Probudila jsem se na pohovce vedle otce a matky, které se na mě už zase dívali starostlivě. „Pojď už jsem připravila snídani," oznámila něžně mamka. A já se vydala za ní do kuchyně, kde voněli lívance. Posadila jsem se a snědla moji porci mezi ustaranými starými tvářemi mých rodičů. Dveře zazvonili a já doufala, že to nebude nikdo známí nebo někdo, kdo sem půjde. Ale to se mi nesplnilo slyšela jsem ten známí hlas Dušana. „Zdravím, paní Třeštíková," řekl svým milým hlasem. „Chtěl bych si jenom promluvit se Stázkou," oznámil a pohlédl na mě. Pokývla jsem hlavou na znamení, že vše zvládnu, a tak nás rodiče nechali sami. Dušan se posadil vedle mě na židli a pozoroval mě. „Víš..." ozval se do ticha. Tiše zíral na stěnu a přemýšlel nejspíš, jak vše zformulovat. „Prostě, promiň. Stalo se to teprve potom – jsme pochopili, že se máme rádi a naše rýpaní oba milujeme – prostě – stejně jsme – nebyli nijak – to – spolu šťastný a – nejspíš – by nám to i – nevydrželo," řekl potichu. „Chápu, ale to jsi to musel udělat v tu dobu?" zakroutila jsem nevěřícně hlavu. „Víš, s tebou není žádná zábava. Pořád jenom – prostě miluješ jistotu. Já chci žít, ne přežívat jako ty!" rozzuřil se, „A proč bych čekal, když ses také nemusela vrátit!" Zavrtěla jsem hlavou a měla na tváři slzy, ale nebyli kvůli němu. „Už to neřeš," pronesla jsem tiše. „Zase utíkáš od tématu jako vždy," rozzuřil se. Copak my máme ještě něco nevyřízené? Vstala jsem bez jediné hlásky a vyšla ven. Už vlastně zase utíkám od záležitostech, které mi přijdou zbytečné... Dušan mě nechal jít samotnou, jakmile jsem vstoupila do lesa. Ano, Dušan se bál hustých lesů, které ukazovaly svou temnotu. Dělal ze sebe siláka a borce, ale bál se lesů, kde se mohl podle něho lehce ztratit.
Došla jsem na své původní místo, kde jsem si jako vždy lehla do trávy a snažila se usnout. Pro mě toto místo znamená hodně. Dokážu zde usnout a vysvobodit se ze svých myšlenek a z celého světa. Najednou se soustředím na vánek, vůně rostlin a celého lesa, který voní hlavně po jehličí a listů. Na nebi plují bílé mraky a slunce září na celý svět s krásným a teplým světlem, které mě dokáže uspat na několik hodin.
Po dlouhé době, co jsem se přemlouvala zvednout. Jsem nakonec opravdu vstala a vydala se na cestu domů. A modlila jsem se, aby tam nestrašil strašák jménem Dušan.

Se svými rodiči sedím na pohovce a pozorujeme televizi, která ukazuje záběry vojáku a odboje, kteří pochodují městem a střílí na lidé, kterým se podařilo napodobit oblek Masek. Jiné protestující nechávají být, protože mají pouze masku na krku a cedule typu: Masky, nás chrání! Na rozdíl od vlády! Na jiných stanicích jsou záběry jednoho muže s Maskou, kterého zatýkají přesto já věděla, že to není nikdo z nich. Byl totiž průměrně vysoký. To Masky jsou obři, jen pár z nich jsou menší, ale pořád jsou urostlý. Připadalo mi to celé ujeté a podivné... celá tahle situace ve světě byla k ničemu, protože se nejspíše začali vracet ke svému druhu sami od sebe. Chtěla jsem odejít na své milované místo, jenže to nepřipadalo v úvahu takovém lijáku.
Beze slova jsem zírala na obrazovku, kterou přepínal otec. Mezi tím si stěžovali na dění ve světě a že se nemohou podívat jako za starých časů na nějaký film, který by se netýkal politiky.
Nakonec to nechali přepnuté na nějaké reportérce, která byla šokována děním za sebou. Kameraman natáčel vojáci, které stáli zády ke kameře a mířili na postavu, která patřila k maskám.