Srpen 28, 1991 11:35

Jednoho dne jsem se rozhodl, na Leinu radu, ještě více prospat. Jak už pěknou dobu poznamenávala, vypadal jsem jako chodící mrtvola. Věděl jsem, že jsem toho za poslední roky moc nenaspal. Hlavně kvůli tomu, že se mi vracely vzpomínky na smrt mé snoubenky. Pokaždé když jsem jen na kratičký okamžik ulehl ke spánku jsem opět viděl Mary umírat. Opakovalo se to noc co noc. Po pár dnech už jsem nemohl oka zamhouřit. Proto jsem celé noci proseděl nad knihami a mlčky se trápil nad svými vzpomínkami. Nikdo z ostatních bohů mi nedokázal pomoci. Jediný, kdo se o to alespoň pokusil byl Áron. Neúspěšně. Jak by se dalo čekat. Dokázal sice střídat holky, které se kolem něj stále motaly, jako ponožky, ale něco takového nesvedl.

Ale od té doby, co jsem poznal Leu jsem dokázal usnout bez problému. I když se jednou za čas stalo, že jsem se s trhnutím probudil. V tento čas jsem byl vždy celý zpocený a děsně mě bolela hlava. Má Lea se vždy snažila mi alespoň trochu ulevit. Nejčastěji dlouhým objetím a šeptáním slovíček do ucha. Ale jak šly týdny, tyto situace nastávaly čím dál tím míň. A poslední týden jsem už spal klidně.

Nejhorší ale bylo pomyšlení na to, že by se v našem bytě mohla zničehonic objevit Smrt s Tinou. Když jsem uklidil vzpomínky na smrt Mary hluboko do zákoutí své mysli, tak se začínaly objevovat pochybnosti o tom, zda jsme skutečně v bezpečí. Tina se Smrtí mohly být prakticky kdekoliv, kdyby přece jen nemohly přijít na to, kde jsme, tak by mohly jít za Otcem Času. Nebylo by nic jednoduššího, než se ho zeptat, kde se právě nacházím, protože jeho mysl bloudila stále mezi všemi světy, minulostmi, přítomnostmi a dokonce i budoucnosti. Mohl by jim klidně prozradit, kde budu příští týden a ani by nemusel upírat svůj zrak nijak daleko.

Děsila mě ta představa, ale zároveň mi docházelo, že i když se ke mně ostatní bohové zachovali během porady takhle, tak by nikdy neprozradili, kde je jeden z nich nepříteli.

Ale od té doby, co jsem poznal Leu jsem dokázal usnout bez problému. I když se jednou za čas stalo, že jsem se strhnutím probudil. V tento čas jsem by vždy celý zpocený a děsně mě bolela hlava. Má Lea se vždy snažila mi alespoň trochu ulevit. Nejčastěji dlouhým objetím a šeptáním slovíček do ucha. Ale jak šli týdny tyto situace nastávaly čím dál tím míň. A poslední týden jsem už spal klidně.

Probudil mě cizí hlas přicházející z chodby.„Jen si vezmu ten obraz a vypadnu." řekl mužský hlas a podle kroků zamířil ke dveřím do ložnice, kde jsem spal.

Byly slyšet tišší krůčky mé přítelkyně.„Přinesu ti ho." namítla Lea.

„To nemusíš." dveře do ložnice se otevřely a dovnitř vešel vysoký muž s hnědými vlasy. Jeho vlasy vypadaly jakoby už pěknou dobu nepoznaly hřeben. Po bradě mu rostlo jemné strniště dodávající mu léta navíc. Jeho modré oči vyjeveně koukaly na mě. Na sobě měl obyčejnou bundu jasně žluté barvy a džíny.

První prolomil ticho nově příchozí. „Jak vidím, našla sis náhradu." s úšklebkem přišel ke zdi a sundal z ní obraz krajiny v zimě.

Lea se objevila ve dveřích. „To je jeden známý, on-"

„Ti zahřívá postel." její bývalý se ušklíbl.

Ona vyhledala můj pohled a s pokrčením ramen protočila oči. „Samozřejmě, že ne." řekla Lea, trochu se na mě usmála a odešla do kuchyně.

„Tohle neokecáš." řekl za Leou a poté se otočil znovu na mě. „Co jsi zač?"

„James." odpověděl jsem a posadil se na posteli. Okolo sebe jsem si omotal přikrývku, tak aby skryla mojí nahotu. Musím uznat, že si vybral dobrý den na návštěvu, protože ještě před pár hodinami jsme společně leželi v posteli a ochutnávali se navzájem. Možná, že to byla také jeho jediná spása, jinak by totiž mohl přijít k úrazu. Lea byla již předtím než jsem z ní udělal bohyni temperamentní, ale moje ohnivá síla z ní učinila ještě větší osobnost.

„To si mi toho řekl." zabručel muž a protočil oči. Obraz opřel o svá kolena a se zaujetím si mě prohlížel.Pravděpodobně přemítal nad tím, co je na mě lepšího než na něm.

„Co víc chceš?"

„Co máš s Leou?" zeptal se s pohledem upřeným na dece okolo mě.

Ignoroval jsem jeho pohled a s co nejvíce vyrovnanějším hlasem, jsem pokračoval. „Lepší vztah než ty."odpověděl jsem popravdě.

„Skutečně?" nadzvedl obočí. I s obrazem pod paží se otočil a vyšel ze dveří. Než odešel tak stihl ještě prohodit pár slov s Leou a práskl za sebou dveřmi.

