Zvolna stál u okraje vysokého domu a ruce značil, že se zdává. I přesto vojáci, křičeli až několik rozkazů najednou a mířili na něho. Po krátkém přiblížení na dotyčného jsem poznala, o koho se jedná, protože jeho maska byla naprosto zapamatovatelná. Iniairidi. Iniairidi od masek si odmítal lehnout na zem. Udělal krok blíž ke konci střechy a vojáci zpozorněli. Začali na něho řvát až stojí na místě, ale on je neposlechl a spadl z kraje střechy. Vojáci se rozběhli ke kraji a hleděli dolů kam muž z Masek skočil. Tak nějak jsem tušila, že nezemřel. Na to byl až moc vychytralí a zkušený z každé mise. „Myslíš, že to byl opravdu on?" zeptal se otec. Pohlédla jsem na něho a viděla ustaranou tvář. „Ano, byl. Ale určitě nezemřel," oznámila jsem pevným hlasem až to mého otce překvapilo. „Ty ho znáš?" optal se zaraženě otec. Tiše jsem přikývla. „Je to tam ten muž?" optala se tentokrát matka. „Ne, není. Jmenuje se Iniairidi..." povzdechla jsem si. A hleděla na reportérku, která začala blábolit věci typu: „Dále vás budeme upozorňovat na dění kolem Masek."
„Jaký byl?" zeptal se s úsměvem na tváři otec. „Jednoduše... hajzl," podotkla jsem na jeho chování, které se však dalo logicky vysvětlit. Mamka s tátou začali smát a já na ně hleděla nechápavě. „Podle toho, jak jsi to řekla pro tebe není hajzl," usmála se nevěřícně mamka. Nechápavě jsem na ně hleděla, protože se tvářili jako by věděli víc, jak já.
Podle toho, jak se usmívali a byli šťastný jsem konečně také pocítila klid v duši, protože se konečně kvůli mně netrápili. A tajně jsem i doufala, že dnes je přejde to nešikovné šmírování. Nebylo mi to zrovna příjemné, když jsem ležela na svém obvyklém místě a kolem se potulovali rodiče a hlídali. Což jim rozhodně nešlo, protože s každým krokem se zlomil klacík.

Další den uběhl a já byla zase nadšená, že mohu na své obvyklé místo po mé pomoci rodičům. Jakmile jsem zase zavřela oči a zaposlouchala jsem se do zpěvu ptáků. Vánkem jsem si nechávala hladit tělo a paprsky slunce mě hřály místo deky. Nadechovala jsem se lesní vůně a užívala si zase ten pocit volnosti. Který jsem dokázala pocítit na tomto místě a někdy i za přítomnosti Viktora.
Probudila jsem se celá spokojená jak nikdy jindy. Dávala jsem to na vinu spánku zde a na konejšivé teplo od sluníčka, které pořád nepohaslo. Uslyšela jsem zašumění a dávala to zase na vinu mých rodičů, které jsem zde viděla šmírovat nedávno. Jenže to by mě nemohl ovát studený dech vedle mě. Otevřela jsem oči a pohlédla do obličeje známého muže s bílými vlasy, který ležel na boku se zavřenými oči, do kterých mu nesvítilo slunce, kvůli kapuce, kterou měl na hlavě. Hodlala jsem udělat něco stupidního a zároveň něco čeho neustále lituji.Položila jsem ruku na jeho tvář, která ho přiměla otevřít fialové oči a pohlédnout na mě. Nehodlala jsem čekat prostě jsem přimáčkla své teplé rty na ty jeho studené, které chutnaly po prapodivné dobré chuti. Mé tělo se roztřáslo, když mi jeho ruka přistála na zádech. Chtěla jsem víc. Cítila jsem,jak ho potřebuji. Přimáčkla jsem se celým tělem k němu. A já se najednou ocitla pod ním. Dychtivě jsem ho líbala a on mi to oplácel ještě víc. Z lesa se ozvalo prasknutí větvičky na zemi, ale to mě taky nedonutilo přestat. Jenže Viktora ano. „To jsou jenom rodiče," oznámila jsem zadýchaně a chtěla jsem si ho přitlačit zpátky k ústům. „Promiň... ale já nemůžu. Mám tohle zakázaný," odpověděl posmutnělým hlasem, ale já v něm cítila pořádný chtíč. Pohladila jsem ho po jeho hebké studené tváři a hleděla do jeho očí, které po mě prahly, jenže jeho mysl byla silná, jak u nikoho jiného. Nemohla jsem na něho tlačit, protože jsem věděla,že i tak neustoupí. „Když u nás dosáhneš určitého věku. Děláš zkoušky, které prokážou, jestli můžeš mít rodinu nebo ne..." odpověděl a zíral mi nadále do očí. „Ale to nic neznamená," usmála jsem se šibalsky a držela ho za krkem, abych cítila jeho studenou zdravou teplotu, která mi připadala, tak příjemná jak jindy. „Já jsem ty psychický zkoušky pomalu neudělal," zavrtěl nesouhlasně hlavou. Zavrtěla jsem taky hlavou a zase se na něho šibalsky usmála: „Ale udělal jsi je, takže nevím, co řešíš..." Jeho tvář se ke mně přiblížila a já myslela, že uznal moji pravdu,jenže on pouze přiložil svoje čelo na to mé. „Ale... pořád to něco znamená,"zamračil se. „Proč," zeptala jsem se zlomeným hlasem. Nevěděla jsem, proč začínám brečet, ale měla jsem tušení, že to souvisí zase s ním. „Musím dodržovat," skočil mu do jeho šepotu rozčílený hlas, který musel patřit Dušanovi. „Co ji kurva děláš!" zařval na něho a kopl do něho nohou. Ale jak je známo je nesvalí naše slabá síla, i když své tělo necvičí jako namakaný Dušan. Jeho oči zlostně potemněly a rozzuřeně pohlédl na Dušana zlověstným pohledem. Rychle jsem ho vzala za hlavu a snažila ji natočit k mým očím. Věděla jsem, že je to marný boj. Jako by moucha bojovala proti člověku se silou. Přesto jeho prapodivné oči, které momentálně měly zlost a nenávist. Pohlédly na mě a pozorovaly mě ochranářsky.