měl učesané s velikou pečlivostí.

Jak častokrát říkala Lea, Áron byl přesný opak jejího manžela. Tam kde James byl roztržitý, tam Áron byl přesný a vyrovnaný. Když James dlouhé noci nespal, bůh života měl spánku dostatek. Když její manžel celé roky neviděl ženské tělo, tak Áron měl přítelkyň na jednu noc dostatek. Možná, že je přitahovalo jeho bezstarostné a sebevědomé jednání. A nebo je přitahovaly jeho oči. Oči barvy té nejmodřejší modři, která se objevuje jen v ženských představách.

„Jeden velmi 'milý' chlap. Potřeboval bych pomoc."

Mezi sloupy se objevil Otec Čas s bohyní plodnosti Oxanou, kráčeli pomalu zavěšení do sebe. V levé ruce třímal dlouhou dřevěnou hůl vyšší než on a přesahující mojí skoro dvoumetrovou výšku. Na rozvětveném konci seděla jako vejce koule schovávající obraz hlubokého vesmíru plného hvězd a mlhovin.

Po jeho pravém boku kráčela Oxana. Nevysoká bohyně s tmavými, až skoro černými vlasy spadajícími do poloviny zad v hustých kadeřích. Modré oči plné jiskřiček upírala jejich směrem a na půvabné tváři neskrývala výraz plný lhostejnosti. Tmavě modré průsvitné šaty, zdobené jemnými flíčky různě fialových odstínů měnící svoji polohu při každičkém pohybu, za ní vlály.

„Pomoc přijde opravdu rychle." oznámil Otec Čas svým suchým hlasem.

„Ale rychleji přijde něco jiného. Leo, podej mi svého syna." Oxana nastavila ruce.

Jamesova manželka jí bez protestů podala jejich malého synka. Jemné zrzavé vlásky mu stihla ještě uhladit. Při této příležitosti se malý James zamračil a vyčítavě se na svojí matku podíval hnědýma očima. Stejně hnědýma jako ty otcovi.

Bohyně plodnosti položila dítěti ruku na čelo. „Proklínám tě," spustila Oxana hlasem plným hněvu. „Jamesi, synu Jamesův. Nikdy nebudeš stejný jako rodiče. Budeš vůči jejich silám zranitelný." z prstů jí vycházela namodralá záře. Jamesovi zrzavé vlasy se změnily na bílé.

„Proč si to udělala?!" vyjekla Lea.

„Bylo to nezbytné pro svět." pokrčila rameny bohyně a podala jejich syna Otci Času.

„Jsou věci, které neovlivní ani nejmocnější z nás." řekl Otec Čas a opsal svou holí široký kruh. Čas se okolo nich rozletěl neuvěřitelnou rychlostí. A alespoň pár chvil nehodlal zastavit.

*

Únor 3, 2007 9:45

Nedaleká jabloň se obsypávala růžovými květy, vyrůstaly z nich červená jablíčka a shnilá padala k zemi společně se žlutými listy. Byla zahalená v ledové róbě, která roztávala a opět na jabloni vyrostly poupata s novými listy. Čas se zbláznil a letěl obrovskou rychlostí. Roční období se měnila v řádech sekund.

Nohy ohnivého boha se během jednoho cyklu vyléčily a opustily vyhřáté místo v sádře. Rána na krku se zacelila během jediného jara, které trvalo sotva pár vteřin. Pořezané ruce se přestaly tolik třást, ale zato trpěly změnami teplot.

Novorozenec v náruči Otce Času se měnil před očima. V jediném okamžiku bylo ještě batole a v dalším už pětileté dítě chodící do školky. Jeho bílé vlasy rostly a když byly přerostlé tak také mizely. Během pár vteřin stál na místě batolete patnáctiletý mladý muž. Bílé vlasy měl ostříhané na krátko a hnědé oči, které měli stejnou barvu jako ty jeho otce se upíraly na skupinku bohů.

Čas se zastavil. Jabloň zůstala neúrodně suchá a pod ní se vrstvila malá hromádka sněhu, který již byl na ústupu. Mladší James stál nezaujatě na místě a stále pozoroval své rodiče s Otcem Času a Oxanou.

„Připravil si nás o dětství našeho syna!" vykřikla Lea propalujíc pohledem nejvyššího z bohů, který spokojeně stál s holí ovládající čas stále na stejném místě.

James chytl svou manželku za ruku a jemně jí objal. „Bude to v pořádku, Leo.." zašeptal jí do ucha a pohladil jí po vlasech.

„Jsou věci, které neovlivní nikdo z nás." pokrčil rameny Otec Čas.

„Proč jste to udělali?!" vykřikla Lea z náruče svého manžela.

„Každou chvíli vás mohla ohrozit Smrt s Tinou. Mohly udělat něco vašemu synovi a nebo vám. Nechal jsem plynout čas proto abych ochránil Jamese Juniora. Teď se o sebe dokáže postarat a není tak zranitelný, jako když byl batole." řekl Otec Čas s takovou samozřejmostí, že sebou Lea v Jamesově náruči škubla a chtěla mu něco za ten klidný tón v hlase udělat.

„Už se o mě nemusíš strachovat, mami." ozval se James Junior s úsměvem. Došel ke svým rodičům a jemně je oba objal.

„Buď rozumná, Leo." zašeptal jí manžel do ucha. „Takhle je to nejlepší. A i kdyby ne, tak už s tím nic neuděláme."

„Doufám, že máš pravdu." šeptla a pohladila svého syna po bílých vlasech. Nijak jí v tom nebránil i když jeho výraz mohl prozradit, jak moc je mu to nepříjemné. „Kam teď půjdeme?"

„Co takhle do našeho bytu?" navrhl James a pustil svou manželku. Jejich syn si stoupl vedle nich s výrazem čirého nezaujetí. „Odtud jsem přece vyhoštěn." usmál se.

„Kdyby se něco stalo, tak sem máš výjimečný přístup. A to kdykoliv." řekl Otec Čas, otočil se k rodině Pattersonových zády. Za pomalého odchodu si pískal nějakou veselou melodii, která byla opravdu nakažlivá.

„Tak jdeme, vy moji kluci." usmála se Lea a oba Jamese chytla za ruce. Společně se přemístili zpátky na Zem. Nezůstala po nich ani památka, která by dokazovala, že ještě před pár vteřinami stáli na dlažbě.

Jediný, kdo zůstal stát na místě, byla Oxana. Smutně se dívala na místo, kde ještě před chvílí stála trojčlenná rodina. Bylo jí na nic z toho k čemu musela odsoudit jejich syna a ještě víc jí trápilo pomyšlení na budoucnost. Potřásla hlavou aby tyto myšlenky vyhnala z mysli, ale v podvědomí se přece jen usídlily.

„Až bohyně plodnosti porodí mrtvé dítě, tak bude konec božstva, tak jak ho známe." ozvalo se za ní tiše. Ohlédla se, ale za ní nikdo nebyl.