Zvedl jsem se a s přikrývkou omotanou okolo sebe jsem šel za Leou do kuchyně. V tento okamžik míchala něco v hrnci na plotně a pobrukovala si u toho nějakou veselou melodii.

„Jak dlouho jsem spal?" zeptal jsem se jí a jemně jí objal. Přikrývka omotaná okolo pasu spadla na zem.

„S tou skutečností, že za čtvrt hodiny je poledne. Tak pěkně dlouho." usmála se. Sehnula se a sebrala ze země mojí deku, kterou mi následně přehodila přes rameno.

„Snad už nevypadám jako oživlá mrtvola."usmál jsem se.

„Toho se jen tak nezbavíš." políbila mě na tvář.

*

Srpen 28, 1991 12: 15

Šel jsem do kuchyně abych se mohl naobědvat. Lea již seděla u stolu a jedla polévku. Nabral jsem si moji snídani/oběd a sedl si naproti ní. Pokaždé, když jsem zvedl pohled od jídla jsem spatřil její hnědé oči a někde hluboko v mysli jsem se pokaždé široce usmál.

Společně jsme poobědvali a sklidili ze stolu.Dnes na mě vyšla řada s mytím nádobí. Stál jsem u dřezu a s rukama namočenýma ve vařící vodě jsem myl tu trošku nádobí,co jsme stihli ušpinit. Lea se po celou dobu opírala o kuchyňskou linku a tiše si něco pobrukovala. Kvůli našemu spojení jsem i přesně věděl co a mohl se k ní přidat.

Když jsem domyl nádobí, tak se na mě podívala takovým stylem, že jsem hned vycítil, že mě chce o něco požádat. Dobře jsem zamaskoval své překvapení a vyzval ji ať mluví.

„Mohli bychom jít navštívit moje rodiče."navrhla a stydlivě sklopila oči k zemi. Z pocitů, které jí v ten moment ovládaly mysl jsem nedokázal rozpoznat, proč se chová takto.

„To je pravda." připustil jsem. Byl jsem z toho docela nesvůj. I přestože jsem si tím už jednou prošel,nevěděl jsem co bych měl od toho čekat v téhle době. „Jak jeto daleko?"

„Když se přemístíme." pokrčila rameny a usmála se, ale stále se mi nepodívala do očí. Čekal jsem nějakou čertovinu, ale musel jsem s ní jít. Nechtěl jsem aby to vypadalo, že se setkání s jejími rodiči vyhýbám.

Odešli jsme do předsíně a začali se oblékat. Přehodil jsem přes sebe svou ošuntělou bundu, i když bylo léto,venku dnes foukat mrazivý vítr. Obul jsem si staré tenisky a podíval se po Lee. Má přítelkyně si obouvala světlé tenisky a na sobě už měla světle žlutý svetr. Dal jsem jí ruku kolem pasu a společně jsme se přemístili.

Objevili jsme se na zeleném plácku. Po chvilkovém rozhlédnutí jsem poznal, že jsme na hřbitově. Lea se vydala k jednomu z hrobů. Klekla si před něj a začala něco mumlat. Klekl jsem si vedle ní a rozhlížel se kolem. Upřímně jsem nečekal něco takového. Ze všech Leiných vzpomínek vypadali její rodiče tak živě, že jsem ani na vteřinu nepomyslel, že by mohli být po smrti.

Kam oko dohlédlo táhly se řady hrobů místama přerušené nízkými živými ploty. Za jedním takovým postávala stařenka. Celou dobu, po kterou jsme klečeli u hrobu, nás pozorovala. Strčil jsem do Lei a vytáhl jí na nohy. Objal jsem ji a po očku se podíval mezi keře, na místo, kde ještě před chvílí byla ta stařenka. Teď tam již nebyla. Vylekaně jsem pustil Leu a rozhlédl se. Ze svých doktorských zkušeností jsem usoudil, že se žádná stařenka nemůže pohybovat takto rychle.

Než jsem ale mohl své myšlenky vysvětlit Lee,tak jsem si povšiml, že ta babizna stojí za mnou.

„Dobrý den." vyhrkl jsem.

„Dobrý." zašvitořila stařenka a odcupitala někam za nás. Vyměnili jsme si s Leou pohledy a ruku v ruce jsme se vydali pryč.

Vzduch prořízl výstřel, který mě okamžitě donutil se vrhnout k zemi. Strhl jsem sebou prudce Leu. Kulka mě škrtla do ramene. Procedil jsem skrz zuby pár nadávek a co nejrychleji se zvedl. Plně jsem ignoroval tupou bolest v rameni apod návalem adrenalinu jsem bezmyšlenkovitě nechal vzplát ruce.

Stařenka stála u hrobu Leiných rodičů v rukách držíc zbraň. Z hlavně se ještě kouřilo, takže nemohl být pochyb o tom, kdo vystřelil a pokusil se nás zabít. Udělal jsem pár kroků k babizně. Než jsem ale mohl zaútočit, tak mě zastavila Lea.

„Pro koho pracujete?!" zařval jsem na ženu z plných plic. Jen tak tak mě dokázala Lea udržet na místě.Tázaná neodpověděla a horlivě přebíjela.

„Jamesi, přece neublížíš stařence..."napomenula mě má přítelkyně s rukou na mé hrudi.

„Když to neudělám já, tak nám ona ublíží."mávl jsem hořící rukou k bábě.

Jenže té se podařilo přebít a vystřelit.Zaregistroval jsem to v poslední chvíli. Proto jsem nás, co nejrychleji přemístil.

Ozval se výstřel a Lein výkřik.