„No ták neplakej," zasmála se zlověstně černovlasá dívka na hnědovlásku, která se opírala zády ke stěně. Černovlasá na táhla pěst a praštila vedle její hlavy. Hnědovlasá ucukla hlavou, natož se začala smát černovlasá s její skupinou. „Jak se bojí!" protáhla větu a zamávala rukami. Její skupinka holek se na to začala smát. Hnědovlasá dívka se na zemi tiskla v klubíčku ke zdi s uslzenými oči. „Dneska se koukám nepereš..." usmála se dívka s červenými vlasy a její větu dořekla černovláska, „Copak tě rodiče zmlátili, protože jsi šla na internet," zatvářila se s falšovanou lítostí. „Ó chudinka se nám začala i klepat... počkej já ti pomůžu," řekla tenkým hláskem černovláska. Celá skupinka přišla k ní a natáhla nohu dozadu. „Teď!" vykřikla černovláska na ostatní. 

Vylítla jsem do sedu. Byla jsem celá zpocená od zlého snu, který vypadal tak skutečně jako by se to stalo včera. Položila jsem si hlavu do dlaní. Oči mě bolely z nedostatečného spánku, který jsem měla několik měsíců. Nadskočila jsem hrůzou, když se pohnuly dveře. „Nevíš, kdy se vrátí velitel?" zeptal se vysoký přesto menší muž, toho druhého.
Akorát jejich maska se lišila menší muž vlastnil hladkou modrozelenou masku, na které měl na čele divné znaky a obtáčela mu bílá čára oči. A tam, kde nejspíše má ústa měl pouhou čáru. Druhý měl zelenou masku, která vlastnila na čele zvíře, které vypadalo jako veverka, ale mělo to špičatý ocas. Oči mu obmotávala žlutá barva a dole na masce se rýsovali jiné znaky. Přesto podobné těm, které vlastnil, ten první. To, co na nich měli, ale stejné byla nějaká bílá srst, která padala až k jejich bokům na zádech a zepředu ji měli pomalu na hrudi.
„Co vím –" zarazil se a oba dva na mě hleděli bez toho, aby se pohnuli. V tu chvíli mi to došlo... moje hruď byla vidět tím vším, co se na ní nacházelo. Rychle jsem si ji zakryla dekou a nejspíše se i začala červenat. „Za chvíli budeš červená jako růže," dodal s posměškem velikán se zelenou maskou. To mi je jedno... spíš bych si pokládala otázku, jestli se vůbec jde červenat, když člověka unesou... Zamračila jsem se a zase jsem si je prohlížela. Připadalo mi, že jsem si na nich něco nevšimla, ale nemohla jsem tomu přijít na kloub. „Promiň...," otočil se na menšího muže, „pokud jsem dobře slyšel, tak by se měl vrátit za tři dny na večír... prý má problémy doma," odpověděl vážně. „Bez velitele si nedokážete ani udělat jídlo, že," dodala jsem si pro sebe. „Nejsi náhodou nějak drzá na to, že jsme tě viděli pomalu nahou?" usmál se velikán. Jak to mohl slyšet? Podívala jsem se na něho nechápavě a zaraženě. Díval se neustále na mě jako kdyby čekal na moji odezvu. Po dlouhé době zase promluvil: „No nic. Tady máš jídlo, abys nám nezemřela na hlad." Položil krabičku na stolek vedle postele a nejspíše se pousmál, když se podíval znovu na mé tělo. Spolu po boku se zase vydali pryč z místnosti s řečí o nějakém velitelovi, který je pryč. Vzala jsem si krabičku do rukou a začala hltat to prapodivné jídlo s podivnou chutí. Jakmile jsem dojedla položila jsem ji zpátky na to samé místo, kam ji položil on. Lehnula jsem si znovu na postel a přemýšlela, jestli mě mají v plánu umučit nudou. 

Po nějaké době mi do pokoje znovu přinesli ty samí muži další jídlo a odnesli si zase prázdnou krabičku. To ticho v celé místnosti mě začalo štvát, a to jsem tam byla pouze pár hodin. Ležela jsem na posteli a propalovala lesklý tmavý modrý strop.
Nastavila jsem před sebe levou ruku a pravou se snažila vyrvat náramek na mém zápěstí. Byl lehounký a příjemný, ale zato byl dost silný. Nevlastnil žádné připínání. Vypadalo to pomalu jako by k sobě přirostl a snažil se u sebe držet. Moje síla nestačila na jeho roztrhnutí, takže mi nezbývalo nic jiného než se s ním kochat nebo ho pouze němě ignorovat.
Než jsem se nadála, tak jsem si broukala, jak psychopat. „Nakonec se ze mě stane opravdový psychopat," zašeptala jsem si sobě a zasmála se. „Kurva! Už tomu nemám daleko. Dokonce si už i povídám se sebou! Dobře, dobře... vždy jsem si se sebou povídala, ale ne nahlas!" vykřikla jsem a popadla svoji hlavu do rukou a začala se pohoupávat, abych všechny myšlenky hodila stranou. Přeci nezačnu bouchat do dveří a křičet na celý pokoj... nebo snad, ano? Znovu jsem zakřičela nad mými myšlenky. To nedopadne dobře...