Tentokrát jsem se zahleděla znovu na Viktora, který klidně spal, což mi ulevilo na srdci, že se nejspíš aspoň bolestí netrápí. Jenže můj pocit bolesti pořád nepřecházel nechtěla jsem se hroutit byl to pro mě neznámí muž. Pohlédla jsem zase zpátky na fotku a hleděla zase na toho malého kluka. Popojela jsem nahoru a uviděla další, kde stál tentokrát čistý zamračený kluk v podivném obleku, který vlastnilo několik látek.
V dalším mu už muselo být kolem snad devíti roků. Svíral ostrý lesknoucí se zahnutý meč, který tyčil na druhého černovlasého kluka, který byl nesví, zatímco známému bělovlasému klukovi hrál na obličeji sebejistý úsměv, který se těšil na souboj. Nemohla jsem z té fotky spustit oči... jeho tvář se snažila nedat najevo nervozitu, která mu číhala za tou sebejistotou.
Na další fotce se mračil na menšího bělovlasého kluka, kterého jsem hned poznala. Na pravé straně tváře měl tetování, které odpovídalo tomu mužovi, který byl se svým chováním hrozný. Byla to celkem děsivá fotka, protože malý Viktor se na něho zlostně díval. Zatímco menší kluk měl na tváři pohled ďábla, který chce zničit svět.

„Co to děláš?!" vyštěkl na mě hlas toho známého muže,který mě tu nechal s Viktorem. Popadl desku a hodil ji už vypnutou na postel. Zíral na mě zlověstně. „To si vyřídíme!" vyštěkl a popadl mě za paži.Táhl mě někam pryč zatímco jiní muži brali do rukou Viktora, který pořád spal klidně,ale to nejspíše přerušili muži, kteří ho sebrali, protože začal bolestně mumlat. Nikdy nekřičel bolestí pouze bolestně mručel, mumlal nebo potichu naříkal, ale nikdy nekřičel ani se nebránil své bolesti. Ale věděla jsem, že ho to neskutečně bolí a nejradši by byl, kdyby žádná bolest nebyla.
Muž mě odvedl do malé místnosti, jež vlastnila jenom stůl a židle. Posadil mě násilím na křeslo proti židli, která stála za stolem, na niž si sedl a pohlédl na mě tím jedním zeleným okem. „Co všechno víš?" optal se mě klidným hlasem a uvolněným obličejem. Mlčela jsem, nehodlala něco říct, protože jsem se dostala někam kam jsem neměla. „Víš... pokud mi to sama nepovíš. Budu to muset z tebe vyprostit násilím," řekl, tak klidně, že jsem na sucho polkla. Bylo mu naprosto jedno, jestli mě budou mlátit nebo cokoliv jiného. „J – jenom seznam jmen a jejich informace... jazyky, rostliny, předměty... planety a... n – nejspíš členové Masek," vykoktala jsem a jeho obličej se změnil na vražedný, což mě vyděsilo, „ale to se mi nepřeložilo, takže jsem jenom viděla obrázky!" vykřikla jsem na obranu.
„Takže si nic nečetla?" zeptal se tentokrát klidně. Chtěla jsem lhát, ale pod nátlakem jsem říkala jenom pravdu: „N- ne. Jenom se mi nepřeložily stránky členů z té složky," kuňkla jsem a on hodil na tvář nenávistný a naštvaný pohled. „Proč..." povzdechl si pořád s tím naštvaným obličejem. „Co proč," vykoktala jsem rychle, protože jsem nikdy nedokázala ani myslet v těchto situacích. „To jsem si říkal pro sebe," zamračil se na mě. Projel očima celé mé tělo a já se napnula, protože jsem nevěděla, co má za lubem.
„Co jsi přečetla ze složek, kde byli planety a členové... nebo spíš, co jsi z toho získala?" zeptal se znepokojený muž. Můj mozek začal šrotovat potěch věcech, co jsem zjistila a vyšlo mi, že jsem toho moc nezjistila naopak jsem věděla, že tu něco nehraje. Nemohla jsem přijít na to, co všechno mohlo vše znamenat. „Moc jsem toho nezjistila," řekla jsem popravdě a hleděla na stůl, kde se nacházela papírová složka, která byla rozevřená a v ní se nacházely znaky. „Podle toho, že sis prohlížela Inikioi... tak mi nepřijde, že bys nic nepochytila z jiných složek, které byly předtím," řekl klidným hlasem a položil ruce na stůl. Dostala jsem možnost se zase zamyslet. Sice moje mysl vždy vypovídala službě v náporných chvílích, ale někdy jsem z ní přeci jenom musela něco dostat. Snažila jsem se přemýšlet o všech informacích.Až jsem došla k jediné otázce na něho: „Kdo jste?"